USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. K., zastoupená Mgr. Petrem Kovaříkem, advokátem se sídlem Pod Čertovou skalou 848/8, Praha 8, proti žalované: JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., IČO 16902645, se sídlem V Luhu 754/18, Praha 4, zastoupená Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, o 59.435 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 417/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 70 Co 173/2023-197, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 70 Co 173/2023-197, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4.598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Karla Somola.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 42 C 417/2020-157, žalobu na zaplacení 59.435 Kč zamítl (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II), přiznal odměnu ustanovenému zástupci žalobkyně (výrok III) a co do 536.061,66 Kč řízení zastavil (výrok IV). Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady škody, kterou jí měla způsobit při výkonu advokacie jako její ustanovená zástupkyně. Co do 536.061,66 Kč byla žaloba vzata zpět, takže soud řízení v tomto rozsahu zastavil.
Žalobkyně tvrdila, že žalovaná byla v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 19663/2011, ustanovena její zástupkyní a pochybila, když poslala na jednání insolvenčního soudu konané 12. 11. 2015 advokátního koncipienta, ačkoliv se v tak složité věci měla dostavit sama. Koncipient na dotaz soudu chybně označil jako škůdce nabyvatele bankovní pohledávky QI investiční společnost, a. s. Incidenční spor o náhradu škody byl vyloučen k samostatnému projednání a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.
1. 2019, č. j. 24 C 12/2017-302, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 17 Co 206/2019-323, byla žaloba odmítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované QI investiční společnosti, a. s., náhradu nákladů řízení 59.435 Kč. Pochybení žalované mělo spočívat v tom, že žalobkyni řádné nepoučila, že náhradu škody má požadovat po insolvenční správkyni, která v insolvenčním řízení uznala neoprávněnou pohledávku, a nepodnikla kroky k tomu, aby napravila pochybení svého koncipienta v označení osoby, která má být škůdcem.
Soud prvního stupně věc posoudil podle § 16 odst. 1 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a konstatoval, že na předmětném jednání insolvenčního soudu sama žalobkyně o své vůli uvedla, že rozporuje všechny pohledávky a podává vzájemný návrh na náhradu škody. Uvedený úkon byl učiněn přímo žalobkyní a předznamenal zahájení řízení vůči věřiteli žalobkyně, jehož závěrem bylo zpětvzetí žaloby samotnou žalobkyní, které vedlo k následnému rozhodnutí soudu o zastavení řízení a přiznání náhrady nákladů řízení protistraně, z nějž žalobkyně dovozuje újmu, jež jí měla způsobit žalovaná.
Z prohlášení klientky ze dne 20. 3. 2015 (dále jen „prohlášení klientky“) soud zjistil, že žalobkyně udělila žalované pokyn, aby trvala na vzájemném návrhu, a současně byla poučena, že se vystavuje zvýšené náhradě nákladů řízení s tím spojené. Žalobkyně se svým jednáním dostala do situace, z níž pro ni posléze vyplynula povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení protistraně, a není zde tedy žádná příčinná souvislost mezi konáním či nekonáním, či porušením povinnosti ze strany žalované a následkem pro žalobkyni.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 70 Co 173/2023-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II (výrok I), ve výroku III jej změnil, jde-li o výši odměny ustanoveného zástupce (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalované při zastupování žalobkyně není v příčinné souvislosti s povinností žalobkyně hradit QI investiční společnosti, a. s., náhradu nákladů řízení. Podání vzájemného návrhu iniciovala sama žalobkyně, žalovaná ji upozornila, že v řízení o vzájemném nároku nedisponuje dostatkem relevantních důkazů, že insolvenčnímu soudu nepřísluší posuzovat sporný nárok na náhradu škody a že se žalobkyně vystavuje riziku náhrady nákladů řízení. Žalobkyně po tomto poučení udělila žalované pokyn, aby trvala na neplatnosti úvěrové smlouvy a vzájemném návrhu, a to navzdory poučení od žalované. Předmětem tohoto řízení pak nebyla škoda, která žalobkyni měla vzniknout tím, že žalovaná neuposlechla její pokyn podat žalobu proti insolvenční správkyni. Pokud žalovaná podle prohlášení klientky vysvětlila žalobkyni, že jí v řízení o vzájemném návrhu hrozí neúspěch, nebylo podání takového vzájemného návrhu racionální ani v případě, že by ji žalovaná nepoučila o jiných možnostech, jak případně nárok na náhradu škody uplatnit.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výrocích I a III žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání je podle názoru žalobkyně dána nesprávným právním posouzením věci. Soudy obou stupňů měly mylně za to, že žalovaná žalobkyni správně poučila. Z textu prohlášení vyplývá, že se insolvenční soud v incidenčním sporu bude zabývat námitkami neplatnosti smluv a bylo v něm rovněž uvedeno, že žalobkyně má k neplatnosti smluv nedostatek důkazů, což byl zavádějící důvod, proč neměl být vzájemný návrh podán. Žalobkyně se tedy domnívala, že podmínky prohlášení jsou splnitelné, a nebyl důvod, proč by neměla prohlášení podepsat, přičemž podpis byl žalovanou vynucen pod pohrůžkou nepodání vyjádření k soudu, žalobkyni nebylo ani umožněno měnit text prohlášení. V textu prohlášení naopak není uvedeno, že pro způsobenou škodu nebylo možné žalovat věřitele, ale toliko insolvenčního správce. Soudy nesprávně uzavřely, že žalobkyně trvala na vzájemném návrhu. Žalovaná podle
dovolatelky výslovně odmítala provést její pokyny. Dovolatelka sama podala žalobu proti insolvenční správkyni a byla s ní úspěšná (zatím nepravomocně, řízení vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 196 ICm 4437/2016). Soudy dále nesprávně uzavřely, že vzájemný návrh nebyl insolvenčním soudem odmítnut, a proto nebyl uplatněn nesprávně. Vzájemný návrh byl navíc advokátním koncipientem žalované uplatněn k jiné pohledávce, byla jím chybně označena žalovaná strana. Pokud by byl věřitel, který měl žalobkyni způsobit škodu, označen správně, byla by se svou žalobou nejspíš úspěšná, neboť opatřila dostatek důkazů o jeho nekalých obchodních praktikách.
Příčinná souvislost je tedy podle názoru dovolatelky zřejmá. Dále má dovolatelka za to, že soudy nesprávně posoudily otázku odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou z neznalosti. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, a dovodila z něj, že žalovaná v dané věci nepostupovala s náležitou odborností. Připomněla též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3228/2020, podle nějž okolnost, že určitý postup či právní názor advokáta je v konkrétním řízení soudem akceptován či tolerován, nevede bez dalšího k závěru, že advokát vynaložil veškeré úsilí, aby svému klientovi nezpůsobil škodu.
Žalovaná musela vědět, kdo je za škodu ve skutečnosti odpovědný, a měla k věci přistoupit iniciativně a předestřít možné varianty postupu. Soudy rovněž nesprávně hodnotily důkazy, když z jiného důkazu než z prohlášení klientky nevyplývá, že by žalovaná dovolatelku řádně poučila. Oporu v provedeném dokazování nemá ani závěr soudu prvního stupně, že příčinou podání vzájemného návrhu byl výslovný pokyn žalobkyně, ač ji od něj žalovaná zrazovala. Soudy též podle názoru dovolatelky nesprávně posoudily otázku odpovědnosti žalované v případě odmítnutí závazných písemných pokynů žalobkyně a nesprávně hodnotily důkazy, když žalobkyně nemohla vědět, že soud její žalobu a s ní předložené důkazy projednávat nebude, a byla to žalovaná, kdo jí měl podstatu sporu objasnit.
Měla rovněž dohlížet na svého koncipienta. Dovolatelka se domnívá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nepředvídatelné (v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 24/2020). Dovolatelka požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jeho výkonem nebo exekucí jí pravděpodobně hrozí závažná újma. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Zdůraznila, že žalobkyni několikrát poučila o nemožnosti podat vzájemný návrh proti QI investiční společnosti, a. s. Žalobkyně však trvala na svém, a proto žalovaná připravila prohlášení klientky, v němž žalobkyně výslovně potvrzuje, že byla o dané problematice poučena, a uděluje pokyn, aby žalovaná v předmětném incidenčním sporu trvala na podání vzájemného návrhu, kterým na společnosti QI investiční společnost, a. s., uplatní náhradu škody. Pokud chtěla žalobkyně do textu citovaného prohlášení doplnit další údaje, šlo pouze o informace, které naopak utvrzovaly pokyn žalobkyně ohledně trvání na vzájemném návrhu a nijak nesouvisely s obsahem a účelem tohoto prohlášení. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (smlouvy), a to i pomocí výkladu projevu vůle, dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na takto zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Jinak řečeno, činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, na nějž navázal Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutích, mimo jiné v usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 203/2015, ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1124/2007, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 434/2021, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2569/2021, nebo ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2780/2022).
7. Otázky, zda žalovaná žalobkyni poučila o tom, že nemůže v rámci incidenčního sporu uplatnit vzájemným návrhem právo na náhradu škody, zda na tomto návrhu trvala, toho, jaký byl obsah prohlášení klientky, a zda byl podpis žalobkyně na prohlášení klientky vynucen, jsou otázkami skutkovými a nikoliv právními a jako takové nezakládají přípustnost dovolaní a nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a o. s. ř. a contrario). Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022). Ostatně text prohlášení klientky neponechává prostor pro jiný výklad, než že žalovaná dovolatelku o nesprávnosti jejího pokynu (na němž žalobkyně trvala) a o rizicích s tím spojených informovala.
8. Má-li pak být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4093/2015, uveřejněný pod číslem 95/2017 Sb. rozh. obč.). Dovolatelka však této své povinnosti nedostála, neboť k výše uvedeným otázkám žádnou judikaturu neoznačila, a již proto nelze její dovolání v daném rozsahu shledat přípustným.
9. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, či ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Předmětem tohoto řízení je náhrada tvrzené škody, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku pochybení žalované tím, že byla žalobkyně nucena zaplatit náhradu nákladů řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 12/2017, tedy v důsledku uplatnění nároku, který byl v insolvenčním řízení vyloučen k samostatnému projednání a směřoval vůči QI investiční společnosti, a. s. Pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně učinil skutkový závěr (který nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat), že z prohlášení klientky vyplývá, že žalobkyně dala žalované pokyn k tomu, aby trvala na vzájemném návrhu, který sama žalobkyně dříve na jednání insolvenčního soudu uplatnila, a následně dospěl k závěru, že mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou v tomto směru není dána příčinná souvislost, nemůže dovolací soud tento závěr přezkoumat, neboť se jedná s ohledem na výše citovanou judikaturu o závěr skutkový a nikoliv právní.
Nadto právě uvedeného však podotýká, že tento závěr nelze shledat zjevně nepřiměřeným, když sama žalobkyně podle prohlášení klientky na vzájemného návrhu vůči QI investiční společnosti, a. s., trvala. Tvrdí-li dovolatelka, že škoda jí měla vzniknout nesprávným označením žalovaného subjektu, není tato argumentace přiléhavá, když již z vyčíslení nároku je zřejmé, že jde o škodu, jež měla vzniknout zaplacením nákladů řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 12/2017, a ne tím, že žalovaná nezahájila řízení proti jinému subjektu.
Totéž platí ohledně argumentace dovolatelky, že žalovaná odmítla provést její pokyny a žalovat jiné subjekty.
10. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že soudy nesprávně uzavřely, že vzájemný návrh nebyl insolvenčním soudem odmítnut, a proto nebyl uplatněn nesprávně, neboť napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). V posuzované věci odvolací soud toliko konstatoval, že „v řízení o vzájemném návrhu, který byl vyloučen k samostatnému projednání, pak došlo k odmítnutí žaloby a vzniku povinnosti žalobkyně hradit náhradu nákladů řízení. Příčinnou podání vzájemného návrhu byl přitom výslovný pokyn žalobkyně.“
11. Neopodstaněná je námitka dovolatelky, že soudy v rozporu s judikaturou posoudily otázku odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou z neznalosti. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 121/2010, na nějž žalobkyně v tomto směru odkazuje, se zabýval skutkově zcela odlišnou věcí, neboť v něm na rozdíl od nyní posuzované věci bylo dovozeno, že existovalo jak pochybení žalovaného advokáta, tak příčinná souvislost mezi ním a vzniklou škodou. Jelikož však odvolací soud v této věci neshledal existenci příčinné souvislosti, nezabýval se dále ani případným pochybením žalované (či jejího koncipienta), což je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu musí být splněny kumulativně (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, nebo ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1621/2021). Totéž platí pro námitky dovolatelky, že žalovaná odmítla její závazné písemné pokyny nebo že žalovaná jí měla objasnit, že soud se nebude zabývat jí předloženými důkazy. Není-li totiž dána příčinná souvislost, není třeba zkoumat otázku, zda se advokát dopustil pochybení. Ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3228/2020 není v daných souvislostech případný, neboť i zde je předkládána argumentace vztahující se k případnému pochybení advokáta, které však v nyní projednávané věci shledáno nebylo (odvolací soud se touto otázkou nezabýval).
12. Námitkami proti hodnocení důkazů (uplatněnými výtkami týkajícími se tvrzení, že z jiného důkazu než z prohlášení klientky neplyne, že by žalovaná dovolatelku řádně poučila, či že z provedených důkazů nevyplývá, že příčinou podání vzájemného návrhu nebyl výslovný pokyn žalobkyně, ač ji od něj žalovaná zrazovala) se dovolatelka v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu.
13. K námitce nepřezkoumatelnosti lze uvést, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně (odvolacího) je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího (dovolacího) soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (odvolacího soudu), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě uplatnit v odvolání (dovolání) svá práva. I když rozhodnutí soudu prvního stupně (odvolacího soudu) nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání (dovolání) – na újmu uplatnění práv odvolatele (dovolatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 422/2019. V daném případě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezabránilo dovolatelce uplatnit její práva a podat dovolání, v němž se závěry soudu polemizuje, proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za nepřezkoumatelné.
14. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 24 ICdo 24/2020, dovolatelka toliko prezentovala z něj vyplývající závěry ohledně požadavků na předvídatelnost soudního rozhodnutí, avšak žádným způsobem je nevztáhla na projednávanou věc a nevyložila, v čem má být napadený rozsudek s citovaným rozhodnutím v rozporu. Jednou ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; vždy musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Je-li z dovolání s ohledem na citace jednotlivých pasáží příslušného judikátu zřejmé, že dovolatelka považuje napadený rozsudek za nepředvídatelný, je nezbytné, aby rovněž osvětlila, jaké konkrétní otázky činí rozsudek odvolacího soudu nepředvídatelným. Pokud tak neučinila, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání.
15. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
16. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
17. V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod č. 144/2018 Sb. rozh. obč. (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 118/20) Nejvyšší soud rozebral předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle § 243 písm. a) o. s. ř. Jedním z těchto předpokladů je i to, že podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí odvolacího soudu lze (případně též ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci. Napadeným rozsudkem (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) však byla zamítnuta žaloba, jíž se dovolatelka domáhala uložení povinnosti žalované k náhradě škody. Žalobkyni tedy nebyla napadeným rozsudkem ve věci samé uložena žádná povinnost, a už proto je výkon rozhodnutí v tomto směru vyloučen. Nejvyšší soud proto návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu jako zjevně bezdůvodný zamítl (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 29 ICdo 29/2019). Tomu, aby bylo možné posuzovat odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku o nákladech řízení, pak brání okolnost, že proti tomuto výroku není dovolání objektivně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.)
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3.500 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 4.598 Kč. Dovolací soud neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., ačkoliv žalobkyně byla dříve osvobozena od soudních poplatků, neboť soudy nižších stupňů dostatečně odůvodnily, z jakého důvodu nemůže být žaloba v dané věci úspěšná, žalobkyně se rozhodla podat dovolání i přesto, že již odvolací soud se rozhodl moderační právo podle § 150 o. s. ř. neaplikovat, takže byla s rizikem uložení povinnosti k placení náhrady nákladů řízení protistraně srozuměna, a rovněž soud prvního stupně žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované, byť ve snížené výši, uložil. Navíc částka, v níž byla povinnost žalobkyni uložena, se nejeví být pro ni neúměrně vysoká, a sama dovolatelka aplikaci § 150 o. s. ř. na náklady dovolacího řízení ani nenavrhla. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 9. 1. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu