Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. Petr Cembisem, advokátem se sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 865/2024-867 ze dne 12. 11. 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a L. O., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých práv podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k EÚLP a čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (ÚPSD).
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 123/2022 ze dne 17. 10. 2023 byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 7 To 31/2024 ze dne 21. 3. 2024 zamítl jako nedůvodné.
3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, mimo jiné z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel namítal nepřípustnost trestního stíhání pro rozpor se zásadou ne bis in idem, jelikož o tomtéž skutku již bylo rozhodnuto usnesením vyšetřovatele slovenského policejního orgánu o zastavení trestního stíhání ze dne 6. 4. 2019 č. j. CVS:ORP-448/3-VYS-BB-2018, a to z důvodu promlčení.
4. Nejvyšší soud posuzoval porušení zásady ne bis in idem zejména ve světle čl. 54 ÚPSD, který zakazuje dvojí trestní stíhání i na mezinárodní úrovni mezi smluvními státy. K dovolání stěžovatele uvedl, že čl. 54 ÚPSD v projednávaném případě nebránil vedení trestního řízení, jelikož nebyly splněny dvě kumulativní podmínky zákazu dvojího trestního stíhání.
5. Zaprvé, trestní řízení nebylo vedeno navzdory již existujícímu pravomocnému rozhodnutí ve věci (podmínka bis). Aby bylo rozhodnutí považováno za pravomocné ve smyslu čl. 54 ÚPSD, musí bránit dalšímu trestnímu stíhání pro tentýž čin ve státě, kde bylo vydáno. Jinými slovy, rozhodnutí musí podle práva tohoto státu vytvářet překážku věci rozsouzené. Usnesení vyšetřovatele slovenského policejního orgánu o zastavení trestního stíhání ve fázi předcházející obvinění určité osoby takovým rozhodnutím není, jak již konstatoval Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v rozsudku ze dne 22. 12. 2008, Turanský, C-491/07. Nejvyšší soud dále odkázal na rozsudek SDEU ze dne 29. 6. 2016, Kossowski, C-486/14, podle kterého čl. 54 ÚPSD nebrání zahájení trestního řízení, pokud pro tentýž čin bylo v jiném státě ukončeno trestní řízení bez důkladného vyšetřování.
6. Zadruhé zde nebyla splněna ani podmínka totožnosti skutku (podmínka idem). Zatímco usnesení o zastavení trestního stíhání vydané vyšetřovatelem slovenského policejního orgánu se týkalo pouze průběhu skutkových událostí bez uvedení konkrétního obviněného, česká rozhodnutí se již výslovně vztahovala k osobě stěžovatele. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl.
7. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost pro porušení zásady ne bis in idem zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny, čl. 6 EÚPL, čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k EÚLP a čl. 54 ÚPSD. Podle stěžovatele jsou splněny obě podmínky nastíněné Nejvyšším soudem pro její uplatnění.
8. Ve vztahu k první podmínce, tedy existenci pravomocného rozhodnutí ve věci, stěžovatel nerozporuje, že aby bylo rozhodnutí považováno za pravomocné ve smyslu čl. 54 ÚPSD, musí vytvářet překážku věci rozsouzené podle práva státu, v němž bylo vydáno. Stěžovatel však tvrdí, že usnesení slovenského policejního orgánu o zastavení trestního stíhání ze dne 6. 9. 2019 tuto podmínku splňuje. Z výše citovaného rozsudku SDEU Turanský podle stěžovatele nelze vycházet, jelikož v daném případě bylo trestní stíhání zastaveno z jiného důvodu, konkrétně proto, že byl dostatečně odůvodněn závěr, že řešený skutek není trestným činem a neexistoval žádný důvod pro postoupení věci.
Je tedy snadno představitelné, že zjištění nových důkazů by mohlo vést k závěru, že skutek je trestným činem a řízení by mohlo být znovu zahájeno. Oproti tomu v nyní projednávaném případě bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení. Na rozdíl od důkazů, které se mohou po zastavení trestního stíhání objevit, běh času způsobující promlčení je nezvratný. Podle stěžovatele tedy fakticky nemůže dojít k novému zahájení trestního stíhání v téže věci na Slovensku, a řízení je proto pravomocně skončeno.
9. Ke splnění druhé podmínky, tedy totožnosti skutku, stěžovatel uvádí, že ačkoliv byl v usnesení o zastavení trestního stíhání vydaném slovenským policejním orgánem pouze podezřelý, materiálně bylo jeho postavení shodné s jeho postavením obviněného v řízení před českými orgány. To podle stěžovatele vyplývá z usnesení slovenského policejního orgánu ze dne 6. 9. 2019, kde se uvádí, že "z doposiaľ vykonanćh úkonov trestného konania čo sa týka vyšetrovania skutku prečinu podvod podľa § 221 odst. 1, odst. 2 trestného zákona vyplýva v čase spáchania skutku sa skutku mohla dopustiť jedine osoba R. Š."
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
12. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.
13. Co se týče první námitky, jak již Nejvyšší soud vysvětlil v napadeném usnesení, podstatné z hlediska čl. 54 ÚPSD je, zda rozhodnutí vytváří ve státě, kde bylo vydáno, překážku věci rozsouzené. Otázka pravděpodobnosti, zda řízení bude skutečně znovu zahájeno, není relevantní. Z citovaného rozsudku SDEU Turanský, ale i z komentářové literatury vyplývá, že zastavení trestního stíhání vyšetřovatelem policejního orgánu ve fázi před obviněním konkrétní osoby (tzv. trestní stíhání "ve věci") nevytváří na Slovensku překážku věci rozsouzené, a to bez ohledu na důvod zastavení řízení (ČENTÉŠ, Jozef.
§ 9 Neprípustnosť trestného stíhania. In: ČENTÉŠ, Jozef, KURILOVSKÁ, Lucia, ŠIMOVČEK, Ivan, BURDA, Eduard a kol. Trestný poriadok I. 1. vydanie. Bratislava: C. H. Beck, 2021, s. 71, marg. č. 6.). Stejný závěr vyplývá i z judikatury slovenských vrcholných soudů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 10. 07. 1980 sp. zn. 7 Tz 64/80 a rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 307/09 ). Uvedené má svou logiku v tom, že trestní stíhání se v této fázi nevede proti konkrétní osobě.
14. První z kumulativních podmínek pro uplatnění zákazu dvojího trestního stíhání podle čl. 54 ÚPSD tedy zjevně není splněna (podmínka bis); zkoumání druhé podmínky (idem) se proto Ústavní soud dále nezabýval. Stejně tak se tedy vůbec nemusel zabývat otázkou, zda lze z čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 6 EÚLP a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k EÚLP dovozovat určitou formu zákazu dvojího trestního stíhání též ve vztahu k zahraničním jurisdikcím podle čl. 54 ÚPSD. Uvedené články Listiny a EÚLP přitom nepochybně neposkytují vyšší standard ochrany než ÚPSD. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu proto nemohlo dojít k porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv.
15. Proto nezbývá než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. srpna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu