Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky CS TRANS s.r.o., sídlem Radlická 663/28, Praha, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 471/29, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025 č. j. 30 Cdo 3111/2024-986 za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva dopravy a Středočeského kraje jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady ušlého zisku v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice. Ten měl spočívat (zjednodušeně řečeno) v tom, že vedlejší účastník neudělil stěžovatelce neomezenou licenci k provozu autobusové linky ve Středočeském kraji. Stěžovatelčinu žádost nejprve vedlejší účastník zamítl v březnu 2006. Poté, co jeho rozhodnutí Ministerstvo dopravy (odvolací správní orgán) zrušilo, obdržela stěžovatelka v srpnu 2006 licenci k provozování osobní linkové dopravy s omezujícími podmínkami kvůli provozu pravidelné autobusové dopravy v tomto spojení jiným dopravcem. Stěžovatelka se nyní ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu jakožto posledního rozhodnutí ve věci s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Obecné soudy ve věci rozhodovaly opětovně. Pro potřeby nynějšího řízení o ústavní stížnosti postačí připomenout, že v předmětem řízení zůstala náhrada ušlého zisku za dvě autobusové linky na trase Rakovník - Nové Strašecí - Praha ve výši necelých 6,5 milionu korun českých. Obvodní soud pro Prahu 1 (nalézací soud) stěžovatelčinu žalobu zamítl rozsudkem ze dne 29. 1. 2024 č. j. 30 C 68/2009-898. Dospěl sice k závěru, že ve správním řízení vedeném vedlejším účastníkem nebyla dodržena zákonná lhůta k rozhodnutí, což představuje nesprávný úřední postup. Mezi ním a tvrzenou škodou žalobkyně (neudělení neomezené licence na dvě linky) ale není příčinná souvislost. Taková škoda na straně stěžovatelky by nastala, i kdyby vedlejší účastník o její žádosti rozhodl včas. Její žádost totiž byla zamítnuta kvůli provozu jiné linky, která na dané trase byla provozována již v době podání žádosti stěžovatelky.
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudek nalézacího soudu potvrdil rozsudkem ze dne 20. 6. 2024 č. j. 29 Co 124/2024-936. Shrnul, že stěžovatelka spatřuje pochybení správních orgánů v tom, že pokud by o její žádosti správně rozhodly již v lednu 2006, dosáhla by tvrzeného zisku. Odvolací správní orgán sice zrušil první rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí žádosti o licenci a zavázal ho zkoumat, zda nemůže stěžovatelce být vydána licence omezená. Zároveň dal ale odvolací správní orgán ve zrušujícím rozhodnutí za pravdu vedlejšímu účastníkovi v tom, že prostor pro neomezenou licenci na autobusové linky dán nebyl. Podstatné i podle odvolacího soudu bylo, že už v době podání žádosti stěžovatelky na trati jezdila dotovaná linka, na kterou v roce 2004 uzavřel vedlejší účastník smlouvu s jinou společností.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Shrnul, že vedle odpovědnostního titulu a vzniku škody musí být prokázána příčinná souvislost mezi nimi. Otázka příčinné souvislosti je obecně vzato otázkou skutkovou. Závěr nalézacího a odvolacího soudu o tom, že po celou dobu správního řízení jiná společnost provozovala časově starší dotovanou linku, je skutkový a je jím vázán i Nejvyšší soud. Stěžovatelka prostřednictvím své první dovolací otázky tedy ve skutečnosti napadla skutková zjištění, která Nejvyšší soud přezkoumávat nemůže. Nejvyšší soud se přitom neztotožnil se stěžovatelkou v tom, že by nalézací a odvolací soud vycházely jen ze zrušeného správního rozhodnutí; zabývaly se i dalšími listinnými důkazy (pozdějšími rozhodnutími, udělenými licencemi a uzavřenými veřejnoprávními smlouvami). Druhou dovolací otázkou se Nejvyšší soud blíže nezabýval, protože nedůvodnost uplatněného nároku byla založena na dvou nezávislých důvodech (zaprvé stěžovatelka nemohla obdržet neomezenou licenci, zadruhé další namítané vady správního řízení se promítly do konečného rozhodnutí a nemohly být příčinou škody). Už první důvod rozhodnutí stěžovatelka kvalifikovaně nezpochybnila.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká napadenému usnesení vnitřní rozpornost odůvodnění, které se podle ní míjí s dovolací argumentací. Z napadeného usnesení není zřejmé, co ve skutečnosti vedlo Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti jejího dovolání. To je podle stěžovatelky v rozporu s požadavky judikatury Ústavního soudu na řádné odůvodnění. Přestože její první otázku Nejvyšší soud považoval za snahu zpochybnit skutkové závěry, zjevně dal za pravdu právnímu závěru stěžovatelky, že si soudy měly o rozsahu udělení licence při pravidelném běhu věcí učinit vlastní úsudek. Stěžovatelka nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že by se tak nalézací či odvolací soud zachovaly, považuje proto své dovolání za přípustné. Důvody, na kterých stojí rozsudek odvolacího soudu, jsou podle stěžovatelky související a provázané, nikoliv nezávislé. Vytýká proto Nejvyššímu soudu, že se nezabýval její druhou dovolací otázkou.
6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Posouzení, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, je především věcí Nejvyššího soudu. Ústavní soud může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na hodnocení toho, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že buď odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou (pokud jde o přípustnost dovolání), nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky (třebaže vyústilo do odmítnutí dovolání) aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (nález
sp. zn. II. ÚS 2312/15
, body 19-20, nebo usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1642/25
, bod 10, a usnesení
sp. zn. I. ÚS 1068/25
, bod 11).
7. Jádrem stěžovatelčiny ústavní stížnosti je právě zpochybnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Stěžovatelka svými námitkami tvrdí, že došlo k první výše popisované situaci: má za to, že Nejvyšší soud se nedostatečně vypořádal s její první dovolací otázkou a vůbec se nezabýval její druhou dovolací otázkou. Ústavní soud její námitky shledal zjevně neopodstatněnými.
8. Stěžovatelka vytýká napadenému usnesení, že se míjí s dovolací argumentací, avšak je to stěžovatelčina argumentace, která se zčásti míjí s podstatou projednávané věci. Nalézací i odvolací soud vycházely z toho, že stěžovatelka se domáhala náhrady škody na základě toho, že jí nebyla udělena neomezená licence na provozování autobusových linek. Oba soudy dospěly ke stejným závěrům: už v době podání žádosti stěžovatelky tomu bránil provoz dotované linky jiného dopravce, proto by stěžovatelka s žádostí o neomezenou licenci nemohla uspět, ani kdyby vedlejší účastník rozhodl o její žádosti včas a v souladu se zákonem již poprvé. Tím pádem stěžovatelce nevznikl tvrzený nárok z důvodu nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka - mezi tvrzenou újmou a postupem vedlejšího účastníka není příčinná souvislost.
9. Na tom stavěl Nejvyšší soud, z jehož usnesení jsou velmi dobře zřejmé úvahy, proč stěžovatelčina první dovolací otázka nemohla vést k přípustnosti dovolání: zaprvé zdůvodnil, že soudy si (v souladu s ustálenou judikaturou) mohly učinit vlastní úvahu o tom, zda mohla být neomezená licence udělena i při včasném rozhodnutí vedlejšího účastníka, a také tak učinily. Zadruhé vysvětlil, že taková úvaha navíc stojí na skutkovém základě, který Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Na těchto úvahách není v očích Ústavního soudu nic rozporného nebo ústavně nesouladného. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky kvituje, že Nejvyšší soud své rozhodnutí pečlivě zdůvodnil, a připomíná, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost má kvazimeritorní povahu a je třeba se v něm vypořádat s tím, zda jsou naplněny podmínky pro přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu.
10. Ústavně souladné je konečně i to, že se Nejvyšší soud blíže nezabýval stěžovatelčinou druhou dovolací otázkou, když nemohla nic změnit na podstatě věci (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1545/22
, bod 15).
11. Ústavní soud shrnuje, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu