USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Teplá, se sídlem v Teplé, Masarykovo
náměstí 7, identifikační číslo osoby 635 57 509, zastoupena JUDr. Jakubem
Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti: 1) Lesy
České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové,
Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby 421 96 451, a 2) Česká republika
– Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační
číslo osoby 013 12 774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání
nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 22/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018, č. j. 4 Co 127/2018-183, t a k
t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníku 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem
se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádné z těchto
účastnic.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v
části výroku pod bodem II, jíž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 8. 3. 2018, č. j. 19 C 22/2017-115, tak, že se zamítá žaloba na vydání ve
výroku rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k.ú. XY a na nahrazení
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro
Karlovarský kraj ze dne 16. 1. 2017, č. j. SPU 652700/2016/129/Beš.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalobkyně (dále též jako
„dovolatelka“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného
a procesního práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázek v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešených. Přitom předestřela otázky, zda nedostatek
pravomoci okresního národního výboru vydat konfiskační výměr podle dekretu
presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a
Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“) způsobuje jeho
nicotnost a zda podle citovaného dekretu bylo možné konfiskovat majetek její
právní předchůdkyně – právnické osoby veřejného práva (církevního subjektu).
Jsouc přesvědčena, že na obě zmíněné otázky musí být podána negativní odpověď,
formuluje pak otázku, zda i v případě absence jakéhokoliv platného
konfiskačního výměru mohlo dojít k dovršení konfiskace majetku její právní
předchůdkyně podle posledně citovaného dekretu. Odvolacímu soudu přitom vytýká,
že nepřihlédl k tvrzením, důkazům a dalším skutečnostem, z nichž se podává, že
vlastnické právo k nyní nárokovaným pozemkům bylo právní předchůdkyni
dovolatelky odňato až v průběhu rozhodného období postupem podle zákona č.
46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a
lesní půdě), současně namítajíc, že odvolací soud vůči ní postupoval
„nepříznivě“ a v rozporu se zásadou ex favore restitutionis.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Sluší se předeslat, že základním zákonným předpokladem aplikace zákona č.
428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o
změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“),
je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež
zákonodárce vymezuje v ustanovení § 1 citovaného zákona a jehož počátek určil
datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě,
programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či nález
Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je současně ustálena v závěru, že
právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. byl dekret
samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 30. 10. 1945), k
němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž
následné konfiskační rozhodnutí (výměr okresního národního výboru) mělo jen
deklaratorní charakter (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997,
sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS
129/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 87/2000,
či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., dále přiměřeně srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2718/2008, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018).
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud
vyjádřil v již shora citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1.
11. 2005, jehož řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb.
či dekretu č. 108/1945 Sb. došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném
období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost
proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I.
ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo
3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo
349/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v
tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich
právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat
příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z
pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil
však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny
posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu
připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu,
který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod možno
považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací
rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97,
publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
I konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze
posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících
správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno
(srov. např. § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.). Tvrzení o vadách v
konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky
konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde
není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (přiměřeně srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).
Bylo-li v daném řízení prokázáno, že žalobkyní požadované nemovitosti přešly do
vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb., na základě
konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Mariánských Lázních ze dne
24. 10. 1947, č. j. 17597/46 (dále jen „konfiskační výměr“), v němž byla za
osobu podléhající konfiskaci označena právní předchůdkyně dovolatelky, přičemž
ta ani nepodala proti uvedenému výměru odvolání k příslušnému Zemskému
národnímu výboru a nabyl-li tento výměr právní moci, přešly nemovitosti z
vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně do vlastnictví státu již dnem
účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (tj. dnem 30. 10. 1945), tedy ještě před 25.
únorem 1945 (jako počátkem rozhodného období; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.). V
situaci, kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž
prostřednictvím byla konfiskace dle uvedeného dekretu realizována, nepřipouští
(nevymezuje-li jej jako restituční důvod – srov. § 5 zákona č. 428/2012 Sb.),
nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelkou
tvrzené vady, nicotnost či jiné nesprávnosti citovaného konfiskačního výměru.
Argumentace, jíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskačního
výměru, zde nemůže být relevantní i proto, že k přezkumu věcné správnosti
správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní
i v řízení dle části páté o. s. ř.) soud povolán není (k tomu přiměřeně srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a
ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, a judikaturu z nich
vycházející). Neobstojí však ani námitky stran nicotnosti konfiskačního výměru,
kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt vydaný absolutně věcně
nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu
podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS
3780/2014). O takový případ v nyní projednávané věci (v níž byl konfiskační
výměr vydán okresním národním výborem; srov. § 1 odst. 3 dekretu č. 108/1945
Sb.) zjevně nejde.
Nedůvodné jsou pak i námitky (obsažené v čl. V dovolání), uplatňované
dovolatelkou s cílem zpochybnit závěry o dovršení konfiskace majetku její
právní předchůdkyně a jeho přechodu na stát ke dni 30. 10. 1945. Posouzení
odvolacího soudu pak nemůže být v rozporu ani s žalobkyní v této souvislosti
odkazovanými rozhodnutími (nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn.
II. ÚS 405/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo
1347/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4922/2016), byla-li v nyní projednávané věci prokázána existence pravomocného
konfiskačního výměru, jako podmínky pro dovršení konfiskačního procesu podle
dekretu č. 108/1945 Sb.
Námitky dovolatelky (koncentrované zejm. v čl. VI dovolání), že odvolací soud
nepřihlédl k tvrzením a důkazům o tom, že alespoň po část rozhodného období
(minimálně až do počátku roku 1953) byla právní předchůdkyně žalobkyně
vlastníkem sporných pozemků a stát s ní jednal jako s vlastnicí, představují
zjevně polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu; ta přitom (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013) nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.;
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále v
poměrech do 31. 12. 2012 například i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zásadám uvedeným v § 132 o.
s. ř. se ostatně odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil (a
jeho postup tak není v kolizi ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1488/2009, na který dovolatelka v dané souvislosti
současně odkazuje). Korektní nejsou pak ani námitky, že se odvolací soud
patřičně nevypořádal se všemi relevantními tvrzeními stran přechodu žalobkyní
nárokovaných pozemků na stát podle zákona č. 46/1948 Sb. (k tomu srov. zejm.
bod 39 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud přesvědčivě,
logicky a v dostatečném rozsahu vyslovil i k těmto námitkám). Přitom ani
případný pozdější (oproti výše uvedenému závěru o přechodu majetku právní
předchůdkyně žalobkyně na stát již ke dni 30. 10. 1945, odchylný) náhled
státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku
(o tom, že k odnětí žalobkyní nárokovaných pozemků došlo před rozhodným
obdobím) nemůže mít žádný vliv. Stát totiž takto „rozhodoval“ o majetku (jeho
výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal
(srov. § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 46/1948 Sb.). Argumentaci dovolatelky,
aby jako zásadní při hodnocení důkazů byly (jako správné) vzaty postupy a
rozhodnutí orgánů nedemokratického státu (který často nijak nelpěl na
dodržování vlastních norem), zatímco rozhodnutí demokratického právního státu
předcházející 25. únoru 1948 zohledněno být nemá, bylo by i v nyní projednávané
věci (a za daných skutkových okolností) možné přitakat jen stěží.
Kritizuje-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem (jež – jak
vidno shora – koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) s
odkazem na akcentované interpretační pravidlo ex favore restitutionis, dříve
bezpočtukrát zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v
poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení § 18 odst. 4, sluší
se uvést, že ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně)
oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim
majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu
historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného
zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí
nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře
kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z
judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17,
bod 29. jeho odůvodnění). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s
dovolatelkou odkazovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn.
IV. ÚS 35/96, a ze dne ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06, řešící otázky
[možnost ztráty vlastnictví k nemovitému majetku nabytému od osoby, jež byla až
po dovršení jeho převodu postižena konfiskačním aktem; resp. otázka
(ne)existence právní subjektivity stěžovatelky], na nichž napadené rozhodnutí
odvolacího soudu v projednávané věci zjevně nezávisí. Závěry odkazovaného
nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, vyznívají pak
spíše ve prospěch dovolatelkou kritizovaného postupu odvolacího soudu, byl-li v
tehdy projednávané věci shledán jako nesprávný a pro stěžovatelku nepříznivý
výklad právě v tom, že soudy přihlédly k závěrům z aktů vydaných v době
nesvobody, zatímco opačné závěry plynoucí z konečných a pravomocných rozhodnutí
vydaných před 25. 2. 1948 v potaz nevzaly.
Neměl-li tedy odvolací soud za naplněné zákonné předpoklady pro vydání
žalobkyní nárokovaných nemovitostí podle zákona č. 428/2012 Sb., uzavíraje, že
ty nepodléhají režimu tohoto zákona, neboť k jejich odnětí právní předchůdkyni
žalobkyně došlo mimo rozhodné období (jdoucí od 25. února 1948 do 1. ledna
1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), je jeho rozhodnutí – a to i co do řešení
nastolených relevantních otázek hmotného i procesního práva, týkajících se
konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a jejích
účinků – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i
Ústavního soudu), od níž není důvod se odchýlit.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto a kdy k nákladům účastníka
1), který (nezastoupen advokátem) podal písemné vyjádření k dovolání, patří
paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 151 odst. 3
o. s. ř., ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Druhé účastnici v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu