JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti Černice, IČO: 650 25 776, se sídlem v
Křemži, Náměstí 1, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze
1, 28. října 1001/3, za účasti Povodí Vltavy, státního podniku, IČO: 708 89
953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Ivanou
Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, o nahrazení
rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 36/2016, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018, č. j. 3 Co 55/2017-165,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníku Povodí Vltavy,
státní podnik, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám
advokátky JUDr. Ivany Syrůčkové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března
2017, č. j. 11 C 36/2016-101, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro
Jihočeský kraj ze dne 1. 12. 2015, č. j. 498013/2013/R3220/RR10002, rozsudkem,
jímž by žalobkyni byly vydány pozemky v katastrálním území R. – Č., blíže
identifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále
jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017
Sb.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se
odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání
srov. § 237 o. s. ř.). K dovoláním předestřené otázce [k výkladu pojmu funkční souvislost podle
ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi
a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod
č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] srovnej zejm. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, jenž byl dne 14. 3. 2018 přijat občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k
uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a na jehož závěry
Nejvyšší soud odkázal i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze
dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3783/2017). Sporu není v tom, že funkční souvislost mezi nárokovanou nemovitou věcí a
nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní, nebo která se vydává podle
zákona č. 428/2012 Sb., je ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. předpokladem vydání nárokované nemovité věci povinnou osobou podle
ustanovení § 4 písm. c) nebo d) citovaného zákona (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018). O takový případ
jde i ve věci nyní posuzované, uzavírá-li odvolací soud (a tento jeho závěr
není zpochybňován), že s předmětnými pozemky ve vlastnictví státu je oprávněn
hospodařit státní podnik Povodí Vltavy, jenž spadá do kategorie povinných osob
podle § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb.
Podle shora odkazované, nerozporné judikatury dovolacího soudu pak funkční
souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu interpretovaného ustanovení může (a
i v minulosti mohla) vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané
faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich
stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze
odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického
hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala
zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného
využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto
využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné
věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že
v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými
pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť nešlo o souvislost
funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není
obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z
hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již
vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební,
nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků
nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící
nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně
a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s
pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o
zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé
pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a
evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru
nemovitostí. Uzavřel-li zde odvolací soud, že mezi žalobkyní nárokovanými pozemky a
(sousedními) pozemky, které žalobkyně již vlastní, není vztah funkční
souvislosti dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v
situaci, kdy – dle soudy současně přijatých skutkových zjištění – může
žalobkyně již vlastněné pozemky užívat (obhospodařovat je) v nezměněném rozsahu
a kvalitě bez toho, že by jí byly vydány i další, nyní nárokované pozemky (co
do druhu evidované v katastru nemovitostí jako vodní plocha a tvořící koryto
vodního toku, jenž byl využit k melioračním opatřením sloužícím k odvodnění
pozemků v celé spádové oblasti, netoliko pozemků vlastněných nyní žalobkyní),
pak se od shora citovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe v žádném směru
neodchýlil. Rozhodnutí odvolacího soudu, byť je dovolatelka jiného mínění, nespočívá na
redukci interpretovaného ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
výlučně na situace, kde je nárokovaná nemovitost nezbytně nutná k užívání
nemovitosti jiné, tedy na tom, že pojmem „funkční souvislost“ se vždy rozumí
„nezbytná nutnost (nárokované nemovitosti) k užívání jiné (oprávněnou osobou
vlastněné) nemovitosti“. V závěrech odvolacího soudu je obsaženo i hodnocení,
že předmětné nemovitosti nejsou předpokladem fungování či řádného využívání
nemovitostí žalobkyní již vlastněných a nebylo prokázáno, ba ani tvrzeno, že by
snad ekonomická či užitná hodnota pozemků při rozdílném vlastnictví byla
podstatně snížena. Nerelevantní v tomto kontextu je proto i argumentace
dovolatelky poukazující na odlišnou dikci ustanovení § 7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. a ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zastavěnost pozemku coby jedna z překážek jeho vydání oprávněné osobě), resp. znění jemu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), včetně další odkazované
judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu vážící se k interpretaci tohoto
naposled uvedeného ustanovení. Odvolacím soudem přijaté závěry nejsou pak v
kontradikci ani s žalobkyní odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, v němž se dovolací soud – v souvislosti s
nárokem na vydání movité věci oprávněné osobě – meritorně zabýval otázkou
interpretace ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. zejména co do určení
časového úseku, v němž má trvat historická funkční souvislost nárokované movité
věci s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nespočívá ani na řešení otázek, „lze-li
odlišné právní termíny v právním předpise vykládat shodně“, resp. „lze-li dva
shodné právní termíny v právním řádu vykládat rozdílně“ (myšleno pojmy „funkční
souvislost“ podle § 7 odst. 1 písm. a/ a „nezbytná nutnost“ podle § 8 odst. 1
písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., či pojem „funkční souvislost“ obsažený v
druhém odstavci ustanovení § 7 tohoto restitučního předpisu). Ostatně, takto
položené otázky (formulované pod body 2/ a 3/ dovolaní) nepředstavují
kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, nýbrž jde o pokračování
argumentace dovolatelky v rámci jí uplatňované kritiky právního posouzení
opřeného o jiný výklad a aplikaci ustanovení podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 428/2012 Sb. (žalobkyně není srozuměna se závěrem, že v tomto případě vztah
funkční souvislosti pozemků dán není a že tudíž není naplněna pozitivní
podmínka restituce podle tohoto ustanovení). Sluší se dodat, že na interpretaci
jiných, v této souvislosti dovolatelkou odkazovaných ustanovení restitučních
předpisů, § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb. a § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., rozhodnutí
odvolacího soudu ani nezávisí (odvolací soud neřešil otázky spojené s případnou
zastavěností pozemku, či vydání movité věci funkčně spjaté s nemovitostí a
dovolatelkou odkazovaná ustanovení se tedy nepoužijí).
Ačkoliv předmětem dovolacího přezkumu není (s ohledem na vázanost dovolacího
soudu vymezeným dovolacím důvodem být nemůže; srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) posouzení charakteru předmětných pozemků (uzavřely-li soudy nižších
stupňů, že tyto pozemky ve státním vlastnictví, jež jsou vodní plochou a k nimž
právo hospodaření vykonává státní podnik Povodí Vltavy, jsou zemědělskými
pozemky ve smyslu § 2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), nelze přisvědčit ani
kritice dovolatelky, jež označuje závěr odvolacího soudu o absenci funkční
souvislosti předmětných pozemků s žalobkyní již vlastněnými pozemky za logicky
rozporný se závěrem o charakteru pozemků jako zemědělských, jestliže se v
rozhodnutí současně ani netvrdí, že zemědělský charakter předmětných pozemků je
založen právě funkční souvislostí se zemědělskými pozemky vlastněnými
žalobkyní. Pozemky jsou korytem vodního toku, jenž slouží k odvodnění pozemků v
celé spádové oblasti a ústí do řeky Vltavy; na uvedeném závěru nic nemění ani
žalobkyní opakovaně akcentovaná skutečnost, že se v průběhu řízení stala
vlastnicí dalších pozemků, jež tvoří společně vodní plochu a břehy rybníka,
jenž je rybníkem průtočným a jenž je takto napájen vodním tokem protékajícím i
přes předmětné pozemky.
Kritizuje-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem (jež – jak
vidno shora – koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) s
odkazem na akcentované interpretační pravidlo ex favore restitutionis, dříve
bezpočtukrát zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v
poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení § 18 odst. 4, sluší
se zopakovat, že ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně)
oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný
režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu
historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného
zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené
pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře
kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017,
či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
10/13). Soudy přijatá interpretace přitom respektuje i účel (smysl) této právní
úpravy, obsažený i v důvodové zprávě předkladatele tohoto právního předpisu.
Přitakat pak nelze ani výtkám žalobkyně stran ústavněprávního rozměru zásahu do
jejích práv zapříčiněného přehnaně formalistickým či restriktivním výkladem
zákona č. 428/2012 Sb., neboť k újmě na jejích základních právech jakožto
oprávněné osoby podle citovaného zákona nedošlo. Na ně totiž bezesporu nelze
usuzovat pouze z toho, že soud při respektování zákonné úpravy a v souladu s
náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu jí uplatňovanému restitučnímu
požadavku nevyhověl. Sluší se dodat, že smyslem a účelem zákona č. 428/2012 Sb.
je zmírnění pouze některých majetkových křivd, a to za právním předpisem
stanovených pravidel, která nemohou být překračována interpretací, jež by se
vůči konkrétnímu restituentovi jevila v daném případě nejvstřícnější.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k
nákladům (oprávněného) účastníka, jenž se prostřednictvím své zástupkyně
vyjádřil k podanému dovolání, patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím
řízení ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokátky stanovenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního
tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3
písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu