Konf 67/2011

Má-li být zřízeno věcné břemeno k pozemku za tím účelem, aby mohla být uskutečněna stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace (§ 17 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), je k rozhodnutí o vyvlastnění a o určení výše náhrady příslušný (obecný) vyvlastňovací úřad (§ 15 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě). Obrana vyvlastňovaného proti výroku o vyvlastnění i výroku o náhradě je možná cestou návrhu na projednání téže věci v řízení občanskoprávním podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o.

s. ř.). Jestliže však taková stavba byla již zřízena na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku (§ 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích), je ke zřízení věcného břemene k pozemku a k rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění příslušný speciální stavební úřad (§ 40 zákona o pozemních komunikacích) na návrh vlastníka stavby. Zákonnost výroku o vlastním zřízení věcného břemene (výrok expropriační) přezkoumá ke správní žalobě správní soud v řízení podle soudního řádu správního, zatímco náhrada za vyvlastnění může být předmětem řízení na návrh některé K zákonnosti postupu stěžovatele Nejvyšší správní soud nad rámec nutného odůvodnění dodává, že jako znak objektivní stránky předmětného deliktu (tzn. způsob a okolnosti jeho spáchání) lze v souladu s § 59 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí hodnotit i to, že stěžovatel – jako i v jiných obdobných případech – prostřednictvím svých zaměstnankyň doporučil rodičům dítěte postup spočívající v souhlasném prohlášení paní K.

a pana H. o jeho otcovství k dítěti (§ 52 zákona o rodině). Jakkoliv Nejvyšší správní soud nepopírá, že právní otcovství jako právní status nemusí korespondovat s otcovstvím biologickým, není účelem tohoto institutu zjednodušovat zájemcům o osvojení dítěte proceduru zprostředkování osvojení. Primárním účelem § 20 zákona o sociálně-právní ochraně dětí je usnadnit osvojení dítěte manželovi skutečného (tzn. biologického) rodiče č. 186/2006 Sb. stavbě (zákon o vyvlastnění) k § 244 a násl. občanského soudního řádu S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012 dítěte.

Stěžovateli přitom bylo známo, že pan H. není skutečným otcem nezl. A., a tedy věděl, že souhlasné prohlášení matky nezl. A. a pana H. o jeho otcovství k nezl. A. je účelové a nepravdivé. Pokud stěžovatel informoval zájemce o osvojení o této možnosti a zároveň takový postup patří to k jeho setrvalé praxi výkonu sociálně-právní ochrany dětí, kterou vykonává v zastoupení státu na základě svého pověření ve smyslu § 48 odst. 2 písm. i) zákona o sociálně-právní ochraně dětí (poskytování poradenské pomoci zájemcům o osvojení), pak se nejedná o postup lege artis, nýbrž jde o návod k jednání zákon obcházejícímu (in fraudem legis).

V posuzované věci vedlo takto poskytnuté poradenství stěžovatele k dalšímu zbytečnému soudnímu řízení o popření otcovství pana H., který měl zájem být právním otcem nezl. A. pouze za předpokladu, že dojde k jejímu osvojení. (...) ze stran soukromoprávního vztahu před soudem v řízení občanskoprávním (část pátá občanského soudního řádu).

Má-li být zřízeno věcné břemeno k pozemku za tím účelem, aby mohla být uskutečněna stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace (§ 17 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), je k rozhodnutí o vyvlastnění a o určení výše náhrady příslušný (obecný) vyvlastňovací úřad (§ 15 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě). Obrana vyvlastňovaného proti výroku o vyvlastnění i výroku o náhradě je možná cestou návrhu na projednání téže věci v řízení občanskoprávním podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o.

s. ř.). Jestliže však taková stavba byla již zřízena na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku (§ 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích), je ke zřízení věcného břemene k pozemku a k rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění příslušný speciální stavební úřad (§ 40 zákona o pozemních komunikacích) na návrh vlastníka stavby. Zákonnost výroku o vlastním zřízení věcného břemene (výrok expropriační) přezkoumá ke správní žalobě správní soud v řízení podle soudního řádu správního, zatímco náhrada za vyvlastnění může být předmětem řízení na návrh některé K zákonnosti postupu stěžovatele Nejvyšší správní soud nad rámec nutného odůvodnění dodává, že jako znak objektivní stránky předmětného deliktu (tzn. způsob a okolnosti jeho spáchání) lze v souladu s § 59 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí hodnotit i to, že stěžovatel – jako i v jiných obdobných případech – prostřednictvím svých zaměstnankyň doporučil rodičům dítěte postup spočívající v souhlasném prohlášení paní K.

a pana H. o jeho otcovství k dítěti (§ 52 zákona o rodině). Jakkoliv Nejvyšší správní soud nepopírá, že právní otcovství jako právní status nemusí korespondovat s otcovstvím biologickým, není účelem tohoto institutu zjednodušovat zájemcům o osvojení dítěte proceduru zprostředkování osvojení. Primárním účelem § 20 zákona o sociálně-právní ochraně dětí je usnadnit osvojení dítěte manželovi skutečného (tzn. biologického) rodiče č. 186/2006 Sb. stavbě (zákon o vyvlastnění) k § 244 a násl. občanského soudního řádu S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012 dítěte.

Stěžovateli přitom bylo známo, že pan H. není skutečným otcem nezl. A., a tedy věděl, že souhlasné prohlášení matky nezl. A. a pana H. o jeho otcovství k nezl. A. je účelové a nepravdivé. Pokud stěžovatel informoval zájemce o osvojení o této možnosti a zároveň takový postup patří to k jeho setrvalé praxi výkonu sociálně-právní ochrany dětí, kterou vykonává v zastoupení státu na základě svého pověření ve smyslu § 48 odst. 2 písm. i) zákona o sociálně-právní ochraně dětí (poskytování poradenské pomoci zájemcům o osvojení), pak se nejedná o postup lege artis, nýbrž jde o návod k jednání zákon obcházejícímu (in fraudem legis).

V posuzované věci vedlo takto poskytnuté poradenství stěžovatele k dalšímu zbytečnému soudnímu řízení o popření otcovství pana H., který měl zájem být právním otcem nezl. A. pouze za předpokladu, že dojde k jejímu osvojení. (...) ze stran soukromoprávního vztahu před soudem v řízení občanskoprávním (část pátá občanského soudního řádu).

8. 9. 2009 u Ústavního soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky na zrušení některých ustanovení zákona o vyvlastnění in eventum návrh na vydání interpretaněkterých tivního ustanovení tohoto zákona. Ústavní soud nálezem ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08,

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012

č. 82/2009 Sb. ÚS, návrh krajského soudu zamítl.

Samosoudce krajského soudu, který měl věc rozhodnout v občanském soudním řízení (navrhovatel), odmítl svou kompetenci k rozhodnutí sporu a podal zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, návrh na zahájení řízení o negativním kompetenčním sporu. Uvedl, že podstata vzniklého kompetenčního konfliktu je zcela totožná s věcí, kterou již zvláštní senát rozhodl, konkrétně s věcí sp. zn. Konf 42/2010. Zvláštní senát v tomto usnesení vyslovil, že k rozhodování ve věci rozhodnutí správního orgánu – speciálního stavebního úřadu – o zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích je příslušný soud ve správním soudnictví. Ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění, které založilo pravomoc krajských soudů k rozhodování o zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění podle části páté občanského soudního řádu, se zde nepoužije. Předložená věc se podle samosoudce týká zřízení věcného břemene ve speciálním režimu podle § 17 zákona o pozemních komunikacích, proto nesouhlasí, aby ve věci rozhodoval soud v občanském soudním řízení.

Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 4/2008 je v části brojící proti zřízení věcného břemene soud ve správním soudnictví a v části brojící proti výši náhrady za zřízení věcného břemene soud v občanském soudním řízení; zároveň zvláštní senát zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, čj. 1 As 28/2007-101.

Z odůvodnění:

(...) Zvláštní senát nejprve posoudil, kdo je příslušný rozhodnout o žalobě proti rozhodnutí o zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Zvláštní senát se touto otázkou – jak také zmiňoval navrhovatel – zabýval v usnesení ze dne

8. 9. 2009 u Ústavního soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky na zrušení některých ustanovení zákona o vyvlastnění in eventum návrh na vydání interpretaněkterých tivního ustanovení tohoto zákona. Ústavní soud nálezem ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08,

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012

č. 82/2009 Sb. ÚS, návrh krajského soudu zamítl.

Samosoudce krajského soudu, který měl věc rozhodnout v občanském soudním řízení (navrhovatel), odmítl svou kompetenci k rozhodnutí sporu a podal zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, návrh na zahájení řízení o negativním kompetenčním sporu. Uvedl, že podstata vzniklého kompetenčního konfliktu je zcela totožná s věcí, kterou již zvláštní senát rozhodl, konkrétně s věcí sp. zn. Konf 42/2010. Zvláštní senát v tomto usnesení vyslovil, že k rozhodování ve věci rozhodnutí správního orgánu – speciálního stavebního úřadu – o zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích je příslušný soud ve správním soudnictví. Ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění, které založilo pravomoc krajských soudů k rozhodování o zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění podle části páté občanského soudního řádu, se zde nepoužije. Předložená věc se podle samosoudce týká zřízení věcného břemene ve speciálním režimu podle § 17 zákona o pozemních komunikacích, proto nesouhlasí, aby ve věci rozhodoval soud v občanském soudním řízení.

Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 4/2008 je v části brojící proti zřízení věcného břemene soud ve správním soudnictví a v části brojící proti výši náhrady za zřízení věcného břemene soud v občanském soudním řízení; zároveň zvláštní senát zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, čj. 1 As 28/2007-101.

Z odůvodnění:

(...) Zvláštní senát nejprve posoudil, kdo je příslušný rozhodnout o žalobě proti rozhodnutí o zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Zvláštní senát se touto otázkou – jak také zmiňoval navrhovatel – zabýval v usnesení ze dne

12. 1. 2011, čj. Konf 42/2010-7, č. 2379/2011 Sb. NSS. Při posuzování obdobného kompetenčního konfliktu uvedl: „Vymezení před-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012

mětu institutu vyvlastnění zákonem o vyvlastnění se – jak je explicitně uvedeno v jeho § 1 odst. 2 – nevztahuje, a tudíž režimu zákona o vyvlastnění nepodléhá, na ty případy vyvlastnění a vyvlastňovacích řízení, které upravují zvláštní právní předpisy; zákon o vyvlastnění zde v poznámce pod čarou odkazuje např. na zákon č. 229/1999 Sb., o zajištění obrany České republiky. Takovým ,zvláštním právním předpisem‘ je ovšem bezpochyby také zákon o pozemních komunikacích, který ve shora již citovaném ustanovení zakládá příslušnému speciálnímu stavebnímu úřadu v případě, ,[j]estliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku‘ oprávnění ,na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě‘. Bylo-li takto rozhodnuto speciálním stavebním úřadem mimo režim zákona o vyvlastnění, nelze zde pochopitelně aplikovat režim ve smyslu § 28 citovaného zákona zakládající projednání vyvlastnění v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řízení ve smyslu § 244 a násl.“

Zvláštní senát dále vyslovil, že „speciální stavební úřad, který je ve smyslu § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích oprávněn (při osvědčení skutečností předvídaných v hypotéze uvedeného paragrafu) zřídit věcné břemeno pro výkon vlastnického práva ke stavbě, v tomto řízení vystupuje jako nositel veřejné moci, neboť jednostranně vnucuje svou vůli vlastníku věcným břemenem dotčeného pozemku, tj. sám správním aktem založí právní vztah a stanoví jeho obsah, je z těchto příčin rozhodnutí uvedeného správního orgánu veřejnoprávní záležitostí. Z toho vyplývá, že přezkum těchto rozhodnutí náleží nikoliv civilním soudům, nýbrž správním soudům.“

Zvláštní senát se – s ohledem na shodnost řešené otázky – s výše uvedenými závěry ztotožňuje i v této věci.

Druhou otázkou, kterou musel zvláštní senát vyřešit, byla příslušnost soudů k rozhodo-

vání o výši náhrady za zřízení věcného břemene.

Za účinnosti stavebního zákona z roku 1976 a před přijetím zákona o vyvlastnění řešil problematiku příslušnosti k rozhodování o náhradě za zřízení věcného břemene rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Ten v usnesení ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003-125, č. 448/2005 Sb. NSS, vyslovil, že rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady je rozhodnutím ve věci soukromého práva. Tento závěr zdůvodnil tak, že „otázka náhrady za vyvlastnění je již otázkou soukromoprávní, a proto v případném sporu by nerozhodoval správní soud, ale soud civilní. Na rozdíl od samotného vyvlastnění v tomto vztahu totiž již nevystupuje stát reprezentovaný stavebním úřadem, ale pouze expropriát a expropriant, přičemž tyto subjekty mají v náhradovém vztahu rovné postavení. Účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukromého práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné nastolení majetkové rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného druhu a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní.“

Zvláštní senát se proto zabýval otázkou, zda lze výše uvedené závěry použít i po nabytí účinnosti zákona o vyvlastnění a následných úpravách zákona o pozemních komunikacích, a řídil se následující úvahou:

Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/08 uvedl, že rozhodování o těchto kompetenčních sporech je nutné přizpůsobit nové právní úpravě, protože „takový postup odpovídá principu dělby moci, neboť platí, že soudy poskytují ochranu právům způsobem, který stanoví zákon (čl. 90 Ústavy)“.

Zákon o pozemních komunikacích náhradu za zřízení věcného břemene upravuje pouze v § 17 odst. 3; ten stanoví, že součástí rozhodnutí o zřízení věcného břemene podle § 17 odstavce 1 a 2 zákona o pozemních komunikacích je stanovení výše jednorázové náhrady podle zvláštního právního předpisu

(roz. podle zákona o vyvlastnění). Náhrada za zřízení věcného břemene bude proto součástí rozhodnutí o vyvlastnění podle § 17 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, ale také rozhodnutí podle § 17 odst. 2 téhož zákona.

Zcela jasná je odpověď na otázku příslušnosti v souvislosti s rozhodnutím podle § 17 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Toto ustanovení výslovně odkazuje na zákon o vyvlastnění, tedy i na § 28 tohoto zákona určující příslušnost soudů. Bude-li proto správní orgán zřizovat věcné břemeno podle odstavce prvního § 17 zákona o pozemních komunikacích, jehož součástí bude také náhrada za zřízení věcného břemene, bude jak vlastní expropriační akt, tak výši náhrady přezkoumávat krajský soud v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř.

Odlišná situace však nastane v případě, že dojde ke zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Jak již uvedl zvláštní senát ve shora citovaném usnesení čj. Konf 42/2010-7 a jak bylo vysvětleno výše, bude rozhodnutí o zřízení věcného břemene přezkoumávat soud správní. Tento závěr však nelze učinit ohledně výroku o výši náhrady za zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích.

Ustanovení § 17 odst. 2 na zákon o vyvlastnění neodkazuje vůbec, v § 17 odst. 3 má odkaz na zákon o vyvlastnění, ale pouze v souvislosti s určením výše náhrady za zřízení věcného břemene. Náhradou jako takovou se nezabývá.

Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08, č. 82/2009 Sb. ÚS, vyslovil, že pro soud je určující znění zákona, nikoliv názor nauky či praxe na charakter expropriačního aktu. Protože však jakékoli ustanovení určující příslušnost soudů v souvislosti s náhradou za zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích chybí, musel se zvláštní senát zabývat povahou vztahů v souvislosti s náhradou za zřízení věcného břemene, tedy zda je jejich povaha soukromoprávní nebo veřejnoprávní. Zde lze opětovně použít úvahy, které již

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012

vyslovil rozšířený senát ve shora citovaném usnesení čj. 4 As 47/2003-125, tedy že „účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukromého práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné nastolení majetkové rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného druhu a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní.“ Povahu vztahů je proto nutné posuzovat ve smyslu soukromého práva a o výši náhrady za zřízení věcného břemene podle zákona o pozemních komunikacích bude proto rozhodovat soud v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř. Toto řízení má hybridní povahu přezkumnou i nalézací, a od správního soudnictví se významně odli-

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012

šuje nejen např. vymezením okruhu účastníků, ale především způsobem rozhodnutí soudu v situaci, kdy soud shledá rozhodnutí správního orgánu nesprávným: civilní soud rozhodne sám přímo ve věci, zatímco správní soud by napadené rozhodnutí toliko zrušil, věc vrátil žalovanému a zavázal jej svým právním názorem.

Z důvodu nedostatečné zákonné úpravy proto dojde k rozštěpení příslušnosti v rámci jednoho rozhodnutí, protože ve věci zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, tedy o zákonnosti vlastního expropriačního aktu budou rozhodovat soudy ve správním soudnictví, o výši náhrady naopak soudy v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř. (...)

Správní řízení: možnost vyjádřit se k podkladu rozhodnutí

Pokud je účastníku správního řízení uděleno správním orgánem poučení o tom, že procesní práva, která mu pro dané správní řízení náleží, může uplatnit po celou dobu trvání tohoto řízení, aniž by mu před ukončením dotyčného řízení bylo dáno na vědomí, k jakému datu správní orgán hodlá vydat rozhodnutí ve věci, zakládá to vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro porušení § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004 v návaznosti na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které garantují účastníku správního řízení možnost prezentovat své stanovisko k důkazním prostředkům shromážděným ve správním řízení ve fázi před vydáním rozhodnutí.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2009, čj. 15 Ca 258/2008-55)

Prejudikatura: č. 186/2004 Sb. NSS, č. 303/2004 Sb. NSS, č. 1319/2007 Sb. NSS; nález Ústav-

Správní řízení: zásada koncentrace řízení Sociální zabezpečení: pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti

k § 9 odst. 8 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 189/2006 Sb.*) k § 15 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na stát-

ní politiku zaměstnanosti, ve znění zákonů č. 425/2003 Sb. a č. 281/2004 Sb.**)

V § 9 odst. 8 větě třetí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a § 15 odst. 1 větě třetí zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2008 nebyla zakotvena koncentrační zásada, takže údaje o vedlejší samostatné výdělečné činnosti bylo možné doložit i po podání přehledu o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné, a to až do právní moci platebního výměru, kterým byla osobě samostatně výdělečně činné uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné na důchodové pojištění.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, čj. 4 Ads 114/2009-49)

*) S účinností od 1. 1. 2008 bylo ustanovení novelizováno zákony č. 152/2007 Sb. a č. 261/2007 Sb., s účin-

**) S účinností od 1. 1. 2009 bylo ustanovení novelizováno zákonem č. 305/2008 Sb.

k čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod k § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního k § 36 odst. 3 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)

ního soudu č. 36/2005 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 329/04).

ností od 1. 1. 2009 zákonem č. 382/2008 Sb.

2664–2665

II. PRÁVNÍ VĚTY

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012

Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o nezařazení do evidence využití zemědělské půdy podle uživatelských vztahů Zemědělství: aktualizace evidence půdy

k § 3, § 3a a § 3g zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění zákonů č. 62/2000 Sb.,

I. Rozhodnutím o nezařazení do evidence využití zemědělské půdy podle uživatelských vztahů (§ 3a a násl. zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství) je zasahováno do veřejných subjektivních práv žadatele, neboť takové rozhodnutí předurčuje výsledek rozhodování o poskytnutí dotace. Proto takové rozhodnutí podléhá přezkumu soudem ve správním soudnictví.

II. Aktualizace evidence půdy podle § 3g zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, má místo tehdy, pokud je uváděn stav evidence a zapsaných uživatelů do souladu s realitou. Tomu odpovídají důvody, pro které je třeba aktualizaci provádět, obsažené v § 3g odst. 1 tohoto zákona.

III. Právní úprava svěřuje rozhodnutí o tom, kterému z žadatelů svědčí právní titul k užívání z hlediska zapsání do evidence využití půdy, Ministerstvu zemědělství. Námitka, že jinému žadateli titul k užívání nesvědčí z důvodu neplatnosti jeho nájemní smlouvy k pozemku, nesměřuje proti tomu, zda správní orgán posoudil, komu svědčí užívací titul, ale je otázkou občanskoprávního sporu mezi žadateli.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, čj. 11 Ca 143/2008-35)

Daň z přidané hodnoty: vývoz zboží; osvobození od daně

k § 66 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty**) k čl. 15 šesté směrnice Rady č. 77/388/EHS o harmonizaci zákonů členských států týkajících se

daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně

Umístěním zboží do svobodného celního skladu, který se nachází na území Evropského společenství, dojde k vývozu zboží pouze tehdy, je-li umístění zboží do tohoto celního skladu potvrzeno celními orgány. Jedině pak je možno považovat dodavatele zboží za vývozce a osobu, která je oprávněna osvobodit zboží od daně z přidané hodnoty na výstupu. Umístění zboží do svobodného celního skladu nelze v tomto případě prokázat jinými důkazními prostředky.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, čj. 7 Afs 30/2008-70)

*) S účinností od 9. 11. 2005 byla ustanovení změněna zákonem č. 441/2005 Sb. S účinností od 12. 2. 2008

**) S účinností od 1. 1. 2005 byl § 66 změněn zákonem č. 635/2004 Sb.

2666–2667

č. 128/2003 Sb., č. 85/2004 Sb.*)

k § 65 soudního řádu správního

Prejudikatura: č. 980/2006 Sb. NSS.

byl § 3 změněn zákonem č. 35/2008 Sb.

S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012

k § 13, § 71 odst. 1 písm. f), § 72 a § 75 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních

Pokud žalobce tvrdí, že byl u něj celními orgány odhalen zvláštně denaturovaný kvasný líh určený k použití pro stanovený účel, který je od spotřební daně osvobozen [§ 71 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], pak musí na základě § 75 odst. 2 tohoto zákona prokázat oprávněné nabytí lihu osvobozeného od daně, řádné uplatnění tohoto osvobození (§ 72 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních) a zvláštní povolení celního ředitelství dle § 13 tohoto zákona.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2009, čj. 22 Ca 348/2008-21)

Hospodářská soutěž: zakázané dohody; společná vůle

k čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství*) k § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění zákona

I. Jednání soutěžitelů je zakázanou dohodou podle čl. 81 Smlouvy o ES a § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, již v okamžiku, kdy je vyjádřena společná vůle chovat se na trhu určitým způsobem, aniž by pravidla takového chování musela být pro zúčastněné soutěžitele výslovně závaznými a zúčastněnými soutěžiteli vzájemně vynutitelnými.

II. Pro kvalifikaci jednání soutěžitelů jako zakázané dohody podle čl. 81 Smlouvy o ES a § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, není zapotřebí, aby společná vůle soutěžitelů chovat se na trhu určitým způsobem byla také na trhu fakticky realizována. Pokud však orgán pro hospodářskou soutěž deklaruje ve vztahu ke všem účastníkům správního řízení nejen „uzavření“, ale také „plnění“ zakázané dohody, musí mít tento závěr ve vztahu ke každému z účastníků správního řízení oporu ve zjištěném skutkovém stavu.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2009, čj. 62 Ca 40/2008-197)**)

Prejudikatura: rozsudky Soudního dvora ze dne 13. 7. 1966, Établissements Consten S.a`.R.L. a Grundig-Verkaufs-GmbH proti Komisi (C-56/64, Recueil, s. 229), ze dne 15. 7. 1970, ACF Chemiefarma proti Komisi (C-41/69, Recueil, s. 661), ze dne 12. 7. 1979, BMW Belgium SA a další proti Komisi (C-32/78, C-36-82/78, Recueil, s. 2435), ze dne 11. 1. 1990, Sandoz prodotti farmaceutici SpA proti Komisi (C-277/87, Recueil, s. I-0045) a ze dne