USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve
věci žalobce: R. K., nar. XY, bytem XY, adresa pro doručení: XY, zastoupený
JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti
žalovanému: Jihočeský kraj, IČ 70890650, se sídlem v Českých Budějovicích, U
Zimního stadionu 1952/2, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 75/2018, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2019, č. j. 5 Co
809/2019-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2019, č. j. 16 C 75/2018-48, kterým byla
zamítnuta žaloba o vydání obrazu Českobudějovické madony a mincí
specifikovaných v Zápisu o převzetí numismatické sbírky ze dne 19. 1. 1967 a
bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu);
současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda
se lze cestou vlastnické (reivindikační) žaloby domáhat vydání movitých věcí
převzatých z hlediska restitučního zákonodárství v rozhodném období státem ze
společného majetku manželů (právních předchůdců žalobce) na základě
pravomocného rozhodnutí soudu odsuzujícího jednoho z nich k trestu propadnutí
majetku. Měl za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud řešena. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném
od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle
něhož mohla-li osoba, jejíž věci převzal stát v rozhodné době bez právního
důvodu, žádat o jejich vydání dle restitučních předpisů, nemůže se úspěšně
domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných, a to ani formou
určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě, že
oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě
nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedené pravidlo se přitom
uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých
orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního
důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i
držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Za určitých skutkových okolností, zejména když neměl k uplatnění práva podle
restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v
rozhodné době nikým zpochybňováno, ovšem nelze mít za to, že by se žalobce
postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež
nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). Jestliže však
naproti tomu stát fakticky převzal věci do své držby (a po stránce formální buď
nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí či uzavření
smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její
nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem
stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů,
nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na vydání věci (srov. usnesení Nějvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016, proti
němuž směřující ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 2763/18, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že vlastnická (reivindikační) žaloba v
posuzovaném případě obchází smysl a účel restitučního zákonodárství, když
movité věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, byly státem v rozhodném období
odňaty na základě pravomocného rozhodnutí soudu ukládajícího trest propadnutí
majetku, jež nebylo odklizeno ani v devadesátých letech dvacátého století (viz
usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 9. 12. 1994, sp. zn. 2 TZ 36/93), respektive, nemělo-li by být jejich
odnětí státem ve vztahu k manželce odsouzeného pokryto uvedeným nabývacím
titulem (jak argumentuje dovolatel), došlo k jejich odnětí bez právního důvodu
(§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), aniž k nim
žalující dovolatel či jeho právní předchůdce uplatnil nárok dle restitučního
předpisu, nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž
není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V situaci, kdy měl stát dotčené movité
věci v době běhu lhůt k uplatnění restitučního nároku zjevně ve své – nikým
nezpochybňované – držbě (v držení Jihočeského muzea v Českých Budějovicích)
přitom dovolateli, respektive jeho právním předchůdcům, muselo být zřejmé, že
se jejich vydání může domáhat toliko prostřednictvím restitučních předpisů,
pročež již není na místě poskytovat mu právní ochranu cestou vlastnické
(reivindikační) žaloby.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem předestírané předpoklady
přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalobce bylo odmítnuto a žalovaný se práva na náhradu nákladů dovolacího řízení
vzdal. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.