Nao 4/2008- 66 - text
č. j. Nao 4/2008 - 66
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: S. M., zastoupen JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007, č. j. 2 Cad 80/2006 - 34, o námitce podjatosti vznesené vůči soudcům Nejvyššího správního soudu JUDr. Bohuslavu Hnízdilovi, JUDr. Miladě Tomkové a JUDr. Brigitě Chrastilové,
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Bohuslav Hnízdil, JUDr. Milada Tomková a JUDr. Brigita Chrastilová n e j s o u v y l o u č e n i z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 86/2007.
Kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, aby byla žalovanému uložena povinnost poskytnout žalobci částku životního minima ve výši 8000 Kč měsíčně do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cad 80/2006.
Návrhem podaným v zákonné lhůtě uplatnil žalobce námitku podjatosti vůči shora uvedeným soudcům Nejvyššího správního soudu. Důvody podjatosti pak shrnul tvrzením, že „...v uvedené věci jsou přímo ze zákona s. ř. s., § 8/1 vyloučeni všichni uvedení soudci, kteří v uvedené věci jednali v předchozím řízení“. Ke svému vyjádření připojil fotokopie rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2006, č. j. 3 Ads 88/2005 - 54, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007, č. j. 13 Co 371/2007 - 1126 a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 2. 2007, č. j. 40 P 335/88 - 999. Ve svém vyjádření k podané námitce podjatosti všichni jmenovaní soudci uvedli, že nemají žádný vztah k účastníkům řízení ani k projednávané věci.
Při posouzení důvodnosti námitky podjatosti vycházel Nejvyšší správní soud z § 8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“), podle kterého jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Jde-li o důvody uvedené v první větě § 8 odst. 1 s. ř. s., je třeba uvést, že poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tedy zejména v případech, kdy by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, může jít také o vztah ekonomické závislosti. Takové důvody zjevně dány nejsou a žalobce je ani nenamítal.
Jde-li o důvody uvedené v druhé větě § 8 odst. 1 s. ř. s. (tj. vyloučení soudce z důvodu jeho podílu na předchozím soudním řízení), pak smysl a účel tohoto ustanovení spočívá ve vyjádření principu instanční oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy jako záruky vnitřní nezávislosti soudní soustavy, a tím i práva každého na spravedlivý proces. S ohledem na specifika správního soudnictví je nutno pojem „předchozí soudní řízení“ interpretovat tak, že tutéž věc nemůže u krajského soudu a poté u Nejvyššího správního soudu projednávat a rozhodovat stejný soudce.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno samosoudcem Mgr. Jiřím Tichým, je patrné, že ani zde důvod podjatosti dán není. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že ani na tomto rozhodnutí se nikdo z výše uvedených soudců Nejvyššího správního soudu nepodílel. Pokud jde o žalobcem předložená rozhodnutí, ani z nich nevyplývá, že by se na nich jakkoliv podílel některý ze soudců Nejvyššího správního soudu, jejichž podjatost je namítána. Kromě toho je třeba zdůraznit, že ani v případech, kdy by se soudce Nejvyššího správního soudu již v minulosti podílel na rozhodování týkající se shodného správního rozhodnutí u Nejvyššího správního soudu, není podjatost dána, neboť pojem „předchozí soudní řízení“ uvedený v § 8 odst. 1 s.
ř. s. míří na situace, kdy by se soudce podílel na rozhodnutí v jiném stupni.
Žádný ze zákonných důvodů k vyloučení shora uvedených soudců tedy nebyl při posouzení námitky podjatosti žalobce v dané věci shledán. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu