USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 7 To 31/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 123/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 3 T 123/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný R. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
v průběhu měsíce září 2013 v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky vystupoval jako osoba oprávněná jednat za společnost Centrum Biomasy s.r.o., Zvolenská cesta 61B, 974 05 Bánská Bystrica, Slovenská republika, přičemž při telefonickém jednání přislíbil svému obchodnímu partnerovi v České republice, Janu Brtníkovi, narozenému XY, jednateli společnosti Brikmat s.r.o., IČ: 28339207, se sídlem Družstevní 702, 664 53 Újezd u Brna, že je schopen zajistit pro koncového zákazníka v České republice, poškozeného J.
O., narozeného XY, nový briketovací stroj Biomasser DUO od polského výrobce, společnosti ASKET, se sídlem v Poznani, a to za konečnou cenu 11.800 EUR s dobou dodání 30 dnů, s tím, že poškozený J. O. musí zaplatit kupní cenu briketovacího stroje k rukám jednatele společnosti Brikmat s.r.o. jakožto prostředníka obchodní transakce předem, což poškozený učinil, když dne 30. 9. 2013 zaslal na základě faktury č. 3059800003 vystavené společností Brikmat s.r.o. na účet společnosti Brikmat s.r.o. částku 394.747 Kč, z níž částka v celkové výši 35.000 Kč měla být použita na úhradu řezačky na slámu Caravagi RS a vlhkoměru SuperPro Combi, které byly poškozenému společností Brikmat s.r.o.
skutečně dodány a zbylá část měla být ze strany společnosti Brikmat s.r.o. použita na úhradu dohodnuté kupní ceny ve výši 11.800 EUR se zohledněním marže společnosti Brikmat s.r.o. realizované z předmětné obchodní transakce týkající se dodávky briketovacího stroje s tím, že následně společnost Centrum Biomasy s.r.o. bezodkladně objedná briketovací stroj Biomasser DUO u polské společnosti ASKET, kdy na základě tohoto ujednání zaslal obviněný Janu Brtníkovi e-mailem fakturu č. 212013 znějící na částku 11.800 EUR, kde byla jako dodavatel uvedena společnost Centrum Biomasy s.r.o., s tím, že požádal Jana Brtníka, aby z důvodu urychlení obchodní transakce zaslal finanční prostředky na bankovní účet číslo XY vedený u Slovenské spořitelně, a.s., jehož majitelem nebyla společnost Centrum Biomasy s.r.o., nýbrž manželka obviněného A.
Š. s tím, že obviněný měl k účtu dispoziční právo, což Jan Brtník učinil hotovostním vkladem částky 11.800 EUR na shora uvedený účet provedeným dne 1.10.2013, kdy z těchto finančních prostředků si obviněný téhož dne vybral v hotovosti částku 10.000 EUR, s kterou naložil nezjištěným způsobem a zbývající finanční prostředky vložené Janem Brtníkem ponechal na tomto bankovní účtu k další spotřebě, přičemž poté v rozporu s dohodou s Janem Brtníkem briketovací stroj Biomasser DUO sám ani prostřednictvím jiného zástupce společnosti Centrum Biomasy s.r.o.
u polské společnosti ASKET nikdy neobjednal, opakovaně uváděl nepravdivé výmluvy o komplikacích při dodávkách údajně objednaného briketovacího stroje, kterými reagoval na urgence Jana Brtníka a později i syna poškozeného a nepravdivě je informoval o tom, že předmětný stroj je již objednán a má mít konkrétní výrobní číslo XY, které zaslal svému obchodnímu partnerovi Janu Brtníkovi, neboť od počátku neměl v úmyslu dodávku objednaného briketovacího stroje zařídit a způsobil tak poškozenému koncovému zákazníkovi J.
O., narozenému XY, zemědělskému podnikateli, se sídlem XY XY, XY, IČ: XY, škodu ve výši 11.800 EUR, což přestavuje dle kurzu ČNB ke dni 1. 10. 2013, kdy došlo k připsání částky na účet obviněného, ekvivalent částky 302.670 Kč.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a to za současného uložení přiměřené povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 48 odst. 4 tr. zákoníku. Dále byl obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb, s výší denní sazby 500 Kč, tedy celkem ve výměře 35 000 Kč.
3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené L. O. majetkovou škodu ve výši 217 697 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 7 To 31/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V prvé řadě vytkl porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti soudem prvního stupně v hlavním líčení. Dále namítl, že ve světle rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie v otázce použití zásady ne bis in idem, nemohl být v České republice trestně stíhán, neboť o tomtéž skutku bylo již rozhodnuto usnesením vyšetřovatele slovenského policejního orgánu o zastavení trestního stíhání ze dne 6.
4. 2019, č. j. CVS:ORP-448/3-VYS-BB-2018, a to pro uplynutí promlčecí doby. Jelikož jde o rozhodnutí konečné, týkající se totožného skutku, uvedené bylo a je závažnou objektivní překážkou pro konání trestního řízení (odkázal v těchto souvislostech pod čarou na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. C-486/14, ze dne 28. 9. 2006, sp. zn. C-150/05, a ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. C-436/04). S tímto se však oba soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly. V tomto ohledu odkaz odvolacího soudu na své rozhodnutí ze dne 30.
3. 2023 nepostačuje. Stejně tak obviněný nesouhlasil s nevyhověním jeho návrhu na předběžné projednání obžaloby či zastavení trestního stíhání. Vytkl také nedodržení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř. Podle jeho přesvědčení orgány činné v trestním řízení dovozením trestněprávní odpovědnosti nahradily nezbytnou míru opatrnosti, kterou měl poškozený v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt projevovat v soukromoprávních vztazích. Tomuto svědčí i chování poškozeného, který nejen že podal trestní oznámení až téměř po 4 letech od objednání předmětného stroje, tedy až v době, kdy svá práva nemohl uplatnit v soukromoprávním řízení, ale také za osobu podezřelou označil Jana Brtníka.
Obviněný měl dále za rozporné, zda byl skutkový stav věci zjištěn v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Soud prvního stupně na jednu stranu vycházel z čestného prohlášení svědka Z. O., které nelze s ohledem na provedené dokazování považovat za osamocené, ovšem současně jeho vyjádření nepovažoval za podstatné, jelikož nešlo o výslech svědka. Tento nedostatek však soudy odmítly zhojit výslechem dotyčného. Nebylo ani provedeno dostatečné dokazování k vložení prostředků do společnosti, k čemuž se vztahovalo právě vyjádření svědka Z.
O. a další důkazy. K tomuto se dále vázal i závěr soudů, že obviněný se získanými penězi naložil ve svůj prospěch, byť to nebylo prokázáno, ba právě podle již zmíněného svědka byly tyto peníze odevzdány do pokladny společnosti Centrum Biomasy s.r.o. Vzhledem k uvedenému závěr soudů o nadbytečnosti výslechu tohoto svědka nemohl obstát. Rovněž odvolací soud neshledal důvodným návrh na doplnění dokazování o kopii účetní rozvahy společnosti Centrum Biomasy s.r.o. za rok 2013 a kopii poznámek v téže uzávěrce.
Soudy také nezohlednily dodání stroje poškozenému.
To jednak vyvrací úmyslné jednání na straně obviněného, a naopak svědčí ve prospěch uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, a jednak to má význam pro vyčíslení škody, od které měla být hodnota tohoto stroje odečtena. V důsledku uvedených pochybení byla napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou porušení principu in dubio pro reo. K tomu obviněný dále uvedl, že skutkové závěry soudů popřely některá zjištěná fakta svědčící v jeho prospěch, čímž se dopustily zjevného rozporu, zejména ve vztahu k naplnění subjektivní a objektivní stránky.
6. V neposlední řadě se dovolatel vymezil i vůči výrokům o trestu, které považuje za nepřiměřené s ohledem na soudní praxi, podle které by se neměl ukládat trest odnětí svobody vedle trestu peněžitého. Soudy totiž dostatečně nepřihlédly k výjimečným okolnostem případu a poměrům obviněného při výměře trestních sankcí, které by měly uvedené reflektovat.
7. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i tomu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout. Současně obviněný v označení svého podání uvedl též „Návrh na postup dle § 265o odst. 1 trestního řádu – návrh na odklad výkonu rozhodnutí“, avšak ve zbytku textu ani v návrhu petitu rozhodnutí dovolacího soudu se již o takovém návrhu nezmínil.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že v posuzované věci není dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán. Nelze totiž shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný toliko vycházel ze své vlastní verze skutkového děje opírající se o čestné prohlášení Z. O. a předpokládal případná navazující odlišná skutková zjištění, pokud by byl proveden výslech dotyčného. Tento důkazní návrh ovšem obecné soudy s řádným odůvodněním zamítly pro nadbytečnost. Ostatně všechny podstatné informace tento svědek vyjádřil již ve svém čestném prohlášení, které bylo soudem prvního stupně provedeno jako listinný důkaz. S dovolacími námitkami vztahujícími se ke skutkovým zjištěním se tak již vypořádaly soudy nižších stupňů. Pokud jde o hmotněprávní námitky k právní kvalifikaci ve vztahu k naplnění objektivní a subjektivní stránky, stejně jako k nedodržení subsidiarity trestní represe, jsou taktéž neopodstatněné. Zavinění obviněného bez pochyb vyplývá z toho, že poptávaný briketovací stroj u polského výrobce neobjednal, byť za tímto účelem zprostředkovaně obdržel jím požadovaný finanční obnos na účet jeho manželky. Z dodání použitého nefunkčního briketovacího stroje na základě smlouvy o pronájmu, navíc s odstupem času, nelze dovozovat nenaplnění objektivní stránky přečinu podvodu. Konečný zákazník přitom v době činu neměl o pronájem použitého nefunkčního briketovacího stroje zájem, protože na takový stroj by nemohl čerpat dotaci. Smluvní závazek tak nemohl být posouzen jako splněný. Vzhledem k výši způsobené škody a absenci výjimečných okolností nezbytných pro uplatnění subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio posuzovaný případ představuje společensky škodlivé jednání, s nímž se pojí trestněprávní důsledky. Jelikož náhradní briketovací stroj byl nefunkční a nebyl dodán obviněným v souladu s objednávkou poškozeného, nýbrž pouze dočasně pronajat, nelze jej odečítat ani od výše způsobené škody. Námitky stran nepřiměřenosti trestu pak neodpovídají žádnému z taxativně stanovených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř.
9. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 7 To 31/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. (ač dovolatel ke své povinnosti odkázat na zákonné ustanovení podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. přistupoval nesystematicky, místy až nesrozumitelně, čímž ponechal Nejvyššímu soudu k vlastní úvaze podřazení jednotlivých výhrad pod zákonem vymezené dovolací důvody), podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání. Již na tomto místě nutno předeslat, že obviněný část svých výše uvedených námitek zaměřil do samotné přípustnosti jeho trestního stíhání, aniž však formálně označil též k takové námitce přímo se vztahující důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud vědom si své povinnosti neaplikovat přepjatý formalismus při posuzování dovolacích důvodů, zejména v případě, že je dovolatelova argumentace podřazena pod jiný z dovolacích důvodů, než by bylo správné (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08), posoudil daný okruh námitek jako podřaditelný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a tudíž tento jako fakticky, po obsahové stránce dovolání (§ 59 odst. 1 tr. ř.) uplatněný.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod se uplatní, bylo-li vedeno trestní stíhání, ačkoli mělo být soudem zastaveno, neboť ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1, 2 a 5 a § 11a tr. ř. Jiné důvody či nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení tento dovolací důvod nezakládají.
14. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. IV.
Důvodnost dovolání
16. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Část zbývajících námitek týkajících se zásady ne bis in idem pak spadá pod formálně neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitky však nelze vyhodnotit, že by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Zbývající argumentaci dovolatele, především pak polemizující s přiměřeností uloženého trestu, nelze podřadit pod tyto ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody.
17. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojil proti výrokům o vině a trestu i procesnímu postupu obecných soudů. Své námitky ke skutkovým zjištěním odvíjí primárně od tvrzení svědka Z. O., jež podle jeho mínění nebyla řádně vypořádána, ba ani v řízení provedena. To ve spojitosti s poskytnutím náhradního briketovacího stroje, jenž byl předmětem smluvního závazku, představuje podklad jeho výhrad ohledně naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Na to dále navazuje i námitku neuplatnění subsidiarity trestní represe. Rovněž odmítá vyměřenou výši způsobené škody, která podle něj měla být ponížena o cenu výše zmíněného stroje. Výroky o trestu pak mají být nepřiměřeně přísné vzhledem k okolnostem případu. Z procesního hlediska obviněný namítá, že nemělo být vedeno trestní řízení pro překážku věci rozsouzené.
18. Před vypořádáním jednotlivých dovolacích námitek Nejvyšší soud předesílá, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou – v případě obviněného jako dovolatele – kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).
19. Ačkoliv obviněný vznesl vícero námitek, které evidentně podřazuje pod zákonem vymezené dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., učinil tak mnohdy pouze obecně a proklamativním způsobem, aniž by přesně vymezil či jinak konkretizoval své jednotlivé argumenty na podporu svých tvrzení. Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015), jak ostatně vyplyne v dalším textu u jednotlivých dovolacích námitek.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Pokud jde o námitky brojící proti vedení trestního stíhání v České republice, jelikož ve stejné věci bylo stíhání zastaveno pro uplynutí promlčecí lhůty slovenským policejním orgánem, obsahově odpovídají (obviněným formálně nevznesenému) dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Ostatně tomuto závěru svědčí i gramatická souladnost znění předmětného dovolacího důvodu a výhrad obviněného. Nejvyšší soud proto v rámci svého přezkumu vycházel z tohoto dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu a v této souvislosti prvně konstatuje, že je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Jde o situace, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 trestního řádu nebo v § 11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.
21. Stran procesních skutečností významných pro posouzení této otázky Nejvyšší soud dále uvádí následující. Usnesením ze dne 6. 4. 2019, sp. zn. ORP-448/3-VYS-BB-2018, vyšetřovatel „Okresného riaditeľstva PZ v Banskej Bystrici, odboru kriminálnej policie“ (dále jen „vyšetřovatel“) rozhodl o zastavení trestního stíhání ve věci přečinu podvodu podle § 221 odst. 1, 2 slovenského trestního zákona z důvodu promlčení (dále jen „usnesení o zastavení trestního stíhání pro promlčení“). Na tuto skutečnost reagoval soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 11. 2022, č. j. 3 T 123/2022-713, kterým zastavil trestní stíhání obviněného pro překážku pravomocného zastavení trestního stíhání jiným justičním orgánem členského státu Evropské unie (dále jen „usnesení o zastavení trestního řízení pro překážku věci rozhodnuté“). Proti tomuto podalo okresní státní zastupitelství stížnost, které Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 30. 3. 2023, č. j. 7 To 46/2023-738, vyhověl a nařídil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl, což následně učinil vynesením napadeného odsuzujícího rozsudku.
22. V daných souvislostech je zapotřebí nejprve připomenout obecná teoretická východiska k zásadě zákazu dvojího souzení a potrestání za týž čin – skutek (ne bis in idem). Neboli jinak vyjádřeno, podle této zásady nemůže být o jednom skutku rozhodnuto dvěma rozhodnutími pro překážku věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae), příp. pro překážku projednat návrh ve věci, o níž již bylo zahájeno řízení (litispendence). Nutno podotknout, že v posuzovaném případě nelze mít pochyb o směřování dovolatelovy argumentace k prvně jmenovanému typu překážky.
Z uvedeného popisu také plynou dvě podmínky, a to, jestli se dvě nebo více trestních řízení – přičemž jedno z nich je již pravomocně skončeno – (tedy podmínka „bis“) vztahuje ke stejnému skutku (tedy podmínka „idem“). Tato zásada není vlastní pouze českému trestnímu právu, ale má i nadstátní charakter, jak plyne z čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“) a z čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (dále jen „ÚPSD“). V této souvislosti je vhodné dále podotknout, že ÚPSD představuje vyšší standard ochrany nežli Protokol, neboť zakazuje duplikaci trestního řízení i na mezistátní úrovni mezi jednotlivými smluvními státy Schengenské dohody (viz rozhodnutí ESLP – Evropského soudu pro lidská práva – ze dne 20.
2. 2018 ve věci Krombach proti Francii, č. stížnosti 67521/14).
23. Pokud jde o totožnost skutku (idem), nikdo nemůže být vícekrát shledán vinným a následně potrestán na základě stejných nebo v podstatě stejných skutkových zjištění, pro něž byl již jednou pravomocně odsouzen (viz rozsudek ESLP ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B proti Norsku, č. stížností 24130/11 a 29758/11). Pro úplnost nutno dodat, že uvedené platí, nejedná-li se o formu obnovy řízení vzhledem k novým nebo nově zjištěným skutečnostem nebo pro podstatnou vadu v předešlém řízení mající vliv na rozhodnutí ve věci, jak stanovuje čl.
4 Protokolu. Právní kvalifikace zjištěných skutečností tak není pro posouzení z hlediska tohoto principu podstatná. Uvedené ostatně nachází oporu i v české komentářové literatuře, podle které je vždy třeba vycházet z tzv. skutkových vět, které by měla všechna rozhodnutí, jimiž se zahajuje a končí trestní řízení, obsahovat, právě s ohledem na zásadu ne bis in idem. Čl. 40 [Ústavní parametry trestního řízení]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod.
1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 81.). Nutno dále poukázat na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), podle níž posouzení, zda se jedná o tytéž skutky, se nevztahuje pouze na popis uvedený ve výroku rozhodnutí, ale taktéž na připojené odůvodnění (viz rozsudek SDEU ze dne 12. 10. 2023, INTER Consulting, C-726/21). Obecně je nutno připustit, že zásada zákazu dvojího trestu se uplatní i na rozhodnutí soudu, kterým je obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby z důvodu promlčení trestného činu, kvůli kterému bylo zahájeno trestní stíhání (viz rozsudek SDEU ze dne 28.
9. 2006, Gasparini, C-467/04). Níže bude vypořádána otázka, bylo-li rozhodnuto o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení, zda je třeba takové rozhodnutí ve smyslu čl. 54 ÚPSD akceptovat, za jakých podmínek a zda tyto podmínky splňuje předmětné rozhodnutí slovenského vyšetřovatele.
24. Prvně je nutné odmítnout námitku, že by se obecné soudy takto vznesenou námitkou nezabývaly. Jak je patrné z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2023, č. j. 7 To 46/2023-738, uvedený soud se této problematice věnoval a řádně se s ní i vypořádal. Není pak vadou, třebaže takové odůvodnění soudu lze vnímat jako strohé, pokud se na toto rozhodnutí v následujících fázích trestního řízení jen stručně odkázalo, neboť další trestní řízení logicky probíhalo na základě již v tomto usnesení prezentovaného právního názoru.
V projednávaném případě nelze mít pochyb, že všechna rozhodnutí citovaná výše v bodě 20. tohoto usnesení vycházela ze stejného skutkového základu, pokud jde o samotný průběh jednotlivých událostí. Při bližším srovnání je však rovněž patrné, že zatímco usnesení o zastavení trestního stíhání pro promlčení se týkalo pouze průběhu skutkových událostí bez uvedení konkrétního obviněného, česká rozhodnutí, primárně usnesení o zastavení trestního řízení pro překážku věci rozhodnuté, se již výslovně vztahovala i k osobě obviněného.
Z odůvodnění slovenského vyšetřovatele (č. l. 586, 602), k němuž Nejvyšší soud také přihlédl v souladu s citovaným rozsudkem SDEU ve věci C-726/21, je patrné, že je tomu tak proto, že v tehdejší fázi vyšetřování byl dovolatel primárním podezřelým, jehož vina však nebyla s ohledem na promlčení blíže zkoumána. Oproti tomu, české orgány činné v trestním řízení se ve svých skutkových zjištěních k osobě pachatele dostaly nepopiratelně dále, neboť dovolatel se nacházel v pozici obžalovaného (tedy ve fázi řízení před soudem ve smyslu § 180 a násl. tr.
ř.), když soud prvního stupně vynesl své usnesení o zastavení trestního řízení pro překážku věci rozhodnuté (č. l. 713). Nejvyšší soud pak připomíná, že ve smyslu § 220 tr. ř. se mezi faktické náležitosti popisu skutku řadí místo, čas a způsob jeho spáchání, přičemž uvedené je vázáno k osobě obviněného. V projednávaném případě lze mít proto pochyby o naplnění první podmínky zákazu dvojího trestání. Jinými slovy, třebaže panuje ve vztahu ke skutku mezi srovnanými rozhodnutími vysoká míra podobnosti, nelze je mít za zcela totožné, neboť jedna ze základních náležitostí popisu skutku (tedy určení obviněné osoby) prošla jasnou změnou.
Dlužno podotknout, že nepřímo i sám obviněný se dovolává odlišností ve skutkových závěrech českých a slovenských orgánů činných v trestním řízení, jak je patrné z bodu 39. jeho dovolání. V uvedeném bodě upozornil, že „poškozený neoznačil ani po 4 rocích od objednání stroje jako podezřelou osobu obžalovaného, ale v trestním oznámení označil jako podezřelou osobu p. Brtníka“, čímž jen podtrhuje přetrvávající nejistotu, pokud jde o určení osoby podezřelé (byť slovenský vyšetřovatel vyjádřil své stanovisko k této otázce).
S tímto se definitivně vypořádaly až české orgány, které tuto významnou skutkovou okolnost postavily najisto a označily osobu obviněného za pachatele.
25. I kdyby se odhlédlo od výše uvedeného, stran druhé podmínky „bis“, tedy vedení dalšího trestního řízení navzdory již existujícímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nelze mít pochyb o jejím nesplnění. V této souvislosti Nejvyšší soud nejprve odkazuje na ustálenou judikaturu SDEU, podle které je smyslem čl. 54 ÚPSD ochrana před trestním stíháním v jednom ze smluvních států, jestliže osoba byla již v jiném státě zproštěna viny. Nelze však bránit vyšetřování podezřelého, pokud pro tentýž čin v jiném smluvním státě bylo ukončeno trestní řízení bez důkladného vyšetřování (viz rozsudek SDEU ze dne 29.
6 2016, Kossowski, C-486/14). Čl. 54 ÚPSD byl také blíže vyložen v rozsudku SDEU ze dne 11. 2. 2003 ve spojených věcech Hüseyin Gozüt, C-187/01, a Klaus Brügge, C-385/01. Dotyčný soud se v něm vyjádřil k otázce, zdali rozhodnutím ve smyslu čl. 54 se rozumí pouze rozhodnutí soudní či nikoli. Podle závěru v uvedeném rozsudku se zásada ne bis in idem zakotvená v ustanovení čl. 54 vztahuje také na řízení, ve kterém veřejný žalobce členského státu bez součinnosti se soudem v souladu se svou pravomocí zastavil trestní řízení, jestliže obviněný splnil určité povinnosti, zejména zaplatil určitou peněžitou částku určenou veřejným žalobcem, v důsledku čehož je další trestní stíhání nepřípustné, stejně jako v případě postupu ve věci samé v hlavním líčení.
Jinými slovy, není nutné pravomocné meritorní rozhodnutí (výlučně) soudu. Jakmile obviněný splní své povinnosti stanovené státním zástupcem, má se za to, že sankce byla pro účely ustanovení čl. 54 ÚPSD vykonána. V tomto ohledu je ovšem usnesení slovenského vyšetřovatele (o zastavení trestního stíhání) unikátním institutem vymykajícím se doposud uvedenému. Specifikům tohoto typu rozhodnutí slovenského policejního orgánu se již věnoval SDEU, který dospěl ve svém rozsudku ze dne 22. 12. 2008, Turanský, C-491/07, k závěru, že nebrání dalšímu trestnímu stíhání pro tentýž čin v tomto státě.
Dotyčný soud konstatoval, že podle vyjádření slovenské vlády jejich vnitrostátní předpisy nebrání dalšímu trestnímu stíhání pro tentýž čin, bylo-li rozhodnuto o zastavení trestního stíhání ve fázi předcházející obvinění určité osoby. Takovéto rozhodnutí slovenského policejního orgánu proto (byť jde o rozhodnutí, které zastavuje trestní stíhání) pravomocně neukončuje trestní řízení a nemůže představovat rozhodnutí ve smyslu čl. 54 ÚPSD. Přesně o takovou situaci se pak v projednávané věci s ohledem na způsob rozhodnutí slovenského vyšetřovatele na č. l.
594 - 602 a násl. jedná. V tomto kontextu pak Nejvyšší soud také odkazuje na § 11 odst. 2 písm. b) bod 1 tr. ř., který na uvedené závěry SDEU doslovně navazuje, přičemž taktéž nepředpokládá pravomocné účinky rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, jestliže „nevytváří ve státě, v němž bylo vydáno, překážku věci pravomocně rozhodnuté“. Tomuto ostatně svědčí i judikatura ESLP, která sice představuje minimální standard, ale souladně s dosud citovanými právními závěry uvádí, že pro posouzení „bis“ je rozhodné, zda došlo k pravomocnému odsouzení, nebo zproštění (viz rozsudek ESLP ze dne 8.
7.
2019 ve věci
Mihalache proti Rumunsku, č. stížností 54012/10). Z uvedeného tak plyne, že ne každé rozhodnutí, byť třeba formálně ukončující trestní řízení, je rozhodnutím finálním, které má přímý vliv na aplikaci zásady ne bis in idem. Ostatně, jak vyplývá ze samotného usnesení slovenského policejního orgánu o zastavení trestního stíhání pro promlčení, k rozhodnutí došlo před vznesením obvinění, bez bližšího posouzení viny. Nejen že tedy nebylo rozhodnuto o (ne)vině obviněného, ale učinil tak policejní orgán na základě vysoce specifické vnitrostátní úpravy, která nemá podle názoru SDEU v kombinaci s českým právem účinky pravomocného rozhodnutí ve věci.
26. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávaném případě nebyla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, pročež soudy nižších stupňů byly plně oprávněny ve věci dovolatele jednat o rozhodnout o jeho vině.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. První alternativa
27. Argumentace, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování, či jsou nepřesvědčivé ve světle okolností předmětného případu, s jistou dávkou benevolence formálně naplňuje první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
28. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).
29. Lze dále poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
30. Rovněž platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
31. Nejvyšší soud nemá pochyb, že soudy nižších stupňů adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledaly a provedly důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jež hodnotily právě z pohledu naplnění zásad ústnosti a bezprostřednosti způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustily se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Odhlédne-li se od obecných
proklamací dovolatele, že „napadené rozhodnutí je vystavěno na popření některých zjištěných faktů, svědčících ve prospěch obviněného“ (které neodpovídají smyslu dovolacího přezkumu, jak je uvedeno výše), jediná relevantní námitka se vztahuje k tvrzenému rozporu mezi důkazy majícími svůj pramen v čestném prohlášení Z. O. (č. l. 78) a učiněnými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je však zjevné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr.
ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo závěry právními. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Jak je ostatně patrné z bodu 12. odůvodnění soudu prvního stupně, skutkové závěry vystavěly na logické provázanosti ostatních provedených důkazů (především výpovědi pozůstalého syna po zemřelém poškozeném a Jana Brtníka, listinné důkazy popisující historii plateb za objednané zboží a další okolnosti tohoto smluvního vztahu, výpisy z účtu prokazující, že v rozporu s fakturou šlo o bankovní účet manželky obviněného a jeho přístup k němu včetně vybrání částky vložené svědkem Janem Brtníkem, vyjádření společnosti ASKET, že neeviduje dotyčnou objednávku briketovacího stroje a že obviněným prezentované výrobní číslo stroje je smyšlené), postupovaly v souladu s uvedenými zákonnými východisky.
Nelze proto přisvědčit námitce o nedostatcích ve skutkových závěrech soudů, ba právě naopak provedené dokazování vytvořilo ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného.
32. V této spojitosti pak zbývá pro úplnost doplnit, že pokud obviněný spatřuje závěr soudu o jeho obohacení rozporným s vyjádřením Z. O., podle kterého byly získané peníze v hotovosti vloženy do společnosti Centrum Biomasy s.r.o., nejde o námitku vůči rozhodným skutkovým zjištěním ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud dodává, že jak přesně obviněný naložil s podvodně získanými finančními prostředky, není podstatné pro skutkové, a tedy ani právní úvahy v projednávaném případě. Jak bude i dále rozvedeno, pro posouzení trestnosti jsou významná skutková zjištění, že obviněný v úmyslu nedostát smluvnímu závazku a vylákat peněžité plnění úmyslně neobjednal briketovací stroj, což dokonce doprovodil falšováním faktury (ohledně skutečného majitele tam uvedeného bankovního účtu) a lživým sdělením výrobního čísla svědkovi Janu Brtníkovi. Jelikož peníze získané tímto klamavým jednáním nepoužil smluveným způsobem, pak nelze mít pochyb, že se tím „obohatil“. Konkrétní forma tohoto obohacení, tedy jestli je užil čistě pro soukromé účely, nebo je vložil do společnosti Centrum Biomasy s.r.o., je již fakultativní skutkové zjištění, které nemůže vyvrátit logický závěr soudu o neoprávněném rozmnožení dovolatelova majetku, zvláště pokud peníze nechal poslat na účet manželky a osobně je vybral ihned po provedené platbě (v těchto souvislostech mimochodem není zcela logické, proč by Jan Brtník nemohl zaplatit přímo na účet prodávající společnosti, a proč tedy obviněný peníze nechal poslat na soukromý účet manželky, aby je následně osobně vybral v hotovosti a poté fyzicky vložil do pokladny prodávajícího, jehož zastupoval). Jinak vyjádřeno, po skutkové stránce bylo třeba zjistit, jakým způsobem obviněný klamal a zda tím dosáhl dispozice s cizím majetkem ve svůj prospěch. Tomu obecné soudy vyčerpávajícím způsobem dostály a zcela přesvědčivým způsobem své závěry prezentovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Námitku obviněného ve směru naplnění první alternativy dovolacího důvodu je tudíž nutné s ohledem na výše uvedené vyhodnotit jako neopodstatněnou.
Třetí alternativa
33. Byť třetí alternativu předmětného dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný ve svém dovolání neoznačil, jeho námitky k neprovedení výslechu svědka Z. O. a účetní rozvahy tomu po formální stránce odpovídají. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).
34. V posuzované věci nelze pochybovat o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat, že soud prvního stupně patřičně (adekvátně) odůvodnil své zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o výslech obviněným navrženého svědka v bodech 10. a 16 svého rozhodnutí z důvodu nadbytečnosti. S obdobně přiléhavým, byť stručným odůvodněním zamítl odvolací soud doplnit dokazování o kopii účetní rozvahy společnosti Centrum Biomasy s.r.o. za rok 2013 a kopií poznámek v téže uzávěrce. Namítl-li obviněný, že výslech svědka měl být stěžejní důkaz, kterým se soudy dostatečně nezabývaly a současně ovšem připustil, že byly zjištěny tytéž podstatné informace provedením čestného prohlášení dotyčného svědka jako listinným důkazem ve smyslu § 213 tr. ř. (jak shrnuje v bodech 48. a 49. svého dovolání), není zřejmé, v čem spatřuje vadu v postupu soudu. Argumentace soudů o nadbytečnosti je za této situace zjevně odůvodněná. V reakci na tvrzení dovolatele o zásadním významu svědkem uváděných skutečností lze také odkázat na výše rozvedený závěr Nejvyššího soudu o přiléhavosti skutkových zjištění a jejich konformity k zákonným ustanovením. Nelze v této souvislosti také nezmínit, že soud prvního stupně v bodě 16. svého rozsudku poukázal na nekonzistentnost tvrzení tohoto svědka. Odvolací soud nepochybil ani v případě neprovedení účetní rozvahy v rámci dokazování, neboť nemá relevantní vztah k rozhodným skutkovým zjištěním. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je namístě shrnout, že postup soudů je vyhovující vzhledem k důkazní a procesní situaci v posuzované věci a Nejvyšší soud proto nespatřuje v uvedeném důvod pro kasační zásah. Oba soudy nižších stupňů totiž postupovaly při zamítnutí důkazních návrhů velmi důsledně po detailním zhodnocení obsahu již provedených důkazů. Z nich, zejména z komplexu svědeckých výpovědí, jakož i souvisejících listinných důkazů, vyplynuly skutkové závěry, na nichž ani hypoteticky navržená svědecká výpověď nemohla ničeho změnit.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
35. Je třeba konstatovat, že obviněný v dovolání deklaroval rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který mimo jiné spojil se svými výhradami proti naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku, pro který byl shledán vinným, a proti vyčíslení způsobené škody. Podle jeho mínění nesprávně zjištěný skutkový stav měl za následek i vadné hmotněprávní posouzení jeho subjektivní stránky. Jedinou dovolatelem blíže konkretizovanou námitkou, která se k tomuto vztahuje, je dodání náhradního briketovacího stroje, což má podle něj vyvracet právní kvalifikaci jeho jednání jako úmyslně zaviněného i závěry o výši způsobené škody.
36. Prvně je nutno odmítnout jeho předpoklad o jiném než soudem zjištěném skutkovém stavu, neboť jak bylo výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Ve své podstatě na skutkových závěrech soudů dovolatel ničeho nevytýká, nekonstruuje jiný průběh událostí, pouze vlastním výkladem podstaty těchto událostí zpochybňuje hmotněprávní závěry. Ač má tato polemika zjevnou skutkovou povahu, s notnou dávkou tolerance Nejvyšší soud podřadil obě námitky uvedené v předchozím bodě 35. jako podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
37. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a tímto činem způsobí větší škodu. V posuzované věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl poškozeného prostřednictvím svědka Jana Brtníka v omyl a využil tohoto jeho omylu k vlastnímu obohacení, přičemž tímto jednáním způsobil na jeho majetku škodu ve výši 302 670 Kč [tato výše naplňuje znak větší škody podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Z konstantní judikatury vyplývá, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, publikovaný pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).
38. Na základě těchto východisek Nejvyšší soud dále odkazuje na své dřívější shrnutí skutkových zjištění v bodech 30. a 31. a na přiléhavé závěry soudu prvního stupně v bodě 17. odsuzujícího rozsudku. Nemůže být pochyb o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku vzhledem k těmto zjištěním, které prokazují klam ze strany obviněného, jenž sledoval vlastní obohacení na úkor poškozeného. Je vyloučeno, aby si obviněný nebyl vědom svého podvodného jednání a neusiloval o něj. Nejen, že neobjednal briketovací stroj, jak byl smluvně zavázán, ale rovněž v reakci na dotazy syna poškozeného i svědka Jana Brtníka tento klam udržoval sdělováním nepravdivých informací (viz smyšlené výrobní číslo, ale i třeba zatajení pravé totožnosti majitele bankovního účtu, kam byly peníze poslány). Za takto zjištěného skutkového stavu pak nelze dospět k jinému závěru, než že obviněný jednal zaviněně ve formě přímého úmyslu podle § 15 odstavec 1 písmeno a) tr. zákoníku. Akt dodání náhradního stroje nemůže toto právní posouzení zvrátit, protože jak správně podotkly oba soudy nižších stupňů, pro naplnění skutkové podstaty dovozeného trestného činu je podstatné právě prokázání subjektivní stránky v okamžiku přijímání závazku. Skutečnost, že v rozporu se smlouvou byl dočasně pronajat náhradní stroj (s odstupem cca půl roku a k tomu ještě použitý a nefungující), jakožto částečné řešení škodlivého následku, který vznikl v důsledku právě úmyslného jednání obviněného, ho nemůže vyvinit. Neméně významná je v tomto ohledu i časová posloupnost událostí, kdy obviněný po dokonání i dokončení své trestné činnosti nejdříve pomocí dříve zmíněných lživých tvrzení udržoval oklamané v přesvědčení, že plní své smluvní závazky. Až když se stala situace neudržitelnou, dodal nakonec slibovaný produkt, učinil tak ovšem v rozporu se smlouvou a svými předchozími prohlášeními (náhradní stroj byl pronajat, nájemcem nebyl syn poškozeného a byl od jiného výrobce). Rozvedené okolnosti pak ze své podstaty vylučují, aby se dodání daného stroje mohlo promítnout do právní kvalifikace, neboť to nemohlo mít význam v rozhodné době pro jednání obviněného. Výhrady k naplnění subjektivní stránky jsou proto neopodstatněné, neboť kladly důraz na specifickou okolnost nehledě na širší kontext zjištěného skutkového stavu, přičemž soudy nižších stupňů své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily.
39. Třebaže v úplném závěru svého dovolání obviněný formálně napadl i naplnění objektivní stránky posuzovaného trestného činu, učinil tak pouze prostřednictvím jedné zmínky v bodě 67. svého podání bez bližšího odůvodnění. Z uvedeného je patrné, že tato námitka postrádá jakýkoliv kvalifikovaný podklad, ze kterého by Nejvyšší soud mohl vycházet. Ten proto v této souvislosti jen opakuje, že není povolán za dovolatele, jenž je zastoupen obhájcem, domýšlet jeho argumentaci.
40. Oproti tomu část dovolání, ve které obviněný brojí proti výši stanovené škody, je (jak již bylo výše řečeno) pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná, jelikož brojí proti hmotněprávnímu posouzení skutkových zjištění podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku. V těchto souvislostech pak nepochybně musela být po provedeném dokazování ustálena výše škody způsobená podvodným jednáním obviněného. Jelikož podstata trestněprávního jednání spočívala v uvedení jiného v omyl, aby došlo k připsání částky 11 800 euro (což v době převodu odpovídalo 302 670 Kč) na účet jeho manželky, stanovení výše škody pak musí zákonitě odpovídat vzniklé škodě na majetku poškozeného, tedy finančnímu rozsahu, který díky oklamání obviněným prostřednictvím Jana Brtníka vyplatil v konečném efektu k rukám obviněného. Pakliže ten argumentoval dodáním náhradního briketovacího stroje, jehož cena měla být podle něj odečtena od výše škody, opomenul tím významné skutečnosti. Jak poukázal odvolací soud v bodě 7. svého usnesení a Nejvyšší soud shrnul již ve svém předchozím bodě 38., z výpovědi pozůstalého syna po zemřelém poškozeném plyne, že poškozený měl zájem a potřeboval nový briketovací stroj, neboť jen na nový stroj mohl obdržet dotaci a současně si k tomu vyřídil úvěr. Ovšem onen náhradní stroj byl pouze pronajat obviněným od slovenského vlastníka bez toho, aby byl poškozený (resp. pozůstalý syn) nájemcem. Je nezbytné zopakovat, že obviněný nejen postupoval v rozporu se smlouvou a zabránil tím získání dotace, ale rovněž, že takto dodaný stroj nebyl funkční, natož nový. S ohledem na právní i technické vady způsobené v projednávaném případě obviněným Nejvyšší soud nevidí žádný důvod, pro který by mělo dojít ke snížení správně vyčíslené škody, která byla stanovena v souladu s povahou a způsobem spáchání trestné činnosti.
41. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné také podřadit námitku týkající se neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani této výhradě však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
42. Platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). O subsidiaritě trestní represe lze tak uvažovat pouze pokud aplikací jiné právní odpovědnosti je dosaženo splnění všech funkcí trestního práva, tzn. naplnění cílů reparace a prevence, přičemž není nezbytná represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).
43. Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu.
Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
44. Z popisu skutku uvedeného v úvodu tohoto usnesení je patrné, že jde o zcela běžný způsob naplnění předmětné skutkové podstaty. Dovolatel ostatně svou námitku opřel primárně o argument, že porušení smluvního závazku nemělo být řešeno v trestním řízení, čímž však opomíjí výše rozebrané skutkové a hmotněprávní závěry, jež odpovídají definici podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. Nutno zdůraznit, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Tomu tak ovšem v uvedeném případě není. Nezbytnost aplikace norem trestního práva obviněný nevyvrátil a ani nemohl vyvrátit, neboť jeho argumentace v podstatě spočívá v popření formálního pojetí trestného činu podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku, tak jak jej definoval zákon. Jinými slovy, naplněním znaků skutkové podstaty se zodpovídá otázka, zda jde o trestný čin. Odpovídá-li pak protiprávní jednání skutkové podstatě trestného činu, je třeba výjimečných skutečností, aby přicházelo v úvahu přistoupit k aplikaci materiálního korektivu. Takovouto skutečností ovšem není existence soukromoprávní úpravy taktéž částečně dopadající na projednávaný případ. V opačném případě by pak jakákoliv trestná činnost, která má původ ve smluvních závazcích, či jiném institutu občanského práva, byla trestně nepostihnutelná. Takovémuto závěru s ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit. Lze tak shrnout, že zde zjevně vyvstala potřeba uplatnění trestní represe, a to s přihlédnutím ke způsobu spáchání činu i k jeho následku v podobě škody představující cca trojnásobek zákonného minima pro použití kvalifikované skutkové podstaty založené na způsobení škody větší (viz výše).
K dovolacím námitkám nepodřaditelným pod zákonné dovolací důvody
45. Obviněný též vznesl námitku o porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti, kterou však blíže neupřesnil. V souladu s úvodním konstatováním k důvodnosti dovolání Nejvyšší soud připomíná, že pouhý odkaz na uvedené zásady v bodě 21. dovolání nepředstavuje relevantní argumentaci, kterou by se mohl blíže zabývat. Tvrdí-li obviněný, že „byl zkrácen na svých právech, když soudy obou stupňů porušily hlavní zásady trestního řízení“ (konkrétně zásadu ústnosti a bezprostřednosti), pak tak činí pouze proklamativně a ve velmi obecné rovině, ze které nelze určit konkrétní skutečnosti, kterých se mají tyto výtky týkat. Nejvyšší soud tak může pouze spekulovat, zda tím obviněný neodkazuje na shrnutí svých odvolacích námitek v bodě 19. svého mimořádného opravného prostředku. Pokud by tomu tak snad bylo, což nepřísluší Nejvyššímu soudu dovozovat, a obviněný by brojil proti provedení hlavního líčení ve dnech 17. 10. a 31. 10. 2023 v jeho nepřítomnosti, formálně přicházelo v úvahu uvedené podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. I tak by však šlo o nesrozumitelnou, a tedy i nepřezkoumatelnou námitku. Z předloženého trestního spisu dovolací soud zjistil, že soud prvního stupně konal hlavní líčení dne 17. 10. 2023 v nepřítomnosti obviněného (č. l. 776), o což dotyčný sám požádal podáním ze dne 13. 10. 2023 (č. l. 773). V tentýž den byl rovněž vyhlášen i napadený odsuzující rozsudek. Nejen, že není Nejvyššímu soudu jasné, proč by obviněný brojil proti řádnému postupu soudu, kterého se sám domáhal, ale také proč by odkázal na 31. 10. 2023, když v tento den hlavní líčení neproběhlo (ač bylo původně nařízeno na oba uvedené termíny) a vzhledem k zdárnému projednání věci již dne 17. 10. 2023 včetně vyhlášení rozsudku bez nutnosti přerušení do 31. 10. 2023 ani proběhnout nemuselo. Takto shrnuto je pak zjevné, že jde o zmatečné výhrady neumožňující bližší přezkum. Již vůbec nebylo specifikováno, jak měly být porušeny zásady ústnosti a bezprostřednosti, když dokazování před soudy nižších stupňů proběhlo zcela standardním způsobem bez zjevných procesních deficitů.
46. Neméně nepřesvědčivou (a pod dovolací důvody nepodřaditelnou) shledal Nejvyšší soud i námitku o neprovedení předběžného projednání obžaloby. Nutno podotknout, že dovolatel spatřuje vadu v tom, že nebylo vyhověno jeho žádosti o provedení tohoto procesního postupu podle § 185 a násl. tr. ř. Vzhledem k marginálnosti takovéto námitky (nehledě na absenci relevantního dovolacího důvodu) postačí pouze připomenout, že je v diskreci prvostupňového soudu, zda bude k tomuto procesnímu institutu přistoupeno. To ostatně výslovně uvádí samotné ustanovení § 185 odst. 1 tr. ř. V tomto případě pak lze ve stručnosti uzavřít, že i kdyby šlo o výhradu způsobilou k dovolacímu přezkumu (což není), je v explicitním rozporu se zákonným zněním, čímž ztrácí na relevantnosti.
47. K otázce výměry trestu je nutno prvně připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
48. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. přiměřeně odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
49. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit. Je tomu tak proto, že obviněný jimi de facto namítal „pouze“ nepřiměřenost trestu, kterou vyvodil zejména z kombinace trestu odnětí svobody a trestu peněžitého (aniž Nejvyšší soud tuší, proč by kombinace obou trestů měla být nepřípustná nebo že by taková námitka měla být podporována soudní praxí), když výslovně odkazoval právě na výše zmíněná ustanovení § 38 odst. 1, 2, §39 odst. 1, 2, 3 a § 41 a § 42 tr. zákoníku.
50. Nad uvedený rámec je možno doplnit, že určitý průlom striktně vymezených limitů citovaného dovolacího důvodu může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
51. Nejvyšší soud však neshledal, že by výrok o trestu trpěl právě popsanou vadou. Oba dotyčné soudy zohlednily a vypořádaly se se všemi okolnostmi podstatnými pro uložení trestu (včetně dopadů uložení peněžitého trestu vedle povinnosti nahradit škodu), který tak nelze označit za nepřiměřený, natož pak excesivní či zjevně nespravedlivý. Pokud obviněný spáchal přečin sankcionovatelný trestem odnětí svobody v rozpětí od 1 do 5 let a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody nepatrně nad dolní hranicí trestní sazby, lze konstatovat, že takový trest i v kombinaci s nijak výrazným trestem peněžitým odpovídá zákonným kritériím, zohledňuje okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného a stupně společenské škodlivosti jeho jednání, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti, především pak výši způsobené škody. Výslovně ve prospěch obviněného byl zohledněn též časový odstup od spáchání trestné činnosti a částečná náhrada škody (zejména viz bod 19. rozsudku okresního soudu).
V. Způsob rozhodnutí
52. Obviněný R. Š. své dovolání zdůvodnil výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř., materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
53. S ohledem na tento způsob rozhodnutí nepřicházel do úvahy obviněným požadovaný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. a přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, když takový návrh obviněný navíc neučinil ani součástí své argumentace ani návrhu petitu rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 11. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu