Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti O. R., zastoupeného advokátem Mgr. Markem Sedlákem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 835/2024-5376 ze dne 28. listopadu 2024, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 11/2024-5119 ze dne 9. dubna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 43 T 1/2022-4761 ze dne 24. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na nestranného soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny a presumpce neviny podle čl. 39 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy nesprávně právně posoudily skutek, jež mu byl kladen za vinu, a navíc o jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku rozhodoval senát Vrchního soudu v Olomouci, který dříve v řízení o odvolání dalších spoluobviněných do výroku rozsudku, kterým nově rozhodl o jejich vině, zahrnul i stěžovatele.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl spolu s dalšími obviněnými napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně shledán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což (a za sbíhající se přečin podvodu, pro který byl uznán vinným dřívějším rozsudkem) byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Daného trestného činu se obžalovaní podle krajského soudu dopustili ve zkratce tím, že po předchozích domluvách a ve vzájemné součinnosti obstarávali, pro účely další distribuce přechovávali, předávali a prodávali dalším osobám omamné a psychotropní látky a prekurzor pro jejich výrobu.
3. Vrchní soud poté rozhodoval o odvolání obviněných a státního zástupce, stěžovatel (a jeden další obviněný) se nicméně k veřejnému zasedání nařízenému k projednání odvolání nedostavili (a svou účast omluvili), a vrchní soud proto rozhodl o vyloučení řízení proti nim ze společného řízení. Rozsudkem č. j. 4 To 61/2023-4973 ze dne 23. 1. 2024 pak vrchní soud prvostupňový rozsudek ohledně obviněných, ve vztahu k nimž nebylo rozhodnuto o vyloučení ze společného řízení, zrušil a nově rozhodl o jejich vině i trestu.
4. Napadeným rozsudkem pak vrchní soud k odvolání stěžovatele zrušil prvostupňový rozsudek ve výroku o trestu a nově mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. K dovolacímu důvodu podle § 265b ods.t 1 trestního řádu (že ve věci rozhodoval vyloučený orgán) Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel sice před odvolacím soudem vznesl námitku podjatosti, tu ale vzal zpět, a pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu tak nebyly splněny formální předpoklady.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že senát odvolacího soudu rozhodoval o jeho odvolání poté, co ve stejném složení v jiné trestní věci jiných obžalovaných, která se týkala stejného skutku, zaujal stanovisko, že stěžovatel byl spolupachatelem těchto obžalovaných. Tím již před rozhodováním ve věci stěžovatele odvolací soud jasně deklaroval své stanovisko o stěžovatelově vině. Stěžovatel proto vznesl námitku podjatosti členů senátu, kterou sice vzal zpět, učinil tak však pod tlakem a později uvedl, že na ni trvá, o námitce však dosud nebylo rozhodnuto, a podle stěžovatele není důvod, aby ji nemohl uplatnit jako dovolací důvod.
6. Podle stěžovatele je klíčové, že odvolací soud zahrnul do výroku rozsudku č. j. 4 To 61/2023-4973 stěžovatelovo jméno, což musel učinit na základě závěru, že právě stěžovatel je osobou, kterou ostatní obžalovaní označovali přezdívkou "X". Přitom podstatou stěžovatelovy obhajoby bylo, že on touto osobou není, a odvolací soud při rozhodování o odvolání stěžovatele právě k této otázce doplňoval dokazování.
7. Stěžovatel dále nesouhlasí s právním posouzením skutku, konkrétně s tím, že mělo jít o jednání, kterého se dopustil jako člen organizované skupiny. Jednání, které je mu kladeno za vinu, mělo spočívat v tom, že skupině obžalovaných prodal kokain a ti mu za něj zaplatili kupní cenu. V takovém jednání není žádný prvek, na základě kterého by bylo možno dojít k závěru, že by stěžovatel působil v rámci předem provedené dělby úkolů mezi jednotlivé členy organizované skupiny. I z odposlechů má být podle stěžovatele patrné, že ostatní nepovažovali osobu "X" za člena své skupiny.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, Ústavní soud napravuje zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
10. Stěžovatelova polemika se závěrem soudů, že dané jednání spáchal jako člen organizované skupiny, postrádá ústavní rozměr. Odvolací soud se touto jeho námitkou v napadeném usnesení velmi podrobně zabýval (viz body 66-78), jeho závěrům není z ústavního hlediska co vytknout, a postačí tak na ně odkázat.
11. Co se týče práva na nestranného soudce, stěžovatel tuto námitku řádně neuplatnil v řízení před trestními soudy, a proto je materiálně nepřípustná i v řízení o ústavní stížnosti. Na stěžovatelovo tvrzení, že vyloučení členů senátu odvolacího soudu uplatnil řádně, načež ji vzal zpět pod nátlakem, již reagoval Nejvyšší soud, a to nejen v napadeném usnesení, ale i v usnesení sp. zn. 11 Tul 1/2024 ze dne 31. 7. 2024, v němž rozhodoval o stěžovatelově návrhu na určení lhůty Vrchnímu soudu v Olomouci k provedení procesního úkonu (v podobě rozhodnutí o jeho námitce podjatosti členů rozhodujícího senátu).
12. Stěžovatel toto komplexní posouzení situace ze strany Nejvyššího soudu nijak konkrétně nezpochybňuje, pouze nadále na své již opakovaně vypořádané argumentaci setrvává. Nezpochybňuje pak ani další závěr Nejvyššího soudu, a sice že dodatečné sdělení stěžovatele, že na námitce trvá, je potřeba hodnotit jako nově vznesenou, a to v době, kdy již bylo řízení před odvolacím soudem skončeno.
13. Jen nad rámec a pro doplnění lze uvést, že odvolací soud i Nejvyšší soud se otázkou, zda postupem odvolacího soudu nedochází k porušení práva na zákonného soudce, velmi důkladně zabývaly a postupovaly v intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17, ze dne 16. 2. 2021) a Soudního dvora Evropské unie (viz např. rozsudek ve věci C-377/18, ze dne 5. 9. 2019). V souladu s ní odvolací soud již ve výroku rozsudku č. j. 4 To 61/2023-4973 zdůraznil, že stěžovatel je stíhán samostatně a o jeho vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Na to navázal i v úvodu samotného odůvodnění daného rozsudku (bod 67), v němž uvedl, že řízení mimo jiné proti stěžovateli bylo vyloučeno k samostatnému projednání, a proto výroky soudu prvního stupně ve vztahu k němu nepodléhaly přezkumné činnosti odvolacího soudu, a znovu v bodech 90-94, v nichž znovu výslovně zdůraznil, že o stěžovatelově vině nebylo pravomocně rozhodnuto a daný rozsudek se jej v tomto směru netýká.
14. Zachováním práva na nestranného soudce se odvolací soud (rozhodující v senátu složeném z profesionálních soudců) zabýval i v napadeném rozsudku, přičemž k jeho argumentaci lze pro úplnost doplnit, že právě i stěžovatelem zmiňovaná skutečnost, že odvolací soud za účelem zjištění, kdo je osoba s přezdívkou "X", doplnil dokazování, svědčí naopak o zachování stěžovatelových procesních práv, neboť ukazuje, že se odvolací soud touto otázkou skutečně zabýval a nepřebíral závěry učiněné v jiném řízení (viz bod 50 výše zmiňovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Meng proti Německu). Nelze navíc přehlížet, že ačkoliv vrchní soud rozsudkem č. j. 4 To 61/2023-4973 částečně zrušil prvostupňové rozhodnutí a ve věci sám rozhodl, vystupoval v řízení jako odvolací soud přezkoumávající k námitkám jednotlivých obžalovaných závěry krajského soudu jako soudu prvního stupně, který rozhodoval ve společném řízení o vině všech obžalovaných (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/25 ze dne 26. 2. 2025). Právě krajský soud učinil skutkový závěr, že osobou přezdívanou "X" je stěžovatel, a tento závěr poté vrchní soud toliko přezkoumával k odvolání stěžovatele. Identifikace osoby s přezdívkou "X" přitom byla klíčovou odvolací námitkou stěžovatele, a vrchní soud se jí proto logicky detailně zabýval právě při vypořádání jeho odvolání, nikoliv při vypořádání odvolání ostatních obžalovaných, kteří proti rozsudku soudu prvního stupně vznášeli jiné námitky. Důvod, pro který vrchní soud rozsudkem č. j. 4 To 61/2023-4973 prvostupňové rozhodnutí zrušil a ve věci nově rozhodl, se přitom stěžovatele netýkal, fakticky tak vrchní soud ve vztahu ke stěžovateli žádné (nové) závěry neučinil.
15. Vrchní soud tedy v rozsudku č. j. 4 To 61/2023-4973 z pozice odvolacího soudu přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně na podkladě uplatněných odvolacích námitek, výslovně a opakovaně uvedl, že o vině stěžovatele nebylo pravomocně rozhodnuto, zmínil, že o odvolání stěžovatele bude rozhodováno v samostatném řízení, a poznamenal, že stěžovatele se tento rozsudek netýká. Za těchto okolností by Ústavní soud nemohl dospět k závěru o tom, že o stěžovatelově odvolání nerozhodoval nestranný soud.
16. V obecné rovině nicméně Ústavní soud v intencích citované judikatury zdůrazňuje, že je-li to možné, soudy by jinou osobu účastnící se skutku než tu, o jejíž vině je rozhodováno, ve výroku rozsudku idenfitikovat neměly, nebylo-li o její vině dosud pravomocně rozhodnuto. Dodržování této zásady přispívá k posílení principu presumpce neviny a v některých případech poté i k zesílení důvěry v nestrannost rozhodujícího soudce.
17. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu