25 Cdo 83/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce Eko Garden, s.r.o., v likvidaci, IČO 44004133, se sídlem Malenovice,
ul. 3. května 696, zastoupeného doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem, CSc.,
advokátem se sídlem Brno, Stamicova 18, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, jednající
prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 10 C 270/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 9. 2009, č.j. 60 Co 126/2009-355,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na žalované náhrady škody v částce 73.068.573,- Kč s
odůvodněním, že žalovaná nese odpovědnost za ekonomické ztráty žalobce vzniklé
tím, že Okresní komisí pro privatizaci ve Zlíně byla protiprávně zařazena do
privatizace provozní jednotka zahrnující nemovitosti, které žalobce koupil od
vydražitele a vzhledem k úspěšně uplatněným restitučním nárokům byl později
nucen jejich část vydat restituentům.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č.j. 10 C 270/2004-319,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalobce dne 26.
6. 1992 koupil nemovitosti, které před tím získala prodávající společnost
KREDIT spol. s r. o. při veřejné dražbě prováděné podle zákona č. 427/1990 Sb.
Na tyto nemovitosti byly uplatněny restituční nároky, jimž Okresní úřad ve
Zlíně – pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 6. 6. 2001 částečně vyhověl. Soud tak
dovodil, že privatizace nemovitostí a vůbec celé provozní jednotky byla
provedena v rozporu s právními předpisy, a proto veškeré úkony z toho
vyplývající jsou neplatné. Soud uložil žalobci ve smyslu ustanovení § 118a
odst. 1 o. s. ř., aby uvedl skutková tvrzení ke svému nároku a označil důkazy,
z nichž lze dovodit, v čem spočívá škoda, kdy tato škoda vznikla a zda je dána
příčinná souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním a vznikem škody.
Žalobce setrval na svých tvrzeních, že se při své podnikatelské činnosti v
důsledku neposkytnutí dalších úvěrů od peněžních ústavů z důvodu uplatnění
nároků třetích osob na zprivatizovaný majetek dostal do dluhů v částce
31.068.573,- Kč a že nemohl realizovat své projekty, a ušel mu proto zisk ve
výši 42.000.000,- Kč. K tomu soud uvedl, že podrobnější a vysvětlující tvrzení
žalobce již neučinil, pokud jde o skutečnou škodu, netvrdil, že by vzniklé
dluhy zaplatil, a pokud jde o ušlý zisk ani nepopsal, zda se jednalo jen o
jeden projekt nebo o projektů více, ve kterém období hodlal tyto projekty
realizovat, z jakých hospodářských výsledků důvodně očekával z těchto projektů
zisk, co na realizace projektů potřeboval a proč konkrétně projekty nešlo
realizovat. Též předložený znalecký posudek neobsahoval podle soudu všechny
potřebné konkrétní údaje o nároku na ušlý zisk. Jelikož žalobce přes poučení
soudu svá tvrzení o uplatňovaných nárocích nedoplnil, soud považoval provedení
dalších žalobcem navrhovaných důkazů za nadbytečné a žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 3.
9. 2009, č.j. 60 Co 126/2009-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud opětovně poučil
žalobce ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. o potřebě doplnění
tvrzení, zda a kdy žalobce své dluhy uhradil a jaký zisk by reálně dosáhl nebýt
protiprávního jednání žalované. Jelikož žalobce přes uvedené poučení svou
povinnost tvrzení podle § 101 odst. 1 o. s. ř. nesplnil, odvolací soud uzavřel,
že závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby je správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a namítá, že
odvolací soud nesprávně po právní stránce posoudil otázku vzniku škody.
Popisuje skutkové okolnosti, za nichž se dostal do dluhů, a odkazuje na
znalecký posudek, ze kterého podle něj vyplývá výše uplatněného ušlého zisku.
Označuje za absurdní závěr odvolacího soudu, že škoda může poškozenému
vzniknout až teprve poté, co zaplatí své dluhy. Má za to, že majetková újma
vyčíslená v penězích nevzniká určitému subjektu jen tím, že se změní (zmenší)
aktiva jeho majetku, ale i tím, že pasiva zcela převládnou. Poukazuje na
možnost uhradit své dluhy vůči všem svým věřitelům z příjmů, které by měl,
kdyby mohl realizovat svůj podnikatelský záměr. Nesouhlasí též se závěrem
odvolacího soudu, že nesplnil svoji povinnost tvrzení a důkazní, a odkazuje na
soudu předložené dokumenty. Vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl jím
navrhované důkazy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího
soudu, ale také rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje se závěry rozhodnutí soudů obou
stupňů s tím, že žalobce v řízení neprokázal své nároky a neunesl důkazní
břemeno o škodě, protiprávním jednání žalované a o příčinné souvislosti mezi
protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Navrhuje, aby dovolání žalobce
Nejvyšší soud nevyhověl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázky
zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a
dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na
takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V řízení o náhradu škody je žalobce (poškozený) povinen tvrdit a prokázat
splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1
obč. zák. (s výjimkou zavinění, které se předpokládá). Závěr odvolacího soudu,
že žalobci nelze přiznat požadované plnění, pokud neprokázal ba ani netvrdil
vznik škody, je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1409/2003, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1394/2007,
uveřejněného pod č. 59/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně
tak je v souladu s ustálenou judikaturou závěr, že dokud dlužník nezaplatil
dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z
titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla;
samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o
povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001,
uveřejněný pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ušlý zisk podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže představovat jen
zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li
takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými
okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné
události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C
4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, usnesení téhož soudu ze dne 26. 9.
2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, publikované tamtéž pod C 5499 či obdobně též i
rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Pouze
škodná událost, která vstoupila do děje, jenž by za pravidelného běhu okolností
dospěl k určitému předpokládanému výsledku, spojenému s dosažením zisku (§ 442
obč. zák.), může být překážkou, jež dosažení předpokládaného přínosu (zisku)
zmařila. Avšak samotný podnikatelský záměr, který nebyl realizován, není tou
okolností, jež při obvyklém sledu událostí vede ke konkrétnímu zisku.
Namítá-li dovolatel nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení
předložených důkazů, nejedná se o posouzení věci po právní stránce. Skutkové
námitky zásadní právní význam rozhodnutí založit nemohou.
V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na závěru, že
žalobce netvrdil skutečnosti zakládající právo na náhradu škody vzniklé v
příčinné souvislosti s jednáním žalované, přičemž právní závěry odvolacího
soudu odpovídají ustálené judikatuře, nemá rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné;
Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tak že žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto,
právo na náhradu nákladů řízení nemá a žalované žádné náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu