Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3512/2023-238 ze dne 9. ledna 2025, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 173/2023-197 ze dne 29. června 2023 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 42 C 417/2020-157 ze dne 10. ledna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M., advokátky se sídlem V Luhu 754/18, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se po žalované vedlejší účastnici domáhala náhrady škody, kterou jí měla způsobit při výkonu advokacie jako její ustanovená zástupkyně. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem žalobu na zaplacení částky 59 435 Kč zamítl (výrok I), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II), přiznal odměnu zástupci vedlejší účastnice (výrok III) a co do částky 536 061,66 Kč, ve které byla žaloba vzata zpět, řízení zastavil (výrok IV). Stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastnice byla v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 19663/2011 ustanovena její zástupkyní a pochybila, když poslala na jednání insolvenčního soudu konané 12.
11. 2015 advokátního koncipienta, ačkoliv se v tak složité věci měla dostavit sama. Pochybení vedlejší účastnice mělo spočívat v tom, že stěžovatelku řádné nepoučila, že náhradu škody má požadovat po insolvenční správkyni, která v insolvenčním řízení uznala neoprávněnou pohledávku, a nepodnikla kroky k tomu, aby napravila pochybení svého koncipienta v označení osoby, která má být škůdcem.
2. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II (výrok I), ve výroku III jej změnil, jde-li o výši odměny ustanoveného zástupce na částku 72 479 Kč (výrok II), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnice ve výši 9 196 Kč (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup vedlejší účastnice při zastupování stěžovatelky není v příčinné souvislosti s povinností stěžovatelky hradit QI investiční společnosti, a. s. náhradu nákladů řízení.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výrocích I a III stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání stěžovatelky odmítl pro jeho nepřípustnost podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (výrok I). Současně dovolací soud zamítl i stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu (výrok II). Dále stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III).
4. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1 odst. 1 a odst. 2 Ústavy. Vady v řízení před obecnými soudy stěžovatelka spatřuje v nesprávném provedení dokazování, jehož následkem byl podle ní extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním.
Namítá chybné hodnocení skutkového stavu, které pak podle stěžovatelky následovně převzal i odvolací soud bez přihlédnutí k argumentaci stěžovatelky. To podle ní zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces. Dále tvrdí, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a že soudce obvodního soudu JUDr. Kulhánek "by mohl být podjatý vůči její osobě". Dovolací soud pak podle stěžovatelky pouze opakoval závěry soudů nižších stupňů, aniž by přihlédl k podstatě sporu, který stěžovatelka vysvětlovala již v žalobě.
V ústavní stížnosti také uvádí, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU").
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný, vyjma stěžovatelčina návrhu, aby Ústavní soud vyloučil z řízení soudce JUDr. Radovana Kulhánka. Ústavní soud není příslušný k tomu, aby odňal věc soudci. Stěžovatelčina námitka o možné podjatosti soudce je pak nepřípustná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že by postupu námitky podjatosti v předchozím řízení využila, a proto v této části nevyčerpala předchozí prostředky nápravy (srov. § 75 zákona o Ústavním soudu). Ve zbytku je pak ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť v této části stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. V rámci přezkumu porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nesprávným postupem dokazování Ústavní soud připomíná, že do jeho pravomoci nespadá přezkum hodnocení dokazování provedeného obecnými soudy. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze, pokud shledá, že postupem hodnocení důkazů obecnými soudy byla zasažena ústavně garantovaná základní práva a svobody stěžovatele. K tomu ovšem přistupuje velmi restriktivně a pouze za situace, že by zde nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z provedených důkazů, či pokud by se obecné soudy v rámci své činnosti dopustily svévole.
7. Takové pochybení však v rámci řízení před obecnými soudy ve věci stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Obvodní soud se s argumentací stěžovatelky, tedy námitkou absence poučení ze strany vedlejší účastnice a argumentací stěžovatelky k provedení procesního úkonu vzájemného návrhu, řádně vypořádal. Obvodní soud tato tvrzení hodnotil jako nedůvodné, když podle něj z protokolu o jednání, konaném dne 19. 2. 2015 před městským soudem v insolvenční věci sp. zn. MSPH 196 ICm 2195/2013, bylo prokázáno, že tomuto jednání byl sice přítomen koncipient vedlejší účastnice, ale současně i stěžovatelka, a že sama stěžovatelka při tomto jednání o své vůli uvedla, že rozporuje všechny pohledávky s tím, že podává vzájemný návrh na náhradu škody.
Podle obvodního soudu je z tohoto protokolu patrno, že úkon byl učiněn přímo stěžovatelkou. Dovodil také, že stěžovatelka byla svou právní zástupkyní (vedlejší účastnicí), řádně seznámena s možnými riziky neúspěchu. Vedlejší účastnice současně tento postup stěžovatelce nedoporučila. Také městský soud jako soud odvolací se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal (srov. např. body 17 a násl. napadeného rozsudku městského soudu). Obdobný závěr o dostatečnosti vypořádání shledává Ústavní soud i u napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ten se řádně vypořádal se stěžovatelčinou dovolací argumentací. Popsal, proč jednotlivé námitky stěžovatelky nemohly založit přípustnost dovolání a z jakého důvodu (např. z důvodu, že stěžovatelka neoznačila žádnou judikaturu, od které by se odvolací soud měl odchýlit, že uvedla otázky skutkové, nezpůsobilé dovolacímu přezkumu v civilním řízení, uvedla otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, či neosvětlila, jaké konkrétní otázky činí rozsudek odvolacího soud nepředvídatelným).
Z výše uvedených skutečností lze uzavřít, že se obecné soudy námitkami stěžovatelky zabývaly a řádně je vypořádaly.
8. Ústavní soud dále poukazuje, že není ani zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že by v její věci byl porušen zákaz překvapivých rozhodnutí vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v řízení v podstatě jen opakuje své již předložené námitky. Její argumenty přitom byly v napadených rozhodnutích vypořádány. Stěžovatelka měla možnost seznámit se se závěry soudu a proti rozhodnutí podat opravný prostředek.
9. Současně jak vedlejší účastnice, tak stěžovatelka, měly právo uplatňovat svá práva a hájit své zájmy v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud tedy nepřisvědčil ani stěžovatelčině tvrzení o nerespektování práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Shodně z ústavní stížnosti neplyne, v čem stěžovatelka spatřuje namítané porušení čl. 47 Listiny EU, nijak nevysvětluje, proč by v této věci mělo dojít k její aplikaci (srov. čl. 51 Listiny EU).
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zčásti návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], zčásti návrh nepřípustný [podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona] a zčásti je její návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) taktéž].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu