Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavních stížnostech stěžovatelek Nguyen Thi Chuc, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti Informaci o novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem rodinným Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-191424-12/SO-2023 ze dne 8. února 2024 a Informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky č. j.
OAM-19778-17/DV-2021 ze dne 20. září 2022, Nguyen Thi Lan, téže státní příslušnosti a zastoupené týmž advokátem, proti Informaci o novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem rodinným Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-191419-12/SO-2023 ze dne 8. února 2024 a Informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-19521-17/DV-2021 ze dne 20. září 2022, a Nguyen Thi Nguyet, téže státní příslušnosti a zastoupené týmž advokátem, proti Informaci o novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem rodinným Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j.
MV-191423-12/SO-2023 ze dne 8. února 2024 a Informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-19522-17/DV-2021 ze dne 20. září 2022, za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na právní pomoc zakotvené v čl. 2 odst. 2 a 3 a v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Ústavní stížnosti stěžovatelek projednávané původně pod sp. zn. I. ÚS 996/24 , IV. ÚS 997/24 a II. ÚS 998/24 spojil Ústavní soud usnesením ze dne 24. dubna 2024 ke společnému řízení.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh vyplývá, že Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky ("Ministerstvo") neudělilo stěžovatelkám vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem rodinným podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 326/1999 Sb."). Ministerstvo k žádostem všech tří stěžovatelek o udělení dlouhodobého víza shodně uvedlo, že stěžovatelky (sestry) v podstatě nikdy dlouhodobě nepobývaly se svým otcem (který přicestoval do České republiky v roce 1996) ve společné domácnosti. Poté, co v roce 2005 odcestovala do České republiky i jejich matka, byly ve Vietnamu vychovávány prarodiči a setrvaly v této zemi původu až do dospělosti. Jejich osobní kontakt s otcem byl omezen pouze na každoroční návštěvy otce ve Vietnamu, které trvaly cca jeden měsíc. V poslední době se četnost těchto návštěv ještě snížila. Stěžovatelky nikdy rodiče na území České republiky nenavštívily, a to ani v režimu krátkodobého víza. Neudělení dlouhodobého víza tak nemůže narušit současnou intenzitu rodinného života či ji rozhodujícím způsobem ohrozit. Nyní jsou stěžovatelky již několik let zletilé, zcela samostatné, bez zdravotního omezení, mají v zemi původu zajištěno bydlení. Nejsou tak cizinkami, které by se o sebe nedokázaly postarat. Otec stěžovatelek či kdokoliv z blízkých není odkázán na pomoc či péči stěžovatelek.
3. V říjnu 2022 stěžovatelky podaly žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ("Komise") jejich žádosti nevyhověla. Uvedla, že neudělením dlouhodobého víza není upřeno právo stěžovatelek pobývat společně s otcem a jeho rodinou, neboť ta může být realizována v rámci krátkodobého víza uděleného podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex). Této možnosti stěžovatelky dosud nevyužily, byť jejich otec žije na území České republiky již od roku 1996. Nebylo ani prokázáno, že zletilé stěžovatelky jsou závislé na svém otci či že nepožívají nezbytnou podporu v zemi původu.
4. Stěžovatelky se závěry Ministerstva a Komise nesouhlasí. Podle nich bylo prokázáno, že jsou dcerami jediného žijícího rodiče - otce, který se po tragickém úmrtí jejich matky a bratra v roce 2014 zhroutil a z důvodu psychického stavu bylo sloučení rodiny odsunuto až na dobu, kdy stěžovatelky dokončí vzdělání, jež přizpůsobily tomu, aby se v rámci podnikání otce mohly účastnit na chodu rodinného závodu v České republice. Je zjevné, že dlouholetý záměr sdílet společnou domácnost, mít každodenní osobní kontakt a poskytovat si vzájemnou pomoc a péči atd., není možno řešit krátkodobými návštěvami otce a jeho rodiny, ale pouze společným soužitím v rámci pobytového oprávnění trvajícího déle než 90 dnů.
5. Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
6. Problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se Ústavní soud v minulosti již zabýval. Veškerá jeho dosavadní rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza (a rovněž tak prodloužení doby platnosti víza) není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1147/13 ze dne 20. března 2013, sp. zn. I. ÚS 876/17 ze dne 25. dubna 2017 či sp. zn. I. ÚS 829/18 ze dne 20. března 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud setrval na stanovisku, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. května 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.), usnesení sp. zn. IV. ÚS 85/04 ze dne 13. května 2004]. V rozhodnutích opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [usnesení sp. zn. III. ÚS 99/04 ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 ze dne 23. června 2004 (U 39/33 SbNU 591 či sp. zn. III. ÚS 260/04 ze dne 9. června 2004]. Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok (§ 51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.). Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to čl. 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit [nález sp. zn. Pl. ÚS 10/08 ze dne 12. května 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.)]. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. dubna 2012 Ústavní soud dospěl k závěru, že na jím v minulosti opakovaném závěru, dle něhož v případě rozhodnutí o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod, trvá. Z důvodu, že není dáno ústavně zaručené právo na udělení víza nad 90 dnů (a to ani v případě, že by nebyl dán žádný z důvodů pro jeho neudělení), postupuje při přezkumu specifického řízení o udělení víza Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě (usnesení sp. zn. II. ÚS 4064/18 ze dne 11. února 2020).
8. Platná právní úprava je tedy postavena na tom, že poskytnutí souhlasu s pobytem cizince na území České republiky je výkonem diskreční moci státu, naproti tomu není dáno právo cizince na pobyt na území České republiky, resp. na povolení k pobytu. Z právního řádu tedy nelze dovodit takové subjektivní (hmotné) právo stěžovatelek. Případný zásah Ústavního soudu mohl tak mít vliv pouze na dílčí nedostatky správního řízení, neposkytl by však v konečném důsledku ochranu základních práv a svobod stěžovatelek, která, jak již bylo výše konstatováno, nejsou rozhodnutím o neudělení víza dotčena.
9. V dané věci stěžovatelky podaly žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem rodinným. V takovém případě se postupuje podle obecné úpravy zákona č. 326/1999 Sb., na rozdíl od posuzování žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem sloučení rodiny, kdy se vychází z podmínek uvedených v § 42a téhož zákona. Jakkoli § 30 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. nestanoví konkrétní předpoklady pro splnění podmínky "účelu vyžadujícího pobyt na území delší než 3 měsíce", nemají pravdu stěžovatelky, tvrdí-li, že účelem pobytu může být cokoli, kromě zaměstnání.
10. V odůvodnění napadených rozhodnutí bylo vysvětleno, že dlouhodobé vízum lze udělit za předpokladu, že je jeho udělení pro naplnění konkrétního účelu nezbytné, ve své podstatě však zpravidla (podle výkladu konstantně přijímaného Ministerstvem a Komisí - viz výše uvedená diskrece státní moci v této oblasti) musí jít o výkon činnosti, kterou je žadatel oprávněn nebo povinen aktivně konat, resp. vykonat (např. studium). Soužití s cizincem s povoleným pobytem na území (které stěžovatelky udávají za důvod, pro který mají podle svého názoru nárok na udělení víza k pobytu nad 90 dnů) takovou činností samo o sobě není. Aby mohlo být dlouhodobé vízum uděleno v případě, kdy je účelem pobytu cizince na území nikoli výkon konkrétní činnosti, ale toliko prosté setrvání na území, musí být pobyt cizince odůvodněn jinými skutečnostmi, které vyžadují jeho přítomnost na území v režimu dlouhodobého víza. Tak tomu ve věci stěžovatelek nebylo, nebylo prokázáno, že by povaha, pevnost či intenzita rodinné vazby, příp. délka vztahu, vyživovací povinnost či jiná nutná péče ve vztahu k jejich otci zakládala jejich oprávněnost pobytu na území na více než 90 dnů. Ministerstvo řádně odůvodnilo, že má-li být účelem pobytu stěžovatelek na území soužití s otcem, je třeba, aby bylo prokázáno, že dlouhodobé vízum bude sloužit či je nutné k zachování rodinného života. Tak tomu v posuzované věci nebylo, zletilé stěžovatelky s otcem rodinný život nevedly. Stejně tak stěžovatelkami deklarovaný účel pobytu spočívající ve výpomoci v rodinném podniku (provozování obchodu se smíšeným zbožím, které je již řadu let co do rozsahu neměnné a plně funkční i bez zapojení stěžovatelek), nelze bez dalšího považovat za zákonem předpokládaný účel pobytu.
11. Způsob, jakým Komise a Ministerstvo svůj závěr, že není dán důvod pro udělení dlouhodobého víza za účelem rodinným, odůvodnily, nelze označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Namítají-li stěžovatelky, že správními orgány zkoumané podmínky nejsou v zákoně výslovně obsaženy, také tato jejich námitka byla vypořádána tím, že na udělení dlouhodobého víza není právní nárok a je věcí diskreční pravomoci České republiky, resp. jejích orgánů a jejich správní praxe, komu a za jakých podmínek (ve vztahu k posouzení, zda daný účel je tím, který vyžaduje pobyt na území delší než tři měsíce) dlouhodobé vízum udělí. Tento závěr je zcela souladný se shora popsanou judikaturou Ústavního soudu.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu