Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Otto Mrňavým, advokátem se sídlem Praha 3, Tachovské náměstí 649/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2009, čj. 25 Cdo 3489/2006 - 192, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2006, čj. 61 Co 285/2006 - 163, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 2. 2006, čj. 8 C 208/2004 - 130, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obecné soudy ve svých rozhodnutích nehodnotily, zda úřední postup Pozemkového úřadu byl správný. Přesto dospěly k závěru, že příčinná souvislost mezi tímto postupem a vznikem stěžovatelovy škody není dána. Nejvyšší soud pak pominul, že posouzení, které skutkové okolnosti jsou, z hlediska naplnění hypotézy právní normy, rozhodující, je posouzením právním. Jeho rozhodnutí je, podle stěžovatele, v rozporu s § 237 odst. 3 OSŘ, neboť odvolací soud příčinnou souvislost posuzoval v rozporu s hmotným právem. Ve svém rozhodnutí nezohlednil okolnosti, za kterých se oprávněné osoby k nemovitostem dostaly.
Rozsudkem zmíněného okresního soudu ze dne 15. 2. 2006, čj. 8 C 208/2004 - 130, byla žaloba stěžovatele zamítnuta, protože nedodržení smlouvy o smlouvě budoucí a podstatné zvýšení ceny nemovitosti ze strany oprávněných osob nelze přičíst k tíži rozhodnutí správního orgánu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni, rozsudkem ze dne 23. 6. 2006, čj. 61 Co 285/2006 - 163, rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením čj. 25 Cdo 3489/2006 - 192, ze dne 28. 1. 2009.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu o posuzování rozhodnutí odvolacích soudů z hlediska existence otázky zásadního právního významu. Dodal, že se nemůže zabývat přípustností dovolání z hlediska právních otázek, které odvolací soud neřešil. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Krajský soud v Plzni plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Klatovech rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že jej považuje za odpovídající právní úpravě i judikatuře.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není ani pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí. Opodstatněnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem je založena na splnění podmínky, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Těžiště ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nedostatku příčinné souvislosti mezi rozhodnutím pozemkového úřadu a vznikem škody. Argumenty, které v ústavní stížnosti uplatnil, byly ve stejném znění i obsahem jeho žaloby, odvolání i dovolání, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že se s nimi obecné soudy zevrubně a obsáhle vypořádaly. Stěžovatel tak pouze pokračuje v polemice s jejich právními závěry, aniž by uvedl, v čem konkrétně spočívá porušení jeho základních práv.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, předesílá, že k takovému porušení může dojít pouze tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala. Postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno jeho právo na spravedlivý proces. Obecné soudy se vyrovnaly se všemi argumenty stěžovatele dostatečně obsáhlým a přesvědčivým způsobem, přičemž objasnily, na základě jakých skutečností nelze souvislost mezi procesním postupem pozemkového úřadu a škodou stěžovatele hodnotit jako příčinnou.
Jejich závěrům, které respektují platnou zákonnou úpravu a příslušnou judikaturu, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Příčinou vzniku škody stěžovatele nebylo vydání nemovitosti oprávněným osobám, ale skutečnost, že s nimi uzavřel kupní smlouvu na základě smlouvy o smlouvě budoucí. Mezi postupem správního orgánu a vznikem stěžovatelovy škody nelze vysledovat žádnou objektivní příčinnou souvislost, neboť náklady vzniklé stěžovateli nebyly způsobeny úředním postupem (ať již správným či nesprávným). Ústavní soud proto pouze odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, ze kterých vyplývá, že podmínky vzniku odpovědnosti za nesprávný úřední postup nebyly splněny.
V otázce posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže by šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93 , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03 , táž sbírka, sv. 31 a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud proto uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva ze strany obecných soudů, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, ve věci stěžovatele, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, zaujaly obecné soudy právní závěry, které mají oporu ve skutkovém stavu. Své závěry o neexistenci příčinné souvislosti mezi rozhodnutím pozemkového úřadu a vznikem stěžovatelovy škody patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a jakými úvahami se při posuzování příčinné souvislosti řídily. V napadených rozhodnutích se s argumenty stěžovatele, mimochodem stejnými jako v ústavní stížnosti, řádně vypořádaly. Přitom přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v hlavě páté Listiny a v souladu s příslušnými ustanoveními dotčených zákonů, přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnily.
S ohledem na shora uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
František Duchoň předseda senátu