USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: nezletilá
AAAAA (pseudonym), zastoupená matkou K. T., obě zastoupené JUDr. Tomášem
Nielsenem, advokátem se sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2, proti žalované:
Základní umělecká škola Jana Hanuše, IČO 60444509, se sídlem U Dělnického
cvičiště 1/1100 B, Praha 6, zastoupená Mgr. Janem Hrabou, advokátem se sídlem
Na Pankráci 30a/404, Praha 4, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 240/2021 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 22 Co 202/2023-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta
Mgr. Jana Hraby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 22 Co 202/2023-125,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 8. 2023, č. j. 27 C
240/2021-89, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo žalované uloženo
zaslat žalobkyni k rukám jejího právního zástupce podepsanou písemnou omluvu
formou doporučeného dopisu následujícího znění: „Omlouváme se slečně AAAAA, že
naše škola nezákonně podmiňovala její prezenční účast na uměleckém vzdělávání v
budově naší školy nutností nosit ochranný prostředek dýchacích cest. Dále se
slečně AAAAA omlouváme, že naše škola z důvodu, že slečna AAAAA neměla nasazený
ochranný prostředek dýchacích cest, ji zabránila v účasti na uměleckém
vzdělávání v budově naší školy. Dále se slečně AAAAAA omlouváme, že naše škola
opakovaně konala hodinu uměleckého vzdělávání namísto standardní hodiny v
budově naší školy venku před budovou školy. Za prožitou diskriminaci a ponížení
se slečně AAAAA hluboce omlouváme“, změnil jej ve výroku o výši náhrady nákladů
řízení, kterou je žalobkyně povinna žalované zaplatit, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně tuto omluvu požadovala s odůvodněním, že
žalovaná neoprávněně zasáhla do jejích práv tím, že jí ve dnech 28. 4. 2021, 5. 5. 2021, 12. 5. 2021, 19. 5. 2021, 26. 5. 2021, 2. 6. 2021 a dále pak v září a
říjnu 2021 odmítla poskytnout nasmlouvané vzdělávací služby (výuku hry na
harfu) a podmiňovala jejich řádné plnění nošením ochranných prostředků
dýchacích cest, a to i přesto, že byla opakovaně upozorněna jak na
protiprávnost takových podmínek, tak i na zdravotní důvody vylučující povinnost
se jimi řídit. Soud prvního stupně neshledal nárok důvodným s konstatováním, že
normy stanovící žákům podmínky či povinnosti pro účast na vzdělávání v období
pandemie nemoci COVID-19 nevydávala žalovaná jako správní orgán, nýbrž to byla
žalovaná, kdo byl jedním z adresátů povinností uložených jí covidovými
opatřeními orgánů veřejné moci, tudíž vystupovala fakticky ve srovnatelném
postavení jako žalobkyně, přičemž na rozdíl od ní, vyjádřila vůli se nařízenými
opatřeními řídit. Odvolací soud navíc dodal, že mimo rámec správního soudnictví
není soud v občanskoprávním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního
aktu, vždy však zkoumá, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného
správního orgánu, zda je pravomocný nebo vykonatelný (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1100/2022). V období od 28. 4. do 2. 6. 2021 (první dvě požadované omluvy) byla mimořádná opatření Ministerstva
zdravotnictví účinná, a žalovaná tak neměla jinou možnost než podle nich
postupovat. Tím, že žádné z těchto opatření sama nevydala, žalovaná za
požadavky z nich vyplývající nenese odpovědnost. Podle přesvědčení soudu pak k
zásahu do důstojnosti žalobkyně nedošlo ani tím, že opakovaně absolvovala
hodinu hry na harfu namísto v budově školy venku před budovou (poslední
vyžadovaná omluva). Venkovní výuka byla žalobkyni nabídnuta v době účinnosti
zmíněných mimořádných opatření jako náhradní možnost (žalovaná tak vůbec činit
nemusela). Pokud žalobkyně tuto nabídku na konání venkovní výuky přijala (navíc
v přítomnosti svého advokáta), nemůže se následně dovolávat toho, že se výuka
tímto způsobem konat neměla a že byla touto situací ponížena. K námitce
žalobkyně, že jí byl následně znemožněn spravedlivý proces, když obvodní soud k
její žádosti neodročil jednání nařízené na 1. 8. 2023 a nedovolil JUDr. Tomáši
Nielsenovi zastupovat žalobkyni na ústním jednání, odvolací soud uvedl, že
postup soudu byl zcela v souladu s § 28 odst. 2 o. s. ř. poté, co žalobkyně
podáním ze dne 14. 7. 2023 sdělila soudu prvního stupně, že s účinností od 17. 7. 2023 ukončila právní zastoupení JUDr. Tomášem Nielsenem. Připustil-li při
jednání 1. 8.
2023 sám advokát, že plnou moc od žalobkyně má vypovězenu a ani
následně (po shora uvedeném sdělení o ukončení právního zastoupení) nebyla plná
moc do spisu založena, soud nepochybil, jestliže při nařízeném jednání
nepřipustil zastoupení žalobkyně jejím dřívějším právním zástupcem a jednání
neodročoval kvůli dovolené žalobkyně a její matky, kterou si rezervovaly už v
době, kdy věděly o datu nařízeného jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Má za to, že pokud nebylo dodáno zástupčí
oprávnění podle § 32 odst. 1 o. s. ř. při prvním úkonu ve věci, jedná se o
nedostatek procesních podmínek, který ale není neodstranitelný, a soud měl
právnímu zástupci uložit lhůtu pro doložení písemné plné moci (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96). Dovolatelka dále
rozsáhle rekapituluje předchozí řízení a svůj náhled na jednotlivé procesní
postupy soudů. Domnívá se, že dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena otázka,
zda „bylo postupováno v souladu s o. s. ř., pokud došel odvolací soud ke
skutkovým zjištěním pomocí důkazů z doslechu“ dále zda „neměl odvolací soud v
tomto případě postupovat dle § 219a o. s. ř. a prvoinstanční rozsudek zrušit z
důvodu vady řízení, kdy o vyčleněných nárocích žalobkyně rozhodoval věcně
nepříslušný soud (Městský soud v Praze podle soudního řádu správního), což mělo
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž za odvolacího řízení nemohla
být zjednána náprava“, zda „se odvolací soud nedopustil pochybení, když při
posouzení všech aspektů mimořádných opatření nedospěl k závěru, že se jedná o
nicotné akty“ nebo zda „neměl hodnotit rizika vzniku nějaké škody (újmy) s
přihlédnutím ke konkrétní situaci po čistě materiální (věcné) stránce“.
Dovolání je podle žalobkyně přípustné i proto, že by dovolací soud měl právní
otázku přípustnosti zásahu do práv a oprávněných zájmů žalobkyně posoudit
jinak, než jak to učinily obecné soudy, které měly zkoumat, zda měla žalovaná
možnost postupovat jiným způsobem a zda měla povinnost předcházet tomu, aby
nebyla žalobkyni při výuce nebo v souvislosti s ní způsobena škoda nebo újma.
Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že bude „přiřazena“ odlišnému soudci.
Žalovaná ve vyjádření označila dovolání žalobkyně za nedůvodné, ale i
nepřípustné, a navrhla, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o.
s. ř.), není však přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce možnosti přezkumu opatření vydaných v
souvislosti s pandemickým šířením viru SARS-CoV-2 v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, zejména s usnesením ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo
1100/2022, srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS
118/23, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce v této věci. I podle
obecnější ustálené rozhodovací praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3162/2020, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2443/2021) platí, že mimo
rámec správního soudnictví není soud v občanskoprávním řízení oprávněn zkoumat
věcnou správnost správního aktu. Mohl by jen zkoumat, zda jde o správní akt
(zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného
správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. K opačnému závěru v této
věci žádný ze soudů nedospěl. U aktů, jež jsou věcně vadné nebo nezákonné,
naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem
opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky). To
odpovídá i procesní úpravě obsažené v § 135 odst. 2 o. s. ř. a požadavku
vycházet v občanském soudním řízení z rozhodnutí, jímž bylo o určité otázce
rozhodnuto příslušným orgánem. Tímto zákonným ustanovením je usměrněna
rozhodovací činnost soudů tak, aby nesměřovala ke vzniku dvou paralelních
právních světů, veřejnoprávního a soukromoprávního, v nichž by bylo rozdílně
pohlíženo na totožná práva dotčených osob. Uvedené lze přiměřeně vztáhnout i na
opatření obecné povahy coby smíšený právní akt. Dotčeným osobám není upřena
možnost domáhat se svých práv u soudů, nicméně k tomu musí volit způsob zákonem
předvídaný (přezkum ve správním soudnictví či u Ústavního soudu), aby bylo
vyhověno jak požadavkům na ochranu základních práv, tak právní jistoty.
Dochází-li ke střetu základních práv, je v souladu s ustáleným výkladem řešení
této kolize základních práv a svobod principem proporcionality (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1133/07) při
respektování toho, že každé právo je „obsahově omezeno právy jiných, ať již
tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku či z jiných zábran
daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty“ (viz nález
Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96, publikovaný pod č.
8/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Při střetu práv tedy
nelze, jak naznačuje dovolatelka, plně upřednostnit jedno z práv, byť by mělo
oporu v mezinárodní úmluvě.
Vznáší-li dovolatelka otázku týkající se aplikace daných opatření žalovanou
způsobem zasahujícím do jejich práv, je třeba připomenout, že podle § 7 o. s.
ř. a § 81 a § 82 o. z. se mohou civilní soudy vyslovovat tolik k právům z
oblasti soukromoprávní, v projednávané věci tedy ochrany osobnosti. Právo na
vzdělání ve smyslu čl. 33 Listiny základních práv a svobod patří do kategorie
práv hospodářských, kulturních a sociálních, jejichž uplatňování zajišťuje v
mezích zákona stát z pozice vykonavatele veřejné moci ve státě, aniž by šlo o
právo mající ekvivalent v občanskoprávní úpravě. Uvážení oprávněnosti zásahu
tedy přicházelo v úvahu jen z pohledu žalobkyní zmiňovaného práva na ochranu
důstojnosti. V projednávané věci přitom nebyl ve skutkové rovině tvrzen,
dokazován a zjištěn ani vadný způsob aplikace opatření, ani zásah do práv
dovolatelky limitující ji rozdílně ve srovnání s jinými adresáty preventivních
zdravotních opatření. Žalobkyně toliko konstatovala existenci zásahu do jejích
osobnostních práv tím, že v období od 28. 4. do 10. 6. 2021 došlo ze strany
žalované vůči ní k psychologické manipulaci, nekontaktování zákonného zástupce,
vyhánění z kolektivní výuky dramatické výchovy apod. Ustálená judikatura
dovozuje, že zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s
přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní
uplatnění objektivního kritéria), jakož i ve vztahu k postižené osobě (tzv.
diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a
diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o zásah do osobnostních práv
fyzické osoby půjde tam, kde za konkrétní situace, za které k němu došlo, jakož
i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by
nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku
spočívajícího ve snížení důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako
závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení
postižené fyzické osoby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, a judikaturu v něm odkazovanou). Nelze
přehlédnout, že okolnosti, za nichž byla žalovaná nucena upravit způsob výuky,
byly bezprecedentní s ohledem na těžko předvídatelný vývoj zdravotních rizik a
že tu byl podklad v tehdy účinných správních aktech příslušných orgánů.
Komplikovaná celospolečenská situace byla řešena způsobem, který nemohl být
příznivý pro žádného z žáků ale ani vyučujících a který byl ze strany žalované
veden snahou vykonávat pedagogickou činnost a dostát přitom povinnostem
plynoucím z mimořádných opatření a neohrozit zdraví či životy zúčastněných
osob. Za této situace nelze považovat její počínání za diskriminační,
ponižující či jinak neoprávněně zasahující do osobnostní sféry žalobkyně.
Dovolatelka sice uvádí, že napadá právní závěry odvolacího soudu, ve
skutečnosti však zpochybňuje především skutková zjištění. Obsahem dovolání je
převážně polemika se skutkovými závěry a procesem hodnocení důkazů, z nichž
dovolatelka vyvozuje vlastní závěry o zásahu do jejích osobnostních práv
žalovanou, aniž by akceptovala závěry odvolacího soudu. Žalobkyně odvolacímu
soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a domáhá se jiného
hodnocení, které by vedlo k odlišným skutkovým závěrům o průběhu vzdělávání v
rozhodném období covidové pandemie. S právním posouzením nesouhlasí nikoliv z
důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil
skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému
skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů však nejsou předmětem dovolacího
přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
Námitky porušení procesních práv žalobkyně (znemožnění účasti zástupce
žalobkyně u prvního jednání z důvodu nedoložení plné moci, neodročení jednání)
a nedostatečného odůvodnění rozhodnutí představují tvrzenou vadu řízení, jež
není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). K tomu lze upozornit na rozdíl mezi situací, kdy advokát
činí úkony jménem účastníka, aniž by předložil plnou moc, a pak má být (i podle
dovolatelkou citované judikatury) k jejímu předložení vyzván, a situací, kdy
advokát plnou moc doložil, ale účastník výslovně sdělí soudu, že zastoupení
skončilo.
Je tak zřejmé, že dovolací námitky nesplňují zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. ani nezakládají jediný způsobilý dovolací důvod,
tj. nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1
o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2024
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu