Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Ronovské, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra, a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Vlka, zastoupeného JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti výroku I a II rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 10 As 50/2023-129, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023 č. j. 6 A 151/2019-261 a proti výroku II usnesení vlády ze dne 30. 7. 2019 č. 570, o vyloučení soudce Zdeňka Kühna, takto: Soudce Zdeněk Kühn je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod spisovou značkou Pl. ÚS 1/24.
1. Dne 3. 1. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele. Dne 9. 1. 2024 navrhl soudce Zdeněk Kühn, aby byl z projednání a rozhodování v uvedené věci vyloučen.
2. Podle § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen též tehdy, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Stěžovatel ústavní stížností napadá rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 10 As 50/2023-129. Tento rozsudek rozhodoval 10. senát Nejvyššího správního soudu v čele s předsedou senátu Zdeňkem Kühnem, tehdy ještě soudcem Nejvyššího správního soudu. Soudce Kühn byl tedy v téže věci činný jako soudce obecného soudu, tedy v jiné funkci než je funkce soudce Ústavního soudu.
3. Plénum Ústavního soudu tedy rozhodlo tak, že soudce Zdeněk Kühn je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 1/24
(§ 36 odst. 2 ve spojení s § 38 odst. 1 větou první zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu
11. Stěžovatel v prvé řadě rozporuje samotný postup správních soudů při použití vládou nově dodané utajované informace. Tyto námitky ovšem stěžovatel předkládal v identické podobě již v průběhu předchozího řízení, kde byly též adekvátně vypořádány. Již z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správní soudu se tudíž podává, že vláda nemohla dodat nový důkaz opožděně po koncentraci řízení, a to jednoduše proto, že princip koncentrace řízení na žalovaný správní orgán nedopadá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 58-61). Nejvyšší správní soud též stěžovateli vysvětlil, proč mu nebylo umožněno vyjádřit se k nově zařazenému důkazu (dokumentu BIS). Stalo se tak proto, že městský soud dokument BIS vyloučil z nahlížení, neboť shledal, že obsahuje informace o činnosti BIS, které jsou utajované ve smyslu příslušného zákona (srov. rozsudek městského soudu, bod 64; rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 62-66). Nejvyšší správní soud současně ověřil, že nově předložený dokument BIS existoval již v době rozhodování vlády a vypořádal se též s přidruženou námitkou překvapivosti rozhodnutí městského soudu (srov. tamtéž, body 52-56 a 66-70). Na těchto závěrech, týkajících se především toliko výkladu a aplikace podústavního práva, nespatřuje zdejší soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
12. Zpochybňuje-li dále stěžovatel věrohodnost a přesvědčivost utajovaných informací předložených vládou, jež byly důvodem pro jeho odvolání z funkce člena Rady ERÚ, Ústavní soud tuto námitku posoudil komplexně v souvislosti s právem účastníka řízení na přístup ke všem relevantním důkazům, jež je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
13. Ústavní soud přitom již dříve v odkazu na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") uvedl, že jak z pohledu práva na spravedlivý proces obecně, tak z pohledu práva na rovnost zbraní, není zpřístupnění všech relevantních důkazů absolutním právem, pokud zde existují převažující zájmy na ochraně národní bezpečnosti, případně další zájmy, které je třeba vyvažovat oproti právům účastníka řízení (srov. nález ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 22/20 , bod 35). Omezení práv plynoucích ze zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní je však nutné kompenzovat takovým způsobem, aby spravedlivá rovnováha mezi účastníky řízení nebyla dotčena do míry zasahující samou podstatu práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek ESLP Regner proti České republice ze dne 19. 9. 2017 č. stížnosti 35289/11, bod 161).
14. Judikatura ESLP podává rovněž demonstrativní výčet vhodných kompenzačních opatření zajišťujících vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení. V rozsudku Muhammad a Muhammad proti Rumunsku ze dne 15. 10. 2020 č. stížnosti 80982/12, týkajícím se správního vyhoštění z důvodu ochrany národní bezpečnosti na základě utajovaných informací poskytnutých zpravodajskou službou, ESLP zdůraznil, že na evropské úrovni neexistuje shoda ohledně druhu a rozsahu vhodných kompenzačních opatření (srov. bod 148).
15. ESLP následně a již konkrétněji uvedl, že v rámci těchto opatření má ve věci rozhodující soud povinnost zjistit, zda vnitrostátní orgány při respektování důvěrné povahy utajovaných informací a řádného průběhu vyšetřování účastníka informovaly alespoň o podstatě vznesených obvinění (srov. tamtéž, bod 151; tento požadavek vyplývá rovněž z judikatury Soudního dvora EU - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 74). Taktéž je podstatné, zda nezávislý orgán poté, co se seznámil s utajovanými podklady, mohl rozhodnout, že informace či její část bude účastníkovi sdělena, aniž by byla dotčena ochrana národní bezpečnosti. Soudy též zohlední, zda byl účastník poučen o průběhu řízení a o přijatých opatřeních, která mají vyvážit skutečnost, že se sám nemůže seznámit s klíčovými důkazy (tamtéž, bod 153). Další kompenzační opatření souvisí s právním zastoupením účastníka a zhodnocením, zda a v jakém rozsahu měl oproti účastníkovi přístup k utajovaným podkladům jeho právní zástupce (tamtéž, body 154-155). V neposlední řadě je nutno posoudit, zda měl nezávislý orgán pravomoc přezkoumat utajované podklady, a pokud ano, zda tuto pravomoc řádně vykonal, resp. zda měl přístup k úplnému spisovému materiálu, včetně utajovaných zpráv zpravodajských služeb, zda měl pravomoc zkoumat pravost utajovaných zpráv, jejich věrohodnost a pravdivost (tamtéž, body 156-157).
16. K posledně uvedenému aspektu Ústavní soud uvedl, že "efektivní soudní kontrola rozhodnutí orgánů veřejné správy nemá být založena na apriorní důvěře, nýbrž právě naopak na nedůvěře, byť plně respektující presumpci správnosti správních rozhodnutí" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 22/20 , bod 40). Z právní věty tohoto nálezu pak vyplývá, že "při přezkumu těchto rozhodnutí Ústavním soudem z hlediska dodržení ,stanoveného postupu' Ministerstva vnitra ve věcech udělení státního občanství České republiky je v následném řízení o ústavní stížnosti nezbytné též posouzení, zda informace obsažené ve stanovisku bezpečnostního sboru jsou způsobilé odůvodnit vydání negativního správního rozhodnutí." Lze doplnit, že Ústavní soud tyto závěry formuloval v souvislosti s řízením o udělení státního občanství České republiky, v němž se nadto v případě vydání negativního rozhodnutí uplatní soudní výluka (srov. § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky), což v konečném důsledku znamená, že přezkum rozhodnutí správních orgánů, jenž by jinak zajišťovaly správní soudy, provádí Ústavní soud. Tyto závěry jsou ovšem obecně použitelné a lze z nich vycházet, obdobně jako ze shora rekapitulovaných závěrů ESLP přijatých v souvislosti s vyhoštěním cizinců, i v nyní posuzovaném případě, v němž správní soudy rozhodovaly na základě utajovaných informací.
17. V obecné rovině lze shrnout, že proces, v němž by správní soudy o veřejném subjektivním právu účastníka řízení rozhodly na základě utajovaných informací, aniž by přijaly dostatečná kompenzační opatření ve shora uvedeném smyslu, by byl kafkovsky absurdní, nespravedlivý, a tedy v konečném důsledku protiústavní.
18. Požadavkům plynoucím ze shora citované judikatury Ústavního soudu a ESLP ovšem správní soudy v nyní posuzovaném případě dostály, neboť se pouze nespolehly na správnost názoru zpravodajské služby, a tedy nezůstaly ve skutkové rovině slepé (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 22/20 , bod 42), ale s obsahem utajovaných informací se důkladně seznámily, a to v celém složení senátu (Nejvyššího správního soudu i městského soudu). Jednaly tak v souladu s § 58 odst. 1 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, jenž soudcům obecných soudů, jakož i soudcům Ústavního soudu (srov. dále) garantuje přístup k utajované informaci všech stupňů utajení bez platného osvědčení fyzické osoby a poučení. Po prostudování utajované části spisu (srov. dále) lze správním soudům přisvědčit i v tom, že stěžovatel byl s podstatou důvodů vedoucích k jeho odvolání seznámen již v napadeném usnesení vlády. Základní zjištění plynoucí z utajovaných informací nadto rekapitulují rovněž správní soudy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 77-78; rozsudek městského soudu, bod 66). Správní soudy též stěžovateli vysvětlily, proč nemohou utajované informace konkretizovat nad rámec uvedeného shrnutí, a to s vědomím, že opačný postup by mohl ohrozit nebo narušit činnost policie a zpravodajských služeb (srov. rozsudek městského soudu, bod 68). Lze rovněž doplnit, že správní soudy stěžovatelovu žalobu posoudily v souladu se závěry plynoucími z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu, jež obdobně jako citovaná judikatura ESLP zdůrazňuje požadavek skutečného a nezávislého soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu přijatého na základě utajovaných informací (srov. např. rozsudek ze dne 25. 11. 2011 č. j. 7 As 31/2011-101). Tato kompenzační opatření považuje Ústavní soud v jejich souhrnu z hlediska vyvážení zásahu do práva na spravedlivý proces obecně a zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní zvlášť za dostačující.
19. Ústavní soud následně v rámci jím provedeného přezkumu postupoval obdobně jako Nejvyšší správní soud a městský soud a z vyžádané utajované části správního spisu ověřil věrohodnost a přesvědčivost utajovaných informací, na jejichž základě byl stěžovatel odvolán z funkce člena Rady ERÚ. Neučinil-li by tak, jeho přezkumná pravomoc by byla pouze fasádní, iluzorní a teoretická. Po prostudování utajované části spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že hodnocení správní soudů je zcela přiléhavé, neboť zjištění plynoucí z utajovaných informací vytváří jednoznačný skutkový základ pro právní posouzení věci, a tedy konstatování, že stěžovatel svým jednáním hrubě porušil povinnosti člena Rady ERÚ, čímž naplnil zákonný důvod pro odvolání z funkce.
20. Ústavní soud má za to, že stěžovatel nebyl vystaven libovůli ze strany státu, resp. ze strany vlády (k tomu přiměřeně srov. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 ). Jeho odvolání z funkce bylo zcela důvodné a nebylo zasaženo do jeho ústavou zaručených práv.
21. Lze shrnout, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze polemikou s právními závěry správních soudů. Opětovné přednesení těchto námitek v ústavní stížnosti ovšem svědčí spíše o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení již ze strany vlády, kteréžto pochybení správní soudy dle jeho názoru následně aprobovaly. Tímto však stěžovatel staví zdejší soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu ale nepřísluší.
22. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu