ana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce:
Cisterciácké opatství Osek, IČO 49086910, se sídlem v Oseku, Rooseveltova 1,
zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská
633/12, za účasti: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) Česká republika – Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, 3) Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v
Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 4) Povodí Ohře, státní podnik, IČO
70889988, se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219, 5) Státní statek Jeneč, státní
podnik v likvidaci, IČO 00016918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11,
zastoupený Mgr. Lucií Žákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na příkopě
583/15, 6) Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem v Praze 4,
Na Pankráci 546/56, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 63/2015, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 4
Co 82/2016-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z účastníků ad 2), 3) a 4) na náhradě
nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit účastníkovi ad 5) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokátky Mgr. Lucie Žákové do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníky ad 1) a 6) nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2016, č. j. 34 C 63/2015-195, kterým byla
zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj, ze dne 25. 2.
2015, č. j. SPU 091890/2015/508102/Bn, výrokem, jímž mu, jakožto osobě
oprávněné ve smyslu ust. § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění
nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného
pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), budou vydány v rozsudku
blíže specifikované pozemky v katastrálních územích O. u D., J. u D., L. u Ch.
a H., žalobci bylo uloženo nahradit účastníkům ad 1), 3) – 6) náklady řízení a
konečně bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem ad 2) nemá
žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu). Odvolací soud dále uložil žalobci nahradit účastníkům ad 1) – 6)
náklady odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Splnění předpokladů jeho
přípustnosti spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stanovení okamžiku dovršení
majetkové křivdy podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o
konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i
zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen dekret č. 12/1945
Sb.). Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1347/2005, sp.
zn. 28 Cdo 4922/2016, a sp. zn. 28 Cdo 1136/2000, a na rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 75/98, sp. zn. IV. ÚS 267/98, sp. zn. III. ÚS 39/95, sp.
zn. II. ÚS 405/98, sp. zn. IV. ÚS 524/98, sp. zn. II. ÚS 427/05, sp. zn. I. ÚS
59/93, a sp. zn. IV. ÚS 117/96, a na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-
st. 21/05.
Měl dále za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího a
Ústavního soudu v otázce míry potřebné individualizace konfiskovaných pozemků.
Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2420/2005, sp. zn. 22 Cdo
2554/2003, sp. zn. 28 Cdo 2508/2005, sp. zn. 28 Cdo 1347/2005, sp. zn. 28 Cdo
2348/2005, sp. zn. 28 Cdo 2102/2005, a sp. zn. 28 Cdo 2020/2005 a na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94, sp. zn. II. ÚS 405/98, sp. zn. II. ÚS
70/99, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, sp. zn. I. ÚS 1474/09 a sp. zn. II. ÚS 399/06.
Konečně předestřel následující otázky: zda lze na posuzovaný případ aplikovat
ust. § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.; zda k dovršení konfiskace
podle dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo dojít pouze na základě výměru Ministerstva
zemědělství ze dne 17. 5. 1946, č. j. 415.338/46-IX-A/22; zda lze rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 1951, č. j. 366/46-4, považovat za
projev politické či náboženské perzekuce ve smyslu ust. § 5 písm. j) zákona č.
428/2012 Sb.; zda v řízení podle restitučních předpisů může soud posuzovat
otázku nicotnosti individuálních správních aktů vydaných před 25. 2. 1948 jako
otázku předběžnou; zda z okolnosti, že stát s právním předchůdcem dovolatele i
po 25. 2. 1948 v určitých případech jednal jako s vlastníkem předmětných
nemovitostí a mj. činil některé úkony podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi
první pozemkové reformy, a z okolnosti, že podle zápisu v pozemkových knihách
byl právní předchůdce dovolatele evidován jako vlastník předmětných
nemovitostí, a to až do 1. 1. 1951, kdy došlo ke zrušení intabulačního
principu, lze dovodit trvání jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem
i po vydání citovaného výměru Ministerstva zemědělství. Měl za to, že tyto
otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešeny.
Účastníci ad 2) – 5) navrhli dovolání odmítnout, respektive zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále i jen „o.
s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb. je okolnost, že
k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v
ust. § 1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem
nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy
právního státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28
Cdo 3921/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp.
zn. Pl. ÚS 10/13).
Dovolací soud přitom již opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace
majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k
datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly
majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo
jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či
ostatně i dovolatelem citované usnesení téhož soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn.
28 Cdo 4922/2016).
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud
vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005
(publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci
podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o
konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, došlo z hlediska
restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře
dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn.
28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo
142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12.
7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28
Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne
11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11.
2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto
stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní
následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná
ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu
práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však
současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny
posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu
připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu,
který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod
považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací
rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců
(srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č.
91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze
posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících
správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno.
Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze
zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek
konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám
nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového
deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v
konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky
konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde
není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).
Bylo-li tudíž v posuzované věci zjištěno, že předmětné nemovitosti nabyl
Československý stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., na základě výměru
Ministerstva zemědělství ze dne 17. 5. 1946, č. j. 415.338/46-IX-A/22, přičemž
následnými rozhodnutími správního orgánu (rozhodnutí Ministerstva zemědělství o
rozkladu proti citovanému výměru ze dne 3. 3. 1949) a soudu (rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 1951, č. j. 366/46-4) vydanými již v
rozhodném období byl tento výměr shledán věcně správným (nedošlo zde tedy ke
změně či anulaci rozhodnutí vydaného orgánem státu ještě před započetím
rozhodného období jakožto projevu politické či náboženské perzekuce), je
zjevné, že tyto nemovitosti přešly do vlastnictví státu již dnem účinnosti
aplikovaného dekretu (23. 6. 1945), tedy před počátkem rozhodného období (§ 1
zákona č. 428/2012 Sb.). Postup správních a soudních orgánů přitom ve smyslu
výše citované judikatury v daném případě nenaplňoval ani restituční důvod
spočívající v politické, náboženské či jiné perzekuci (§ 5 písm. j/ zákona č.
428/2012 Sb.). V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis (zákon č. 428/2012
Sb.) jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle
dekretu č. 12/1945 Sb. realizována, nepřipouští (nevymezuje jej jako restituční
důvod), nejsou pak z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální
dovolatelem tvrzené vady, nicotnosti (z důvodu absence ingerence Zemského
národního výboru a Ministerstva vnitra) či věcné nesprávnosti těchto
rozhodnutí.
Závěry odvolacího soudu, že dovolatel není osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 3
zákona č. 428/2012 Sb., neboť k tvrzené majetkové křivdě nedošlo v rozhodném
období, když v něm jeho právní předchůdce předmětné nemovité věci již
nevlastnil (§ 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), jsou tedy zcela v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu tak, jak se ustálila po vydání
výše citovaného sjednocujícího stanoviska.
Namítá-li přitom dovolatel, že vydaným konfiskačním výměrem nebyl nijak
individualizován majetek odňatý jeho právnímu předchůdci, dovozuje z uvedené
okolnosti, že k přechodu vlastnického práva na stát nedošlo (odkazuje přitom na
judikaturu dovolacího a Ústavního soudu, od níž se při posuzování uvedené
otázky měl odvolací soud odchýlit), dlužno zopakovat, že dle závěrů Ústavního
soudu vyjádřených ve výše citovaném stanovisku ke konfiskaci dle dekretu č.
12/1945 Sb. docházelo přímo ze zákona bez správního řízení, přičemž
postačovalo, aby byl vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci
podléhá, takto orgány státu označen (ledaže by dotčená osoba navrhla, aby o
individualizaci majetku bylo rozhodnuto, což v posuzované věci najevo nevyšlo).
Účinky konfiskace (přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát)
tak v posuzovaném případě nastaly účinností dekretu č. 12/1945 Sb. bez zřetele
k tomu, zda konfiskovaný majetek byl následnými správními akty individualizován
či nikoliv. Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí, vydaná po přijetí citovaného
stanoviska, se od uvedeného právního závěru ostatně ani nijak neodchylují (není
jimi deklarována absence nabytí majetku státem z důvodu jeho nedostatečné
individualizace).
Sluší se rovněž poznamenat, že princip ex favore restitutionis, na nějž
dovolatel rovněž poukázal, v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti
smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění toliko některých
majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně)
oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný
režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu
historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného
zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené
pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře
kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již
citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Dovolatelem odkazované předpoklady přípustnosti dovolání tudíž v posuzované
věci naplněny nejsou, neboť stěžejní dovolatelem označenou právní otázku
stanovení okamžiku dovršení majetkové křivdy, na jejímž zodpovězení napadené
rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v
projednávané věci (§ 237 o. s. ř.).
Zodpovězení ostatních dovolatelem předestřených otázek – aplikace výlukového
důvodu dle ust. § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. a zohlednění
postupu státu vůči právnímu předchůdci dovolatele v rozhodném období – bylo by
pak toliko akademické, neboť není-li dovolatel osobou oprávněnou podle zákona
č. 428/2012 Sb., přezkoumávané rozhodnutí na jejich vyřešení již nezávisí,
pročež jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§ 237 o.
s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku žádnou dovolací
argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní
otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena
přípustnost dovolání. Ostatně, proti tomuto výroku, jímž bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, by byla přípustnost dovolání tak či
onak vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce
bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšných účastníků ad 2) – 4) patří
paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání),
tj. 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše
paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech
podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu), a
k nákladům procesně úspěšného účastníka ad 5) pak odměna advokáta za
zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod 5., § 9 odst. 4
písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta
stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§
137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4.114 Kč. Ve vztahu
mezi žalobcem a účastníky ad 1) a 6), kteří se k dovolání nevyjádřili, pak
Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z
účastníků.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 4. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu