22 Cdo 3162/2020-318
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J.
P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Liksomerem, advokátem se
sídlem v Kralovicích, Masarykovo nám. 1, proti žalovaným 1) R. J., narozené XY,
2) J. H., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Nadjou Clare
Hrušovskou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Jezerem 415/2, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 25 C
13/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3.
6. 2020, č. j. 61 Co 63/2020-291, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2020, č. j. 61 Co 63/2020-291, se
ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-sever (soud prvního stupně) [poté, co byl jeho předcházející
rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni (odvolací soud) ze dne 25. 1.
2019, č. j. 61 Co 25/2019-188, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení]
rozsudkem ze dne 25. 10. 2019, č. j. 25 C 13/2016-227, určil, že žalobkyně je
„výlučným vlastníkem části pozemku parc. č. XY vedeného na LV XY pro
katastrální území pro obec XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj,
Katastrální pracoviště XY, označené v geometrickém plánu č. 790-79/2016 ze dne
20. 6. 2016 parc. č. XY“ (dále jen „předmětná část pozemku“). Současně rozhodl
o náhradě nákladů účastníků a státu.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 61 Co
63/2020-291, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
V odůvodnění shrnul, že soud prvního stupně žalobě vyhověl již rozsudkem ze dne
7. 9. 2018, č. j. 25 C 13/2016-166. K odvolání žalovaných byl rozsudek zrušen a
odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby
odstranil nejasnosti odůvodnění a aby provedl výslech svědka L. E. Měl za to,
že těmto pokynům soud prvního stupně dostál, přičemž dospěl ke správným
skutkovým i právním závěrům.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo podstatné posouzení otázky vydržení
vlastnického práva, a to s ohledem na dobrou víru žalobkyně, že jí předmětná
část pozemku, kterou držela, náleží.
Odvolací soud uzavřel, že dobrá víra žalobkyně nebyla narušena, protože se
žalovaným nepodařilo prokázat, že by žalobkyně měla povědomí o tom, že
předmětná část pozemku není v jejím vlastnictví, a nemohla proto vydržet
vlastnické právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud se při posouzení
otázky dobré víry, oprávněnosti držby a splnění podmínek vydržení odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Mají za to, že odvolací soud
neposuzoval dobrou víru žalobkyně objektivně, nesprávně a nedostatečným
způsobem hodnotil provedené důkazy, přičemž některé důkazy nehodnotil vůbec. Konkrétně za nesprávné považují hodnocení důkazu geometrickým náčrtem a
pravomocným rozhodnutím Pozemkového úřadu Plzeň-sever ze dne 28. 7. 1999, č. j. PÚ 2951/92/2 (jehož součástí je geometrický plán). Ve vztahu k rozhodnutí
pozemkového úřadu navíc uvádí, že dle ustálené rozhodovací praxe nejsou soudy v
rámci civilního soudního řízení oprávněny přezkoumávat obsah rozhodnutí
správního orgánu. V projednávané věci tak však učinily; již proto jejich
rozhodnutí odporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu. Dále nesouhlasí se závěrem, že žalobkyně o existenci skutečné hranice mezi
pozemky nevěděla. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na neúplně
a nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Domnívají se, že z provedených důkazů
jednoznačně vyplývá, že žalobkyně při zachování obvyklé míry opatrnosti nemohla
být v dobré víře, že jí předmětná část pozemku patří. Současně odvolacímu soudu
vytýkají, že neprovedl jimi navržené důkazy (a nenapravil tak pochybení soudu
prvního stupně – zejména nedostatečně provedené místní šetření) a nevypořádal
se se všemi odvolacími námitkami. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za
nedostatečně odůvodněné, a tudíž nepřezkoumatelné. Upozorňují i na to, že
nebyly soudy řádně poučeny ve smyslu § 118a odst. 1 - 3 o. s. ř., ani ve smyslu
§ 119a odst. 1 o. s. ř. Vadu spatřují i v tom, že odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, přestože ve výroku soudu prvního stupně o věci samé
není geometrický plán označen jako nedílná součást rozhodnutí. Navrhují, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požadují náhradu nákladů
dovolacího řízení. Žalobkyně dovolací vyjádření nepodala. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelky zpochybňují správnost závěru nalézacích soudů o vydržení předmětné
části pozemku s tvrzením, že žalobkyně při zachování obvyklé míry opatrnosti
nemohla být v dobré víře, že jí předmětná část pozemku náleží. V převážné části
dovolání tak však činí prostřednictvím skutkových námitek, neboť dovolacímu
soudu předkládají vlastní skutkové závěry a nesouhlasí s hodnocením provedeného
dokazování. Uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a
odst. 1 o. s. ř., a dovolání proto není v této části důvodné. Skutkové námitky nejsou zásadně důvodem přípustnosti ani dovolacím důvodem (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, všechny publikované, stejně jako další
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že kritika týkající se postupu
soudu při provádění důkazů (konkrétně místního šetření) představuje námitku vad
řízení. Ve vztahu k hodnocení důkazů Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů
lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho
skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z
provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že
občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí
soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů,
provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto
hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě
neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). Přípustnost dovolání současně nezakládá ani námitka, že nalézací soudy
hodnotily obsah správního rozhodnutí, čímž porušily ustálenou rozhodovací praxi
Nejvyššího a Ústavního soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn.
2 Cdon 1393/97,
uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku
ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a řadě dalších rozhodnutí přijal a odůvodnil
závěr, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat
správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné
(nulitní), tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje
presumpce jejich správnosti (takové vady totiž nevyžadují zvláštní proces k
odstranění vad nebo aktů samotných, nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na
ně pohlíží jako na neexistující). K takovým paaktům lze přiřadit správní
rozhodnutí vydaná mimo rámec vymezené pravomoci správního orgánu, popřípadě
vydaná tzv. absolutně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem. U
kategorie aktů, jež jsou pouze věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí
presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo
zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016,
přitom vyplývá, že civilní soudy jsou výše vedeným způsobem vázány pouze
obsahem výroku správních rozhodnutí, neboť „jen výrok správního rozhodnutí v
sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností a obsahuje vlastní řešení dané
otázky; pouze výrok je pro jeho adresáty závazný a schopný nabýt právní moci a
odůvodnění slouží k jeho vysvětlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 Ads 21/2004, ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 1
As 55/2009, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 3 Ads 96/2011, a ze dne 25. 9. 2012,
sp. zn. 2 As 106/2011, dostupné i na internetových stránkách Nejvyššího
správního soudu). Za rozhodnutí nelze považovat celý akt správního orgánu, ale
právě jen tu jeho část, která je skutečně způsobilá účastníka na právech
zkrátit, kterou se projeví ‚moc práva‘, nabude-li rozhodnutí právní moci; touto
částí, v níž správní orgán autoritativně, vrchnostenským způsobem subjektivní
oprávnění účastníka zakládá, mění nebo ruší či autoritativně deklaruje, je
výrok (enunciát) rozhodnutí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. 6 A 154/94, uveřejněný v časopise Soudní judikatura správní,
ročník 1999, poř. č. 400).“
V nyní posuzované věci bylo v rámci řízení před nalézacími soudy provedeno k
důkazu pouze rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 7. 1999, č. j. PÚ
2951/92/2 (dále jen „opravné rozhodnutí“), kterým bylo opraveno rozhodnutí
téhož orgánu ze dne 6. 10. 1997, č. j. PÚ 2951/92/1. Ve výrokové části tohoto
rozhodnutí nebyla řešena otázka vyznačení hranice mezi příslušnými pozemky
účastníků pomocí železných trubek. Geometrický plán, ze kterého mělo být
takovéto vyznačení hranice seznatelné, nebyl nedílnou součástí výrokové části
správního rozhodnutí. Nelze proto uzavřít, že by odvolací soud nepřípustně
hodnotil správnost správního rozhodnutí a napadený rozsudek by proto byl v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu či Ústavního soudu.
Dovolatelky dále odvolacímu soudu vytýkají, že se v odůvodnění dovoláním
napadeného rozsudku nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a nijak se
nevyjádřil k důkazům, které jimi byly v rámci odvolacího řízení navrženy. Z
toho důvodu považují rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Ačkoli nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelky
obsahem dovoláním vystihují obsah otázky procesního práva, kterou odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014);
dovolací soud proto shledal dovolání v této otázce přípustným. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je pro řešení označené otázky procesního
práva přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu
odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž
i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny
navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim
nevyhoví – „vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě
věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových
zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté [především
čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku
toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995, obdobně např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 ze
dne 12. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS
663/2000 ze dne 10. 4. 2001, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000 ze dne 20. 5. 2001)]. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho
nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost.
Nejsou-li totiž zřejmé důvody
toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není
v souladu se zásadou právního státu“ (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1324/14 ze dne 21. 8. 2009 nebo nález sp. zn. I. ÚS 1599/13 ze dne 7. 4. 2015). Tytéž závěry vyplývají také např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016, ze
dne 23. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2167/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo
1318/2018. Soud tedy není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení. Provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení, které důkazy je
nezbytné provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování
doplnit. Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé
navržené důkazy neprovedl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008). Této povinnosti odvolací soud v nyní projednávané věci zjevně nedostál. Z
obsahu spisu i z dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud
neprovedl žalovanými navržené důkazy; v rámci odvolacího jednání dne 1. 6. 2020
k důkazu provedl pouze žalobkyní předloženou fotografii a vyjádření I. D. Neprovedení důkazů navržených žalovanými přitom neodůvodnil. Přesto své
rozhodnutí založil na závěru, že žalované neprokázaly tvrzené skutečnosti
rozhodné pro posouzení nedostatku dobré víry žalobkyně v její vlastnické právo
k předmětné části pozemku. Takový postup při řešení procesní otázky je v přímém
rozporu s označenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Jestliže se odvolací soud nijak nevypořádal s návrhy na doplnění dokazování
vznesenými žalovanými, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž
nesprávné, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn právem. Dovolací soud k tomu ještě poznamenává, že již Nejvyšší soud ČSR vyložil v
usnesení ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněném ve Sborníku
stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů
ČSSR, ČSR a SSR 1970–1983, str. 1084–1085, a na které Nejvyšší soud odkazuje v
řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo
2044/2012, rozsudcích ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2106/2005, a ze dne
28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, a v usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016), že soud nemusí z navrhovaných důkazů provést ty důkazy,
jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku
uplatňovaného v řízení nerozhodné a právně nevýznamné. Týká-li se však navržený
důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen důkaz provést; nemůže provedení
důkazu odmítnout s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že by potvrdil
pravdivost tvrzené skutečnosti. Nejvyšší soud proto – neboť neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř.
– rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). S ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je z uvedeného důvodu
nesprávné, nezabýval se dovolací soud – z důvodu procesní ekonomie –
zbývajícími dovolacími námitkami. V dalším řízení je úkolem odvolacího soudu, aby se náležitě vypořádal se všemi
důkazními návrhy a aby své rozhodnutí náležitě odůvodnil; neopomene se ani
řádně vypořádat se všemi odvolacími námitkami. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve
smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř v konečném rozhodnutí o věci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.