I. Rozhodnutí Exekutorské komory České republiky o určení podílu zástupce na odměně zastupovaného exekutora podle § 16 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, je rozhodnutím soukromoprávní povahy o majetkových nárocích odvolaného soudního exekutora a jeho zástupce; k řízení o žalobě proti takovému rozhodnutí je příslušný soud v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).
II. Pro posuzování pravomoci soudů v občanském soudním řízení a soudů ve správním soudnictví má význam právo hmotné, nikoli právo procesní.
2012. Poté dne 22. 11. 2012 rozhodlo Prezidium Komory o podílu zástupkyně odvolaného soudního exekutora tak, že jí stanovilo podíl na odměně ve výši 90 % ode dne ustanovení JUDr. Jany Tvrdkové zástupcem Mgr. Romana Vytejčka.
Proti rozhodnutí Prezidia Komory podal žalobce 11. 1. 2013 správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Namítal, že pravomoc Komory rozhodnout o podílu na odměně zástupce odvolaného exekutora je dána až po uplynutí dvou měsíců od rozhodnutí o ustanovení zástupce. V daném případě bylo rozhodnutí o ustanovení zástupce odvolaného soudního exekutora doručeno žalobci dne 2. 10. 2012, proto rozhodnutí o odměně nemohlo být vydáno přede dnem 3. 12. 2012. Co se týče stanovení výše odměny, je rozhodnutí Komo-
č. 303/2013 Sb.
ry nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podíl na odměně je stanoven ve prospěch zástupkyně odvolaného exekutora a nereflektuje spravedlivou dělbu odměny s ohledem na stav exekučního řízení a vymožené plnění. Civilní úsek Krajského soudu v Brně věc dne 31. 1. 2013 předložil Vrchnímu soudu v Olomouci podle § 104a odst. 2 o. s. ř. k rozhodnutí o věcné příslušnosti; podle jeho názoru je k řízení o podané žalobě věcně a místně příslušný Městský soud v Brně. Vrchní soud v Olomouci přípisem ze dne 7. 3. 2013, čj. Ncp 167/2013, vrátil spis krajskému soudu bez věcného vyřízení. Uvedl, že podle jeho názoru jsou právní vztahy založené rozhodnutím o ustanovení zástupce exekutora a rozhodnutím o určení odměny zástupce exekutora správněprávní povahy. Tím, že zákon vtěluje rozhodnutí o ustanovení zástupce i o určení odměny do jednoho ustanovení (§ 16 odst. 6 exekutorského řádu), vyjadřuje jejich shodnou povahu. Uzavřel, že pokud krajský soud trvá na odlišném stanovisku, je třeba, aby byla věc předložena k rozhodnutí
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
o příslušnosti zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne
2012. Poté dne 22. 11. 2012 rozhodlo Prezidium Komory o podílu zástupkyně odvolaného soudního exekutora tak, že jí stanovilo podíl na odměně ve výši 90 % ode dne ustanovení JUDr. Jany Tvrdkové zástupcem Mgr. Romana Vytejčka.
Proti rozhodnutí Prezidia Komory podal žalobce 11. 1. 2013 správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Namítal, že pravomoc Komory rozhodnout o podílu na odměně zástupce odvolaného exekutora je dána až po uplynutí dvou měsíců od rozhodnutí o ustanovení zástupce. V daném případě bylo rozhodnutí o ustanovení zástupce odvolaného soudního exekutora doručeno žalobci dne 2. 10. 2012, proto rozhodnutí o odměně nemohlo být vydáno přede dnem 3. 12. 2012. Co se týče stanovení výše odměny, je rozhodnutí Komo-
č. 303/2013 Sb.
ry nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podíl na odměně je stanoven ve prospěch zástupkyně odvolaného exekutora a nereflektuje spravedlivou dělbu odměny s ohledem na stav exekučního řízení a vymožené plnění. Civilní úsek Krajského soudu v Brně věc dne 31. 1. 2013 předložil Vrchnímu soudu v Olomouci podle § 104a odst. 2 o. s. ř. k rozhodnutí o věcné příslušnosti; podle jeho názoru je k řízení o podané žalobě věcně a místně příslušný Městský soud v Brně. Vrchní soud v Olomouci přípisem ze dne 7. 3. 2013, čj. Ncp 167/2013, vrátil spis krajskému soudu bez věcného vyřízení. Uvedl, že podle jeho názoru jsou právní vztahy založené rozhodnutím o ustanovení zástupce exekutora a rozhodnutím o určení odměny zástupce exekutora správněprávní povahy. Tím, že zákon vtěluje rozhodnutí o ustanovení zástupce i o určení odměny do jednoho ustanovení (§ 16 odst. 6 exekutorského řádu), vyjadřuje jejich shodnou povahu. Uzavřel, že pokud krajský soud trvá na odlišném stanovisku, je třeba, aby byla věc předložena k rozhodnutí
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
o příslušnosti zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne
30. 1. 2014, čj. 30 A 38/2013-16, žalobu odmítl a poučil žalobce o možnosti domáhat se jeho práva podáním žaloby u Městského soudu v Brně rozhodujícího v občanském soudním řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že rozhodnutí Komory o odměně zástupce odvolaného exekutora je rozhodnutím soukromoprávní povahy, neboť se týká majetkového nároku mezi dvěma subjekty navzájem, nikoliv veřejného subjektivního práva. K projednání a rozhodnutí věci je podle něj příslušný Městský soud v Brně. Krajský soud dále konstatoval, že přípis Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla věc krajskému soudu vrácena bez věcného vyřízení, nelze považovat za popření pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, krajskému soudu tedy nevznikla povinnost předložit věc k rozhodnutí o příslušnosti zvláštnímu senátu.
Žalobce poté podal žalobu podle § 244 a násl. o. s. ř. k Městskému soudu v Brně rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Městský soud v Brně se neztotožnil s argumentací Krajského soudu v Brně, že k rozhodování předmětné věci jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení a podal zvláštnímu senátu návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. Odkázal na § 15 odst. 5 a § 16 odst. 6 exekučního řádu, podle nichž lze proti rozhodnutí Komory o ustanovení zástupce a určení podílu na odměně zastupovaného exekutora podat řádný opravný prostředek k soudu. Zdůraznil, že v projednávané věci jde o určení podílu zástupce na odměně zastupovaného exekutora. Ztotožnil se se závěrem Vrchního soudu v Olomouci, že jak rozhodnutí o ustanovení zástupce, tak rozhodnutí o určení podílu na odměně jsou shodné – správněprávní – povahy, neboť jejich právní úprava je vtělena do jednoho zákonného ustanovení.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí v této věci je soud v občanském soudním řízení.
Z odůvodnění:
(...) V projednávaném případě byla žalobci – odvolanému soudnímu exekutorovi – ustanovena Komorou zástupkyně dle § 16
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
odst. 1 exekutorského řádu. Vzhledem k tomu, že Komoře do 2 měsíců od ustanovení zástupce nebyla předložena dohoda o podílu zástupce na odměně zastupovaného exekutora, rozhodla Komora o výši této odměny svým rozhodnutím dne 22. 11. 2012 podle § 16 odst. 1 exekučního řádu.
Zvláštní senát se při posuzování předmětného kompetenčního sporu nejprve zabýval charakterem odměny soudního exekutora, poté hodnotil povahu rozhodnutí Komory o určení podílu zástupce na odměně zastupovaného exekutora.
Profesní komory jsou právnickými osobami, jimž zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, a jsou tedy správními orgány ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, čj. 1 As 21/2004-38, č. 688/2005 Sb. NSS). Profesní komory, stejně jako jiné správní orgány, mohou rozhodovat spory vyplývající ze soukromoprávních vztahů nebo spory o právech a povinnostech osob v oblasti veřejné správy. Je proto nutné vždy zkoumat povahu a charakter práv nebo povinností, o nichž profesní komora rozhoduje. Pro posouzení charakteru věci má přitom význam právo hmotné a nikoli právo procesní. Opačný názor by vedl k absurdním závěrům, neboť všude tam, kde zákonodárce svěřil rozhodování o soukromém právu správnímu orgánu, který nemůže rozhodovat jinak než v rámci správního řízení, by automaticky muselo jít o věc veřejnoprávní podléhající kontrole správních soudů. S takovým přístupem by dělení soudní ochrany v závislosti na tom, o jakém právu správní orgán rozhodoval, zcela ztratilo smysl (viz usnesení zvláštního senátu ze dne 18. 9. 2007, čj. Konf 23/2006-6, č. 1431/2008 Sb. NSS).
Exekučním řádem přenesl stát na exekutory část svých mocenských pravomocí. Současně stanovil, že exekutor vykonává tuto činnost nezávisle a nestranně (§ 2 citovaného zákona). Nezávislost exekutora je zabezpečena v rámci exekučního řádu různými způsoby, mimo jiné též úpravou obsaženou v § 3, dle něhož „exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu“ a současně je omezen na výdělečných činnostech (viz nález Ústavního soudu ze dne
30. 1. 2014, čj. 30 A 38/2013-16, žalobu odmítl a poučil žalobce o možnosti domáhat se jeho práva podáním žaloby u Městského soudu v Brně rozhodujícího v občanském soudním řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že rozhodnutí Komory o odměně zástupce odvolaného exekutora je rozhodnutím soukromoprávní povahy, neboť se týká majetkového nároku mezi dvěma subjekty navzájem, nikoliv veřejného subjektivního práva. K projednání a rozhodnutí věci je podle něj příslušný Městský soud v Brně. Krajský soud dále konstatoval, že přípis Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla věc krajskému soudu vrácena bez věcného vyřízení, nelze považovat za popření pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, krajskému soudu tedy nevznikla povinnost předložit věc k rozhodnutí o příslušnosti zvláštnímu senátu.
Žalobce poté podal žalobu podle § 244 a násl. o. s. ř. k Městskému soudu v Brně rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Městský soud v Brně se neztotožnil s argumentací Krajského soudu v Brně, že k rozhodování předmětné věci jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení a podal zvláštnímu senátu návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. Odkázal na § 15 odst. 5 a § 16 odst. 6 exekučního řádu, podle nichž lze proti rozhodnutí Komory o ustanovení zástupce a určení podílu na odměně zastupovaného exekutora podat řádný opravný prostředek k soudu. Zdůraznil, že v projednávané věci jde o určení podílu zástupce na odměně zastupovaného exekutora. Ztotožnil se se závěrem Vrchního soudu v Olomouci, že jak rozhodnutí o ustanovení zástupce, tak rozhodnutí o určení podílu na odměně jsou shodné – správněprávní – povahy, neboť jejich právní úprava je vtělena do jednoho zákonného ustanovení.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí v této věci je soud v občanském soudním řízení.
Z odůvodnění:
(...) V projednávaném případě byla žalobci – odvolanému soudnímu exekutorovi – ustanovena Komorou zástupkyně dle § 16
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
odst. 1 exekutorského řádu. Vzhledem k tomu, že Komoře do 2 měsíců od ustanovení zástupce nebyla předložena dohoda o podílu zástupce na odměně zastupovaného exekutora, rozhodla Komora o výši této odměny svým rozhodnutím dne 22. 11. 2012 podle § 16 odst. 1 exekučního řádu.
Zvláštní senát se při posuzování předmětného kompetenčního sporu nejprve zabýval charakterem odměny soudního exekutora, poté hodnotil povahu rozhodnutí Komory o určení podílu zástupce na odměně zastupovaného exekutora.
Profesní komory jsou právnickými osobami, jimž zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, a jsou tedy správními orgány ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, čj. 1 As 21/2004-38, č. 688/2005 Sb. NSS). Profesní komory, stejně jako jiné správní orgány, mohou rozhodovat spory vyplývající ze soukromoprávních vztahů nebo spory o právech a povinnostech osob v oblasti veřejné správy. Je proto nutné vždy zkoumat povahu a charakter práv nebo povinností, o nichž profesní komora rozhoduje. Pro posouzení charakteru věci má přitom význam právo hmotné a nikoli právo procesní. Opačný názor by vedl k absurdním závěrům, neboť všude tam, kde zákonodárce svěřil rozhodování o soukromém právu správnímu orgánu, který nemůže rozhodovat jinak než v rámci správního řízení, by automaticky muselo jít o věc veřejnoprávní podléhající kontrole správních soudů. S takovým přístupem by dělení soudní ochrany v závislosti na tom, o jakém právu správní orgán rozhodoval, zcela ztratilo smysl (viz usnesení zvláštního senátu ze dne 18. 9. 2007, čj. Konf 23/2006-6, č. 1431/2008 Sb. NSS).
Exekučním řádem přenesl stát na exekutory část svých mocenských pravomocí. Současně stanovil, že exekutor vykonává tuto činnost nezávisle a nestranně (§ 2 citovaného zákona). Nezávislost exekutora je zabezpečena v rámci exekučního řádu různými způsoby, mimo jiné též úpravou obsaženou v § 3, dle něhož „exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu“ a současně je omezen na výdělečných činnostech (viz nález Ústavního soudu ze dne
23. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 290/05, N 44/40 SbNU 363, č. 44/2006 Sb. ÚS). Exekuční řád 1165
je tedy nepochybně veřejnoprávní normou, neboť upravuje postavení soudních exekutorů, jejich výjimečné postavení v rámci výkonu rozhodnutí a dohled ministerstva nad jejich činností. Na druhé straně ovšem odměna za činnost soudního exekutora, na kterou má podle zákona nárok, je svou povahou nárokem soukromoprávním.
K charakteru odměny soudního exekutora se vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, ST 23/42 SbNU 545, č. 23/2006 Sb. ÚS. Zdůraznil, že „exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele“. Svoji činnost vykonává soustavně, za účelem dosažení zisku a na vlastní riziko. Z úspěšného provedení exekuce má „zisk (odměnu), ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale ani nákladů exekuce. [...] Exekutor vykonává svoji činnost za úplatu“, přičemž „právo na náhradu nákladů mu je zásadně přiznáváno proti povinnému nebo ve výjimečných případech za podmínek stanovených zákonem proti oprávněnému. [...] Exekutor, jako nositel takto přiznané pohledávky, není již v postavení vykonavatele veřejné moci, ale v postavení běžného věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase jen nástroji exekučního řízení. [...] Exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení.“ (viz body 5, 6 a 7 citovaného stanoviska). Podle Ústavního soudu tedy odměna exekutora nemá veřejnoprávní atributy, ale je soukromoprávní odměnou za vykonanou činnost, přestože převážná část činnosti soudního exekutora souvisí s postavením exekutora jako vykonavatele veřejné moci.
Rozhodnutím o určení podílu zástupce na odměně zastupovaného exekutora (§ 16 odst. 1 exekučního řádu) Komora nahrazuje nedostatek vůle smluvních stran při vyjednávání o uzavření dohody o podílu na odměně. Je zřejmé, že Komora při vydání tohoto rozhodnutí ingeruje do procesu uzavírání dohody mezi zástupcem exekutora a odvolaným exekutorem. Má významná oprávnění, která omezují vůli stran při
jednání o výši jejich majetkového nároku za vykonanou činnost. Exekuční řád primárně počítá s tím, že odvolaný soudní exekutor a jeho zástupce dospějí na základě dvoustranného vyjednávání k dohodě, v níž bude stanoven podíl zástupce na odměně zastupovaného exekutora pro všechny případy zastupování podle objemu reálně vykonané práce. Při jednání o výši takového podílu vystupuje odvolaný soudní exekutor i jeho zástupce v rovném postavení, žádný z nich není nadřazen druhému a nemůže prosadit svou vůli (přiměřeně viz usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 4. 2005, čj. Konf 54/2003-13, č. 609/2005 Sb. NSS, nebo ze dne
23. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 290/05, N 44/40 SbNU 363, č. 44/2006 Sb. ÚS). Exekuční řád 1165
je tedy nepochybně veřejnoprávní normou, neboť upravuje postavení soudních exekutorů, jejich výjimečné postavení v rámci výkonu rozhodnutí a dohled ministerstva nad jejich činností. Na druhé straně ovšem odměna za činnost soudního exekutora, na kterou má podle zákona nárok, je svou povahou nárokem soukromoprávním.
K charakteru odměny soudního exekutora se vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, ST 23/42 SbNU 545, č. 23/2006 Sb. ÚS. Zdůraznil, že „exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele“. Svoji činnost vykonává soustavně, za účelem dosažení zisku a na vlastní riziko. Z úspěšného provedení exekuce má „zisk (odměnu), ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale ani nákladů exekuce. [...] Exekutor vykonává svoji činnost za úplatu“, přičemž „právo na náhradu nákladů mu je zásadně přiznáváno proti povinnému nebo ve výjimečných případech za podmínek stanovených zákonem proti oprávněnému. [...] Exekutor, jako nositel takto přiznané pohledávky, není již v postavení vykonavatele veřejné moci, ale v postavení běžného věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase jen nástroji exekučního řízení. [...] Exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení.“ (viz body 5, 6 a 7 citovaného stanoviska). Podle Ústavního soudu tedy odměna exekutora nemá veřejnoprávní atributy, ale je soukromoprávní odměnou za vykonanou činnost, přestože převážná část činnosti soudního exekutora souvisí s postavením exekutora jako vykonavatele veřejné moci.
Rozhodnutím o určení podílu zástupce na odměně zastupovaného exekutora (§ 16 odst. 1 exekučního řádu) Komora nahrazuje nedostatek vůle smluvních stran při vyjednávání o uzavření dohody o podílu na odměně. Je zřejmé, že Komora při vydání tohoto rozhodnutí ingeruje do procesu uzavírání dohody mezi zástupcem exekutora a odvolaným exekutorem. Má významná oprávnění, která omezují vůli stran při
jednání o výši jejich majetkového nároku za vykonanou činnost. Exekuční řád primárně počítá s tím, že odvolaný soudní exekutor a jeho zástupce dospějí na základě dvoustranného vyjednávání k dohodě, v níž bude stanoven podíl zástupce na odměně zastupovaného exekutora pro všechny případy zastupování podle objemu reálně vykonané práce. Při jednání o výši takového podílu vystupuje odvolaný soudní exekutor i jeho zástupce v rovném postavení, žádný z nich není nadřazen druhému a nemůže prosadit svou vůli (přiměřeně viz usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 4. 2005, čj. Konf 54/2003-13, č. 609/2005 Sb. NSS, nebo ze dne
17. 2. 2009, čj. Konf 10/2008-15, č. 1835/2009 Sb. NSS). Nedospějí-li odvolaný soudní exekutor a jeho zástupce k dohodě, určí podíl na odměně Komora autoritativně podle zásad spravedlivého uspořádání na základě konkrétních okolností dané věci (opačně srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 7. 2004, čj. Konf 92/2003-18, č. 336/2004 Sb. NSS).
S ohledem na soukromoprávní charakter odměny soudního exekutora (srov. zejm. shora citované stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06) a na rovné postavení účastníků při vyjednávání o uzavření dohody o podílu na odměně zvláštní senát konstatuje, že rozhodnutí Komory o určení podílu zástupce na odměně zastupovaného exekutora podle § 16 odst. 1 exekučního řádu je rozhodnutím soukromoprávní povahy o majetkových nárocích odvolaného soudního exekutora a jeho zástupce; k řízení o žalobě proti rozhodnutí Prezidia Komory ze dne 22. 11. 2012, tak je příslušný soud v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).
Shora vyslovený závěr potvrzuje i doktrína. Podle ní je nutné žalobu proti rozhodnutí Komory o určení podílu na odměně nutné směřovat k soudům rozhodujícím v občanském soudním řízení, neboť „prezidium jako orgán profesní samosprávy rozhodlo o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů. Nárok na podíl na odměně mezi exekutorem, jeho zástupcem, nástupcem či dědici je totiž majetkovým nárokem mezi nimi navzájem, a nikoliv veřejným subjektivním právem.“ (Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář.
3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2013. s. 78). (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Spor o pravomoc mezi Městským soudem v Brně a Krajským soudem v Brně ve věci po- *) S účinností od 1. 1. 2013 změněno zákonem č. 396/2012 Sb. a s účinností od 1. 1. 2014 změněno zákonem k § 7 odst. 1 občanského soudního řádu dílu zástupkyně na odměně zastoupeného exekutora.