Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Chalgor Real, s.r.o., sídlem Jemnická 345/5, Praha 4, zastoupené advokátem Mgr. Petrem Rudlovčákem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1184/2024-166 ze dne 21. 1. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 342/2023-134 ze dne 30. 11. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 5 C 10/2022-97 ze dne 29. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a Zumiez - Černokostelecká 1623, s.r.o., sídlem Příkop 843/4, Brno, a CPI - Land Development, a.s., sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka brojí proti tomu, že obvodní soud napadeným rozhodnutím zamítl žádost o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku a současně řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Podle stěžovatelky jí tím obecné soudy protiústavně zamezily přístup k soudu, neboť stěžovatelka vyčkávala na rozhodnutí o prodloužení lhůty k zaplacení a následně již neměla možnost poplatek včas zaplatit. Nejvyšší soud se navíc podle stěžovatelky odmítl zcela zabývat jejím dovoláním, ačkoliv předložila k řešení právní otázku, která naplňovala předpoklady přípustnosti. Napadená rozhodnutí tak podle ní porušila její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud po posouzení stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
3. Výklad zákona o soudních poplatcích je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud do takového výkladu může zasáhnout jen, když v důsledku porušuje základní práva. V tomto případě stěžovatelka namítá porušení práva na přístup k soudu. Ústavní soud připomíná, že toto právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny spočívá v právu domáhat se "stanoveným postupem" soudní ochrany. Onen "stanovený postup" je pak upraven v procesních předpisech podústavního práva, v nichž zákonodárce určuje, kdy a jakým způsobem lze právo na soudní ochranu realizovat. Jedním z takových procesních předpisů je i zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
4. Podle tohoto zákona je soudní poplatek splatný už podáním návrhu na zahájení řízení [§ 7 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích]. Již podáním žaloby tak stěžovatelce vznikla poplatková povinnost. Výzva soudu k zaplacení soudního poplatku a stanovení dodatečné lhůty dalo stěžovatelce dodatečný prostor pro splnění poplatkové povinnosti. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, stanovení náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku představuje pro poplatníka jisté dobrodiní, neboť zákon předpokládá, že k zaplacení soudního poplatku dojde současně s podáním návrhu na zahájení řízení. Žalobce tak má ve skutečnosti k dispozici dvě příležitosti k uhrazení soudního poplatku - první současně s podáním žaloby a druhou po výzvě soudu k zaplacení. Pokud tak neučiní, je zastavení řízení ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/20 , bod 30).
5. Stěžovatelka podala žalobu v říjnu 2022, v listopadu 2022 soud nevyhověl její žádosti o osvobození soudního poplatku a toto usnesení potvrdil odvolací soud v lednu 2023. Až 4. května 2023 byla stěžovatelce doručena výzva k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů. Mezi splatností poplatku a uplynutím dodatečné soudcovské lhůty k zaplacení poplatku tak uplynulo více než půl roku. Stěžovatelka měla na zaplacení soudního poplatku spoustu času - a to i přesto, že obvodní soud nakonec nevyhověl její žádosti o prodloužení lhůty. Jak stěžovatelce vysvětlily obecné soudy, prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku (podobně jako osvobození od soudního poplatku) je mimořádný institut a na vyhovění takové žádosti se nelze spoléhat. Jestliže tedy obvodní soud řízení zastavil po více než půl roce od splatnosti soudního poplatku (a po uplynutí dodatečné 15denní lhůty), neupřel tím stěžovatelce právo domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. V daném případě tedy výkladem podústavního práva, který provedly obecné soudy, nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky. Vhodnost či správnost interpretace zákona o soudních poplatcích, kterou zaujaly obecné soudy, Ústavní soud s ohledem na svou roli nikterak nehodnotí.
7. Namítá-li pak stěžovatelka, že se Nejvyšší soud zcela odmítl zabývat jejím dovoláním, není to pravda. Ačkoliv Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka vytýká nesprávný postup v řízení, který ale sám o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, následně se k námitkám stěžovatelky vyjádřil. Učinil tak skrze doslovnou citaci jiného usnesení Nejvyššího soudu, které se věnovalo týmž právním otázkám. Tím Nejvyšší soud na klíčové stěžovatelčiny argumenty odpověděl. Především pak uvedl, že podáním žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku se běh lhůty nepřerušuje a toto podání nemá za následek zrušení původní výzvy k zaplacení soudního poplatku.
Po pravomocném rozhodnutí o návrhu na prodloužení lhůty tak soud není povinen vydat novou výzvu s novou lhůtou k zaplacení. Takový postup by popíral samotný smysl stanovení lhůty a vedl by k absurdnímu důsledku - i po zamítnutí takového návrhu by k prodloužení lhůty fakticky došlo již tím, že byl tento návrh podán. Nejvyšší soud se tak přiklonil k právním závěrům obvodního i městského soudu a jejich argumentaci doplnil.
8. Ústavní soud na těchto konkrétních závěrech neshledává nic protiústavního. Při výkladu ustanovení zákona o soudních poplatcích je totiž třeba dbát na to, aby, na straně jedné, nebylo účastníkům řízení v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a na straně druhé, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Z ústavněprávního pohledu je proto přijatelné, že podáváním neúspěšných žádostí o prodloužení lhůty nelze docílit faktického prodlužování dodatečné lhůty k zaplacení soudního poplatku.
9. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu