28 Cdo 4097/2018-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně České republiky – Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky,
identifikační číslo osoby: 629 33 591, se sídlem v Praze 11 – Chodov, Kaplanova
1931/1, zastoupené JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Ohrazenicích
119, za účasti Arcibiskupství pražského, identifikační číslo osoby: 004 45 100,
se sídlem v Praze 1 – Hradčany, Hradčanské náměstí 56/16, zastoupené JUDr.
Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o
nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti oprávněné osobě,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 151/2016, o dovolání
účastníka (Arcibiskupství pražské) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
7. června 2018, č. j. 4 Co 159/2017-126, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, odvolací soud potvrdil
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2017, č. j. 38 C 151/2016-85,
jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského
pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 14. března 2016, č. j. SPU
124262/2016/Ro, sp. zn. SP12403/2015-537100, tak, že se účastníku podle zákona
č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č.
177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) nevydávají pozemky parc. č. XY,
parc. č. XY, parc. č. st. XY v katastrálním území XY, a pozemek parc. č. XY v
katastrálním území XY em (dále jen „předmětné pozemky“). Dále odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním účastník řízení, Arcibiskupství
pražské (dále jen „dovolatel“), a to v jeho celém rozsahu. Splnění předpokladů
přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského
soudního řádu). Brojí proti závěru odvolacího soudu, že podmínka funkční
souvislosti nemovitostí nemůže být posuzována navzájem mezi nemovitostmi
vydávanými podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. Neztotožňuje se
ani se závěry odvolacího soudu o absenci funkční souvislosti jak mezi
předmětnými pozemky navzájem, tak mezi nimi a dovolatelem již vlastněnými
pozemky. Navrhuje zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání účastníka projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu
končí odvolací řízení (a jež nepatří mezi usnesení vypočtená v § 238a o. s.
ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž
ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a
nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak).
Při zkoumání přípustnosti dovolání nemohl dovolací soud přehlédnout, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí na více, z hlediska úspěšnosti
žaloby na sobě nezávislých, důvodech – vedle závěru, že funkční souvislost ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nemůže být dána
vzájemně mezi nemovitostmi vydávanými podle tohoto ustanovení, dovoláním
kritizovaném, též na tom, že vskutku není dána funkční souvislost jak vzájemně
mezi předmětnými pozemky (nárokovanými se zřetelem k ustanovení § 7 odst. 1
písm. a/ zákona), tak ani mezi předmětnými pozemky a dovolatelem již
vlastněnými pozemky, a že v případě pozemku parc. č. XY v k.ú. XY nebyly
skutečnosti svědčící o existenci funkční souvislosti dle dotčeného ustanovení v
řízení ani tvrzeny.
Spočívá-li takto rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek,
z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo
dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje
předpoklady přípustnosti vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3508/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Posouzení odvolacího soudu, že funkční souvislost (dle § 7 odst. 1 písm. a/
zákona č. 428/2012 Sb.) předmětných pozemků s pozemky ve vlastnictví účastníka
není dána již jejich polohovou blízkostí (a to ani v případě pozemků vodního
díla a některých pobřežních pozemků) a že funkční souvislost předmětných
pozemků navzájem není dána již tím, že jde o jedním vodním tokem propojená
vodní díla, se nikterak nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu,
podle níž funkční souvislost ve smyslu tohoto ustanovení může a i v minulosti
mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými
možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či
jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může
souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického hlediska se tato
souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna
nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti
jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez
druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je
(byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017,
uveřejněný pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2600/2018;
přiměřeně pak i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2354/2018, v němž dovolací soud odmítl argumentaci o funkční souvislosti
rybníku a pozemků tvořících koryto vodního toku napájející tento rybník).
Závěr o existenci, či neexistenci skutečností, jež v konkrétním případě
(ne)naplňují měřítka vymezená shora odkazovanou judikaturou, je přitom věcí
skutkového zjištění a jako takový jej dovoláním ani zpochybnit nelze (to lze
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.; srov. přiměřeně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Omezuje-li se
dovolatel na kritiku samotného závěru o funkční souvislosti, aniž by napadal
kritéria, z nichž odvolací soud při posouzení funkční souvislosti vycházel,
nesou se tyto námitky, „pouze na okraj“ uváděné, v rovině kritiky skutkových
zjištění a zpochybnit závěry odvolacího soudu stran neexistence funkční
souvislosti jimi úspěšně nelze.
Obstojí-li tedy (jako souladný s judikaturou) již ten odvolacím soudem přijatý
závěr, že funkční souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 428/2012 Sb. není dána nejenom mezi předmětnými pozemky a dovolatelem již
vlastněnými pozemky, ale ani vzájemně mezi předmětnými pozemky (nárokovanými i
s ohledem na citované ustanovení), je pro rozhodnutí nezávažné a nemůže tak
založit ani přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. řešení současně
položené otázky (jejíž obecné řešení se tak v poměrech účastníků tohoto řízení
neprojeví), zda funkční souvislost může být dána i vzájemně mezi nemovitostmi
nárokovanými podle odkazovaného ustanovení.
Přípustnost dovolání není založena ani ve vztahu k nákladovým výrokům
napadeného rozhodnutí (uvádí-li dovolatel, že napadá rozhodnutí odvolacího
soudu „v celém rozsahu“), neboť je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř.
Ze shora uvedeného proto plyne závěr o nepřípustnosti účastníkem řízení
podaného dovolání, jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.) – odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku,
jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
nepřísluší a náklady žalobkyně (vznikly-li jí podáním vyjádření k dovolání
sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k
uplatňování nebo bránění práva. Žalující stát totiž disponuje dostatečným
počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů
před soudy, a to případně i za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp.
zn. IV. ÚS 1145/11, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3418/2011). Právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení proto nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 3. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu