21. 5. 2008, čj. Konf 31/2007-82, č. 1675/2008 Sb. NSS.
Ministerstvo vnitra, kterému byl návrh žalobce soudem postoupen, usnesením ze dne
12. 1. 2009 řízení ve věci přerušilo, neboť další řízení, která byla u něj žalobkyní zahájena, představují ve vztahu k tomuto řízení řízení o předběžných otázkách.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
V průběhu přerušení řízení došlo Ministerstvo vnitra po přijetí nařízení Rady (ES) č. 1370/2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70 k závěru, podle něhož smlouvy o závazku veřejné služby ztratily povahu subordinačních veřejnoprávních smluv a k řešení sporů z nich je věcně příslušné Ministerstvo dopravy. Usnesením věc postoupilo Ministerstvu dopravy, které se však s názorem Ministerstva vnitra neztotožnilo a věc postoupilo zpět Ministerstvu vnitra usnesením ze dne 18. 2. 2011.
Dne 7. 3. 2011 se Ministerstvo vnitra obrátilo (mimo jiné i s dalšími návrhy) na Nejvyšší správní soud s návrhem na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Ministerstvem dopravy podle § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
27. 9. 2011, čj. Komp 2/2011-90, odmítl žalobu v části týkající se nároku žalobkyně v předmětné věci. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně nežádala „zaplacení prokazatelné ztráty vyplývající ze smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě podle § 19 zákona o silniční dopravě [...], ale domáhala se zaplacení náhrady škody z důvodu poklesu vlastního kapitálu, způsobeného podle jejího tvrzení neplatnou výpovědí veřejnoprávní smlouvy. Nárok [žalobkyně] ale nelze považovat za nárok vyplývající z veřejnoprávní smlouvy,“ neboť žalobkyně žádala náhradu škody, která je soukromoprávním institutem, a takovéto spory rozhodují soudy (viz prvá část § 7 odst. 1 o. s. ř.).
Dne 23. 3. 2012 byly zvláštnímu senátu doručeny návrhy Ministerstva vnitra a žalobkyně na zahájení kompetenčního sporu.
Ministerstvo vnitra s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené ve výše citovaném rozsudku čj. Komp 2/2011-90 uvedlo, že návrh žalobkyně na zahájení sporného řízení v souladu s § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu usnesením ze dne 25. 10. 2011 odložilo a konstatovalo, že případnou příslušnost správních orgánů k posouzení druhého požadovaného (eventuálního) plnění je možné zvažovat až v závislosti na rozhodnutí sou-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
dů o uplatněném nároku na náhradu škody. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně rozklad, jenž byl rozhodnutím ministra vnitra ze dne 14. 2. 2012 zamítnut. Ministerstvo vnitra se ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu domnívá, že tvrzený nárok na zaplacení 735 000 000 Kč s příslušenstvím je nárokem soukromoprávní povahy, konkrétně nárokem na náhradu škody, o němž nepřísluší rozhodovat správní orgánům, ale soudům v občanském soudním řízení. Protože tak vznikl záporný kompetenční spor mezi soudy a orgány moci výkonné, navrhuje, aby zvláštní senát přiřkl příslušnost k vydání rozhodnutí o původní žalobě soudům v občanském soudním řízení.
Žalobkyně uvedla, že negativní kompetenční konflikt vznikl již v okamžiku, kdy Okresní soud v Ústí nad Labem popřel svou pravomoc k rozhodnutí ve věci a ministerstvo vnitra věc usnesením odložilo poté, co mu byla věc postoupena zpět ministerstvem dopravy, namísto aby podalo návrh zvláštnímu senátu na rozhodnutí kompetenčního sporu. Ve shodě s Ministerstvem vnitra i Nejvyšším správním soudem navrhuje, aby zvláštní senát rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí v předmětné žalobě je soud.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci o zaplacení částky 735 000 000 Kč s příslušenstvím je soud.
Z odůvodnění:
(...) V usnesení ze dne 8. 3. 2012, čj. Konf 5/2012-11, zvláštní senát uvedl, že z jeho rozhodovací praxe vyplývá, že smlouva o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě uzavřená podle § 19 zákona o silniční dopravě je veřejnoprávní smlouvou, neboť zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva (srov. výše citované usnesení zvláštního senátu čj. Konf 31/2007-82). Spory z těchto smluv jsou oprávněny zásadně řešit správní orgány podle § 169 správního řádu.
Pravomoc správních orgánů však nebude dána tehdy, pokud se žalobce domáhá po žalovaném plnění z titulu náhrady škody. Tato pravomoc musí být určena na základě obsa-
Spor o pravomoc mezi Ministerstvem vnitra České republiky a Okresním soudem v Ústí nad Labem, za účasti žalobkyně akciové společnosti Dopravní podnik Ústeckého kraje a žalovaného Ústeckého kraje, ve věci zaplacení částky ve výši 735 000 000 Kč. padný nesouhlas žalobce s oznámením žalovaného (resp. posouzení podaného odvolání podle jeho obsahu jako nesouhlas) nemohl již s ohledem na překážku uvedenou v § 48 odst. 1 správního řádu zahájit v pořadí druhé správní řízení podle § 8 odst. 5 katastrálního zákona. Byť přípis ZKI není odůvodněn zrovna nejlépe, neboť problém překážky litispendence výslovně nepojmenovává (lze jej vytušit spíše jen „mezi řádky“), je správným řešením procesně spletité kauzy žalobce. Řešení žalobcem namítané nesprávnosti zápisu poznámky o nařízení exekuce totiž musí vzejít z řízení před Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, jež bylo zahájeno jako první.