U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: F. D. R., zastoupen Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Komenského 241/35, za účasti: 1) Česká republika – Ministerstvo
obrany, IČO: 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, 2) Česká republika
– Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, IČO: 00020338, se sídlem v
Brně, Hroznová 63/2, 3) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, IČO:
00016918, se sídlem v Praze 6, Řepy, Třanovského 622/11, zastoupen JUDr. Janem
Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, 4) Česká republika
– Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, 5) město Žatec, IČO: 00265781, se sídlem v Žatci, náměstí Svobody 1,
zastoupeno JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751,
6) Ing. J. B., zastoupen JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v
Lounech, Mírové náměstí 48, a 7) E. B., zastoupená JUDr. Karlem Davidem,
advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, o vlastnictví oprávněné
osoby, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 121/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2016,
č. j. 10 Co 187/2015-469, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 8. prosince 2014, č. j. 9 C
121/2004-386, ve výroku o věci samé, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že
žalobce je vlastníkem ve výroku označených pozemků v katastrálním území Ž.
Soudy nižších stupňů byla věc projednávána v řízení podle části páté (§
244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (o. s. ř.), poté, co o návrhu na určení vlastnictví (§ 9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) podaném právním předchůdcem
žalobce J. R. (zemř. 16. 9. 2004) dříve rozhodl negativně pozemkový úřad
(rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Lounech ze dne 19.
listopadu 2003, č. j. 185/03-R/11/2000/Ver). Jeho rozhodnutí pokládá i odvolací
soud za správné, vycházeje ze zjištění, že za nárokované nemovitosti (jež byly
původně ve spoluvlastnictví předchůdců navrhovatele D. a M. R., kteří byli o
nemovitý majetek připraveni v roce 1939 Německou říší a nedosáhli poválečné
restituce) byla původnímu žalobci J. R. (syn D. R.), jakož i právní nástupkyni
po druhém spoluvlastníku – M. R. (F. R.) přiznána a vyplacena náhrada, na
základě mezinárodní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18.
dubna 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady. V takovém případě – uzavírá
odvolací soud, s odkazem na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.
(odvolací soud zjevně omylem uvádí „zákona o půdě“), kterým se upravují některé
otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. – není
žalobce (jeho právní předchůdce) oprávněnou osobou k restituci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že je zde otázka, která dosud
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Konkrétně namítá, že
oprávněná osoba čelí podle českých restitučních předpisů restrikcím, přičemž
však obětím zločinu proti lidskosti (právní předchůdci žalobce) svědčí řada
práv směřujících k reparaci utrpěných škod, a proto by neměla být přípustná
limitace reparace s ohledem na mezivládní dohody. Soudy obou stupňů se pak dle
dovolatele nezabývaly otázkou, zda je „v souladu s celým právním řádem České
republiky“, aby byl rozsah oprávnění svědčící obětem komunismu totožný s
oprávněními svědčícími obětem zločinu proti lidskosti. Proto pak soudy založily
svá rozhodnutí na vadném právním závěru, že mezinárodní dohoda vypořádala i
právním předchůdcem žalobce vznesené nároky na určení vlastnického práva.
Současně dovolatel vznáší také námitky ohledně soudů nižších stupňů učiněných
skutkových zjištění, kdy také uvádí, že nebyly v potřebném rozsahu zjišťovány
všechny relevantní okolnosti pro posouzení věci.
Se zřetelem k datu zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části
první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť dovoláním označenou právní otázku, na jejímž řešení napadené
rozhodnutí závisí – tedy otázku právních důsledků poskytnutí odškodnění
žadateli (nebo jeho právnímu předchůdci) na podkladě mezistátní dohody o
vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a
vládou Kanady, na uplatnitelnost restitučního nároku (zde podle § 2 odst. 2
zákona č. 242/1992 Sb.) – odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2470/2014, řešící obdobnou věc žalobce, a dále
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3906/2009,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1831/2010, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005; všechna
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Dovolatelem kritizované řešení relevantní právní otázky přitom obstálo i v
rovinně ústavněprávní (srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3.
2016, sp. zn. III. ÚS 2585/15, které bylo vydáno v obdobné věci žalobce, dále
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01,
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. I. ÚS 458/02, usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000, jímž Ústavní soud odmítl
ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28
Cdo 1458/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS
291/06, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006). I proto Nejvyšší
soud neshledává důvody, pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe
odchýlit.
Jednotnost rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o řešení uvedené právní
otázky, nenarušuje ani dovolatelem předestřený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 628/2000, jenž otázku uplatnitelnosti restitučního
nároku, v situaci, kdy bylo žadateli již dříve poskytnuto odškodnění na základě
mezinárodní smlouvy, neřeší, ale zabývá se účinky mezivládní dohody (sjednané
dne 29. ledna 1982 mezi vládami ČSSR a USA) na vlastnické právo k nemovitostem,
jehož deklarování se v tam označené věci domáhal účastník podle obecných
předpisů. Dovolací soud pak v uvedeném rozhodnutí (na rozdíl od odvolacího
soudu) uzavřel, že tato mezivládní dohoda nebyla právní skutečností mající za
následek vznik vlastnického práva ČSSR k předmětným nemovitostem, takže neměla
relevantní dopady v oblasti stávajících vlastnických vztahů. Dovolatelem
citované rozhodnutí bylo ovšem vydáno v situaci, kdy rozhodovací praxe
kategoricky nevylučovala uplatnění nároků svou povahou restitučních také podle
obecných předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 2326/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn.
28 Cdo 779/2001, ale i nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. IV.
ÚS 403/98). V dané souvislosti sluší se však připomenout též pozdější regulérní
změnu této rozhodovací praxe, k níž došlo rozhodnutím velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soudu ze dne 11. 9. 2003, sp.
zn. 31 Cdo 1222/2001, následovaného usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným pod č. 477/2005 Sb. Tedy ani
závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo
628/2000, nemění nic na tom, že důsledkem mezivládní dohody byla ztráta jak
možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního
práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády (shodně usnesení Ústavního soudu
ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000, reflektované též usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005), ač otázku
vlastnictví k dotčenému majetku tato dohoda výslovně neřeší.
Také pokud dovolatel kritizuje restrikce obsažené v restitučním zákonodárství,
lze odkázat na rozhodovací praxi jak dovolacího soudu, tak i Ústavního soudu,
podle níž samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu; jinak
řečeno, bylo svobodnou vůli státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného
majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky (slovy
dovolatele „restrikce“), za nichž lze tyto nároky vznášet (srov. zejména
usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05,
publikované pod č. 477/2005 Sb., ale také např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1953/2007, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo
1703/2006, či ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005).
Z uvedeného vyplývá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (kterou lze v
daném případě poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.) dán není. Současně
uplatňovaná kritika skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti), stejně
tak jako procesního postupu odvolacího soudu v řízení (namítá-li dovolatel, že
v potřebném rozsahu nebyly zjišťovány všechny relevantní okolnosti pro
posouzení věci) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1
o. s. ř. již není; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 2 věty druhé o. s. ř.). V dané souvislosti sluší
se také připomenout, že rozhodující skutkové zjištění o vyplacení náhrady, jíž
se dostalo předchůdci žalobce (a z něhož odvolací soud činí celkem logický
závěr o nenaplnění podmínek k poskytnutí odškodnění) dovolatel v dané věci
sporným ani nečinní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy účastníkům ad
1), 2) a 4) v dovolacím řízení náklady nevznikly a kdy náklady advokáty
zastoupených účastníků ad 3), 5), 6) a 7) spojené s podáním stručných vyjádření
k dovolání, které nebylo možno věcně projednat pro jeho nepřípustnost, nelze v
daném případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění
práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu