C . H . Beck, 2011, s . 249) . Shora vyjmenovaný okruh zdravotních postižení uvedených v části I . bodu 1 písm . a), b), d) až i) přílohy k zákonu o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením totiž obsahuje jen nejzávažnější vady nosného nebo pohybového ústrojí, takže úmyslem zákonodárce bylo poskytnutí příspěvku na pořízení motorového vozidla pouze takto nejpostiženějším osobám . Skutečnost, že stěžovatel mezi ně nepatří, vyplývá i z již zmíněné výpovědi soudního znalce . Ten totiž uvedl, že stěžovatel sice má těžkou pohybovou poruchu, avšak se u něho nejedná o těžkou funkční poruchu pohyblivosti na základě postižení všech tří funkčních celků pohybového ústrojí podle části I .
bodu 1 písm . g) přílohy k citovanému zákonu, které přitom náleží mezi méně závažná zdravotní postižení, pro něž je možné podle této přílohy přiznat příspěvek na pořízení motorového vozidla, a to například ve srovnání s anatomickou či funkční ztrátou dolní končetiny či její části . V uvedeném taxativním výčtu zdravotních postižení, pro která lze osobě poskytnout příspěvek na pořízení motorového vozidla, tedy nelze shledat žád- SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016 nou neúplnost, nedostatek či nedokonalost právní úpravy, kterou by bylo možné označit jako mezeru v zákoně vyžadující její vyplnění za užití analogie .
Těžká vada nosného nebo pohybového ústrojí, která odůvodňuje přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo, je tedy výlučně vada vyjmenovaná v části I . bodu 1 písm . a), b), d) až i) přílohy k zákonu o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením . Musí se proto jednat o zdravotní postižení shodné, přirovnávání postižení jiných není přípustné . K témuž závěru ostatně dospěl také Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 4 . 6 . 2013, čj . 2 Ad 14/2013-20, přičemž kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2 .
4 . 2014, čj . 3 Ads 55/2013-29, č . 3065/2014 Sb . NSS . Kasační námitku, podle níž zdravotní postižení stěžovatele zakládají nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla, tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou .
(…)
C . H . Beck, 2011, s . 249) . Shora vyjmenovaný okruh zdravotních postižení uvedených v části I . bodu 1 písm . a), b), d) až i) přílohy k zákonu o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením totiž obsahuje jen nejzávažnější vady nosného nebo pohybového ústrojí, takže úmyslem zákonodárce bylo poskytnutí příspěvku na pořízení motorového vozidla pouze takto nejpostiženějším osobám . Skutečnost, že stěžovatel mezi ně nepatří, vyplývá i z již zmíněné výpovědi soudního znalce . Ten totiž uvedl, že stěžovatel sice má těžkou pohybovou poruchu, avšak se u něho nejedná o těžkou funkční poruchu pohyblivosti na základě postižení všech tří funkčních celků pohybového ústrojí podle části I .
bodu 1 písm . g) přílohy k citovanému zákonu, které přitom náleží mezi méně závažná zdravotní postižení, pro něž je možné podle této přílohy přiznat příspěvek na pořízení motorového vozidla, a to například ve srovnání s anatomickou či funkční ztrátou dolní končetiny či její části . V uvedeném taxativním výčtu zdravotních postižení, pro která lze osobě poskytnout příspěvek na pořízení motorového vozidla, tedy nelze shledat žád- SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016 nou neúplnost, nedostatek či nedokonalost právní úpravy, kterou by bylo možné označit jako mezeru v zákoně vyžadující její vyplnění za užití analogie .
Těžká vada nosného nebo pohybového ústrojí, která odůvodňuje přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo, je tedy výlučně vada vyjmenovaná v části I . bodu 1 písm . a), b), d) až i) přílohy k zákonu o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením . Musí se proto jednat o zdravotní postižení shodné, přirovnávání postižení jiných není přípustné . K témuž závěru ostatně dospěl také Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 4 . 6 . 2013, čj . 2 Ad 14/2013-20, přičemž kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2 .
4 . 2014, čj . 3 Ads 55/2013-29, č . 3065/2014 Sb . NSS . Kasační námitku, podle níž zdravotní postižení stěžovatele zakládají nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla, tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou .
(…)
Návrhem doručeným zvláštnímu senátu dne 23 . 3 . 2015 se Ministerstvo vnitra domáhalo, aby byl rozhodnut spor o pravomoc vzniklý ve smyslu § 1 odst . 1 písm . a) zákona č . 131/2002 Sb ., o rozhodování některých kompetenčních sporů, mezi ním a Nejvyšším soudem ve věci vedené pod sp . zn . 23 Cdo 318/2009, o zaplacení částky 2 477 630 Kč .
V návrhu navrhovatel uvedl, že žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 23 . 12 . 2003 se společnost ČAS – SERVICE a . s . domáhala proti Jihomoravskému kraji a České republice – Ministerstvu financí zaplacení částky 2 477 630 Kč z titulu plnění smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě ze dne 14 . 4 . 2003 . Následně byla žaloba upřesněna v tom smyslu, že druhým žalovaným není Česká republika – Ministerstvo financí, ale Česká republika – Ministerstvo dopravy . Městský soud v Brně rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 22 .
5 . 2006, čj . 17 C 4/2004-56, který byl k odvolání změněn rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7 . 8 . 2008, čj . 27 Co 831/2006-103 . Na základě podaného dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1 . 12 . 2010, čj . 23 Cdo 318/2009-135, oba rozsudky zrušil, protože dospěl k závěru, že uplatněný nárok je nárokem plynoucím z veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi společností ČAS – SERVICE a Jihomoravským krajem, takže k rozhodnutí jsou příslušné správní orgány, v tomto případě Ministerstvo vnitra .
Současně Nejvyšší soud rozhodl o postoupení věci tomuto ministerstvu . Usnesením ze dne 18 . 1 . 2011 postoupilo Ministerstvo vnitra věc Ministerstvu dopravy, neboť dospělo k závěru, že je v pravomoci tohoto ministerstva ve věci rozhodnout . Ministerstvo dopravy se s tímto názorem neztotožnilo a usnesením ze dne 15 . 2 . 2001 vrátilo návrh Ministerstvu vnitra . Toto ministerstvo poté předložilo věc k rozhodnutí Nejvyšší-
mu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 27 . 9 . 2011, čj . Komp 2/2001-90, určil, že příslušné k rozhodnutí o návrhu společnosti ČAS – SERVICE je Ministerstvo vnitra, protože smlouvu o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vyhodnotil jako subordinační veřejnoprávní smlouvu podle § 161 správního řádu . Následně Ministerstvo vnitra vydalo dne 26 . 4 . 2012 rozhodnutí, kterým zamítlo návrh společnosti ČAS – SERVICE, aby jí byla zaplacena požadovaná částka . O žalobě podané proti tomuto rozhodnutí rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21 . 1 . 2015, čj . 10 A 109/2012-96, tak, že napadené správní rozhodnutí je nicotné .
V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že v původním návrhu byl nárok vymezen jako nárok z bezdůvodného obohacení a pravomoc správních orgánů posuzovat spory z veřejnoprávních smluv v takovém případě není dána . Přitom poukázal na to, že Městský soud v Brně nezohlednil judikaturu zvláštního senátu, především jeho usnesení ze dne 30 . 6 . 2006, čj . Konf 132/2005-7, č . 955/2006 Sb .
NSS . Pravomoc Ministerstva vnitra nemohl založit ani rozsudek Nejvyššího správního soudu čj . Komp 2/2011-90, a to ze dvou důvodů . Ve výroku tohoto rozsudku bylo jednak stanoveno, že Ministerstvo vnitra je příslušné rozhodnout o sporu ze smlouvy o závazku veřejné služby, a nikoliv z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a jednak příslušnost správního orgánu musí být založena vždy zákonem a nelze ji založit soudním rozhodnutím . O otázce, zda určitá věc patří do pravomoci soudů nebo správních orgánů, je příslušný rozhodnout výlučně zvláštní senát zřízený podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů . Bylo proto povinností Ministerstva vnitra podat návrh zvláštnímu senátu .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016
Současná situace je taková, že na jedné straně existuje rozsudek čj . 23 Cdo 318/2009- -135, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o nárok plynoucí z veřejnoprávní smlouvy, o kterém jsou oprávněny rozhodnout správní orgány . S tímto koresponduje i rozsudek Nejvyššího správního soudu čj . Komp 2/2011-90 . Na druhé straně existuje rozsudek Městského soudu v Praze čj . 10 A 109/2012-96, jehož opačným právním názorem je Ministerstvo vnitra ve smyslu § 78 odst . 5 s . ř . s . vázáno . Z tohoto důvodů vznikl záporný kompetenční spor mezi soudy a orgány moci výkonné ve smyslu § 1 odst . 1 písm . a) zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů .
Ministerstvo vnitra se i nadále domnívá, že jeho postup byl správný a že je v dané věci příslušné rozhodnout . Jeho pravomoc byla určena primárně rozsudkem Nejvyššího soudu čj . 23 Cdo 318/2009-135 a pak potvrzena i rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj . Komp 2/2011-90 . Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku sice primárně řešil svoji příslušnost ve smyslu § 97 odst . 1 s . ř . s ., ale nevznesl žádné pochybnosti, že by se mohlo jednat o spor, k jehož rozhodování jsou příslušné obecné soudy .
Za této situace je pouze zvláštní senát oprávněn rozhodnout, zda je k vyřešení konkrétního sporu příslušný soud nebo správní orgán . Ministerstvo vnitra proto s ohledem na výše uvedené, zejména s přihlédnutím k vázanosti právním názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze, navrhlo, aby bylo vydáno usnesení, že příslušný rozhodnout o nároku společnosti ČAS – SERVICE na zaplacení částky 2 477 630 Kč, který byl uplatněn žalobou ze dne 22 . 12 . 2003, je soud v občanském soudním řízení a že rozsudek Nejvyššího soudu čj .
23 Cdo 318/2009-135 se ruší .
Podle obsahu předložených spisů se společnost ČAS – SERVICE žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 23 . 12 . 2003 domáhala proti Jihomoravskému kraji a České republice – Ministerstvu dopravy zaplacení částky 2 477 630 Kč . V žalobě společnost ČAS – SERVICE uvedla, že v I . čtvrtletí 2003 fakticky provozovala veřejnou linkovou SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016 osobní dopravu . K uzavření smlouvy o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě s Jihomoravským krajem došlo až 14 .
4 . 2003 . Protože podle žalobkyně je čl . II . odst . 3 smlouvy pro rozpor s kogentními ustanoveními zákona č . 111/1994 Sb ., o silniční dopravě, neplatný, má to za následek neplatnost celé smlouvy, neboť se jedná o její podstatnou náležitost . S ohledem na neplatnost smlouvy a na skutečnost, že žalobkyně provozovala fakticky činnost spočívající v zajišťování veřejné linkové osobní dopravy, vznikl jí nárok na vydání bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního úkonu . Městský soud v Brně o podané žalobě rozhodl rozsudkem čj .
17 C 4/2004-56, který byl v odvolacím řízení změněn rozsudkem Krajského soudu v Brně čj . 27 Co 831/2006-103 .
Na základě podaného dovolání Nejvyšší soud rozsudkem čj . 23 Cdo 318/2009-135 oba rozsudky zrušil a řízení zastavil s tím, že po právní moci bude věc postoupena Ministerstvu vnitra . V odůvodnění rozsudku uvedl, že v daném případě nemají smluvní strany rovné postavení . Správní orgán autoritativním rozhodnutím jednostranně ukládá a může vymáhat povinnosti dopravce při zajištění závazku veřejné služby . Proto nejde o vztah vyplývající z občanskoprávních vztahů účastníků . K řešení sporů z veřejnoprávní smlouvy jsou podle správního řádu příslušné správní orgány, v tomto případě Ministerstvo vnitra . V rámci své argumentace odkázal Nejvyšší soud na judikaturu, a to Ústavního soudu (usnesení ze dne 25 . 11 . 1993, sp . zn .
II . ÚS 75/93, č . 3/1993 Sb . ÚS, a ze dne 23 . 6 .
1995, sp . zn . II . ÚS 86/95, č . 15/1995 Sb . ÚS, a nálezy ze dne 1 . 12 . 1998, sp . zn . I . ÚS 41/98, č . 147/1998 Sb . ÚS, a ze dne 10 . 11 . 1998, sp . zn . I . ÚS 229/98, č . 138/1998 Sb . ÚS), Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 29 . 8 . 2008, sp . zn . 33 Odo 926/2006, č . 50/2009 Sb . NS) a rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů (usnesení ze dne 21 . 5 . 2008, čj . Konf 31/2007-82, č . 1675/2008 Sb . NSS) .
Usnesením ze dne 18 . 1 . 2011 postoupilo Ministerstvo vnitra věc Ministerstvu dopravy, neboť dospělo k závěru, že toto ministerstvo je oprávněno ve věci rozhodnout . S tímto názorem se Ministerstvo dopravy neztotožnilo a usnesením ze dne 15 . 2 . 2011 návrh vrátilo Ministerstvu vnitra se zdůvodněním, že předmětná smlouva je veřejnoprávní smlouvou podle § 161 správního řádu a Ministerstvo vnitra je jako nadřízený správní orgán krajských orgánů v řízení vedených v samostatné působnosti věcně příslušné k rozhodnutí tohoto sporu na základě § 169 odst . 1 písm . d) správního řádu . Ministerstvo vnitra poté předložilo věc k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem čj . Komp 2/2011-90 určil, že příslušné k rozhodnutí o žalobě společnosti ČAS – SERVICE je Ministerstvo vnitra proto, že smlouvu o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vyhodnotil, i přes změnu relevantní právní úpravy, jako subordinační veřejnoprávní smlouvu podle § 161 správního řádu .
Následně Ministerstvo vnitra vydalo rozhodnutí ze dne 26 . 4 . 2012, kterým návrh společnosti ČAS – SERVICE zamítlo . Proti tomuto rozhodnutí podala společnost ČAS – SERVICE žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem čj . 10 A 109/2012-96 rozhodl tak, že napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra je nicotné . V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že společnost ČAS – SERVICE v podané žalobě vymezila svůj nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení a v takovém případě není dána pravomoc správních orgánů .
Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru se měla společnost ČAS – SERVICE domáhat sporné částky ve správním řízení . Podle názoru Městského soudu v Praze nemohl pravomoc Ministerstva vnitra založit ani rozsudek Nejvyššího správního soudu čj . Komp 2/2011-90 . K takovému rozhodování je příslušný zvláštní senát zřízený podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů . Vázáno právním názorem vysloveným Městským soudem v Praze podalo Ministerstvo vnitra návrh zvláštnímu senátu, aby rozhodl kompetenční spor o pravomoc, jehož stranami jsou orgán moci výkonné a soud .
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci zaplacení částky z titulu plnění smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě je správní orgán .
Z odůvodnění:
Nejvyšší soud, který rozhodoval o dovolání v předcházejícím soudním řízení, popřel pravomoc soudů rozhodovat o nároku uplatněném žalobou podanou společností ČAS – SERVICE v občanském soudním řízení, protože vycházel z toho, že se mezi účastníky jedná o vztah založený rozhodnutím dopravního úřadu o závazku veřejné služby, v němž smluvní stany nemají rovné postavení . Ministerstvo vnitra k popření své pravomoci odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze, který přezkoumával rozhodnutí Ministerstva vnitra o nároku uplatněném společností ČAS – SERVICE a dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí je nicotné, protože Ministerstvo vnitra nemělo pravomoc ve věci rozhodnout .
Přitom Ministerstvo vnitra po- ukazuje na to, že je tímto rozsudkem Městského soudu v Praze vázáno . Zvláštní senát proto konstatuje, že se jedná o negativní kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů . Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov . usnesení zvláštního senátu ze dne 24 . 11 . 2004, čj . Konf 3/2003-18, č . 485/2005 Sb . NSS) .
Pro posouzení, jaký orgán má pravomoc rozhodovat ve věci požadavku společnosti ČAS – SERVICE na zaplacení částky 2 477 630 Kč, je nutné identifikovat povahu a podstatu nároku, o němž uvedená společnost tvrdí, že jej má . Podle tvrzení této společnosti se jedná o nárok vzniklý jí v důsledku toho, že v rozhodném období (I . čtvrtletí 2003) ve veřejném zájmu fakticky provozovala veřejnou linkovou osobní dopravu způsobem, který je obvykle zajišťován na základě veřejnoprávní smlouvy . Podle tvrzení ČAS – SERVICE a ostatních skutečností, jež vyšly doposud najevo, je povaha i podstata plnění poskytovaného uvedenou společností nepochybná .
Je tedy nesporné, že uvedené plnění bylo fakticky poskytováno a že jeho poskyto- SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 11/2 016 vání se orgány veřejné moci věcně příslušné k zajišťování veřejné dopravy ve veřejném zájmu ani entity, jež byly těmito orgány reprezentovány (Krajský úřad Jihomoravského kraje, Jihomoravský kraj, Ministerstvo dopravy, resp . Česká republika), nebránily a plnění poskytované společností ČAS – SERVICE „konzumovaly“ .
Z rozhodovací praxe zvláštního senátu vyplývá, že pravomoc orgánu k projednání a rozhodnutí věci musí být určena na základě obsahu podané žaloby, tj . na základě žalobních tvrzení a žalobního petitu . Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru se měl žalobce domáhat svého nároku ve správním řízení (viz usnesení čj . Konf 132/2005-7) . Obdobně byla formulována i právní věta ve vztahu k usnesení ze dne 28 . 5 . 2013, čj . Konf 67/2012-8, č . 2953/2014 Sb . NSS: „Řízení před civilními soudy i soudy ve správním soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční. Žalobce je pánem sporu (dominus litis) a záleží výhradně na něm, zda bude spor vůbec zahájen, jaké námitky budou v řízení uplatněny, vydání jakého rozhodnutí se bude domáhat, případně zda bude spor předčasně ukončen.
Bylo tedy primárně na žalobkyni, aby zvolila, jaké formy ochrany se domáhá a čeho se v řízení dožaduje.“ Podle usnesení ze dne 8 . 3 . 2012, čj . Konf 5/2012-11: „Pravomoc správních orgánů posuzovat spory z veřejnoprávních smluv nebude dána výjimečně tehdy, pokud se žalobce domáhá po žalovaném vydání plnění z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. [občanského zákoníku z roku 1964]. Je-li podání podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší o něm rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. Soud v takovém případě nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního řízení.“ Společnost ČAS – SERVICE v žalobě ze dne 22 . 12 . 2003, doručené Městskému soudu v Brně následující den, tvrdila, že se plnění v částce 2 477 630 Kč domáhá za faktické SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 11 /2016 plnění a že dodatečně uzavřená veřejnoprávní smlouva je neplatná .
Podle § 169 odst . 1 správního řádu rozhodují spory z veřejnoprávní smlouvy správní orgány taxativně v tomto ustanovení vyjmenované . „Sporem z veřejnoprávní smlouvy“ je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze nároků vyplývajících z konkrétního ujednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě . Právní úprava zakotvující možnost uzavřít v určité věci v oblasti veřejného práva veřejnoprávní smlouvu již tím, že zakládá možnost vzniku právního vztahu mezi jednotlivcem a veřejnoprávní entitou jinak než autoritativním jednostranným jednáním veřejnoprávní entity, předpokládá vznik komplexního „souboru“ vzájemných a navzájem provázaných práv a povinností a z nich plynoucích nároků mezi těmito subjekty .
Centrálním bodem tohoto souboru práv a povinností bude daná veřejnoprávní smlouva . Nezřídka však, ačkoli by mělo jít spíše o výjimky, půjde i o práva a povinnosti – striktně vzato – povahy mimosmluvní . Ty budou s veřejnoprávní smlouvou spojené pouze volně, ve smyslu faktické souvislosti mezi nárokem a veřejnoprávní smlouvou, která byla uzavřena, ať už platně, nebo neplatně, nebo nebyla uzavřena, avšak s ohledem na povahu a podstatu vztahu uzavřena být mohla (tzn . že daný vztah mohl být podle zákona veřejnoprávní smlouvou upraven) .
V tomto smyslu je i v oblasti veřejnoprávních smluv představitelná veřejnoprávní obdoba nároků, jakými jsou v oblasti práva soukromého nárok na vydání bezdůvodného obohacení či nárok na náhradu škody . Druhý z uvedených nároků však nelze směšovat s nároky podle zákona č . 82/1998 Sb . S tím ostatně počítá i § 170 správního řádu, podle kterého se při postupu podle části páté upravující veřejnoprávní smlouvy použijí „přiměřeně ustanovení občanského zákoníku, s výjimkou ustanovení o neplatnosti právních jednání a relativní neúčinnosti, ustanovení o odstoupení od smlouvy a odstupném, ustanovení o změně v osobě dlužníka nebo věřitele, nejde-li o právní nástupnictví, usta-
Spor o pravomoc mezi Ministerstvem vnitra a Nejvyšším soudem, za účasti žalobkyně akciové společnosti ČAS – SERVICE a žalovaných 1) Jihomoravského kraje a 2) České republiky – Ministerstva dopravy, ve věci platby za provozování veřejné linkové osobní dopravy .