21 Cdo 1841/2019-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce S. J. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michaelou
Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Můstku č. 383/1, proti
žalovanému Avast Software s.r.o. se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Pikrtova č.
1737/1a, IČO 02176475, zastoupenému JUDr.Václavem Žaloudkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 854/14, o neplatnost dohody o rozvázání
pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 45/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019 č. j. 62 Co 21/2019-53, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019 č. j. 62 Co 21/2019-53 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu
dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo
2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená
právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní
otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013);
způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím
soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze
kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k otázce, kterým okamžikem je soudní poplatek zaplacen, je-li
placen bezhotovostním převodem, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 29 Cdo 2635/2016 nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 sp. zn.
31 Cdo
3042/2018, v nichž Nejvyšší soud dospěl k názoru, že je-li soudní poplatek
placen bezhotovostním převodem, splní poplatník poplatkovou povinnost až
okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu; k důsledkům
nezaplacení soudního poplatku po novele zákona č. 549/1991 Sb. provedené
zákonem č. 296/2017 Sb. s účinností od 30. 9. 2017 srov. již uvedené usnesení
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018 a v něm přijatý závěr, že poplatková
povinnost podle § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. vzniká mj. podáním žaloby,
odvolání nebo dovolání, že se vznikem poplatkové povinnosti nastává i splatnost
poplatku (§ 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.) a že pro případ, kdy poplatník
svou poplatkovou povinnost nesplní již při podání žaloby (odvolání, dovolání),
může tak učinit v dodatečné lhůtě, přičemž podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb. nebyl-li soudní poplatek zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho
úhradě a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví (nejde-li o
některou z výjimek, kdy soud může jednat a rozhodnout i bez zaplacení soudního
poplatku), s tím, že k zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže přihlédnout;
srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18 a
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18, v němž
Ústavní soud ve vztahu k § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od
30. 9. 2017 dospěl k závěru, že stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního
poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného
uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené
právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit
soudní poplatek společně s podáním návrhu] a není důvod, aby rozhodné právní
otázky byly posouzeny jinak. Dovolatel usnesení odvolacího soudu napadl nejen ve výroku, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, ale i v části, v
níž bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku (výrokem měnícím výrok II
usnesení soudu prvního stupně tak, že výše vráceného soudního poplatku činí 3
000 Kč). Dovolání však v této části postrádá nejen údaj o tom, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale i důvod dovolání
vymezený způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu