k informacím Jestliže žadatel o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nezaplatí částku, kterou správní orgán podmínil poskytnutí infor- mace (6 17 odst. 5 tohoto zákona), a správní orgán žádost odloží, je možno toto usne- sení o odložení věci napadnout žalobou ve správním soudnictví. Jestliže však žada- tel požadovanou částku zaplatil a u nadřízeného orgánu neuspěl se svou stížností proti výši úhrady [S 16a odst. 1 písm. d) citovaného zákona], není pro něj dalším možným prostředkem obrany správní žaloba, nýbrž žaloba z titulu bezdůvodného obohacení podle části třetí občanského soudního řádu. Soud v občanském soudním řízení pak přezkoumá, zda byla úhrada vyčíslena v souladu s $ 17 odst. 1 citovaného zákona, tedy zda nepřesahuje náklady spojené s pořízením kopií atd., a zda ceny uvedené v sazebníku zásadním způsobem nepřesahují ceny nezbytné.
(...) V usnesení ze dne 11. 5. 2009, čj. Konf 21/2008-89, vyslovil zvláštní senát následující právní názor: „Základní podmínkou pro to, aby se jednalo o kompetenční spor, je, že dvě či více stran vedou řízení o totožné věci. Za totožné věcí se považují takové věcí, kde je dána totožnost předmětu řízení a totožnost účastníků řízení “ V souladu s těmito závěry zvláštní senát v nyní řešeném návrhu posuzo- val, zda se jednalo o kompetenční spor. Z přiložených podkladů zvláštní senát zjistil, že žalobce brojil před správním sou- dem proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23.
2. 2007 a žádal, aby Městský soud v Praze toto rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V petitu žaloby u obvodního soudu žalobce ale žádal, aby soud v občan- ském soudním řízení vyslovil, že „výše úhra- dy za poskytnutí informací původně určená Pozemkovým úřadem Brno-venkov v jeho přípisu ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. 182/07, čj. 543/2007, na 9 928 Kč se podle ustanovení JS 16a odst. 7 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu R informacím, ve zně- ní pozdějších předpisů snižuje na 500 Kč“.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyla naplně- na základní podmínka kompetenčního spo- ru, a to totožnost předmětu řízení. Proto zvláštní senát uzavřel, že v nyní posuzované věci nevznikl kladný nebo záporný kompe- 559 2301 tenční spor, který by mohl věcně projednat, a návrh odmítl. : I přes tento závěr považuje zvláštní senát za nutné uvést nad rámec vlastních rozhodo- vácích důvodů: Zvláštní senát nezpochybňuje skuteč- nost, že právo na informace, které je založeno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, je právem veřejným a poskytování informací má charakter veřejné služby.
Vztah mezi ža- datelem a povinným subjektem nelze pova- žovat za vztah soukromoprávní, protože si žadatel nemůže svobodně vybírat mezi něko- lika povinnými, subjekty, nečiní soukromo- právní návrh, ale žádá o poskytnutí konkrétní informace, kterou mu mají povinné subjekty povinnost poskytnout. Odepřít poskytnutí informací je možné pouze v případech, které stanoví zákon. Pokud tomu tak není, nejsou povinné subjekty oprávněny do práva na in- formace zasahovat a samy zvažovat, zda je poskytnutí informace vhodné nebo účelné.
Tyto závěry se ale vztahují na právo na infor- mace -jako takové. Otázky týkající se výše úhra- dy nákladů za poskytnutí informace je však nutné posuzovat samostatně, protože se jedná o'nárok jiný, oddělený od práva na informace. V České republice je právo na informace bezplatné. V některých případech jsou však požadované informace tak rozsáhlé, že by po- řízení kopií a jejich zpracování nadměrným způsobem zatěžovalo povinný subjekt - a to jak.finančně, tak časově. Zákon č. 106/1999 Sb. proto v $ 17 odst. 1 stanovil, že povinné sub- jekty v souvislosti s poskytováním informací jsou oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s poříze- ním kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli.
Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. Zákon č. 106/1999 Sb. tak stanovuje horní hranici úhrady. To je v soula- du se směrnicí Evropského parlamentu a Ra- dy 2003/98/ES o opakovaném použití infor- mací veřejného sektoru. Ta v důvodech pro vydání uvádí, že „při vybírání poplatků by celkový příjem neměl přesahovat celkové ná- klady na shromažďování, vytváření, repro- X2 dukci á šíření dokumentů, případně se zapo- 560 čítáním přiměřeného zisku s příslušným ohledem na požadavky samofinancování dotyčného subjektu veřejného sektoru.
Vy- tváření zahrnuje vypracování a sestavová- ní, rozšiřování může rovněž zahrnovat uži- vatelskou | podporu. Náhrady nákladů, včetně přiměřeného zisku, odpovídající plat- ným účetním zásadám a příslušné metodě stanovení nákladů dotyčného subjektu ve- řejného sektoru představují horní hranici Dpoblatků, protože je třeba vyloučit nadměr- ně vysoké ceny. Horní hranice poplatků je stanovena touto směrnicí, aniž je dotčeno právo členských států nebo subjektů veřejné- ho sektoru vybírat nižší nebo vůbec žádné Dpoplalky, a členské státy by měly podporovat subjekty veřejného sektoru, aby dokumenty poskytovaly za poplatky, které nepřesahují mezní náklady na reprodukci a šíření doku- mentů.“ Zvláštní senát upozorňuje, že český překlad směrnice sice hovoří o poplatcích, v anglickém textu je však uveden pojem „charges“, který lze přeložit nejen jako „po- platky“, ale také „náklady“.
Z povahy věci je nutné vycházet ze smyslu daného pojmu. Za ten soud považuje v českém právním prostře- dí pojem „náklady“. Stanovením způsobu a výše úhrady za po- skytnutí informací se dále zabývá zákon č. 106/1999 Sb. v $ 21 odst. 2, který stanoví, že vláda upraví nařízením zásady stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací. Vláda tak učinila nařízením č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k infor- macím, ze dne 29.
3. 2006. Nařízení určuje zá- sady při tvorbě sazebníku úhrad. V $ 3 odst. 3 nařízení je upraveno, že „[plovinný subjekt může v sazebníku stanovit a) částku, do jejíž výše nebude po žadateli úhradu. nákladů vzniklých na základě jedné žádosti požado- vat, b) další případy, v nichž nebude po žada- telí úhradu nákladů vzniklých na základě jed- né žádosti požadovat“ Z nařízení tedy vyplývá, že povinný subjekt může výše specifikované částky upravit, ale není to jeho povinností. Jak uvedeno, podle $ 17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. jsou povinné subjekty v sou- vislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu.
Je proto na jejich uvážení, zda budou či nebudou žádat úhradu nákladů. Otázku úhrad za poskytnutí informací je totiž nutné přezkoumat v každém konkrétním pří- padě samostatně a teprve na základě tohoto posouzení stanovit, zda je úhrada nutná, či ni- koliv. Povinný subjekt může požadovat zapla- cení celé částky, pouze její části, nebo úhradu požadovat nebude. Také tím se odlišuje úhra- da nákladů od placení správních poplatků. Pokud je totiž stanovena povinnost za určitý úkon zaplatit poplatek, může od něj správní orgán upustit jen z důvodů stanovených v právním předpise.
Nemůže sám rozhodovat, jestli poplatek bude po subjektu požadovat, či nikoli. Proto i z těchto závěrů lze odvodit, že úhrada za poskytování informací má odlišný charakter než placení správních poplatků. Povinný subjekt tedy sám zhodnotí, zda bude náhradu nákladů po žadateli požadovat. Pokud ano, oznámí žadateli výši úhrady po- dle $ 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Sděle- ní o požadované úhradě není rozhodnutím podle $ 65 s. ř. s., protože se jím nezakládá, neruší, nemění ani autoritativně nedeklaruje právo nebo povinnost.
Jde o „sdělení úřadu straně“, které není exekvovatelné. Žadatel má právo se rozhodnout, zda úhradu zaplatí, plat- ba je však současně zákonnou podmínkou po- skytnutí informace. Dále se proto zvláštní se- nát zabýval dvěmi situacemi: první nastane, pokud žadatel požadovanou částku nezaplatí, druhá vzniká v případě, že náklady uhradí. Podle $ 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. ' platí, že pokud žadatel stanovenou částku do 60 dnů nezaplatí, povinný subjekt žádost od- xxí loží. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze.
dne 18. 3. 2010, čj. 3 Ads 128/2009-71, č. 2050/2010 Sb. NSS, správně vyslovil, že „[ulsnesení o odložení věci podle f 43 odst. I písm. b) správního řádu z roku 2004 (res- pektive rozhodnutí o odvolání proti němu) je rozhodnůtím ve smyslu f 65 s.ř s. a žalo- ba proti němu je přípustná“. Pokud je tedy žádost odložena pro nezaplacení, může žada- tel proti takovému rozhodnutí brojit žalobou ve správním soudnictví. Protože by důvodem odložení bylo nezaplacení, přezkoumá ovšem správní soud věcně také tuto otázku, v rámci které se bude mimo jiné zabývat výší úhrady.
Tím bude zajištěna nejen ochrana žadatele, ale povinný subjekt nebude mít prostor k zneužívání oznámení o úhradě k tomu, aby neposkytnul požadované informace. V nyní řešeném případě však nastala jiná, druhá situace. Žalobce (žadatel) úhradu za poskytnutí informací ve výši 6 250 Kč zaplatil a následně podal proti výši úplaty stížnost po- dle $ 164 zákona č. 106/1999 Sb. Nadřízený orgán o ní poté rozhodl tak, že výši úhrady potvrdil. Zvláštní senát proto uzavřel, že po- kud k odložení žádosti nedošlo.
a žadatel v tomto konkrétním případě brojí proti vyčís- lení úhrady nákladů a nesouhlasí s jejich výší, může postupovat pořadem práva (třetí část občanského soudního řádu) z titulu bezdů- vodného obohacení, a to vůči státu, resp. správnímu orgánu, který takovou úplatu přijal. Soud v občanském soudním řízení pak pře- zkoumá, zda byla úhrada vyčíslena v souladu s $ 17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., tedy zda nepřesahuje náklady spojené s pořízením ko- pií atd. a zda ceny uvedené v sazebníku zá- sadním způsobem nepřesahují ceny nezbytné.
Zvláštní senát poznamenává, že- -právní úprava úhrady nákladů v zákoně č. 106/1999 Sb. je legislativně nedostatečná, protože se neza- bývá všemi důsledky uhrazení či neuhrazení nákladů požadovaných povinným subjektem. Nijak neupravuje mimo jiné to, zda je možné žadatele od úhrady osvobodit kvůli nemajet- nosti. Tímto postupem může být zamezeno poskytnutí informací i u oprávněných žada- telů. Kvůli nevhodné právní úpravě také do- chází v totožné věci v případě úhrady či ne- zaplacení nákladů ke zcela odlišným právním následkům a možnostem obrany.
Takové ře- šení je pro žadatele nelogické, a může tak být omezeno jejich právo na informace. (...) 561 2302-2304 II. PRÁVNÍ VĚTY | 2302 Řízení před soudem: přezkoumatelnost rozhodnutí ve správním soudnictví k $ 55b odst. I zákona č. 337/ 1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb.» k $ 65 soudního řádu správního Rozhodnutí podle $ 55b odst. 1 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jímž je rozhodnutí správce daně vydané v rámci daňového řízení ná- sledně po přezkoumání potvrzeno, není vyloučeno ze soudního přezkumu ve správ- ním soudnictví.
Spor o pravomoc mezi Obvodním soudem pro Prahu 2 a Městským soudem v Praze, za účasti žalobce Tomáše P. a žalovaného Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkové-