23 Cdo 761/2023-481
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. D., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované S.O.S. - DEKORACE, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Dobronická 1256, Kunratice, identifikační číslo osoby 27119432, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, o zaplacení 1 440 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 3/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2022, č. j. 3 Co 51/2022-452,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 869,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2022, č. j. 34 C 3/2011-440, neprodloužil žalované lhůtu k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 72 000 Kč (výrok I), zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021, č. j. 34 C 3/2011-396 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II a III (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho usneseních ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, a ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2095/2020, při řešení otázky, zda lze v jednom rozhodnutí zároveň rozhodnout o neprodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku a o zastavení řízení pro nezaplacení tohoto soudního poplatku.
Dále shledává žalovaná své dovolání přípustné pro řešení otázky, jež dle jejího názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, zda je soud povinen zaslat poplatníkovi znovu výzvu k zaplacení soudního poplatku spolu se stanovením nové lhůty k jeho zaplacení, pokud rozhodne o žádosti poplatníka o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku tak, že jí nevyhoví. Namítá, že soud prvního stupně poté, co nebylo vyhověno její žádosti o osvobození od soudních poplatků, znovu vyzval dne 29.
3. 2022 žalovanou k zaplacení soudního poplatku z jejího odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Jelikož žalovaná nebyla schopna poplatek zaplatit, požádala dne 1. 4. 2022 o prodloužení lhůty k jeho úhradě, resp. o povolení splátek, a dne 2. 5. 2022 soudní poplatek uhradila. Dle názoru žalované soud prvního stupně postupoval nesprávně, když shora uvedeným usnesením zároveň nevyhověl žádosti žalované o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a zároveň zastavil odvolací řízení pro jeho nezaplacení.
Správně měl nejprve rozhodnout o žádosti žalované a po právní moci případného nevyhovění žádosti znovu vyzvat žalovanou k zaplacení soudního poplatku. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nedůvodné, a navrhla, aby je dovolací soud zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o.
s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Předně je třeba uvést, že námitkou, že soud prvního stupně nerozhodl o žádosti žalované o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku samostatným usnesením (§ 55 o. s. ř.) a poté ji znovu nevyzval k zaplacení soudního poplatku, žalovaná vytýká nesprávný procesní postup v řízení, tj. vadu řízení, která mohla mít podle jejího názoru za následek nesprávné rozhodnutí o zastavení řízení.
Tvrzená vada však sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, protože podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k ní dovolací soud – za předpokladu, že skutečně je jí řízení postiženo – přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3701/2018). Nad rámec uvedeného lze odkázat na závěry, ke kterým dovolací soud dospěl ve svém rozhodování. Poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vzniká mj. podáním žaloby, odvolání nebo dovolání.
Se vznikem poplatkové povinnosti nastává i splatnost poplatku (§ 7 odst. 1) a pro případ, kdy poplatník svou poplatkovou povinnost nesplní již při podání žaloby (odvolání, dovolání), může tak učinit v dodatečné lhůtě, přičemž podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích nebyl-li soudní poplatek zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho úhradě a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví (nejde-li o některou z výjimek, kdy soud může jednat a rozhodnout i bez zaplacení soudního poplatku).
K zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže přihlédnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné pod číslem 120/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zrušené sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, avšak na základě jiného důvodu, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2825/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3581/2019, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 20 Cdo 466/2020). Lhůta k zaplacení soudního poplatku je soudcovskou propadnou lhůtou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, a dále nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. III.
ÚS 49/01, a nález
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07). Stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a žalobcům v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání žaloby.
Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, z nichž vychází i judikatura Nejvyššího soudu, viz např. již shora citované usnesení ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019). Návrh účastníka na prodloužení soudcovské lhůty nemůže soud bez dalšího pominout, naopak by se k němu měl procesně relevantním způsobem vyjádřit (srov. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1588/2003, a ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 404/2018). Pomine-li soud prvního stupně žádost o prodloužení lhůty a řízení zastaví, může odvolací soud usnesení věcně potvrdit jen za předpokladu, že žádost o prodloužení lhůty sám posoudí a dospěje k závěru, že je neoprávněná, popř. že jí bylo fakticky (bez vydání usnesení, a to oddálením vyvození zákonem předpokládaných důsledků o lhůtu požadovanou účastníkem k doplnění) soudem prvního stupně vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1899/2000). Vzhledem k tomu, že lhůta k zaplacení soudního poplatku podle ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích je soudcovskou propadnou lhůtou podle § 55 o. s. ř., může ji předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§ 55 věta druhá o. s. ř., § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3510/2021, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18). Podáním žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku se její běh nepřerušuje a toto podání nemá za následek zrušení původní výzvy k zaplacení soudního poplatku, kdy by po pravomocném rozhodnutí o tomto návrhu byl soud povinen vydat novou výzvu s novou lhůtou k zaplacení.
Takový postup by popíral samotný smysl stanovení lhůty (časového úseku s definovaným koncem), neboť by vedl k absurdnímu důsledku, kdy i po zamítnutí takového návrhu by k prodloužení lhůty fakticky došlo již tím, že byl tento návrh podán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2379/2020). Pakliže ze shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že před zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku je ve vztahu k včasné žádosti poplatníka o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku nezbytné, aby tuto žádost soud nepominul a procesně relevantním způsobem se k ní vyjádřil (jak ostatně plyne i z dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2095/2020), přičemž není nezbytné, aby soud prvního stupně o žádosti poplatníka o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku sám rozhodoval, pokud žádost o prodloužení lhůty posoudí odvolací soud a dospěje k závěru, že je neoprávněná, tím spíše nemůže být v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu postup soudu prvního stupně v projednávané věci, který se k žádosti žalované procesně relevantním způsobem vyjádřil tak, že svůj závěr o neoprávněnosti této žádosti vtělil do rozhodnutí, jímž této žádosti nevyhověl.
Tudíž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí není ani postup odvolacího soudu, který za této situace usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku potvrdil. Nelze přisvědčit dovolatelce ani v tom, že otázka, zda po rozhodnutí o nevyhovění výzvě o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku je třeba poplatníka k zaplacení soudního poplatku znovu vyzvat, nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, neboť ze shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že podáním žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku se její běh nepřerušuje a nemá za následek zrušení původní výzvy k zaplacení soudního poplatku, kdy by po pravomocném rozhodnutí o tomto návrhu byl soud povinen vydat novou výzvu s novou lhůtou k zaplacení.
Ani v tomto směru se tedy odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Kromě toho z rozhodování dovolacího soudu plyne, že k odkladu marného uplynutí propadné soudcovské lhůty podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích může dojít pouze tehdy, pokud by předseda senátu tuto lhůtu prodloužil již před jejím uplynutím. Pro úplnost pak lze doplnit, že dovolatelkou citované usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněné pod číslem 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na projednávanou věc nedopadá, neboť problematiku prodloužení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku podle § 55 o.
s. ř. neřeší. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolací soud současně přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného usnesení dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Ostatně proti tomuto výroku by dovolání nebylo podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.