28 Cdo 2443/2021-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně:
Pražské služby, a. s., IČO 60194120, se sídlem v Praze 9, Pod Šancemi 444/1,
zastoupená Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1,
Truhlářská 1104/13, za účasti: E. B., nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr.
Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o nahrazení
rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
21 C 57/2013, o dovolání E. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. ledna 2021, č. j. 28 Co 275/2020-304, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. E. B. je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Řandy, LL.M., do tří dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
E. B. napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2020, č. j. 21
C 57/2013-238, jímž bylo rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 13. 12.
2012, sp. zn. PÚ 721/12, v části týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY
nahrazeno výrokem, dle něhož se dovolatelce tento pozemek nevydává, a bylo
rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu).
Dovolatelka předestřela otázku, zda soudy při přezkumu rozhodnutí pozemkového
úřadu o určení vlastnického práva k nemovitosti ve smyslu ustanovení § 9 odst.
4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (v řízení o naturální restituci zemědělské nemovitosti
odňaté státem v rozhodném období), při posuzování okolnosti, zda nemovitost
byla v rozhodném období odňata státem účastníku řízení uplatňujícímu restituční
nárok (coby oprávněné osobě dle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.),
respektive, zda tento účastník ve vztahu k původnímu vlastníku nemovitosti
naplňuje podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., jsou oprávněny
zkoumat věcnou správnost správních aktů, jejichž prostřednictvím se stát v
rozhodném období ujal držby odňaté nemovitosti. Měla za to, že uvedená otázka
nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“);
srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Spočívá-li pak rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek
(na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby
(nevyhovění uplatněnému nároku), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v
ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1464/2020). V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, jímž uplatněnému
restitučnímu nároku nebylo vyhověno, nejen na posouzení předestřené právní
otázky, zda dovolatelka je ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. osobou oprávněnou, tj. osobou odvozující způsobem uvedeným v ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. práva k nárokovanému majetku od práv původního
vlastníka, jemuž byl tento majetek v rozhodném období odňat státem (odvolací
soud uzavřel, že dovolatelka ve vztahu k původnímu vlastníku odňatého pozemku
J. M. B. podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nenaplňuje),
nýbrž též na závěru, že dovolatelka restituční nárok na vydání sporného pozemku
(parc. č. XY v k. ú. XY) neuplatnila v prekluzivní lhůtě do 31. 1. 1993 (§ 13
zákona č. 229/1991 Sb.), pročež zanikl. Řešení právní otázky zániku
restitučního nároku prekluzí ovšem dovolatelka nikterak nenapadá. Jestliže tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na posouzení dvou (výše
uvedených) právních otázek, z nichž každé samo o sobě vedlo k nevyhovění
uplatněnému restitučnímu nároku, a dovolatelka řešení jedné z těchto otázek
odvolacím soudem podaným dovoláním nenapadla, nemůže být dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. již jen z tohoto důvodu přípustné. Závěr o tom, zda byl majetek v rozhodném období odňat osobě, od níž dovolatelka
ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. odvozuje svá práva, či
osobě jiné, je ostatně primárně skutkové povahy. Platí přitom, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4097/2018). K přezkumu věcné správnosti správních aktů – viz vytýkaná nesprávnost či
nezákonnost rozhodnutí finančního odboru Obvodního národního výboru pro Prahu
10 ze dne 13. 12. 1960, č. j. Fin/3-3517/59/Straš-A-12/28-Hrach – mimo rámec
správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení dle části páté
o. s. ř. pak soud povolán není (k tomu přiměřeně srovnej například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019 nebo rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000). Judikatura Nejvyššího soudu ostatně
dovodila, že převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních
předpisů se rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srovnej například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006,
uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1370/2020) – k odnětí
majetku státem v rozhodném období, zakládajícímu restituční důvody, tak mohlo
dojít i na základě nezákonných či věcně nesprávných správních aktů, případně i
bez jakéhokoliv právního důvodu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady
přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání E. B. bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří
odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4
písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže
vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.