Usnesení o odložení věci podle $ 43 odst. 1 písm. b) správního řádu z roku 2004 (respektive rozhodnutí o odvolání proti němu) je rozhodnutím ve smyslu $ 65 s. ř. s. a žaloba proti němu je přípustná. xx/
Usnesení o odložení věci podle $ 43 odst. 1 písm. b) správního řádu z roku 2004 (respektive rozhodnutí o odvolání proti němu) je rozhodnutím ve smyslu $ 65 s. ř. s. a žaloba proti němu je přípustná. xx/
Nejvyšší správní soud předně považuje za nutné předeslat, že předmětem jeho posou- zení v dané věci je právní otázka, zda usnese- ní podle $ 43 odst. 1 písm. b) s. ř. je přezkou- matelné ve správním soudnictví. Krajský soud se totiž nezabýval meritem věci, neboť do- spělk závěru, že soudní přezkum usnesení, kte- rým byla věc odložena, je vyloučeno ze soudní- ho přezkumu, neboť tento úkon není rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Úko- lem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je tak na základě kasační námitky stěžovatelky posoudit správnost tohoto právního názoru. Při posuzovaní předmětné otázky je třeba vyjít ze setrvalého názoru Nejvyššího správ- ního soudu, že krajský soud je povinen v kaž- dém jednotlivém případě zkoumat, zda se úkon správního orgánu, proti němuž žalobce brojí, dotýká subjektivních práv a povinností žalobce, a zda tedy je rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Přitom paušální přístup, který by celou kategorii rozhodnutí (např. rozhodnutí o zastavení řízení) vylučoval ze soudní ochrany, není namístě a je v příkrém rozporu s principy právního státu. K vylouče- ní určitých úkonů ze soudního přezkumu, a tím zúžení pravomoci soudů jednat a roz- hodovat ve správním soudnictví, je zapotřebí přistupovat restriktivně. Proto nabízejí-li se dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve pro- spěch soudního přezkumu a druhá proti ně- mu, je vždy zapotřebí upřednostnit tu první, resp. v pochybnostech, zda se určitý úkon do- týká práv a povinností žalobce podle $ 65 odst. 1 s. ř. s., a tedy podléhá přezkumu, je na- místě usuzovat, že tomu tak je (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS). C...) V dané věci je třeba posoudit, zda se stěžovatelka domáhala založení, změny, zru- šení nebo závazného určení svých práv nebo povinností, a zda postupem žalovaného správního orgánu, který odložil žádost podle S 43 odst. 1 písm. b) s. ř., mohla být případně zkrácena na svých právech. Pokud by tomu tak bylo, tj. domáhala-li by se stěžovatelka po- dáním založení, změny, zrušení nebo závaz- ného určení svých práv nebo povinností a ža- lovaný správní orgán by věc bez meritorního posouzení odložil, pak je podle názoru Nej- vyššího správního soudu nezbytné, aby byl soud oprávněn přezkoumat, zda tento úkon spočívající v odložení věci byl učiněn v soula- du se zákonem, či nikoli. V předmětné věci požádala stěžovatelka, která byla plátkyní pojistného, aby jí bylo pro- minuto placení pojistného na veřejné zdra- votní pojištění. Žalovaná její žádost usnese- ním odložila [$ 43 odst. 1 písm. b) s. ř.], neboť shledala, že k prominutí placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění není věcně pří- slušná ani ona ani žádný jiný správní orgán. Krajský soud stěžovatelčinu žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že toto usnesení není rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud podotýká, že povin- nost hradit pojistné na veřejné zdravotní po- jištění, kterou má stěžovatelka jako osoba po- dle $ 4 písm. a) ve smyslu $ 5 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění, představu- je zásah do její majetkové sféry, neboť ji ochu- zuje o částku, kterou je povinna zaplatit. Pro danou věc přitom není podstatné, zda tento zásah do jejích majetkových práv nastává pří- mo ze zákona a zda k němu může dojít i dob- rovolným splněním zákonné povinnosti. Na- opak je podstatné, že se stěžovatelka svou žádostí domáhala změny svých povinností a že jí nebylo vyhověno, když její žádost byla odložena. Takový postup se mohl dotknout jejích subjektivních povinností, pokud by jí povinnost odvádět pojistné byla prominuta (samozřejmě pouze za situace, že by tak uči- nil správní orgán, který by k tomu byl věcně příslušný). Nic na tom nemění skutečnost, že odložením žádosti se její právní pozice ne- změnila, neboť takový výklad by vedl k ab- 473 2050 surdnímu závěru, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí, jimiž by správní orgán zamítl jakoukoli (i oprávně- nou) žádost žalobkyně. „Rozhodnutím podle S 65 odst. 1 s. ř s. jsou totiž nejen úkony, kte- ré založily, změnily, zrušily či závazně určí- ly práva a povinnosti žalobce, ale též úkony, které by založení, změnu, zrušení Či závaz- né určení práv a povinností žalobce mohly přívodit, pokud by je správní orgán vydal v souladu s tím, čeho se stěžovatelka ve správ- ním řízení domáhala“ (viz rozsudek vozšíře- ného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54). Pokud by tedy bylo vyhověno stěžovatelčině žádosti o prominutí hrazení pojistného, byla by tím zrušena její subjektivní veřejná povinnost hradit pojistné na veřejné zdravotní pojiště- ní. V souladu s výše uvedeným právním názo- rem je tedy nepochybné, že stěžovatelka se domáhala změny svých veřejných povinností, jak předvídá $ 65 odst. 1 s. ř. s., o nichž bylo rozhodnuto postupem podle $ 43 s. ř. odst. 1 písm. b) s. ř. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že institut odložení věci uprave- ný v $ 43 s. ř. umožňuje správnímu orgánu, aby za splnění zde uvedených podmínek od- ložil věc usnesením bez zahájení řízení. Ten- to postup je výjimkou z jinak platné zásady, že řízení je zahájeno dnem doručení žádosti nebo návrhu věcně a místně příslušnému správnímu orgánu ($ 44 odst. 1 správního řá- du), a též výjimkou ze zásady, dle níž se správ- ní rozhodnutí (largo sensu) vydává ve správ- ním řízení. Účelem $ 43 s. ř. je umožnit správnímu orgánu, aby se zjednodušeným způsobem vypořádal s podáním, které vyka- zuje takovou obsahovou vadu, která znemož- ňuje, aby je správní orgán mohl považovat za žádost. Správní orgán tak nemusí postupovat podle obecných ustanovení o řízení a vyzvat podatele k doplnění žádosti apod., neboť by takový postup byl zjevně neúčelný. Podle $ 43 odst. 1 písm. b) s. ř. „není zahájeno řízení o žádosti a správní orgán věc usnesením od- loží, jestliže bylo učiněno podání, k jehož vy- řízení není věcně příslušný žádný správní orgán“. Toto ustanovení se vztahuje na situa- 474 ce, kdy věcná příslušnost k vyřízení podání nesvědčí žádnému správnímu orgánu ani na základě zvláštních zákonů, na které odkazuje $ 10 s.ř., ani na základě „zbytkového“ ustano- vení $ 133 odst. 1 s. ř., neboť jde o záležitost, jejíž vyřízení a rozhodnutí je zcela mimo sfé- ru působnosti veřejné správy. Podání tedy ani nelze postoupit podle $ 12 s. ř. jinému pří- slušnému správnímu orgánu. Usnesení o od- ložení věci je tak do značné míry usnesením deklaratorním, kterým správní orgán prohla- Šuje, že v důsledku nedostatku věcné přísluš- nosti správních orgánů nebylo správní řízení vůbec zahajováno (více viz Správní řád — Ko- mentář, Josef Vedral, Bova Polygon, Praha 2006, str. 307-308). Na tomto místě je nutné zdůraznit, že proti tomuto usnesení je v sou- ladu s $ 81 odst. 1 s. ř. možné podat řádný opravný prostředek (odvolání), neboť správ- ní řád jeho podání nevylučuje. Protože usnesením o odložení věci podle $ 43 s. ř. správní orgány věc končí, a určují tak její právní osud, je toto rozhodnutí vý- znamným zásahem do právní sféry navrlhova- tele. Tento závěr je nadto podpořen také tím, že rozhodnutí je činěno mimo správní řízení, v důsledku čehož nemá žadatel procesní po- stavení účastníka správního řízení, přičemž žádosti nejenže není vyhověno, ale dokonce není ani věcně posouzena. To vše svědčí pro soudní přezkoumatelnost takového rozhod- nutí. Nejvyšší správní soud připomíná, že již dříve (ve věcech týkajících se odložení věci dle $ 66 zákona č. 200/1990 Sb., o přestup- cích, ve spojení s $ 43 odst. 1 s. ř., v řízení o návrhu podaného podle $ 68 odst. 1 téhož zákona, tj. zákona o přestupcích) dospěl k zá- věru, že rozhodnutí o odložení věci je toz- hodnutím ve smyslu $ 65 s. ř. s., proti němuž (respektive proti rozhodnutí o odvolání) je přípustné bránit se správní žalobou, neboť se jím zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti (viz rozsudek Nejvyýš- šího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, čj. 9 As 57/2008-35). Závěr, že usnesení o odložení věci podle $ 43 odst. i písm. b) s. ř. podléhá přezkumu ve správním soudnictví, týká-li se subjektiv- ních práv žalobce, je podpořen rovněž argu- mentem reduciio ad absurdum, podle něhož by byla ze soudního přezkumu vyloučena ta- ké ta rozhodnutí, kterými by správní orgány zcela účelově odkládaly i jednoznačně opráv- něné žádosti a návrhy, což by ve svém důsled- ku mohlo vést k odepření přístupu k soudu. Z tohoto důvodu musí podléhat usnesení o odložení žádosti podle $ 43 odst. 1 písm. b) přezkumu ve správním soudnictví, týká-li se subjektivních práv žalobce v tom smyslu, že by mohly být založeny, měněny, rušeny či zá- vazně určeny, pokud by správní orgán roz- hodl v souladu s žádostí žadatelky. Krajský soud proto pochybil, pokud žalo- bu stěžovatelky odmítl, protože usnesení po- dle $ 43 odst. 1 písm. b) s. ř. o odložení věci, proti kterému brojila stěžovatelka, bylo roz- hodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. pře- zkoumatelným ve správním soudnictví. V dal- ším řízení tedy krajský soud přezkoumá, zda její žádost ze dne 19. 2. 2008 o prominutí pla- cení pojistného na veřejné zdravotní pojiště- ní byla odložena v souladu se zákonem, či ni- koli. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že touto otázkou, která je meritem věci, se však nezabýval. (...) 2051 Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o zastavení územního řízení k $ 65 odst. 1 soudního řádu správního k $ 35 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb.» 24 Rozhodnutí o zastavení řízení [$ 35 odst. 3 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.)] je rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s.
Ing. Ladislava K. proti Všeobecné zdravotní pojišťovně o pojistné na veřejné zdravotní
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelka podala kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby z důvodů § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. V této souvislosti je nutné podotknout, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98).
Nejvyšší správní soud předně považuje za nutné předeslat, že předmětem jeho posouzení v dané věci je právní otázka, zda usnesení podle § 43 odst. 1 písm. b) s. ř. je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Krajský soud se totiž nezabýval meritem věci, neboť dospěl k závěru, že soudní přezkum usnesení, kterým byla věc odložena, je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť tento úkon není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je tak na základě kasační námitky stěžovatelky posoudit správnost tohoto právního názoru.
Při posuzovaní předmětné otázky je třeba vyjít ze setrvalého názoru Nejvyššího správního soudu, že krajský soud je povinen v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se úkon správního orgánu, proti němuž žalobce brojí, dotýká subjektivních práv a povinností žalobce, a zda tedy je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Přitom paušální přístup, který by celou kategorii rozhodnutí (např. rozhodnutí o zastavení řízení) vylučoval ze soudní ochrany, není na místě a je v příkrém rozporu s principy právního státu. K vyloučení určitých úkonů ze soudního přezkumu, a tím zúžení pravomoci soudů jednat a rozhodovat ve správním soudnictví, je zapotřebí přistupovat restriktivně. Proto nabízejí
li se dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch soudního přezkumu a druhá proti němu, je vždy zapotřebí upřednostnit tu první, resp. v pochybnostech, zda se určitý úkon dotýká práv a povinností žalobce podle § 65 odst. 1 s. ř. s. a tedy podléhá přezkumu, je na místě usuzovat, že tomu tak je (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, přístupný na www.nssoud.cz).
Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí jen ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
V dané věci je třeba posoudit, zda se stěžovatelka domáhala založení, změny, zrušení nebo závazného určení svých práv nebo povinností, a zda postupem žalovaného správního orgánu, který odložil žádost podle § 43 s. ř. odst. 1 písm. b) s. ř., mohla být případně zkrácena na svých právech. Pokud by tomu tak bylo, tj. domáhala-li by se stěžovatelka podáním založení, změny, zrušení nebo závazného určení svých práv nebo povinností a žalovaný správní orgán by věc bez meritorního posouzení věc odložil, pak je podle názoru Nejvyššího správního soudu nezbytné, aby byl soud oprávněn přezkoumat, zda tento úkon spočívající v odložení věci byl učiněn v souladu se zákonem či nikoli.
V předmětné věci požádala stěžovatelka, která byla plátkyní pojistného, aby jí bylo prominuto placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Žalovaná její žádost usnesením odložila § 43 s. ř. odst. 1 písm. b) s. ř., neboť shledala, že k prominutí placení pojistného na veřejném zdravotním pojištění není věcně příslušná ani ona ani žádný jiný správní orgán. Krajský soud stěžovatelčinu žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že toto usnesení není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud podotýká, že povinnost hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění, kterou má stěžovatelka jako osoba podle § 4 písm. a) ve smyslu § 5 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění, představuje zásah do její majetkové sféry, neboť ji ochuzuje o částku, kterou je povinna zaplatit. Pro danou věc přitom není podstatné, zda tento zásah do jejích majetkových práv nastává přímo ze zákona a zda k němu může dojít i dobrovolným splněním zákonné povinnosti. Naopak je podstatné, že se stěžovatelka svou žádostí domáhala změny svých povinností a že jí nebylo vyhověno, když její žádost byla odložena. Takový postup se mohl dotknout jejích subjektivních povinností, pokud by jí povinnost odvádět pojistné byla prominuta (samozřejmě pouze za situace, že by tak učinil správní orgán, který by k tomu byl věcně příslušný). Nic na tom nemění skutečnost, že odložením žádosti se její právní pozice nezměnila, neboť takový výklad by vedl k absurdnímu závěru, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí, jimiž by správní orgán zamítl jakoukoli (i oprávněnou) žádost žalobkyně. Rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. jsou totiž nejen úkony, které založily, změnily, zrušily či závazně určily práva a povinnosti žalobce, ale též úkony, které by založení, změnu, zrušení či závazné určení práv a povinností žalobce mohly přivodit, pokud by je správní orgán vydal v souladu s tím, čeho se stěžovatelka ve správním řízení domáhala (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54). Pokud by tedy bylo vyhověno stěžovatelčině žádosti o prominutí hrazení pojistného, byla by tím zrušena její subjektivní veřejná povinnost hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění. V souladu s výše uvedeným právním názorem je tedy nepochybné, že stěžovatelka se domáhala změny svých veřejných povinností, jak předvídá § 65 odst. 1 s. ř. s., o nichž bylo rozhodnuto postupem podle § 43 s. ř. odst. 1 písm. b) s. ř.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že institut odložení věci upravený v § 43 s. ř. umožňuje správnímu orgánu, aby za splnění zde uvedených podmínek odložil věc usnesením bez zahájení řízení. Tento postup je výjimkou z jinak platné zásady, že řízení je zahájeno dnem doručení žádosti nebo návrhu věcně a místně příslušnému správnímu orgánu (§ 44 odst. 1 správního řádu), a též výjimkou ze zásady, dle níž se správní rozhodnutí (largo sensu) vydává ve správním řízení. Účelem § 43 s. ř. je umožnit správnímu orgánu, aby se zjednodušeným způsobem vypořádal s podáním, které vykazuje takovou obsahovou vadu, která znemožňuje, aby je správní orgán mohl považovat za žádost. Správní orgán tak nemusí postupovat podle obecných ustanovení o řízení a vyzvat podatele k doplnění žádosti apod., neboť by takový postup byl zjevně neúčelný. Podle § 43 odst. 1 písm. b) s. ř. není zahájeno řízení o žádosti a správní orgán věc usnesením odloží, jestliže bylo učiněno podání, k jehož vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán. Toto ustanovení se vztahuje na situace, kdy věcná příslušnost k vyřízení podání nesvědčí žádnému správnímu orgánu ani na základě zvláštních zákonů, na které odkazuje § 10 s. ř., ani na základě „zbytkového“ ustanovení § 133 odst. 1 s. ř., neboť jde o záležitost, jejíž vyřízení a rozhodnutí je zcela mimo sféru působnosti veřejné správy. Podání tedy ani nelze postoupit podle § 12 s. ř. jinému příslušnému správnímu orgánu. Usnesení o odložení věci je tak do značné míry usnesením deklaratorním, kterým správní orgán prohlašuje, že v důsledku nedostatku věcné příslušnosti správních orgánů nebylo správní řízení vůbec zahajováno (více viz Správní řád – Komentář, Josef Vedral, Bova Polygon, Praha 2006, str. 307-308). Na tomto místě je nutné zdůraznit, že proti tomuto usnesení je v souladu s § 81 odst. 1 s. ř. možné podat řádný opravný prostředek (odvolání), neboť správní řád jeho podání nevylučuje.
Protože usnesením o odložení věci podle § 43 s. ř. správní orgány věc končí, a určují tak její právní osud, je toto rozhodnutí významným zásahem do právní sféry navrhovatele. Tento závěr je nadto podpořen také tím, že rozhodnutí je činěno mimo správní řízení, v důsledku čehož nemá žadatel procesní postavení účastníka správního řízení, přičemž žádosti nejenže není vyhověno, ale dokonce není ani věcně posouzena. To vše svědčí pro soudní přezkoumatelnost takového rozhodnutí. Nejvyšší správní soud připomíná, že již dříve (ve věcech týkajících se odložení věci dle § 66 zákona o přestupcích, ve spojení s § 43 odst. 1 s. ř., v řízení o návrhu podaného podle § 68 odst. 1 téhož zákona, tj. zákona o přestupcích) dospěl k závěru, že rozhodnutí o odložení věci je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., proti němuž (respektive proti rozhodnutí o odvolání) je přípustné bránit se správní žalobou, neboť se jím zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 As 57/2008 - 35).
Závěr, že usnesení o odložení věci podle § 43 odst. 1 písm. b) s. ř. podléhá přezkumu ve správním soudnictví, týká-li se subjektivních práv žalobce, je podpořen rovněž argumentem reductio ad absurdum, podle něhož by byla ze soudního přezkumu vyloučena také ta rozhodnutí, kterými by správní orgány zcela účelově odkládaly i jednoznačně oprávněné žádosti a návrhy, což by ve svém důsledku mohlo vést k odepření přístupu k soudu. Z tohoto důvodu musí podléhat usnesení o odložení žádosti podle § 43 odst. 1 písm. b) přezkumu ve správním soudnictví týká-li se subjektivních práv žalobce v tom smyslu, že by mohly být založeny, měněny, rušeny či závazně určeny, pokud by správní orgán rozhodl v souladu s žádostí žadatelky.
Krajský soud proto pochybil, pokud žalobu stěžovatelky odmítl, protože usnesení podle § 43 odst. 1 písm. b) s. ř. o odložení věci, proti kterému brojila stěžovatelka, bylo rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. přezkoumatelným ve správním soudnictví. V dalším řízení tedy krajský soud přezkoumá, zda její žádost ze dne 19. 2. 2008 o prominutí placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění byla odložena v souladu se zákonem či nikoli. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že touto otázkou, která je meritem věci, se však nezabýval.
Nejvyšší správní soud přitom v této souvislosti považuje za nezbytné připomenout, že nepřehlédl nesprávný procesní postup správního orgánu prvního stupně. Ten totiž nejprve vadně v poučení napadeného usnesení uvedl, že se proti němu nelze odvolat, přestože podle § 81 odst. 1 s. ř. ve spojení s § 76 odst. 5 s. ř. je možné proti usnesení podat odvolání, pokud správní řád nestanoví jinak, což však v tomto případě nečiní. Stěžovatelka navzdory tomuto vadnému poučení o odvolání podala správně odvolání u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Vyčerpala tak všechny řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Správní orgán prvního stupně však odvolání odvolacímu orgánu nepostoupil a sám o něm rozhodl. Byť toto rozhodnutí o odvolání nemá formální náležitosti § 68 s. ř., naplňuje materiální znaky rozhodnutí, neboť jak bylo výše popsáno zasahuje do hmotně-právního postavení stěžovatelky. Z rozhodnutí o odvolání vyplynulo, že správní orgán považuje napadené rozhodnutí za konečné, a proto o odvolání rozhodl sám, aniž by je postoupil odvolacímu orgánu.
Za této situace nelze podle Nejvyššího správního soudu připisovat stěžovatelce k tíži, že podala žalobu proti napadenému prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o její žádosti, a nikoli proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o jejím odvolání, a činit z této skutečnosti pro ni nepříznivé závěry. Z žaloby stěžovatelky je totiž zřejmé, že brojila i proti rozhodnutí o jejím odvolání, a proto se nejedná o neodstranitelnou vadu, jež by měla vést k odmítnutí návrhu podle § 37 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud je proto povinen o žalobě rozhodnout meritorně, neboť odvolací rozhodnutí tvoří s rozhodnutím vydaným v prvním stupni jeden celek. Opačný přístup při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví by byl přepjatým formalismem, který naprosto neodpovídá principu materiálního právního státu ani samotnému poslání soudnictví (shodně též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009 - 48, přístupné na www.nssoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), neboť je povinen přezkoumat, zda usnesení podle § 43 odst. 1 písm. b) s. ř. o odložení věci bylo vydáno v souladu se zákonem. V dalším řízení bude na krajském soudu, aby kromě následování právního názoru zdejšího soudu vyjádřeného ve odůvodnění tohoto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), znovu přezkoumal žalobní námitky stěžovatelky týkající postupu správního orgánu při vydání napadeného usnesení a následného odvolacího řízení, které mělo být vedeno příslušným odvolacím orgánem (dle § 53 zákona o veřejném zdravotním pojištění se jedná o rozhodčí orgán žalované).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu