Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Ing. Jakubem Zubáněm, advokátem, sídlem Nad Porubkou 2355, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2025 č. j. 9 Co 219/2024-136, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a JUDr. Aleše Chovance, soudního exekutora, Exekutorský úřad Opava, sídlem Veleslavínova 371/19, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením soudního exekutora Mgr. Petra Porostlého, Exekutorský úřad Ostrava, ze dne 22. 2. 2024 č. j. 230 (dř. 069) EX 228/17-130, bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatelky (povinné) na zastavení exekuce ze dne 2. 2. 2024, a to pro zjevný a trvající neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (překážku rei iudicatae). Soudní exekutor uzavřel, že o návrzích povinné na zastavení exekuce (jakožto celku) bylo již dříve opakovaně pravomocně rozhodnuto, přičemž povinná opakuje stále stejné skutečnosti (důvody).
3. Krajský soud napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky usnesení soudního exekutora potvrdil. Soud v odůvodnění napadeného usnesení nejprve podrobně zrekapituloval předchozí průběh řízení. Uvedl, že v dané exekuci byl dne 22. 2. 2017 vydán exekuční příkaz, kterým bylo rozhodnuto o provádění exekuce prodejem nemovitých věcí povinné (část nemovitých věcí byla následně zpeněžena v rámci insolvenčního řízení, které je vůči stěžovatelce od 28. 12. 2018 vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 21097/2018 a doposud nebylo skončeno). Žádný jiný exekuční příkaz v této exekuci nebyl vydán a nebylo ani zřízeno zástavní (exekuční) právo k těmto nemovitým věcem. Dne 31. 7. 2017 byl usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j. 128 EXE 1128/2017-35, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2019 č. j. 9 Co 1020/2018-68, zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekuce s odůvodněním, že v nalézacím řízení (vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 20/2008) vystupovala jako osoba - majitelka účtu, požadující náhradu škody postižením účtu v exekuci s tím, že prostředky na něm spadaly do dědictví (obdobného vysvětlení se stěžovatelce dostalo též v průběhu nalézacího řízení). Dne 2. 2. 2024 se stěžovatelka prostřednictvím dalšího (nového) návrhu domáhala zrušení zástavy na nemovitých věcech (částečného zastavení této exekuce) opět s týmž tvrzením, že žalobu v nalézacím řízení podala jako správkyně dědictví a oprávněný měl pohledávku přihlásit do tohoto nalézacího řízení.
4. Vzhledem k předchozímu průběhu věci krajský soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatelka opakovaně ve svých podáních vznášela námitku o nedostatku pasivní legitimace v této exekuci, resp. aktivní legitimace v nalézacím řízení. Tato otázka již byla pravomocně posouzena při jejím předchozím návrhu na zastavení exekuce usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j. 128 EXE 1128/2017-35, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2019 č. j. 9 Co 1020/2018-68.
Tato rozhodnutí představují ve vztahu k nyní posuzovaným návrhům překážku věci pravomocně rozhodnuté. Jde o neodstranitelnou překážku v podmínce řízení, pro kterou nelze pokračovat ve věcném projednání návrhu stěžovatelky a řízení o něm proto soudní exekutor správně zastavil [navíc za situace, kdy ke zřízení (exekutorského) zástavního práva, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá, nikdy nedošlo]. Pro úplnost krajský soud poukázal též na rozhodovací praxi v otázce (ne)označování správce dědictví v soudním řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 692/2017).
5. V první části ústavní stížnosti stěžovatelka své argumenty směřuje obecně proti nalézacímu řízení vedenému u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 20/2008. Poukazuje na své osobní (majetkové a zdravotní) poměry, absenci právního vzdělání či nevyhovění žádosti o ustanovení právního zástupce soudem (v jiném řízení). Podle stěžovatelky uvedené skutečnosti zapříčinily, že nebyla schopna řádně uplatňovat svá práva a náležitě se vyjádřit k některým (ve věci rozhodujícím) skutečnostem.
6. Stěžovatelka dále namítá posouzení otázky své aktivní legitimace v řízení o žalobě proti vedlejšímu účastníkovi (tj. opět v nalézacím řízení). Tvrdí, že tuto žalobu podala jako soudem ustanovená správkyně dědictví, nikoliv jako fyzická osoba; i kdyby skutečně vystupovala v řízení jako fyzická osoba, měl podle ní nalézací soud žalobu zamítnout pro nedostatek její aktivní legitimace. Proto nemohla být účastníkem řízení, v němž byl vydán exekuční titul a exekuce je vůči ní vedena neoprávněně.
7. Usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j. 128 EXE 1128/2017-35, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2019 č. j. 9 Co 1020/2018-68, "nemohou být stěžejním argumentem a důvodem pro její neúspěch v řízení, protože postupem těchto soudů došlo ke zřejmému porušení jejích základních práv".
8. Stěžovatelka polemizuje i s "nejasnou a právně neurčitou" judikaturou Nejvyššího soudu k otázce označování účastníka řízení (usnesení sp. zn. 21 Cdo 692/2017).
9. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
10. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
11. Pokud jde o námitky stěžovatelky obsažené v první části ústavní stížnosti, ty směřují proti postupu obecných soudů v nalézacím řízení, resp. v předchozím průběhu exekučního řízení; jde přitom o rozhodnutí obecných soudů z let 2012 až 2019 (body 8 až 10 ústavní stížnosti). Z pohledu nyní posuzované věci nejsou tyto námitky relevantní, neboť se nevztahují k napadenému usnesení krajského soudu, nýbrž již po uplynutí rozhodných lhůt k předchozím rozhodnutím obecných (exekučních) soudů (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
12. Ve zbývající části ústavní stížnosti napadá stěžovatelka posouzení aktivní legitimace stěžovatelky obecnými soudy v nalézacím řízení (rozlišení mezi stěžovatelkou vystupující jako fyzickou osobou a stěžovatelkou vystupující jako správkyní dědictví). Na posouzení této otázky však napadené rozhodnutí krajského soudu nestojí, neboť byla pravomocně posouzena již při přezkumu jejího předchozího návrhu na zastavení exekuce (usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 31. 7. 2017 č. j. 128 EXE 1128/2017-35, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2019 č. j. 9 Co 1020/2018-68). Proto již nyní nemůže být otázka aktivní legitimace stěžovatelky znovu posuzována.
13. Napadené usnesení krajského soudu spočívá naopak (právě až) na posouzení otázky, zda projednání dalšího návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce brání překážka res iudicatae. Je přitom primárně věcí obecných soudů, aby rozhodly, zda řízení o návrhu na zastavení exekuce lze v souladu se zákonem zastavit pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, přičemž podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu to možné je (viz usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4086/2018). Úlohou Ústavního soudu je pouze ověřit, že takový právní závěr nevede k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nic takového však v nyní posuzované věci neshledal. Ostatně stěžovatelka přímo proti tomuto postupu krajského soudu (potažmo soudního exekutora) svou argumentací nebrojí.
14. Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelkou poukazované závěry plynoucí z usnesení sp. zn. III. ÚS 1441/21
. Ústavní soud tu pouze uvedl, že ... "Byť lze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že právě naznačená záměna v postavení účastníka řízení může mít podle okolností případu vliv například na výkon soudního rozhodnutí v exekučním řízení, v nyní posuzovaném dílčím řízení byla hodnocena toliko otázka připuštění vstupu shora jmenované obchodní společnosti do řízení." Ústavní soud se nevyjadřoval k tomu, jak přesně má být stěžovatelka v řízení označována a nijak se nevymezil ani proti soudní praxi obecných soudů v označování účastníků řízení v případě, kdy je jedním z nich správce dědictví (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 692/2017).
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek vnímáno jako porušení základních práv stěžovatelky a vést ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu. Nelze navíc ani přehlédnout, že z hlediska předmětu řízení šlo o věc bagatelní (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
, usnesení ze dne 24. 4. 2024
sp. zn. II. ÚS 962/24
).
16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 25. srpna 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu