Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky S. Š., zastoupené zákonnou zástupkyní K. T., právně zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2023/2024-193 ze dne 20. prosince. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 202/2023-125 ze dne 22. února 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 27 C 240/2021-89 ze dne 1. srpna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Základní umělecké školy X., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 33 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy.
2. V žalobě ze dne 3. 6. 2021 stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastnice zasáhla na jaře roku 2021 do jejího práva na ochranu osobnosti tím, že a) podmínila její účast na uměleckém vzdělávání ve škole nutností nosit ochranný prostředek dýchacích cest, b) zabránila jí v účasti na uměleckém vzdělávání v budově školy a umožnila jí výuku hry na harfu pouze na lavičce před školní budovou, c) zabránila jí v kontaktu se spolužáky v kolektivní výuce dramatické výchovy a umožnila ji pouze výuku on-line, d) podmiňovala vykonání závěrečné zkoušky nasazením ochranného prostředku dýchacích cest. Podanou žalobou se domáhala toho, aby se vedlejší účastnice výše uvedených jednání zdržela, aby soud zásahy vedlejší účastnice spočívající v podmiňování přítomnosti stěžovatelky na uměleckém vzdělávání nošením ochranných prostředků a v zabránění účasti na uměleckém vzdělávání označil za nezákonné, aby vedlejší účastnice zaslala stěžovatelce za výše uvedená jednání omluvu, nahradila jí ušlou výuku hry na harfu a výuku dramatické výchovy, zajistila jiného učitele hry na harfu a nahradila náklady řízení. Stěžovatelka své nároky postavila zejména na polemice s důvodností a zákonností mimořádných opatření (č. j. MZDR 15757/2020-49/MIN/KAN ze dne 27. 4. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-50/MIN/KAN ze dne 4. 5. 2021 a č. j. MZDR 15757/2020-51/MIN/KAN ze dne 17. 5. 2021) a na tvrzení, že Ministerstvo zdravotnictví při jejich vydání překročilo svou pravomoc, neboť uložení jakékoliv povinnosti fyzickým osobám, které jsou zdravé a nejsou podezřelé z nákazy infekčním onemocněním, jde nad rámec § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví. Stěžovatelka své žalobní nároky odůvodnila zejména zpochybněním účinnosti a bezpečnosti prostředků ochrany dýchacích cest a způsobu respiračního přenosu. Tvrdila, že vedlejší účastnice neměla pravomoc vynucovat plnění mimořádných opatření a podmiňovat poskytování uměleckého vzdělávání v budově školy nasazením ochranného prostředku dýchacích cest.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 2. 2022 byla většina nároků stěžovatelky (kromě nároku na písemnou omluvu) vyloučena k samostatnému projednání a usnesením ze dne 6. 4. 2022 postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že ve věci nelze použít soukromého práva, a proto je dána příslušnost soudu podle soudního řádu správního. Usnesením městského soudu č. j. 9 A 57/2022-10 ze dne 29. 9. 2022 byla žaloba odmítnuta pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, neboť vedlejší účastnice neměla postavení správního orgánu, nevykonávala svou pravomoc v rámci působnosti svěřené jí při výkonu veřejné správy, nerozhodovala o právech a povinnostech stěžovatelky z titulu svého vrchnostenského postavení, ale byla jedním z adresátů povinností uložených mimořádnými opatřeními a vystupovala fakticky ve srovnatelném postavení jako stěžovatelka. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka prostřednictvím podané žaloby fakticky usilovala o zprostředkovaný přezkum mimořádných opatření, avšak nepatřičně vůči vedlejší účastnici.
4. Napadeným usnesením obvodní soud žalobu na písemnou omluvu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelkou nebyla ani tvrzena, ani prokazována žádná skutková okolnost, která by vedla k závěru, že vedlejší účastnice neoprávněně zasáhla do osobnosti stěžovatelky a že by jí z tohoto titulu vznikla povinnost odčinit jí újmu. Soud zamítl stěžovatelčiny návrhy na doplnění dokazování, neboť by nemělo vliv na přijaté právní závěry a vedlo by k neúčelnému prodlužování řízení.
5. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud aproboval postup obvodního soudu stran nevyhovění žádosti stěžovatelky o odročení jednání, neboť stěžovatelka si rezervovala pobyt u moře v polovině června 2023, tedy dva měsíce poté, kdy se dozvěděla o nařízení soudního jednání, a přání nezletilé strávit narozeniny u moře není důležitým důvodem pro odročení jednání. Obvodní soud podle městského soudu rovněž nepochybil, jestliže nepřipustil zastupování stěžovatelky při jednání jejím bývalým právním zástupcem, jelikož zastupování bylo ukončeno s účinností od 17. 7. 2023 a u jednání právní zástupce novou plnou moc nepředložil. Městský soud konstatoval, že vedlejší účastnice postupovala v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů, které podmiňovaly vstup do vnitřních prostor školy použitím ochrany dýchacích cest. Dále upozornil, že věcnou správnost správních aktů v občanskoprávním řízení nemohl přezkoumávat. Konstatoval, že výuka venku byla náhradní možností v době účinnosti mimořádných opatření, kterou stěžovatelka využila, ačkoliv nemusela.
6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, neboť dovolací námitky nesplňovaly zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a nezakládaly způsobilý dovolací důvod. S odkazem na svou judikaturu Nejvyšší soud konstatoval, že mimo rámec správního soudnictví není soud v občanskoprávním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Dále uvedl, že v projednávané věci nebyl tvrzen, dokazován ani zjištěn vadný způsob aplikace mimořádných opatření, ani zásah do práv stěžovatelky limitující ji rozdílně ve srovnání s jinými adresáty těchto opatření. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatelka zpochybňuje především zjištěný skutkový stav, s nímž nesouhlasí.
7. Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť jejímu právnímu zástupci obvodní soud znemožnil zastupovat ji u soudního jednání dne 1. 8. 2023. Tvrdí, že odvolání plné moci nezakládá nemožnost ji té samé osobě udělit znovu a že důvod její nemožnosti účastnit se jednání byl nepředvídatelný a objektivní, neboť se nezávisle na vlastní vůli musela podřídit cenově dostupným letenkám.
8. Podle stěžovatelky nepostupoval obvodní soud v souladu s § 118a o. s. ř., dostatečně ji nepoučil, ona pak nemohla uvádět nové skutečnosti a důkazy a rozhodnutí pro ni bylo překvapivé.
9. Stěžovatelka namítá, že skutková zjištění se nacházejí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a že odlišný právní názor městského soudu vycházel z vyjádření vedlejší účastnice, které jí nebylo doručeno. Upozorňuje, že si výuku venku nezvolila dobrovolně, ale byla k ní donucena. Výuka jí byla odepřena v šesti dnech, přičemž výuka venku proběhla pouze ve dvou z těchto dní. Soudy se podle ní nevypořádaly s otázkou, na základě jakých předpisů zasahovala vedlejší účastnice do jejích práv, neboť mimořádná opatření ji k tomu neopravňovala. Odkazuje na vyjádření Krajské hygienické stanice Libereckého kraje a tvrdí, že škola za své žáky odpovědnost nenese a neplyne pro ni žádná povinnost vůči nim zasahovat.
10. Stěžovatelka tvrdí, že diskriminačním jednáním vedlejší účastnice jí byl odepřen rovný přístup ke vzdělání.
11. Stěžovatelka považuje postup Nejvyššího soudu, který neshledal přípustnost dovolání ve stěžovatelkou tvrzeném extrémním nesouladu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, za výklad přípustnosti v rozporu s podstatou institutu dovolání a s posláním Nejvyššího soudu v rámci soudní soustavy a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých soudů.
14. Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry obecných soudů. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Závěry obecných soudů jsou podrobně zdůvodněny a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí.
15. Ve vztahu k námitce o porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces nevyhověním její žádosti o odročení jednání a neumožnění jejímu právnímu zástupci ji zastupovat Ústavní soud připomíná, že soudy musí každou žádost o odročení jednání (srov. § 101 odst. 3 o. s. ř. ) posuzovat individuálně a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 145/20 ze dne 12. 5. 2020). Závěry obecných soudů, podle nichž nelze považovat přání stěžovatelky strávit narozeniny u moře za důležitý důvod pro odročení jednání, nenesou podle Ústavního soudu prvky libovůle či svévole.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se oba soudy otázkou, zda v posuzovaném případě byly důvody pro odročení jednání dány, zabývaly zodpovědně. Právní zástupce stěžovatelky obdržel předvolání k ústnímu jednání dne 17. 4. 2023, stěžovatelka požádala o jeho odročení teprve 14. 7. 2023 z důvodu pobytu u moře. Dostatečně je vysvětlen i postup, kterým nebyla připuštěna účast stěžovatelčina právního zástupce u jednání. Stěžovatelka obvodnímu soudu dne 14. 7. 2023 oznámila, že s účinností od 17. 7. 2023 ukončila právní zastoupení prostřednictvím svého advokáta, a obvodní soud proto jeho účast při jednání dne 1.
8. 2023 jako stěžovatelčina právního zástupce nepřipustil, neboť nepředložil plnou moc. Stěžovatelka měla před svým odletem na dovolenou dostatek času, aby svému právnímu zástupci plnou moc pro případ, že její žádosti o odročení jednání nebude vyhověno, znovu udělila.
16. Ohledně stěžovatelčiny námitky, že obvodní soud nepostupoval podle § 118a o. s. ř., Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatelka vznáší poprvé až v ústavní stížnosti, proto ji považuje za materiálně nepřípustnou (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, bod 16). Tou je taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil obecným soudům ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo. Projednání dříve neuplatněných námitek by bylo porušením jednoho z důležitých aspektů zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana základních práv a svobod přísluší.
17. Ve vztahu k námitce, že obvodní ani městský soud nezaslaly stěžovatelce vyjádření vedlejší účastnice s navrhovanými důkazy, Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti není blíže jasné, co mělo být obsahem těchto vyjádření. Stěžovatelka pouze obecně namítá, že odlišný právní názor městského soudu vycházel z důkazu navrženého vedlejší účastnicí a že městský soud na základě tohoto vyjádření dospěl ke zcela jiným skutkovým zjištěním. Stěžovatelka své tvrzení, že vyjádření vedlejší účastnice mohlo ovlivnit rozhodnutí obecných soudů, konkrétně nevysvětlila.
Toto obecně vznesené tvrzení nemohl Ústavní soud považovat za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by dosáhla standardu důkazního břemene, jež stěžovatelka stran porušení základních práv v řízení o ústavní stížnosti nese (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 118/23 ze dne 31. 7. 2023). Nadto městský soud v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že při zjišťování skutkového stavu vycházel z popisu událostí uvedených v žalobě a ze sdělení zákonné zástupkyně stěžovatelky při odvolacím jednání (srov. bod 15 napadeného rozhodnutí městského soudu).
18. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině námitce ohledně rozporného zjištění skutkového stavu. Skutečnost, že obvodní soud v napadeném rozhodnutí neuvedl odepření výuky i ve dnech 28. 4., 19. 5. a 26. 5. 2021, nemá zásadní vliv na právní hodnocení jednání vedlejší účastnice, ke kterému obecné soudy dospěly. Navíc je z žaloby ze dne 3. 6. 2021 patrné, že stěžovatelka v ní při popisu jednání vedlejší účastnice akcentovala právě data, která následně obvodní soud převzal do svého rozhodnutí (tedy 5. 5., 12. 5. a 2. 6. 2021), ostatní data uvedla pouze v petitu, aniž by je v textu žaloby podrobněji vysvětlila. Další dny, kdy mělo dojít k protiprávnímu jednání vedlejší účastnice, uvedla až ve svém odvolání a městský soud pak jednání vedlejší účastnice posuzoval v tomto stěžovatelkou stanoveném časovém rámci (srov. rozhodnutí městského soudu, bod 12).
19. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu i Nejvyššího soudu, že podle tehdy platných a účinných mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví byl zakázán pohyb a pobyt osob v prostorách školy bez ochranného prostředku dýchacích cest, že vedlejší účastnice vycházela z předpokladu správnosti těchto správních aktů, a stěžovatelce proto jako alternativu k výuce v prostorách školy, pro kterou stěžovatelka v té chvíli z důvodu odmítání ochranného prostředku dýchacích cest nesplňovala předpoklady, nabídla výuku v prostorách venkovních.
Vedlejší účastnice tedy přijala taková opatření, aby mohla výuka alespoň nějakým, byť ne optimálním a plnohodnotným způsobem proběhnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1100/2022-145 ze dne 26. 10. 2022). Jak zdůraznil v napadeném rozhodnutí městský soud, stěžovatelka nabídnutou alternativu využít nemusela. Ačkoliv stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastnice vůči ní povinnost stanovenou mimořádnými opatřeními vynucovala a vykonávala, aniž k tomu byla jakkoliv oprávněna, z popsaného skutkového děje nic takového nevyplývá.
Vedlejší účastnice stěžovatelku nenutila k nasazení ochrany dýchacích cest, v souladu se zákazem pohybu a pobytu osob bez této ochrany ve vnitřních prostorách ji však výuku umožnit nemohla. Pokud se stěžovatelka rozhodla jednat v rozporu s mimořádnými opatřeními, musela počítat s tím, že vedlejší účastnice se jimi bude řídit, zákaz pohybu a pobytu osob bez ochrany dýchacích cest ve vnitřních prostorách bude akceptovat, a výuku jí proto uvnitř školy neumožní. Jak zdůraznil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, v projednávané věci nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by vedlejší účastnice uplatňovala jiný přístup ke stěžovatelce a jiný k ostatním adresátům mimořádných opatření.
20. Co se týče námitky vadného posouzení přípustnosti dovolání, Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení přípustnosti, popř. důvodnosti dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. Podle konstantní judikatury může Ústavní soud přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (srov. bod 20 nálezu sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016). Z toho pohledu pak napadené usnesení Nejvyššího soudu žádný ústavněprávní deficit nevykazuje.
21. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva. Skutečnost, že se stěžovatelka s výše uvedenými závěry obecných soudů neztotožňuje a jednání vedlejší účastnice hodnotí jinak, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu