Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Mgr. R. G., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C
146/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
1. 2015, č. j. 15 Co 485/2014-45, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou ze dne 11. 7. 2013 domáhal na žalované zaplacení
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena
nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne
20. 6. 2012 ve věci sp. zn. 107 C 103/2012, jímž byl zamítnut jeho návrh na
vydání předběžného opatření spočívající v uložení povinnosti původní žalované
Mgr. A. G., v současné době již bývalé manželce žalobce, vydat žalobci klíč od
družstevního bytu, k němuž žalobci společně s bývalou manželkou svědčil
společný nájem bytu a společné členství v družstvu, neboť bývalá manželka bez
jeho vědomí a souhlasu vyměnila zámek vstupních bezpečnostních dveří do bytu,
odmítla mu vydat klíče a po sedm měsíců mu znemožňovala užívání bytu. Žalobce
neměl zajištěno jiné bydlení a byl nucen dehonestujícím způsobem přespávat ve
své advokátní kanceláři. Za adekvátní proto žalobce považuje odškodnění v
penězích ve výši 350 000 Kč, tedy 50 000 Kč za každý měsíc újmy.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
29. 5. 2014, č. j. 27 C 146/2013-27, zamítl žalobu žalobce o zaplacení částky
350 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a též rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně učinil ve věci následující závěr o skutkovém
stavu. Vycházel přitom ze spisu Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově, sp. zn. 107 C 103/2012. Soud prvního stupně zjistil, že nynější
žalobce podal dne 19. 6. 2012 proti žalované Mgr. A. G. žalobu na uložení
povinnosti vydat klíč od vstupních dveří jejich bytu a povinnosti zdržet se
jednání, kterým by žalobci bránila v přístupu do bytu a v nerušeném bydlení v
tomto bytě, když současně podal i návrh na vydání předběžného opatření, kterým
by soud uložil žalované povinnost vydat žalobci klíč od vstupních dveří bytu. Z
obsahu žaloby současně vyplynulo, že účastníci jsou manželé a probíhá rozvodové
řízení, přičemž žalovaná dne 1. 6. 2012 bez vědomí či souhlasu žalobce vyměnila
zámek od vstupních bezpečnostních dveří jejich společného družstevního bytu a
přes opakované výzvy jej odmítala vydat. Usnesením ze dne 20. 6. 2012 soud
návrh na vydání předběžného opatření zamítl, když podle odůvodnění rozhodnutí
žalobce netvrdil a ani neprokázal, že by bylo v současné době třeba, aby byly
zatímně upraveny poměry účastníků. K žalobcem podanému odvolání se žalovaná
vyjádřila tak, že navrhla zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy, když
poukázala na to, že žalobce před rokem sám předmětný byt opustil, bydlí v jiném
bytě a do společného bytu se vrátit nechce, což měl uvést výslovně i před
soudem a zdůraznit to tím, že od dubna 2012 nehradí žádné platby spojené s
užíváním předmětného bytu a nyní žije v domě na adrese K., přičemž tento dům
účastníci nabyli za trvání manželství a náleží do jejich společného jmění
manželů, avšak žalobce žalované rovněž nikdy nepředal klíče od tohoto domu a
tato do něj nemá přístup, ač je jeho vlastníkem. Po rozhodnutí o námitce
podjatosti Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 12. 2012 napadené
usnesení změnil tak, že žalovaná je povinna vydat žalobci klíč od vstupních
dveří bytu, když podle odůvodnění rozhodnutí odvolací soud nesouhlasil s
názorem soudu prvního stupně, že není dána potřeba zatímní úpravy poměrů
účastníků. Toto rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 15. 1.
2013 a právnímu zástupci žalované dne 16. 1. 2013. Dne 6. 5. 2013 vzal žalobce
žalobu v plném rozsahu zpět s tvrzením, že mu dne 22. 1. 2013 žalovaná vydala
klíč od bytu, a to poštou spolu s přípisem ze dne 21. 1. 2013, a zároveň se
fakticky i s dcerou z tohoto bytu vystěhovala a od tohoto data mu v užívání
bytu nebrání. Na tomto základě soud usnesením ze dne 30. 5. 2013 řízení
zastavil. Z obsahu spisu dále vyplynulo, že na základě návrhu žalobce byla Mgr.
A. G. v souvislosti s výměnou zámku vstupních dveří a bráněním v užívání bytu
žalobci shledána vinou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, za což
jí bylo uloženo napomenutí, jak vyplývá z rozhodnutí komise k projednání
přestupků města Orlová ze dne 20. 8. 2012 ve spojení s rozhodnutím Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 10. 2012.
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že žalobou
uplatňovaný nárok není důvodný. Pokud žalobce spatřuje odpovědnostní titul v
rozhodnutí Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 20. 6. 2012,
kterým byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření, když nezákonnost
tohoto rozhodnutí spatřuje v tom, že toto rozhodnutí bylo k jeho odvolání, tedy
k řádnému opravnému prostředku, odvolacím soudem změněno tak, že návrhu na
vydání předběžného opatření bylo vyhověno, pak soud prvního stupně zdůraznil,
že stát ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, neodpovídá za
každé rozhodnutí, které je následně shledáno nesprávným, ale ve smyslu § 8
odst. 1 OdpŠk pouze za pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost
zrušeno či změněno příslušným orgánem, což není tento případ, neboť rozhodnutí
nikdy právní moci nenabylo. Za nepravomocné rozhodnutí pak stát odpovídá ve
smyslu § 8 odst. 2 OdpŠk tehdy, pokud rozhodnutí bylo vykonatelným bez ohledu
na právní moc, přičemž z logiky věci vyplývá, že rozhodnutí musí být fakticky
vykonáno a poškozenému jeho výkonem musí vzniknout újma, jejíž náhrady se
domáhá, což ovšem rovněž není případ žalobce, neboť pokud byl návrh na vydání
předběžného opatření zamítnut, pak ani nebylo co vykonat a výkonem rozhodnutí
nemohla nikomu vzniknout újma. Nadto nelze podle soudu prvního stupně pominout,
že v případě odpovědnosti státu za rozhodnutí vykonatelná bez ohledu na právní
moc ve vztahu k předběžným opatřením zvláštní předpis stanoví odpovědnost
navrhovatele předběžného opatření, když soud při rozhodování o předběžném
opatření neprovádí dokazování, ale v zásadě vychází z tvrzení navrhovatele a
pouze posuzuje, zda jsou tyto skutečnosti osvědčeny. Dále soud prvního stupně
uvedl, že není splněna ani podmínka existence příčinné souvislosti mezi
posuzovaným rozhodnutím a tvrzenou újmou, neboť již na základě skutkových
tvrzení žalobce je zřejmé, že žalobci mohla vzniknout tvrzená újma na jeho
právech pouze v důsledku protiprávního jednání původní žalované tím, že mu
bránila v užívání jeho bytu. Zamítnutí návrhu žalobce tak nemohlo být důvodem
jím tvrzené nemajetkové újmy, když tuto sám žalobce spatřuje v tom, že byl
zbaven možnosti užívat byt a této možnosti byl žalobce zbaven v důsledku
jednání žalované, které předcházelo podání samotného návrhu na vydání
předběžného opatření.
6. Odvolací soud vycházel ze shodných skutkových zjištění jako soud
prvního stupně, přičemž se plně ztotožnil s jeho právními závěry a pro
stručnost svého odůvodnění na rozsudek soudu prvého stupně odkázal, neboť tento
se s předloženou věcí podle odvolacího soudu zcela pregnantně vypořádal. Dále
pouze k odvolání žalobce poznamenal, že pokud jeho námitky směřují k rozvinutí
syndromu zavrženého otce, k němuž mělo dojít záporným rozhodnutím okresního
soudu ke zpřístupnění bytu, pak ve vztahu k nezletilé dceři mohl použít jiných
procesních prostředků, aby k tvrzenému syndromu nedošlo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním,
ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
8. Nejvyšší soud se podle žalobce dosud nezabýval otázkou, zda stát
odpovídá za škodu či újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zamítnutí
důvodného návrhu na vydání předběžného opatření, které bylo následně odvolacím
soudem změněno tak, že bylo návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno,
respektive zda stát odpovídá za to, že důvodnému návrhu na vydání předběžného
opatření nebylo vyhověno v zákonné sedmidenní lhůtě od podání návrhu soudem
prvního stupně, ale až odvolacím soudem, v daném případě s odstupem šesti
měsíců od podání návrhu.
9. Žalobce argumentuje, že logicky není dána odpovědnost státu za
nezákonná nepravomocná rozhodnutí, která byla zrušena nebo změněna v rámci
řádného oprávněného prostředku, protože tato rozhodnutí pro absenci právní moci
a vykonatelnosti nemohou působit právní následky a nemohou tedy ani způsobit
účastníkovi řízení újmu či škodu. Z tohoto pravidla však platí výjimka týkající
se nepravomocných rozhodnutí s předběžnou vykonatelností, jelikož tato
rozhodnutí působí právní následky, byť nejsou v právní moci. Zákonodárce však
nepamatoval na variantu, kdy soud chybně zamítne důvodný návrh na vydání
předběžného opatření a neposkytne tím účastníkovi řízení okamžitou právní
ochranu, kterou účastník důvodně očekává a na níž má právní nárok.
10. Uvedenou legislativní mezeru je podle žalobce nutno judikatorně
překlenout ústavně konformním výkladem zákona tak, že stát bude odpovědným za
nevydání předběžného opatření v zákonné sedmidenní lhůtě, pokud bylo zamítavé
rozhodnutí soudu prvního stupně změněno v rámci řádného opravného prostředku
odvolacím soudem tak, že návrhu bylo vyhověno. Žalobce má za to, že na chybné
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na nařízení předběžného
opatření je možné nazírat jako na nezákonné rozhodnutí, nebo vydání předběžného
opatření až odvolacím soudem je možné vyhodnotit jako opožděné poskytnutí
právní ochrany a pochybení spatřovat v nesprávném úředním postupu, neboť
neposkytnutím okamžité právní ochrany v podobě vydání předběžného opatření bylo
žalobci zasaženo do jeho ústavních práv, zejména do práva na bydlení a na
rodinný život.
11. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k novému
projednání se závazným právním názorem, že je ve věci dána odpovědnost žalované.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval
přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda stát odpovídá za škodu
či újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zamítnutí návrhu na vydání
předběžného opatření, které bylo následně odvolacím soudem změněno tak, že
návrhu bylo vyhověno, respektive zda stát odpovídá za nesprávný úřední postup
spočívající v tom, že důvodnému návrhu na vydání předběžného opatření nebylo
vyhověno v zákonné lhůtě již soudem prvního stupně, ale až s prodlevou soudem
odvolacím, neboť tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu
vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání není důvodné.
19. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
20. Podle § 8 odst. 2 OdpŠk byla-li škoda způsobena nezákonným
rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy,
pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného
prostředku.
21. Usnesení soudu prvního stupně, kterým byl v posuzované věci zamítnut
návrh na vydání předmětného opatření nelze považovat za nezákonné rozhodnutí ve
smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť toto usnesení nenabylo právní moci (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
22. Smyslem ustanovení § 8 odst. 2 OdpŠk je však založení odpovědnosti
státu i v případech rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní
moc, tedy takových rozhodnutí, jejichž výkon je způsobilý přivodit vznik škody
ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci (srov. Vojtek, P.: Odpovědnost
za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
§ 8). Jde-li o rozhodnutí ve formě usnesení, vychází zákon z toho, že jeho
vykonatelnost není zásadně vázána na právní moc, nýbrž zpravidla postačí jeho
doručení (§ 171 odst. 1 a 2 o. s. ř.). V civilním řízení přitom platí, že
vykonatelnými jsou i ta rozhodnutí, v nichž není uložena povinnost k plnění
(srov. § 161 odst. 2 a § 171 odst. 2 o. s. ř.); k jejich výkonu však nemůže
dojít cestou výkonu rozhodnutí podle části šesté občanského soudního řádu ani
exekucí podle exekučního řádu. Podstatné ovšem je, že i taková rozhodnutí sama
o sobě nebo na základě zákona vyvolávají právní následky, jež jsou způsobilé
přivodit poškozenému újmu. Není proto vyloučeno, aby v případě, že budou v
řízení o řádném opravném prostředku pro nezákonnost změněna nebo zrušena,
zakládala titul pro odpovědnost státu za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015).
23. To ovšem není případ žalobce, neboť v posuzovaném případě zamítnutím
návrhu na nařízení předběžného opatření nemohla žalobci vzniknout jím tvrzená
nemajetková újma, když poměry žalobce po vydání zamítavého usnesení soudem
prvního stupně se oproti jeho poměrům před podáním návrhu na vydání předběžného
opatření nezměnily.
24. Předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
však musí být splněny kumulativně. V daném případě chybí jeden z esenciálních
předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a Nejvyšší soud tudíž pro nadbytečnost
nezkoumal ostatní podmínky odpovědnosti státu za škodu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004).
25. Pokud se žalobce alternativně domníval, že v neposkytnutí okamžité
právní ochrany v podobě vydání předběžného opatření lze spatřovat nesprávný
úřední postup, Nejvyšší soud shledává, že v posuzované věci bylo možno
odpovědnost státu za škodu zvažovat pouze z odpovědnostního titulu nezákonného
rozhodnutí, když žalobce svůj škodní nárok dovozoval z negativního rozhodnutí
soudu ve věci navrženého předběžného opatření, neboť se jedná o činnost přímo
směřující k vydání rozhodnutí a případné nesprávnosti či vady daného postupu se
následně projeví právě v obsahu rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 677/2012).
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §
243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
28. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu