Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Tomášem Kijasem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025 č. j. 29 NSČR 26/2025-B-228, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2024 č. j. 2 VSOL 248/2024-B-167 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2024 č. j. KSOS 34 INS 21097/2018-B-146 ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2024 č. j. KSOS 34 INS 21097/2018-B-148, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) insolvenčního správce Smrčka a Kubálek v. o. s., sídlem Opatovická 159/17, Praha 1 - Nové Město, 2) JUDr. Aleše Chovance, sídlem Veleslavínova 371/19, Opava a 3) Mgr. Jaroslava Fialy, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení čl. 10, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Stěžovatelka současně navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), mimo jiné, udělil insolvenčnímu správci souhlas s vydáním výtěžků zpeněžení vedlejším účastníkům 2) a 3), kteří jsou zajištěnými věřiteli v insolvenčním řízení vedeném vůči stěžovatelce. Shledal, že návrh insolvenčního správce byl věcně správný a proti návrhu na vydání výtěžků nebyly v zákonné lhůtě podány námitky. Stěžovatelka podala odvolání.
3. Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu ve výrocích I. a III. potvrdil. Nesouhlasil se stěžovatelkou, že vykonatelné a zajištěné pohledávky vedlejších účastníků za stěžovatelkou nikdy neexistovaly. V insolvenčním řízení stěžovatelky nebyla pohledávka vedlejšího účastníka 3) popřena a byla v plné výši zjištěna. Pohledávka vedlejšího účastníka 2) byla rovněž zjištěna.
4. Stěžovatelka podala dovolání. Namítala, že se vrchní soud nezabýval návrhem na přerušení insolvenčního řízení a že insolvenční soud nemůže povolit uspokojení věřitelů, neboť do majetkové podstaty stěžovatelky byly přibrány věci a peněžení prostředky, které jí nenáleží a které spravuje jako správkyně dědictví. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že podle § 84 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) není přerušení insolvenčního řízení přípustné. U dalších dovolacích námitek nebyla vymezena jejich přípustnost.
5. Stěžovatelka namítá, že je na ni jako na fyzickou osobu vedeno insolvenční řízení na základě dluhu, který jí osobně nikdy nevznikl. Stěžovatelka podala žalobu proti vedlejšímu účastníkovi 3) jako správkyně dědictví. V daném řízení ji soudy ale chybně označily jako fyzickou osobu, a uložily jí zaplatit náhradu nákladů řízení. Odvolací soud přitom ale v odůvodnění rozsudku ze dne 27. 2. 2015 č. j. 94 Co 594/2014-588 potvrdil, že dluh z nákladů řízení není osobním dluhem stěžovatelky. Postupem soudů v daném řízení byl vytvořen vadný a vnitřně rozporný exekuční titul, který následně vedl k insolvenčnímu řízení stěžovatelky. Insolvenční soud ignoroval obsah a smysl exekučního titulu jak byl vyložen odvolacím soudem a připustil řízení vůči stěžovatelce, která nebyla z daného titulu pasivně věcně legitimována. V průběhu řízení byl zjištěn úpadek stěžovatelky a na její majetek byl prohlášen konkurs. Stěžovatelka přitom byla zkrácena na svém právu být přítomna na jednání vrchního soudu, který na její žádost jednání neodročil a potvrdil rozhodnutí krajského soudu o konkursu na její majetek.
6. Stěžovatelka dále namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je projevem přepjatého formalismu. Dovolání směřovalo proti zásadním pochybením - odepření účasti na jednání vrchního soudu a postižení majetku stěžovatelky na základě neexistujícího dluhu. Tím, že se těmito námitkami Nejvyšší soud nezabýval, odepřel jí přístup k soudu. Nejvyšší soud navíc pochybil při výkladu § 84 odst. 1 insolvenčního zákona, jehož aplikace je v této věci protiústavní. Účel zákazu přerušení nemůže převážit nad základním principem spravedlnosti, který vyžaduje, aby řízení nebylo vedeno na základě zjevně nezákonného podkladu.
7. Soustavné ignorování jejího skutečného postavení je projevem svévole. Relevanci této námitky potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 6. 2021
sp. zn. III. ÚS 1441/21
. Je tedy namístě zkoumat rozhodnutí, která založila nesprávný exekuční titul i co do obsahové stránky ve smyslu nálezu ze dne 1. 11. 2016
sp. zn. II. ÚS 2230/16
. Obecné soudy popírají princip oddělených majetkových sfér. Vedení insolvenčního řízení proti stěžovatelce představuje hluboký zásah do její osobní integrity a právního postavení. Tím, že ji soudy nutí nést odpovědnost za závazky jiné entity, zneužívají její právní identitu a degradují její postavení v právním systému. Tento postup je o to závažnější s ohledem na její věk a těžký zdravotní stav.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález ze dne 9. 2. 2016
sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391), bod 20].
11. Jádro stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti spočívá v tom, že insolvenční řízení je vedeno na základě chybného exekučního titulu. Stěžovatelka zastává názor, že v řízení o žalobě proti vedlejšímu účastníkovi 3) byla nesprávně označena jako fyzická osoba, přestože měla být označena jako správkyně dědictví. Ústavní soud se touto námitkou stěžovatelky ale už zabýval, a to opakovaně. Už v usnesení ze dne 4. 10. 2016
sp. zn. II. ÚS 2052/16
, kde posuzoval původní rozhodnutí, z nichž vzešla povinnost stěžovatelky nahradit náklady řízení (zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015 č. j. 94 Co 594/2014-588), Ústavní soud uvedl, že otázce označení účastníků řízení (resp. aktivní věcné legitimace stěžovatelky) se odvolací soud dostatečně věnoval a že se s jeho závěry ztotožňuje.
12. Námitku stěžovatelky ohledně jejího označení Ústavní soud pak podrobně vypořádal při posuzování rozhodnutí o konkursu na majetek stěžovatelky, a to v usnesení ze dne 12. 12. 2023
sp. zn. I. ÚS 2453/23
. Nezbývá než zopakovat, že stěžovatelka nemohla v původním řízení vystupovat jako správkyně dědictví, byť se tak v žalobě označila, neboť předmět původního řízení nijak nesouvisel s výkonem práv k majetku, který náležel zůstaviteli, tj. zemřelému synovi stěžovatelky. Nelze totiž zaměňovat vlastnictví podílu ve společnosti s oprávněním za společnost jednat. Jinými slovy, správce dědictví nemůže jednat jménem společnosti, neboť nejde o výkon práv spojených s majetkem zůstavitele. Ani skutečnost, že zůstavitel před svojí smrtí zastával funkci předsedy představenstva, který za společnost jednat může, na tomto závěru nic nemění, neboť tato funkce je na majetku zůstavitele zcela nezávislá a jeho smrtí zanikla. Stěžovatelka proto v původním řízení, které se týkalo výhradně majetku společnosti, nikoli zůstavitele, nemohla vystupovat jako správkyně dědictví. V původním řízení tedy stěžovatelka byla oprávněna jednat pouze sama za sebe jako fyzická osoba, přičemž povahu jejího procesního postavení soudy zkoumaly z úřední povinnosti zcela nezávisle na tom, jak se stěžovatelka sama v žalobě i poté v průběhu celého původního řízení i navazujících řízeních označovala. Na základě těchto skutečností tedy vedlejší účastník 3) neměl a ani nemohl peněžitý nárok, který mu v původním řízení vznikl, přihlásit do dědického řízení.
13. V usnesení ze dne 25. 8. 2025
sp. zn. III. ÚS 1474/25
pak Ústavní soud stěžovatelce k odkazu na usnesení
sp. zn. III. ÚS 1441/21
vysvětlil, že Ústavní soud se nevyjadřoval k tomu, jak přesně má být stěžovatelka v řízení označována.
14. Pokud jde o účast stěžovatelky na jednání vrchního soudu, kromě toho, že tato námitka se nevztahuje ani k napadeným rozhodnutím v posuzované věci, ale k rozhodnutí o konkursu, se s ní Ústavní soud již vypořádal v usnesení
sp. zn. I. ÚS 2453/23
. Ústavní soud uvedl, že vrchní soud v této souvislosti pečlivě odůvodnil, proč žádosti stěžovatelky o odročení jednání neobsahovaly důležité důvody pro odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. a proč je nutné je považovat za obstrukční jednání.
15. K přípustnosti dovolání Ústavní soud dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředložila argumentaci, kterou by odůvodnila, proč její dovolání bylo přípustné, nad rámec neexistence exekučního titulu kvůli chybnému označení stěžovatelky jako fyzické osoby a účasti na jednání před vrchním soudem. Obě tyto námitky však Ústavní soud shledal neopodstatněnými. V postupu Nejvyššího soudu tak Ústavní soud pochybení neshledal.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o samotné ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně poté, co ji advokát doplnil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2025
Josef Fiala v. r.
předseda senátu