28 Cdo 1464/2020-545
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve
věci žalobce: F. D. R., nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jaroslavem Čapkem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, za účasti: 1) Ústecký
kraj, IČ 70892156, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48,
zastoupený Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová
195/2, 2) AgroZZN, a.s., IČ 45148082, se sídlem v Rakovníku, V Lubnici 2333,
zastoupená JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Nuslích,
Marie Cibulkové 356/34, 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ
01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 4) Z. V., nar. XY, bytem XY,
zastoupený Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě,
Jaroslava Průchy 1915, a 5) J. V., nar. XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Markétou
Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915, o
žalobě podle části páté občanského soudního řádu, o určení vlastnického práva k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 13 C 170/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.
ledna 2020, č. j. 10 Co 332/2018-512, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a ostatními účastníky řízení nemá žádný z
nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 8. 2018, č. j. 13 C 170/2004-474, jímž
byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem jedné ideální třetiny
pozemku parc. XY s objektem bydlení XY, část obce XY, v k. ú. XY, a bylo
rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku
odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda
na existenci restitučního nároku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zákona č. 243/1992
Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
zákona č. 93/1992 Sb., mohla mít vliv mezistátní dohoda o vypořádání finančních
otázek, uzavřená dne 18. 4. 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady. Měl za to,
že by uvedená otázka měla být Nejvyšším soudem oproti jeho dosavadní
rozhodovací praxi vyřešena jinak. Účastnice řízení ad 3) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Účastníci
řízení ad 1), ad 2), ad 4) a ad 5) se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Spočívá-li pak rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek
(na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto
otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek
nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn.
32 Cdo 3986/2013, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jednak na posouzení
právní otázky účinků mezistátní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené
dne 18. 4. 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, a jednak na posouzení právní
otázky, zda je dovolatel oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3
zákona č. 243/1992 Sb. Odvolací soud přitom své rozhodnutí založil na konkluzi,
že dovolatelem uplatňovaný restituční nárok jednak vylučují účinky předmětné
mezistátní dohody a jednak není dán z důvodu, že dovolatel není osobou
oprávněnou ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. Dovolatel ovšem předpoklady
přípustnosti podaného dovolání vymezuje pouze ve vztahu k otázce účinků
zmiňované mezistátní dohody. Ohledně otázky, zda je osobou oprávněnou ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., předpoklady přípustnosti
podaného dovolání žel již nikterak nevymezuje. Neohlašuje totiž, zda se
napadené rozhodnutí odvolacího soudu při řešení uvedené otázky odchyluje od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo zda jde o otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně anebo má být dovolacím soudem tato již vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je přitom podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též
usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS
3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14,
usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního
soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016,
sp. zn. III. ÚS 200/16, či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. Jestliže tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na posouzení více (výše
uvedených) právních otázek, z nichž každé samo o sobě vedlo k zamítnutí žaloby,
a dovolatel ve vztahu k jedné z nich (otázka definice osoby oprávněné ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 3 zákona č.
243/1992 Sb.) nevymezil předpoklady
přípustnosti podaného dovolání, nemůže být dovolání ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné. Na judikaturních závěrech dovolacího soudu o tom, že důsledkem mezistátní
dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. 4. 1973 mezi vládou
ČSSR a vládou Kanady, byla ztráta možnosti vznášet u českých orgánů (podle
českého vnitrostátního práva) restituční nároky (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2470/2014, řešící obdobnou věc
žalobce, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28
Cdo 34/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo
1458/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo
2705/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3906/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1831/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo
1262/2005), přitom není důvodu čehokoliv měnit, když dovolatelem kritizované
řešení této právní otázky, přijaté Nejvyšším soudem, obstálo i v rovině
ústavněprávní (srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2585/15, které bylo vydáno v obdobné věci žalobce, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01, usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, usnesení Ústavního
soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. I. ÚS 458/02, usnesení Ústavního soudu ze dne
11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost
proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000,
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 291/06, jímž byla
odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 935/17, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4461/2016, nebo z
aktuální rozhodovací praxe též nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1307/19). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastnice řízení ad) 3, která
podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden
úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení
výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v
případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního
řádu) a účastníkům řízení ad 1), ad 4) a ad 5), kteří podali obsahově skromná
vyjádření k dovolání, a účastníkovi řízení ad) 2, který se k dovolání
nevyjádřil, za dovolacího řízení účelné náklady nevznikly. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.