I. Kontrolu použití finančních prostředků poskytnutých z rozpočtu kraje na za- jištění dopravní obslužnosti veřejnou linkovou dopravou podle $ 19b odst. 4 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, vykonává krajský úřad v přenesené působnosti jako dopravní úřad při výkonu státního odborného dozoru.
II. Nadřízeným správním orgánem krajského úřadu při výkonu kontroly podle $ 19b odst. 4 zákona č. 111/1994 Sb., © silniční dopravě, je podle $ 178 odst. 2 správ- ního řádu z roku 2004 Ministerstvo dopravy.
(© Předmětem posouzení jsou dvě práv- ní otázky. První z nich je určení charakteru činnosti krajského úřadu při výkonu veřej- nosprávní kontroly podle $ 19b odst. 4 záko- na o silniční dopravě, na jejíž zodpovězení úzce navazuje otázka druhá, kterou je určení nadřízeného správního orgánu při výkonu té- to veřejnosprávní kontroly. Na základě $ 19 zákona o silniční dopravě uzavřel Ústecký kraj v samostatné působnos- ti s Dopravním podnikem Ústeckého kraje, a. s., veřejnoprávní smlouvu, jejímž obsahem byl závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě.
Závěr o samostatné působnosti vy- plývá z $ 4 zákona o krajích, podle kterého, pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenesenou pů- sobnost, platí, že jde vždy o činnost patřící do samostatné působnosti krajů. Protože zákon o silniční dopravě a ani jiný zákon nestanoví, že by problematika uzavírání veřejnopráv- ních smluv ohledně závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě spadala do přene- sené působnosti kraje, je nutné dospět k zá- věru, že tyto smlouvy uzavírají kraje v samo- statné působnosti.
Totéž lze konečně odvodit i z obsahu $ 14 zákona o krajích, podle které- ho do samostatné působnosti kraje patří zále- žitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kra- je, pokud nejde o přenesenou působnost kraje. Je beze vší pochybnosti, že právě zajiš- tění dopravní obslužnosti na území kraje je otázkou, která spadá do jeho samostatné pů- sobnosti. Skutečnost, že uzavírání veřejno- právní smlouvy se realizuje při výkonu samo- statné působnosti kraje, byla potvrzena i judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31.
12. 2007, čj. Komp 1/2007-54, pub- likovaný pod č. 1518/2008 Sb. NSS; nebo ze dne 22. 2. 2008, čj. Komp 4/2006-103*, do- stupný na www.nssoud.cz). Podle uzavřené veřejnoprávní smlouvy je posléze Dopravní podnik Ústeckého kraje, a. S., povinen zajistit dopravní obslužnost ve- řejnou linkovou dopravou na území kraje. Vznikneli Dopravnímu podniku Ústeckého kraje, a. s., v této souvislosti tzv. prokazatelná ztráta, podle $ 19b odst. 2 zákona o silniční dopravě ji hradí kraj ze svého rozpočtu. Po- dle $ 19b odst. 1 zmíněného zákona „proka- zatelnou zirátu ve veřejné linkové dopravě tvoří rozdíl mezi součtem ekonomicky opráv- něných nákladů vynaložených dopravcem na plnění závazků veřejné služby a přiměře- ného zisku vztahujícího se k těmto nákladům a mezi tržbami a výnosy dosaženými doprav- cem při plnění závazků veřejné služby“.
Po- skytování těchto finančních prostředků na úhradu prokazatelné ztráty se rovněž realizuje v samostatné působnosti kraje, a to ze shod- ných důvodů, které jsou uvedeny výše. Podle $ 19b odst. 4 zákona o silniční do- pravě „dopravní úřad nebo Ministerstvo do- pravy jsou oprávněny v rámci výkonu stát- ního odborného dozoru kontrolovat použití finančních prostředků na zajištění dopravní obslužnosti veřejnou linkovou dopravou Z rozpočtu kraje nebo ze státního rozpočtu“. Procesně se při provádění této kontroly po- stupuje podle zákona o finanční kontrole.
Po- dle $ 9 odst. 2 tohoto zákona územní samos- právné celky (tj. v posuzovaném případě kraje prostřednictvím svých orgánů) vykoná- vají veřejnosprávní kontrolu u žadatelů o ve- řejnou finanční podporu nebo u příjemců ve- řejné finanční podpory, kterou jim poskytují. Úhrada prokazatelné ztráty Dopravnímu podniku Ústeckého kraje, a. s., má v tomto ohledu charakter veřejné finanční podpory, kterou mu poskytuje podle $ 19b odst. 1 zá- kona o silniční dopravě ze svého rozpočtu Ústecký kraj. V předmětné věci je otázkou, v jakém reži- mu je výkon této kontroly uskutečňován.
Jeli- kož kraj v samostatné působnosti uzavírá veřej- noprávní smlouvu, v samostatné působnosti rovněž poskytuje finanční prostředky na úhradu vzniklé prokazatelné ztráty, bylo by logické aby i kontrola nakládání, resp. použití finančních prostředků na zajištění dopravní obslužnosti veřejnou linkovou dopravou byla realizována v režimu samostatné působnosti. Uvedenému závěru by pak nasvědčovalo jak znění $ 4 zákona o krajích, tak i změna záko- na o silniční dopravě, který byl s účinností k3. 1.2005 novelizován zákonem č. 1/2005 Sb. tak, že byl zrušen $ 40c zákona o silniční dopravě, který určil, že veškerá působnost vy- konávaná podle zákona o silniční dopravě je výkonem přenesené působnosti.
Protože te- dy zvláštní zákon, kterým je v posuzovaném případě zákon o silniční dopravě, potažmo jeho $ 19b odst. 4, výslovně nestanoví, že jde o působnost přenesenou, mělo by se jednat o působnost samostatnou. Tuto argumentač- ní linii v kompetenčním sporu zastává Minis- terstvo dopravy. Oproti tomu Ministerstvo vnitra je toho názoru, že sice není v zákoně o silniční dopravě, resp. v $ 19b odst. 4 vý- slovně uvedeno, o jaký charakter činnosti by se mělo jednat, nicméně kompetence kontro- lovat použití finančních prostředků na zajiš- tění dopravní obslužnosti je svěřena „doprav- nímu úřadu“, jímž je podle $ 2 odst. 22 zákona o silniční dopravě krajský úřad.
Navíc podle $ 19b odst. 4 uvedeného zákona do- pravní úřad postupuje při výkonu kontroly v rámci výkonu státního odborného dozoru, který je systematicky upraven v části zákona o silniční dopravě, která upravuje výkon stát- ní správy na tomto úseku. Uvedený argument by svědčil závěru, že se jedná o přenesenou působnost.. O této právní otázce uvážil Nejvyšší správ- ní soud následovně. S účinností ke dni 3. 1. 2005 byl na základě zákona č. 1/2005 Sb. zru- šen $ 40c zákona o silniční dopravě, který sta- novil, že veškerá působnost vykonávaná po- dle tohoto zákona je výkonem přenesené působnosti.
Zákonodárce tak odstranil gene- rální klauzuli, jež výslovně určila, že výkon veškerých kompetencí územních samospráv- ných celků na úseku silniční dopravy je výko- nem státní správy v přenesené působnosti. Od 3. 1. 2005, tedy s ohledem na zrušení ge- nerální klauzule nezbývá, než při aplikaci jed- notlivých ustanoveních zákona o silniční do- pravě vždy posoudit, zda v sobě obsahují konkrétní určení charakteru činnosti, resp. určení, že jde o působnost přenesenou. Po- kud by takovéto konkrétní určení v zákoně, resp. jeho jednotlivých ustanoveních, nebylo, nezbylo by než s ohledem na ústavně garan- 597 1853 tovaný princip práva na samosprávu a ochra- ny samosprávy vyjádřený v čl.
8 a čl. 101 odst. 4 Ústavy uplatnit pravidlo vyjádřené v $ 4 zákona o krajích. Uvedené pravidlo však v posuzovaném případě nelze použít. Důvodem, který vede k tomuto závěru, je vlastní dikcc předmětného ustanovení $ 19b odst. 4 zákona o silniční do- pravě. To totiž v první řadě stanovuje kompe- tenci provádění kontroly použití finančních prostředků na zajištění dopravní obslužnosti „dopravnímu úřadu“, nikoliv tedy přímo kraji, resp. orgánu kraje. Kontrola, která je vykoná- vaná podle $ 19b odst. 4 zákona o silniční do- pravě, je tedy prioritně svěřena dopravním úřadům.
Které správní orgány jsou dopravní- mi úřady, vymezuje $ 2 odst. 22 zákona o sil- niční dopravě, podle něhož jím je mj. krajský úřad. Kontrolu podle $ 19b odst. 4 zákona o sil- niční dopravě tak vykonává krajský úřad. Znění $ 4 zákona o krajích hovoří o pů- sobnosti kraje jako vyššího územně samos- právného celku, který je primárním nosite- lem (subjektem) samosprávy. Zákon o krajích hovoří o kraji obecně, jinak řečeno, je to kraj, jenž vykonává veřejnou správu prostřednic- tvím svých orgánů na poli samosprávy v pů- sobnosti samostatné a v oblasti státní správy, tedy v působnosti přenesené.
Pro výkon ve- řejné správy disponuje kraj příslušnými orgá- ny, které jsou konkrétními vykonavateli veřej- né správy. Výše zmíněné pravidlo $ 4 zákona o krajích by pak bylo možné užít za předpo- kladu, že by zákon o silniční dopravě v první řadě používal pojem „kraj“, případně snad i „orgán kraje“, což však v posuzovaném pří- padě nečiní. Nejvyšší správní soud v této sou- vislosti odkazuje na právní závěry, které vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2007, čj. Komp 2/2006-28, pubiikovaném pod č. 1430/2008 Sb. NSS.
Jelikož však text zákona o silniční dopravě v první řadě užívá pojmu „dopravní úřad“, což je ve svém důsledku jiné označení pro krajský úřad při výkonu veřejné správy na úseku správy dopravy, je třeba po- stupovat s ohledem na znění $ 2 odst. 1 a 2 zá- kona o krajích, podle kterých kraj spravuje své záležitosti samostatně, a odst. 2 dále sta- noví, že státní správu, jejíž výkon byl záko- 598 nem svěřen orgánům kraje, vykonávají orgá- ny kraje jako svou přenesenou působnost. Na doplnění předchozí argumentace lze na tomto místě podle Nejvyššího správního soudu poukázat na skutečnost, že krajský úřad je takovým orgánem kraje, na který bývá v nejčastějším případě přenášen výkon veřej- né správy, jež je státní správou a je tedy vyko- návána krajským úřadem v přenesené působ- nosti.
Jinak řečeno, z orgánů kraje, na které je zvláštním zákonem podle ústavního zmocně- ní podle čl. 105 Ústavy přenášen výkon státní správy, je to nejčastěji právě krajský úřad, kte- rý je v porovnání s jinými orgány kraje pro vý- kon státní správy nejlépe vybaven (k tomu srov. shodně Cogan, R. Zákon o krajích. Pra- ha: ASPI, a. s., 2004, s. 94). Tomu konečně od- povídá i dělení $ 2 odst. 1 a 2 zákona o kra- jích, který hovoří o kraji pro působnost samostatnou a orgánech kraje pro působnost přenesenou, což již Nejvyšší správní soud uvedl výše.
Nejvyšší správní soud činí tento závěr při vědomí skutečnosti, že v podmín- kách tzv. smíšeného modelu výkonu veřejné správy jsou orgány územních samospráv- ných celků prioritně povolány k výkonu té části veřejné správy, která je samosprávou, nicméně v dalším je na ně zákonem dále pře- nášen výkon státní správy. Kraj totiž není no- sitelem (subjektem) státní správy. Tím je toli- ko stát, kraj prostřednictvím svých orgánů je vykonavatelem státní správy, která je na něj přenášena a je vykonávána jménem státu.
Oproti tomu je kraj subjektem samosprávy, kterou rovněž prostřednictvím svých orgánů i vykonává. Z takto naznačeného rozdílu mezi pojmy „subjekt“ a „vykonavatel“, který je doktrínou správního práva tradičně podáván (srov. blíže srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 100 a násl.), lze rovněž dospět k týmž právním závěrům, které Nejvyšší správní soud vyjádřil výše. Nejvyšší správní soud dálc za zcela zásad- ní pro řešení posuzovaného případu považu- je tu skutečnost, že krajský úřad v postavení dopravního úřadu provádí kontrolu podle $ 19b odst. 4 zákona o silniční dopravě v rám- ci výkonu státního odborného dozoru.
Zákon o silniční dopravě sice výslovně nestanoví, že tato kompetence je přenesenou působností, nicméně zcela jasně určuje, že se při ní po- stupuje v rámci výkonu státního odborného dozoru. Pojmově pak platí, že státní odborný dozor se uskutečňuje při výkonu státní sprá- vy, jinak by nebyl státním dozorem (shodně srov. Průcha, P. Správní právo. Obecná část. 7. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 325). Pokud by měla být kompetence dopravního úřadu při výkonu veřejnosprávní kontroly podle $ 19b odst. 4 zákona o silniční dopravě svěře- na krajskému úřadu v samostatné působnos- ti, došlo by k absurdní situaci, že by kraj, po- tažmo krajský úřad při výkonu samostatné působnosti vlastně vykonával státní správu.
Samospráva by tak nahrazovala činnost státu a jeho orgánů, aniž by k tomu byla zákonem výslovně zmocněna. Je to přitom právě zá- konné zmocnění, které je nezbytným před- pokladem k nahrazení jedné složky veřejné správy složkou jinou, tedy v posuzovaném případě státní správy samosprávou. Lze proto shrnout, že veřejnosprávní kontrola podle $ 19b odst. 4 zákona o silniční dopravě je vy- konávána jako státní odborný dozor na úseku použití finančních prostředků na zajištění dopravní obslužnosti kraje.
Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že činnosti, které de facto kontrolní činnosti předcházejí, jsou uskutečňovány krajem v režimu samostatné působnosti. Přitom je třeba uvést, že právní názor zaujatý Nejvyšším správním soudem nijak nezasahuje do práva územních samos- právných celků na samosprávu v tom, že by jim odnímal kompetenci, kterou podle záko- na mají. Ze zákona, resp. $ 19b odst. 4 zákona o silniční dopravě totiž plyne, že se nejedná ani tak o kompetenci orgánu kraje jakožto územního samosprávného celku, jako o kom- petenci dopravního úřadu.
Nadto je třeba po- dotknout, že systematicky je problematika státního odborného dozoru upravena v Části páté zákona o silniční dopravě (konkrétně jde o ustanovení $ 34), která se věnuje státní správě a státnímu odbornému dozoru v sil- niční dopravě. Vedle toho je třeba zdůraznit, že se v posuzovaném případě nejedná o kon- trolu vykonávanou podle zákona o krajích nad výkonem samostatné nebo přenesené působnosti orgány krajů podle $ 86 zákona o krajích, nýbrž, že se jedná o výkon kontrol- ních a dozorových oprávnění uskutečňova- ných podle zákona o silniční dopravě, který tak představuje specifickou právní úpravu.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že veřejnosprávní kontrola použití finanč- ních prostředků na zajištění dopravní obsluž- nosti veřejnou linkovou dopravou z rozpočtu kraje je vykonávána dopravním (krajským) úřadem v přenesené působnosti. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud řešil otázku, kdo je nadřízeným správním orgánem krajského úřadu při výko- nu veřejnosprávní kontroly podle $ 19b odst. 4 zákona o silniční dopravě. Mezi žalob- cem a žalovaným je přitom rovněž spor o vý- klad ustanovení $ 178 správního řádu, kdy Ministerstvo dopravy mezi $ 178 odst. 1a2 správního řádu vidí vztah speciality, kdežto Ministerstvo vnitra tento vztah definuje jako vztah subsidiarity.
Podle $ 10 správního řádu jsou správní orgány „věcně příslušné jednat a rozhodovat ve věcech, které jim byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona“. Podle $ 14 odst. 2 správního řádu o námitce podjatosti rozho- duje služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení. Podle $ 95 odst. 1 správního řádu správní orgán nadříze- ný správnímu orgánu, který rozhodnutí vy- dal, zahájí z moci úřední přezkumné řízení, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky. V obou případech tedy jde o určení nad- řízeného správního orgánu, které je obecně vymezeno v $ 178 správního řádu.
Právě v ná- hledu na vztah odstavců 1 a 2 tohoto ustano- vení se názory žalobce a žalovaného liší. Nej- vyšší správní soud v souvislosti s touto právní otázkou odkazuje na ustálenou judikaturu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2007, čj. Komp 1/2007-54, pub- likovaný pod č. 1518/2008 Sb. NSS; nebo ze dne 22. 2. 2008, čj. Komp 4/2006-103, do- stupný na www.nssoud.cz), která vzájemný vztah obou odstavců $ 178 správního řádu již opakovaně vyložila, přičemž v posuzova- ném případě nebyl shledán důvod se od této 599 1853 judikatury a zastávaného výkladu jakkoliv odchylovat.
Nejvyšší správní soud vychází předně z to- ho, že pro určení, kdo je nadřízeným správním orgánem, stanoví správní řád v odstavcích 1 a 2 citovaného ustanovení $ 178 nejprve pra- vidlo obecné a poté pravidlo zvláštní. Nejprve totiž uvádí, že nadřízeným správním orgá- nem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Pokud nelze nadřízený správ- ní orgán zjistit tímto postupem, použije se pro jeho určení věta druhá odst. 1, podle které, neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvo- lání, popřípadě vykonává dozor.
Ustanovení odst. 1 jsou tedy obecná a aplikují se na všechny správní orgány, pokud není ve speci- álním ustanovení uvedeno jinak. V odst. 2 ci- tovaného ustanovení jsou pak výčtem stano- veny nadřízené správní orgány v některých speciálních případech. Tyto případy pak ma- jí společné to, že se určitým způsobem vymy- kají z klasického hierarchického modelu stát- ní správy. Jde tak např. o obce, kraje, jiné veřejnoprávní korporace na straně jedné či o ústřední správní orgány na straně druhé. Odst.
2 tedy vyjasňuje, kdo je nadřízeným správním orgánem v atypických případech, a je proto nutno jej ve vztahu obsaženému v odst. 1 vnímat jako pravidlo speciální. Pod- půrně se shodným výsledkem lze použít i syste- matický výklad, pro jehož aplikaci je relevantní návaznost úpravy obsažené v ustanovení odst. 2 na úpravu zakotvenou v odst.
1. Usta- novení odst. 2 navíc neobsahuje ani náznak toho, že by měl být použit pouze doplňkově (subsidiárně) tehdy, pokud nelze nadřízený správní orgán určit podle odst.
1. Lze tak s ohledem na výše uvedené zfor- mulovat závěr, že pokud zvláštní zákon nesta- noví jinak, je nadřízeným správním orgánem kraje v řízení vedeném v přenesené působ- nosti věcně příslušný ústřední správní úřad. Tím je Ministerstvo dopravy, neboť podle $ 17 odst. 1 kompetenčního zákona je ústředním orgánem státní správy ve věcech dopravy. Ač- koliv podle $ 34 odst. 4 zákona o silniční do- pravě vykonává Ministerstvo dopravy vrchní dozor, tato skutečnost sama o sobě ještě ne- 600 znamená, že Ministerstvo dopravy je nadříze- ným správním orgánem ve věci výkonu veřej- nosprávní kontroly použití finančních pro- středků na zajištění dopravní obslužnosti veřejnou linkovou dopravou.
Je totiž nutné vzít v úvahu, že faktický rozsah dozoru prová- děného Ministerstvem dopravy je stanoven nařízením vlády č. 493/2004 Sb., kterým se upravuje prokazatelná ztráta ve veřejné lin- kové dopravě a kterým se konkretizuje způ- sob výkonu státního odborného dozoru v sil- niční dopravě nad financováním dopravní obslužnosti. Existence omezeného dozoru sama o sobě není skutečností, která by bez dalšího znamenala, že orgán dozor provádějí- cí, byť je v postavení orgánu vrchního státní- ho dozoru, je nadřízeným správním orgánem ve smyslu ustanovení $ 178 správního řádu.
K tomu by totiž bylo potřeba, aby zvláštní zá- kon jasně stanovil, že jde o nadřízený správní orgán, anebo aby se tak stalo prostřednictvím $ 178 odst. 1 správního řádu. Jak však již bylo uvedeno, úprava nadřízeného správního or- gánu pro řízení ve věcech v přenesené pů- sobnosti kraje je úpravou, která je ve vztahu k $ 178 odst. 1 správního řádu speciální. Ze skutečnosti, že Ministerstvo dopravy vykoná- vá podle ustanovení $ 34 odst. 4 zákona o sil- niční dopravě dozor, neplyne ještě automa- ticky závěr, že by zároveň bylo nadřízeným správním orgánem ve smyslu $ 178 odst. 1 správního řádu.
Jeho příslušnost vyplývá až z ustanovení $ 178 odst. 2 správního řádu. Ze všech shora uvedených důvodů Nej- vyšší správní soud dospěl k závěru, že pří- slušným orgánem k rozhodnutí o námitce podjatosti a podnětu k přezkumnému řízení je Ministerstvo dopravy. Zůstává tak zodpovědět otázka, jak naložit s rozhodnutími žalovaného ze dne 1. 11. 2007, kterými žalovaný popřel svoji věcnou přísluš- nost, přičemž podle rozhodnutí o kompe- tenční žalobě je jeho pravomoc a příslušnost dána. Soudní řád správní tento problém v souvis- losti s řízením o kompetenční žalobě výslovně neřeší, a to na rozdíl zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Podle $ 5 odst. 3 tohoto zákona „jestli- že ten, kdo je stranou v kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí, kterým svou pravomoc o věcí rozhodovat popřel, a podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v jeho pravomoci, zvláštní senát takové roz- hodnutí současně zruší“. Citovaný zákon tu pamatuje na odstranění rozhodnutí v přípa- dě, kdy v negativním kompetenčním konfliktu jeho strana nesprávně svoji pravomoc popř. věcnou příslušnost rozhodnutím popřela.
Právní úprava je obsažena v $ 100 odst. 2 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení „neodmítne-li soud žalobu, nezastaví-li řízení nebo neroz- hodne-li o postoupení věci, rozsudkem určí, který ze správních orgánů má pravomoc vy- dat rozhodnutí ve věci uvedené v žalobě. Současně vysloví nicotnost všech rozhodnutí správních orgánů nebo jejich jednotlivých výroků, pokud jsou v rozporu s určením pra- vomaci soudem, ustanovení f 76 odst. 2 pla- tí obdobně“. Podle názoru Nejvyššího správ- ního soudu však zmíněné ustanovení dopadá toliko na případy kladných kompetenčních sporů, v nichž bylo již vydáno rozhodnutí o věci samé.
V takových případech právní úprava svěřuje Nejvyššímu správnímu soudu nástroj k autoritativní deklaraci nicotnosti rozhodnutí o věci samé. Jak uvádí ustálená ju- dikatura (srov. mj. rozsudek rozšířeného sená- tu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, publikovaný pod č. 1629/2008 Sb. NSS), nicotné je takové roz- hodnutí, které trpí tak zásadními vadami, pro které je za rozhodnutí správního orgánu nel- ze považovat. S ohledem na ochranu práv do- tčených osob a s ohledem na princip právní jistoty a předvídatelnosti práva je proto třeba takovéto „rozhodnutí“ odklidit, aby v bu- doucnu nikdo nebyl uveden v omyl ohledně jeho závaznosti a právních účinků.
Pokud Nej- vyšší správní soud dojde podle $ 100 odst. 2 s. ř. s. k závěru, že je rozhodnutí nicotné, vy- sloví jeho nicotnost z úřední povinnosti. V nyní posuzovaném případě však výše po- psaná situace nenastala. Je beze vší pochyb- nosti, že se jedná o záporný kompetenční spor, v němž dosud nebylo vydáno žádné roz- hodnutí o věci samé. Návrh žalobce, kterým se domáhal vyslovení nicotnosti usnesení ža- lovaného ze dne 1. 11. 2007 proto nesměřuje vůči rozhodnutí o věci samé (rozhodnutí me- ritorní, srov. $ 67 odst. 1 věta první správního řádu), nýbrž toliko proti rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení (rozhodnutí procesní, srov. $ 67 odst. 1 správního řádu, in fine).
Uvedená rozhodnutí žalovaného, byť jsou s ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší- ho správního soudu nesprávná, nejsou v žád- ném případě nicotná, neboť byla vydána pra- vomocným a věcně příslušným orgánem (žalovaným). Jejich nesprávné závěry o urče- ní nadřízeného správného orgánu jsou při- tom překonány a nahrazeny tímto rozsud- kem. Nejvyšší správní soud proto žádný důvod k vyslovení jejich nicotnosti neshledal. 1854 Kompetenční spory: přezkum rozhodnutí 0 žádosti o udělení souhlasu s obsahem dobrovolné nabídky převzetí k $ 183e odst. 7 a odst. 10 písm. a) a b) obchodního zákoníku, ve znění platném do 31.
3. 2008" k $ 46 odst. 2 a $ 68 písm. b) soudního řádu správního Rozhodnutí Bankovní rady České národní banky, kterým byla zamítnuta žádost účastníka řízení o udělení souhlasu s obsahem dobrovolné nabídky převzetí podle $ 183e odst. 7 obchodního zákoníku a kterým se zakazuje nabídka převzetí podle $ 183e odst. 10 písm. a) a b) téhož zákona, není rozhodnutím správního orgánu » S účinností od 1. 4. 2008 ustanovení zrušena zákonem č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů (zákon o nabídkách převzetí).
601 v soukromoprávní věci ve smyslu $ 46 odst. 2 a $ 68 písm. b) s. ř. s. O žalobě proti ta- kovému rozhodnutí proto rozhoduje soud ve správním soudnictví.
Spor o pravomoc mezi Ministerstvem vnitra a Ministerstvem dopravy, za účasti 1) akcio- vé společnosti Dopravní podnik Ústeckého kraje a 2) akciové společnosti EKOBUS, o ur-