U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: F. D. R., zastoupen JUDr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Komenského 241, za účasti: 1) město Žatec, se sídlem v Žatci,
náměstí Svobody 1, zastoupeno JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v
Lounech, Poděbradova 751, 2) Správa železniční dopravní cesty, státní
organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, 3) Česká republika –
Ministerstvo obrany, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování
Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, 4) Česká
republika – Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, se sídlem v Brně,
Hroznová 2, a 5) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního
soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 120/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2014, č. j. 10 Co
330/2011-320, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 4. února 2011, č. j. 14 C
120/2004-248, ve výroku o věci samé, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že
žalobci (nynější žalobce a/ F. D. R., tehdy spolu s žalobcem b/ T. W. R., jehož
procesním nástupcem se žalobce a/ stal za odvolacího řízení) jsou vlastníky ve
výroku označených pozemků v katastrálním území Ž.
Soudy nižších stupňů byla věc projednávána v řízení podle části páté (§
244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (o. s. ř.), poté, co o návrhu na určení vlastnictví (§ 9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) podaném předchůdcem žalobců
J. R. (zemř. 16. 9. 2004) dříve rozhodl negativně pozemkový úřad (rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Lounech ze dne 18. listopadu
2003, č. j. 184/03-R/11/2000/Ver). Jeho rozhodnutí pokládá i odvolací soud za
správné, vycházeje ze zjištění, že za nárokované nemovitosti (jež byly původně
ve vlastnictví předchůdců navrhovatele D. a M. R., kteří byli o nemovitý
majetek připraveni v roce 1939 Německou říší a nedosáhli poválečné restituce)
byla původnímu žalobci J. R. (syn D. R.), jakož i vykonavatelce pozůstalosti po
M. R. (F. R.) přiznána a vyplacena náhrada, na základě mezinárodní dohody o
vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a
vládou Kanady. V takovém případě – uzavírá odvolací soud, s odkazem na
ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé
otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. – není
žalobce (jeho právní předchůdce) oprávněnou osobou k restituci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť
dovoláním označenou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí
– tedy právních důsledků poskytnutí odškodnění žadateli (nebo jeho právnímu
předchůdci) na podkladě mezistátní dohody o vypořádání finančních otázek,
uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, na uplatnitelnost
restitučního nároku (zde podle § 2 odst. 2 zákona č. 242/1992 Sb.) – odvolací
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, spolu
s dalšími citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu; dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
srpna 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
října 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005).
Dovolatelem kritizované řešení relevantní právní otázky přitom obstálo i v
rovinně ústavněprávní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna
2001, sp. zn. III. ÚS 102/01, spolu s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu
dostupné na jeho webových stránkách; usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
července 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01; usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
prosince 2002, sp. zn. I. ÚS 458/02; usnesení Ústavního soudu ze dne 11. března
2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000; nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2007, sp. zn. I. ÚS 291/06, jímž byla
odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
února 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006). I proto Nejvyšší soud neshledává důvody,
pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Jednotnost rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o řešení uvedené právní
otázky, nenarušuje ani dovolatelem předestřený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. října 2000, sp. zn. 23 Cdo 628/2000, jenž otázku uplatnitelnosti
restitučního nároku, v situaci, kdy bylo žadateli již dříve poskytnuto
odškodnění na základě mezinárodní smlouvy, neřeší, ale zabývá se účinky
mezivládní dohody (sjednané dne 29. ledna 1982 mezi vládami ČSSR a USA) na
vlastnické právo k nemovitostem, jehož deklarování se v tam označené věci
domáhal účastník podle obecných předpisů. [ Vdané souvislosti sluší se pak
připomenout též pozdější regulérní změnu rozhodovací praxe v otázce
uplatnitelnosti nároku podle obecného předpisu v konkurenci s předpisem
obecným, k níž došlo rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyšší soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001,
následovaného usnesením pléna Ústavního soudu ze dne ze dne 1. listopadu 2005,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným pod č. 477/2005 Sb.]. Ačkoliv mezivládní
dohoda otázku vlastnictví k dotčenému majetku neřeší, jejím důsledkem byla
ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního
práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády (shodně usnesení Ústavního soudu
ze dne 11. března 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000; reflektované též usnesením
Nejvyššího soudu ze dne ze dne 6. října 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005).
Z uvedeného vyplývá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (kterou lze v
daném případě poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.) dán není. Současně
uplatňovaná kritika skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti), stejně
tak jako procesního postupu odvolacího soudu v řízení (namítá-li dovolatel, že
v potřebném rozsahu nebyly zjišťovány všechny relevantní okolnosti pro
posouzení věci) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1
o. s. ř. již není; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 2 věty druhé o. s. ř.). V dané souvislosti sluší
se také připomenout, že rozhodující skutkové zjištění o vyplacení náhrady, jíž
se dostalo předchůdci žalobce (a z něhož odvolací soud činí poměrně logický
závěr o naplnění podmínek k poskytnutí odškodnění) dovolatel sporným ani
nečinní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy účastníkům ad
2) – 5) v dovolacím řízení náklady nevznikly a kdy náklady advokátem
zastoupeného účastníka ad 1) města Ž. spojené s podáním stručného vyjádření k
dovolání, které nebylo možno věcně projednat již pro jeho nepřípustnost, nelze
v daném případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění
práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu