USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání obviněného J. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 5 To 384/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 74/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 8. 2022, č. j. 6 T 74/2022-160, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že v Teplicích, na ulici XY, dne 5. 2. 2022 kolem 15.30 hodin po poškozeném D. S. požadoval, aby mu dal mobilní telefon, bundu a batoh pod pohrůžkou zabití. Když poškozený opakovaně neuposlechl, udeřil ho obviněný pěstí do obličeje a z místa odešel, aniž by cokoli odcizil. Rána pěstí způsobila poškozenému poranění horního rtu a vyražení tří předních zubů.
3. Za tento trestný čin okresní soud obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let zařadiv ho pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Společně s tím byla obviněnému uložena povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 4 836 Kč s příslušenstvím.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 5 To 384/2022-209, bylo toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Uvedl, že zjištěný skutek nebylo možné kvalifikovat jako loupež. Zároveň nebyl skutek řádně prokázán, neboť provedené dokazování budilo důvodné pochybnosti. Z jím navržených a provedených důkazů vyplýval ucelený rámec jeho jednání během dne, kdy ke skutkovému ději mělo dojít. Proti těmto důkazům pak stála jen výpověď poškozeného, který však dal obviněnému v mnohém za pravdu, především pak v možné záměně oděvu.
7. V další části dovolání obviněný připomněl povinnost Nejvyššího soudu chránit právo na spravedlivý proces. Upozornil, že při porušení práva na spravedlivý proces v předchozím řízení nesmí Nejvyšší soud odmítnout nebo zamítnout dovolání, byť by namítané vady nespadaly pod žádný zákonný dovolací důvod, odkázav na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04.
8. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc přikázal znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že s totožnými jako v dovolání uplatněnými námitkami obviněného se vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně v předchozím řízení. Ztotožnila se s pozitivním hodnocením věrohodnosti poškozeného, dovozenými skutkovými závěry i právní kvalifikací a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
12. V dovolacím řízení je přezkumná povinnost Nejvyššího soudu omezena obsahem dovolání. To platí nejen co do přezkoumávaných výroků napadeného rozhodnutí, ale i co do důvodů jejich namítané vadnosti. Jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, resp. jeho vymezené části, Nejvyšší soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží (PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3248).
13. Dovolatel je povinen uvést nejméně jeden ze zákonných dovolacích důvodů předpokládaných v § 265b tr. ř., a to jak jeho výslovnou citací, tj. uvedením jeho konkrétního zákonného znění s odkazem na příslušné ustanovení § 265b tr. ř., tak uvedením okolností, které jej naplňují, tj. uvedením konkrétních dovolacích námitek, na jejichž existenci je uplatněný dovolací důvod založen (DRAŠTÍK, A. In: DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. II. Díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 483).
14. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak vyplývá, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí a vede k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 a navazující).
15. Nejvyšší soud připojuje, že uvedené okolnosti musí být dostatečně substancované (konkrétní) na to, aby na ně mohl Nejvyšší soud reagovat a aby jimi mohla být vymezena přezkumná oblast. Pokud dovolací námitky tyto kvality
nemají, např. jen obecně odkazují na skutková zjištění nebo hmotněprávní posouzení bez uvedení konkrétních vad, které obviněný vytýká, pak se jedná o shora uvedený formální odkaz, jenž je nedostatečný a vede k odmítnutí dovolání.
16. Na text dovolání tak jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou – v případě obviněného jako dovolatele – kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212).
17. Vše shora uvedené lze shrnout odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem.
18. V nyní posuzované věci uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
19. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že „nesprávné posouzení skutku spočívá v jeho podřazení pod skutek, pro který byl odsouzený uznán vinným rozsudkem soudu prvého stupně, neboť odsouzený má i nadále za to, že svým jednáním tuto kvalifikaci skutku nemohl naplnit a tento skutek nebyl řádně prokázán.“ Tato námitka však není nijak konkretizovaná. Obviněný neuvádí, proč mělo být posouzení skutku chybné, ani jak měly podle něj soudy skutek posoudit. Obviněný současně odkazuje obecně na vadné skutkové zjištění v předchozím řízení, ale jednak v dovolání neuvádí, které konkrétní skutkové zjištění sporuje a proč, a zejména v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se ani nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
20. Brojit proti skutkovým zjištěním mohl obviněný učinit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na ten však ve svém dovolání neodkázal, což zásadně vylučuje přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu v daných otázkách. Ovšem i kdyby na tento důvod obviněný ve svém dovolání odkázal, v dovolání konkrétně nenamítal žádnou ze skupin závažných vad důkazního řízení, které pod tento důvod patří, zjednodušeně řečeno zejména opomenutý důkaz, deformaci důkazu nebo užití procesně nepřípustného důkazu. I kdyby tak tento dovolací důvod obviněný zmínil, šlo by jen o formální odkaz, neboť jeho argumentaci, která spočívá pouze v nekonkrétní polemice se skutkovými zjištěními, by ani pod tento důvod nebylo možné podřadit.
21. Obviněný pak sice v jistém smyslu i odkázal na svou obhajobu v průběhu celého řízení, ale takový odkaz nelze považovat za kvalifikovanou dovolací námitku. Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů obviněný nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
22. Úlohou dovolacího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Dané námitky tak zůstaly v rovině pouhého prohlášení obviněného a nebylo možno se k nim kvalifikovaně vyjádřit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).
23. Nad rámec přezkumu Nejvyšší soud jen ve stručnosti doplňuje, že obviněný v předchozím řízení jako hlavní námitku vznesl, že se domníval, že bunda, kterou po poškozeném požadoval (tj. jeden z předmětů útoku), byla jeho, protože velmi podobnou bundu v časové blízkosti (předcházející noc) ztratil nebo mu byla odcizena (na což patrně dílem, avšak zcela nekonkrétně odkázal v dovolání). Nejvyšší soud v této souvislosti nemůže bezvýhradně akceptovat vyjádření odvolacího soudu, podle kterého „za situace, kdy bylo … prokázáno, že obžalovaný se uvedené bundy dožadoval pod pohrůžkou násilí a následně i za použití násilí, je pro právní posouzení zcela nepodstatné, že se domníval, že jde o bundu jeho“ (odstavec 16. odvolacího rozhodnutí). Pokud by byl obviněný totiž skutečně přesvědčen o tom, že šlo o jeho bundu, mohlo by se jednat o negativní skutkový omyl ve vztahu k předmětu útoku, což by mohlo založit změnu právní kvalifikace z trestného činu loupeže na trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (srov. § 18 odst. 2 tr. zákoníku; z odborné literatury viz HERCZEG, J. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8 vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 602 a dále závěry publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Dlužno však připojit, že i kdyby se ve vztahu k bundě skutkový omyl jevil do jisté míry jako možný, dalších předmětů útoku, tj. k obviněným současně požadovanému telefonu a batohu, by se daná problematika nijak netýkala, tudíž stále by byl dán úmysl obviněného zmocnit se cizí věci, což by k dovození viny za trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku stačilo. Navíc je vhodné připomenout, že i Okresní soud v Teplicích se zmíněnou námitkou do jisté míry zaobíral a neuvěřil verzi o skutkovém omylu, protože bundy obviněného a poškozeného, byť barevně podobné, se odlišovaly nápisem na zádech, čehož si musel obviněný při chůzi za poškozeným všimnout a rozpoznat, že nejde o jeho bundu (odstavec 9. prvostupňového rozhodnutí).
V. Závěr
24. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného J. B., pokud byly vůbec natolik konkretizované, aby byly s to vymezit Nejvyššímu soudu přezkumnou povinnost, se míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř. Proto dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Radek Doležel předseda senátu