USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Chalgor Real, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Jemnická 345/5 (identifikační číslo 071 01 333), zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, proti žalovaným 1/ Zumiez - Černokostelecká 1623, s.r.o., se sídlem v Brně, Příkop 843/4 (identifikační číslo 247 63 993), zastoupené Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, a 2/ CPI - Land Development, a. s., se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3 (identifikační číslo 272 32 166), zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, o 15 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 5 C 10/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 16 Co 342/2023-134, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 29. 6. 2023, č. j. 5 C 10/2022-97, Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žádost žalobkyně o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku z žaloby (výrok I), zamítl návrh, jímž žalobkyně žádala přerušit řízení (výrok II ), zastavil řízení (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výroky IV , V).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. 16 Co 342/2023-134, k odvolání žalobkyně proti výroku o zastavení řízení potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve výroku III, změnil je v nákladových výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po právní stránce – s odkazy na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – uzavřel, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je propadnou lhůtou soudcovskou procesní povahy, kterou lze podle § 55 odst. 3 občanského soudního řádu před jejím uplynutím prodloužit; důvody, jež žalobkyně označila v žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení poplatku, však neshledal relevantními. Běh lhůty určené k zaplacení poplatku nestaví podání žádosti o její prodloužení ani skutečnost, že o ní bylo rozhodnuto až po uplynutí lhůty.
Za nesprávný označil odvolací soud názor, podle něhož do rozhodnutí o žádosti o prodloužení lhůty není účastník řízení v prodlení s úhradou soudního poplatku, takže nelze rozhodnout současně o zastavení řízení i o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k úhradě poplatku. Připomněl, že je třeba rozlišovat mezi rozhodovací činností soudu ve věcech poplatků (§ 13 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“) a správou placení poplatků (§ 13 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.); v projednávaném případě jde o rozhodnutí ve věcech poplatků, takže se nepoužije zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 280/2009 Sb.“), ale občanský soudní řád.
Předpoklady pro zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. byly splněny. Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí v části, jímž odvolací soud potvrdil výrok III usnesení, kterým soud prvního stupně zastavil řízení, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel z toho, že žalobou z 24. 10. 2022 se žalobkyně po žalovaných domáhala, aby jí rukou společnou a nerozdílnou zaplatily 15 000 000 Kč s příslušenstvím; povinnost uhradit soudní poplatek za řízení podle § 4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb. nesplnila.
Usnesením z 27. 10. 2022, č. j. 5 C 10/2022-9, soud prvního stupně vyzval žalobkyni k zaplacení poplatku ve výši 750 000 Kč do patnácti dnů od doručení usnesení a poučil ji o následcích nezaplacení. Žalobkyně podala 3. 11. 2022 návrh na osvobození od soudního poplatku a 24. 11. 2022 k němu doložila své majetkové poměry, jimiž návrh odůvodnila.
Městský soud v Praze usnesením z 30. 1. 2023, č. j. 16 Co 4/2023-60, které nabylo 4. 5. 2023 právní moci, potvrdil usnesení z 30. 11. 2022, č. j. 5 C 10/2022-45, jímž soud prvního stupně nepřiznal osvobození od soudního poplatku. Usnesením z 13. 4. 2023, č. j. 5 C 10/2022-65, soud prvního stupně žalobkyni opětovně vyzval k úhradě poplatku ve výši 750 000 Kč do patnácti dnů od doručení usnesení a poučil ji o následcích nezaplacení. Výzva byla žalobkyni doručena 4. 5. 2023. Žalobkyně poplatek ve stanovené lhůtě neuhradila a 9.
5. 2023 požádala o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. V žádosti, jejímž obsahem nebylo sdělení okolností osvědčujících nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jí mohla vzniknout újma (§ 9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb.), znovu odkázala na své majetkové poměry, které již byly posuzovány v řízení o návrhu na osvobození od soudního poplatku, a zdůraznila neúčelnost „vynakládat náklady na dvě paralelní řízení o totožné otázce, když v návaznosti na výsledek prvního řízení, tj. řízení sp. zn. 6 C 87/2021, může být řízení sp. zn. 5 C 10/2022 ukončeno bez nutnosti nést jakékoliv (další) náklady na vedení tohoto řízení“.
Námitkou, že soud prvního stupně nerozhodl o žádosti žalobkyně o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku samostatným usnesením a poté ji znovu nevyzval k jeho zaplacení, žalobkyně vytýká nesprávný postup v řízení, tj. vadu řízení, která mohla mít podle jejího názoru za následek nesprávné rozhodnutí o zastavení řízení. Tvrzená vada však sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, protože podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k ní dovolací soud – za předpokladu, že skutečně je jí řízení postiženo – přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
5. 2019, sp.zn. 33 Cdo 3701/2018). Pokud jde o ostatní výhrady dovolatelky, odkazuje dovolací soud na závěry ustálené rozhodovací praxe, které výstižně shrnul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 761/2023, z nichž odvolací soud v projednávané věci důsledně vycházel: „Poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vzniká mj. podáním žaloby, odvolání nebo dovolání. Se vznikem poplatkové povinnosti nastává i splatnost poplatku (§ 7 odst. 1) a pro případ, kdy poplatník svou poplatkovou povinnost nesplní již při podání žaloby (odvolání, dovolání), může tak učinit v dodatečné lhůtě, přičemž podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích nebyl-li soudní poplatek zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho úhradě a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví (nejde-li o některou z výjimek, kdy soud může jednat a rozhodnout i bez zaplacení soudního poplatku).
K zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže přihlédnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné pod číslem 120/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zrušené sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, avšak na základě jiného důvodu, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn.
21 Cdo 1841/2019, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2825/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3581/2019, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 20 Cdo 466/2020). Lhůta k zaplacení soudního poplatku je soudcovskou propadnou lhůtou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, a dále nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 49/01, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07). Stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu.
Samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a žalobcům v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I.
ÚS 1335/18, z nichž vychází i judikatura Nejvyššího soudu, viz např. již shora citované usnesení ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019). Návrh účastníka na prodloužení soudcovské lhůty nemůže soud bez dalšího pominout, naopak by se k němu měl procesně relevantním způsobem vyjádřit (srov. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1588/2003, a ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 404/2018). Pomine-li soud prvního stupně žádost o prodloužení lhůty a řízení zastaví, může odvolací soud usnesení věcně potvrdit jen za předpokladu, že žádost o prodloužení lhůty sám posoudí a dospěje k závěru, že je neoprávněná, popř. že jí bylo fakticky (bez vydání usnesení, a to oddálením vyvození zákonem předpokládaných důsledků o lhůtu požadovanou účastníkem k doplnění) soudem prvního stupně vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1899/2000). Vzhledem k tomu, že lhůta k zaplacení soudního poplatku podle ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích je soudcovskou propadnou lhůtou podle § 55 o. s. ř., může ji předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§ 55 věta druhá o. s. ř., § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn.
28 Cdo
3510/2021, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18). Podáním žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku se její běh nepřerušuje a toto podání nemá za následek zrušení původní výzvy k zaplacení soudního poplatku, kdy by po pravomocném rozhodnutí o tomto návrhu byl soud povinen vydat novou výzvu s novou lhůtou k zaplacení. Takový postup by popíral samotný smysl stanovení lhůty (časového úseku s definovaným koncem), neboť by vedl k absurdnímu důsledku, kdy i po zamítnutí takového návrhu by k prodloužení lhůty fakticky došlo již tím, že byl tento návrh podán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2379/2020). Pakliže ze shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že před zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku je ve vztahu k včasné žádosti poplatníka o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku nezbytné, aby tuto žádost soud nepominul a procesně relevantním způsobem se k ní vyjádřil (jak ostatně plyne iz dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2095/2020), přičemž není nezbytné, aby soud prvního stupně o žádosti poplatníka o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku sám rozhodoval, pokud žádost o prodloužení lhůty posoudí odvolací soud a dospěje k závěru, že je neoprávněná, tím spíše nemůže být v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu postup soudu prvního stupně v projednávané věci, který se k žádosti žalované procesně relevantním způsobem vyjádřil tak, že svůj závěr o neoprávněnosti této žádosti vtělil do rozhodnutí, jímž této žádosti nevyhověl.
Tudíž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí není ani postup odvolacího soudu, který za této situace usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku potvrdil. Nelze přisvědčit dovolatelce ani v tom, že otázka, zda po rozhodnutí o nevyhovění výzvě o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku je třeba poplatníka k zaplacení soudního poplatku znovu vyzvat, nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, neboť ze shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že podáním žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku se její běh nepřerušuje a nemá za následek zrušení původní výzvy k zaplacení soudního poplatku, kdy by po pravomocném rozhodnutí o tomto návrhu byl soud povinen vydat novou výzvu s novou lhůtou k zaplacení.
Ani v tomto směru se tedy odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Kromě toho z rozhodování dovolacího soudu plyne, že k odkladu marného uplynutí propadné soudcovské lhůty podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích může dojít pouze tehdy, pokud by předseda senátu tuto lhůtu prodloužil již před jejím uplynutím.“
Závěr, že soudy při rozhodování o zastavení řízení podle § 9 zákona č. 549/1991 Sb. postupují podle občanského soudního řádu (nikoli podle zákona č. 280/2009 Sb.), bez dalšího vyplývá z nálezu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I.
ÚS 2025/19, v němž Ústavní soud uvedl, že je třeba rozlišovat mezi rozhodovací činností soudů ve věcech poplatků a správou placení poplatků (§ 13 zákona č. 549/1991 Sb.). „Obě činnosti se mohou časově prolínat, např. po pravomocném uložení povinnosti zaplatit poplatek, což náleží do rozhodovací činnosti soudu, je zahájeno vymáhání poplatku jako daňová exekuce, což je naopak projevem správy placení poplatků“. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.