25 Cdo 1621/2021-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: L. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1, proti žalované: MS Košířská, s.r.o., IČO 48908975, se sídlem Koliště 1912/13, 602 00 Brno, zastoupená Mgr. Veronikou Pavlů, advokátkou se sídlem Sokolovská 694/100a, 186 00 Praha 8, o 557 966 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 168/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 22 Co 250/2019-146, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody sestávající z nákladů vynaložených v soudním řízení správním ve výši 36 734 Kč (4 000 Kč za soudní poplatek, 26 684 Kč za náklady právního zastoupení a 6 050 Kč za notářský zápis), z ušlého zisku ve výši 271 232 Kč (za ztrátu času žalobkyně v rozsahu 39,5 hodin, kdy se věnovala řešení této věci namísto samostatného výkonu advokacie s hodinovou sazbou 220 EUR s připočtením daně z přidané hodnoty z této částky) a z náhrady nemajetkové újmy v částce 250 000 Kč (za neoprávněný zásah do jejího soukromí), to vše na základě porušení předsmluvní informační povinnosti žalovanou o konkrétní podobě stavby na sousedním pozemku.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 16 C 168/2018-87, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2021, č. j. 16 C 168/2018-218, zamítl
žalobu na zaplacení 557 966 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY a pozemku st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), vše v k. ú. XY, obec XY (dále jen „nemovitosti“). Vlastnictví nabyla kupní smlouvou ze dne 1. 7. 2015, jejíž součástí bylo prohlášení prodávající (žalované), že seznámila kupující (žalobkyni) se stavem předmětu prodeje, kupující prohlásila, že jí je předmět prodeje dobře znám. Žalobkyně byla seznámena s vizualizačním plánem dané lokality, kde byly zobrazeny typově obdobné stavby.
V té době nabízela společnost AMADIA Invest s. r. o. k prodeji „XY“ s tím, že klienti mohou vybírat ze samostatných domů, dvojdomků nebo pozemků pro vlastní výstavbu. Pro sousední pozemek parc. č. XY, bylo původně schváleno územní rozhodnutí o umístění stavby typově totožné jako na ostatních okolních pozemcích, avšak na žádost jeho vlastníků bylo vydáno dne 8. 6. 2015 rozhodnutí o změně dřívějších územních rozhodnutí, dne 27. 1. 2016 pak stavební povolení a započato se stavbou rodinného domu typově odlišného.
Vydání stavebního povolení na sousední stavbu se žalobkyně bránila podáním správní žaloby, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 3 A 161/2016-127, zamítl jako nedůvodnou. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud věc po právní stránce posoudil podle § 6 a § 1728 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno porušení předsmluvní informační povinnosti žalovanou. Nebylo shledáno, že by klamavými údaji nebo neposkytnutými informacemi zkreslila představu druhé smluvní strany o předmětu prodeje a ovlivnila tak její zájem na uzavření smlouvy.
Informace o tom, že v dané lokalitě jsou prodávány i pozemky pro vlastní výstavbu byla volně dostupná, takže zájemci si mohli zakoupit pozemek a dle svého návrhu si nechat postavit (podle územního rozhodnutí a se stavebním povolením) rodinný dům, který nebyl totožný s poskytnutou vizualizací. Žalobkyně tak nemohla být přesvědčena, že na sousedním pozemku bude stát dům propagovaný v reklamních materiálech, šlo pouze o subjektivní vnímání celé situace žalobkyní, která ohledně budoucího vzhledu sousedního domu vycházela z informačního letáku a ilustrativní, nezávazné vizualizace žalované.
Součástí kupní smlouvy pak nebyla ujednání týkající se záruky za vzhled okolních rodinných domů a nemohlo tak dojít k relativní ani absolutní neplatnosti kupní smlouvy, na niž § 1728 o. z. míří. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 22 Co 250/2019-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé v částce 307 966 Kč s příslušenstvím, ve zbytku, tj. v částce 250 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na základě skutkových závěrů soudu prvního stupně uzavřel, že mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované a vznikem škody v podobě nákladů vynaložených ve správním řízení není dána příčinná souvislost, neboť příčinou jejich vynaložení bylo rozhodnutí žalobkyně vyvolat správní řízení. Nelze klást k tíži žalované, že žalobkyně podala nedůvodnou žalobu, a nebyla jí proto přiznána náhrada nákladů neúspěšného řízení. Ohledně zisku, který jí měl ujít tím, že věnovala svůj čas a odbornost řešení této kauzy na úkor výkonu své praxe advokátky, dovodil odvolací soud, že se o ušlý zisk nejedná, a škoda jí tak nevznikla.
Žalobkyně netvrdila, že by z důvodu vyřizování vlastních záležitostí přišla o jakýkoli konkrétní příjem nebo zakázku. Pokud se žalobkyně rozhodla věnovat vlastním záležitostem svou odbornost a čas (a nesjednala si právní službu, za jejíž platbu mohla nárokovat náhradu škody), pak hodnota takové činnosti není ušlým ziskem. Navíc se podle žalobních tvrzení své kauze věnovala celkem 39,5 hodiny v období od roku 2016 do roku 2018, přičemž takovýto časový úsek nemohl žalobkyni zatížit či blokovat natolik, že by přišla o příjem ze své advokátní činnosti.
Pro absenci poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. pak zrušil rozsudek soudu prvního stupně v nároku na poskytnutí finančního zadostiučinění za újmu způsobenou neoprávněným zásahem do jejích osobnostních práv a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně v částce 307 966 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 871/2018, 4 Cz 1/71, 32 Cdo 209/2019, 30 Cdo 3837/2014, 25 Cdo 83/2010 a 30 Cdo 4851/2014).
Rekapituluje skutkový stav i dosavadní průběh řízení a namítá, že náhradu majetkové újmy nelze zamítnout, aniž by byla zkoumána příčinná souvislost a protiprávní úkon škůdce; v nesprávném řešení této otázky odvolacím soudem spatřuje dovolací důvod. Odvolací soud se podle dovolatelky od ustálené judikatury odchýlil i v závěru o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a náklady vynaloženými ve správním řízení. Pokud by žalovaná neporušila předsmluvní informační povinnost, nevznikla by žalobkyni majetková škoda, neboť by nepodávala správní žalobu a nemusela by být v takovém řízení právně zastoupena advokátem specializujícím se na danou problematiku.
Jestliže se v důsledku tohoto děje její majetek zmenšil, stalo se tak v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované. V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak posoudil odvolací soud i otázku ušlého zisku. Z judikatury vyplývá, že ušlým ziskem je majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat, pokud by nedošlo ke škodní události.
Dovolatelka zdůraznila, že důvodně očekávala, že namísto zabývání se správním řízením souvisejícím se stavbou sousedního domu, bude se věnovat své advokátní praxi a mít z toho příjem, k čemuž nedošlo v důsledku protiprávního jednání žalované. Za zcela subjektivní označila závěr soudu týkající se její zatíženosti touto kauzou. Odklon v otázce procesního práva (od rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, 21 Cdo 1879/2017, 32 Cdo 1537/2013 a 26 Cdo 4223/2011) spatřuje v absenci poučení podle § 118a odst. 3 o.
s. ř., jestliže odvolací soud dovodil, že nárok žalobkyní uplatňovaný není ušlým ziskem. Jako dosud neřešenou předkládá dovolatelka otázku, zda může soud rozhodnout o nároku na náhradu škody, aniž by zjistil protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení zákonné nebo smluvní povinnosti a zda je před rozhodnutím o tomto nároku třeba tuto skutečnost postavit najisto. Rozpor spatřuje v tom, že odvolací soud ve zrušovací části rozsudku uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zaměřil na možné porušení smluvní povinnosti žalovanou, avšak zároveň bez dalšího potvrdil jeho zamítavé rozhodnutí ohledně zbytku žaloby.
Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí uváděná dovolatelkou považuje za skutkově zcela odlišná, a proto je nelze na projednávanou věc použít. Ohledně otázky ušlého zisku navíc dovolatelka neuvedla, v čemž podle ní rozpor s judikaturou spočívá. Navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v nároku na náhradu nákladů na právní zastoupení ve správním řízení a na ušlý zisk. Ohledně nákladů na právní zastoupení ve správním řízení shledal nedůvodnost žaloby v absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované a vznikem škody.
Jestliže se v řízení o náhradu újmy (škody) zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“, pod C 5025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění, která přezkoumání dovolacím soudem nepodléhá (§ 241 odst.