Zákaz noční práce žen - zvláštní ochrana žen v pracovněprávních vztazích
3/1995 Sb. N 56/2 SbNU 135
Zákaz noční práce žen - zvláštní ochrana žen v pracovněprávních vztazích Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
ČR rozhodl v plénu o návrhu skupiny 45 poslanců Parlamentu ČR na zrušení ustanovení bodů č. 1, 2, 97, 98, 99 a 100 obsažených v článku I zák. č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, pokud se jimi zrušují, mění nebo doplňují základní zásady a ustanovení §§ 151, 152, 154 a 156 odst. 3 zákoníku práce,a s tím související ustanovení bodu č. 38 (§ 37 odst. 1 písm.f) a bodu č. 102 (vypuštění slov " 152 a " v § 162) t a k t o :
N á v r h s e z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení citovaných ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. Napadený zákon byl Parlamentem ČR schválen a nabyl účinnosti dnem 1. června 1994, s výjimkou čl. I bodu č. 90, který nabyl účinnosti dnem 1. 9.1994 a čl. VII bodu 7, který nabývá účinnosti dnem 1. 1. 1995. Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů v částce 23, která byla rozeslána dne 29. 4. 1994, takže tento zákon nabyl platnosti. Tím byla splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu ust. § 66 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Dne 3. 11. 1994 obdržel Ústavní soud ČR doplnění navrhovatelů, které obsahovalo opravu některých chybně uvedených číselných údajů a zároveň upřesnění textu návrhu, z něhož pro úplnost lze uvést následující:
Federální shromáždění svým usnesením č. 110 ze dne 15. 12. 1992 sice nesouhlasilo s ratifikací Úmluvy č. 171 o noční práci z roku 1990, vyslovilo však souhlas s ratifikací Protokolu z roku 1990 k Úmluvě (revidované) o noční práci ženy (1948). Podle Bulletinu Official du Bit (1993) byla listina o ratifikaci uvedeného Protokolu zaregistrována dne 15. 3. 1993 s tím, že Protokol vstoupil v platnost 15. 3. 1994. Navrhovatelé dále uvádějí s ohledem na skutečnost, že ratifikovaný Protokol nebyl dosud vyhlášen ve Sbírce zákonů ČR, nelze na něj vztáhnout ustanovení čl. 10 Ústavy ČR.
Jak z doplnění dále vyplývá, poukazují navrhovatelé na rozpor napadených ustanovení zákoníku práce s ratifikovaným a dosud nevyhlášeným Protokolem z roku 1990 k Úmluvě o noční práci (ženy) - revidované z roku 1948.
182/1993 Sb. návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a vyžádal si rovněž těsnopiseckou zprávu o schůzi Poslanecké sněmovny, na níž byl projednáván vládní návrh zákona, kterým se měnil a doplňoval zákoník práce a některé další zákony, včetně připojené společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny a důvodové zprávy k tomuto návrhu.
Za Parlament ČR se k zaslanému návrhu vyjádřil místopředseda Poslanecké sněmovny, který zdůraznil, že přímý zákaz noční práce žen vyplývá pouze z čl. 3 Úmluvy č. 89, který se však týká jen práce žen v průmyslových podnicích, úzce vymezených v čl. 1 této úmluvy. Ve srovnání s ostatními mezinárodními pakty a Úmluvou č. 171 z r. 1990 je Úmluva č. 89 zastaralá a ve své podstatě zakládá diskriminaci žen. Tato diskriminace se projevuje v možnosti uzavírání pracovních smluv mužů a žen, zaměstnaných mimo průmyslové podniky uvedené v Úmluvě č. 89.
Úmluvou č. 171 z r. 1990, která se rovněž týká noční práce žen, je zpravidla dáno ženě na výběr, kdy a za jakých okolností se rozhodne využít ochrany, která je jí zákazem noční práce poskytována a garantována ve formě jejího souhlasu.
Práva žen na zvláštní ochranu, stanovená v čl. 29 a 32 Listiny základních práv a svobod, je třeba porovnávat s právem každého člověka na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny a § 1 odst.3 zákona o zaměstnanosti) a se zaručeným právem žen na stejné podmínky v zaměstnání jaké mají muži (čl. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 7 písm. a) a e) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, uveřejněného pod č. 120/1976 Sb.).
Zákon č. 74/1994 Sb. nadále zaručuje ženě dostatečnou ochranu před zařazením na noční práci proti její vůli.
Česká republika není vázána žádnou mezinárodní úmluvou, Ústavou ani Listinou základních práv a svobod k absolutnímu zákazu vysílat těhotné ženy a ženy pečující o malé děti na pracovní cesty. Proto stejně jako u noční práce, i v tomto případě, by setrvání na absolutním zákazu vysílat tyto ženy na pracovní cesty, i v případě jejich souhlasu, znamenalo jejich diskriminaci z hlediska pracovních příležitostí a podmínek pro výkon zaměstnání.
Zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců Parlamentu, řádně podepsán a vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor jednal s přesvědčením, že přijatý zákon je zcela v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, právním řádem a mezinárodními smlouvami, kterými je naše republika vázána. Potud citace Poslanecké sněmovny ČR.
Z hlediska odborného posouzení dané problematiky, si Ústavní soud ČR vyžádal rovněž stanoviska:
1) Ministerstva zahraničních věcí ČR 2) Ministerstva zdravotnictví ČR
3) Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ad 1) Ministerstvo zahraničních věcí ČR k věci sdělilo, že vypuštěním §§ 151 a 152 v dříve platné úpravě zákoníku práce dochází k omezení zákazů vztahujících se k noční práci žen. Novelou zákoníku práce (zákonem č. 74/1994 Sb.) dochází naopak k rozšíření práv žen, ponechávaje možnost výběru na zvážení žen. Podobně je tomu rovněž u ustanovení §§ 153 a 154 odst. 1 zákoníku práce. Obecně lze tedy říci, že nová právní úprava jde nad rámec mezinárodních závazků v oblasti lidských práv, přičemž s mezinárodními úmluvami nekoliduje.
ad 2) Ministerstvo zdravotnictví ČR se odvolalo na závěry hlavního hygienika ČR s tím, že podle jeho názoru zákaz noční práce žen a současná právní úprava pracovních podmínek žen, daná ustanovením §§ 149 - 156 zákoníku práce v platném znění, není v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění změn a doplňků. Problém ochrany zdraví pracujících žen, včetně žen těhotných a jejich nenarozených dětí, je nutno chápat zejména v souvislosti s určením druhů prací, které ženy mohou vykonávat a charakterem pracoviště.
Ochrana zdraví pracujících žen bude podle názoru Ministerstva zdravotnictví ČR odpovídajícím způsobem zajištěna příslušnou vyhláškou , která stanoví práce a pracoviště vhodné pro všechny ženy, těhotné ženy a matky do konce 9. měsíce po porodu. ad 3) K dané problematice se rovněž vyjádřilo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, které uvedlo, že pokud se týká noční práce žen, je Česká republika z hlediska ratifikovaných mezinárodních úmluv Mezinárodní organizace práce dosud vázána Úmluvou č. 89 o noční práci žen z r.
1948 - revidovaná a Protokolem z r. 1990 k této úmluvě. Zmiňovaná Úmluva č. 171 z r. 1990 o noční práci nebyla vládou ČSFR ani ČR a ani parlamenty obou republik schválena. Vláda ČR uložila tomuto ministerstvu připravit další legislativní práce tak, aby bylo dosaženo souladu právního řádu ČR (dříve ČSFR) s ustanoveními Úmluvy č. 171 z r. 1990. Podle názoru ministerstva se jedná o žádoucí proces harmonizace právních aktů Evropského společenství s vnitrostátními právními akty ČR. Ministerstvo práce a sociálních věcí zastává názor, že jak z hlediska vnitřního členění Mezinárodní organizace práce, tak i z hlediska mezinárodního práva, není Úmluva č. 89 úmluvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl.
10 Ústavy ČR.
o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR se rozumí takovými smlouvami pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Těmi je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Při rozporu mezi smlouvou a zákonem platí smlouva.
K základním mezinárodním dokumentům, které se zabývají základními právy v oblasti pracovního práva a sociálního zabezpečení patří jen:
Všeobecná deklarace lidských práv
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen K Evropským dokumentům v téže oblasti patří:
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Evropská sociální charta
Podle interní klasifikace úmluv samotné Mezinárodní organizace práce lze řadit mezi úmluvy o základních lidských právech a svobodách pouze:
1) úmluvy o diskriminaci
2) úmluvy o zákazu nucené práce
3) úmluvy o odborových svobodách
Úmluva č. 89, z roku 1948 - revidovaná, o noční práci, není tedy, jak je seshora uvedeného zřejmé, mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách podle č. 10 Ústavy ČR, ale je, a to i samotnou Mezinárodní organizaci práce, řazena mezi úmluvy o pracovních podmínkách zaměstnávání žen.
Pokud se týká dalších, v návrhu uvedených mezinárodních úmluv, lze mezi dokumenty, které splňují podmínky již citovaného ustanovení čl. 10 Ústavy ČR řadit pouze Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen (vyhlášenou pod číslem 62/1987 Sb.). V návrhu uvedený článek 23 této úmluvy praví: " Nic z této úmluvy nebude na újmu ustanovení, jež mohou ještě lépe vést k dosažení rovnoprávnosti mezi muži a ženami, jež mohou být obsažena: a) v zákonodárství státu, smluvní strany; nebo b) v jakékoli jiné mezinárodní úmluvě, smlouvě nebo dohodě, jež je pro tento stát platná ".
Odkaz na uvedený článek však odporuje smyslu a účelu zdůvodnění návrhu, neboť je nepochybné, že právě zrušení dříve platného zákazu noční práce žen je naplněním shora citovaného ustanovení úmluvy. V případech ostatních úmluv splňujících podmínku danou článkem 10 Ústavy ČR, dospěl Ústavní soud k názoru, že s projednávanou problematikou nesouvisí.
87 Ústavy ČR a § 70 zákona č. 182/1993 Sb., neboť jak navrhovatelé uvádějí, napadená ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. jsou v přímém rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána na základě ustanovení čl. 5 odst. 2 zákona České národní rady č. 4/1993 Sb. a mají přednost před zákonem.
Svůj návrh dále odůvodňují tvrzením, že Česká republika jako právoplatný člen Mezinárodní organizace práce je povinna dodržovat její Ústavu a jí přijaté a naší republikou ratifikované úmluvy. Je nutno uvést, že v návrhu citovaná Úmluva č. 89 o noční práci žen (z r. 1948) - revidovaná, vstoupila pro Československou republiku v platnost dne 12. 6. 1951 (vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 17/1991 Sb.).
Je pravdou, že podle usnesení vlády ČSFR č. 453 ze dne 6. 11. 1991, tehdejší vláda České republiky vznesla požadavek ratifikace Úmluvy č. 171 Mezinárodní organizace práce o noční práci , která nově upravuje některé pojmy týkající se zejména noční práce žen. Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly vytvořeny legislativní předpoklady ratifikace úmluvy (t.j. novela příslušných ustanovení zákoníku práce), vláda ČSFR od ratifikace upustila. Návrh na ratifikaci Úmluvy č. 171 byl připravován současně s textem vládního návrhu na novelizaci zákoníku práce.
Důvodem ke zrušení zákazu noční práce žen byla, podle důvodové zprávy k návrhu zákona, potřeba harmonizace práva České republiky s příslušnými právními akty Evropských společenství, zejména pak s uzavřenou Evropskou dohodou o přidružení České republiky k Evropskému společenství (čl. 69 a 70 Evropské dohody). Podle programového prohlášení vlády ČR, patřilo mezi její hlavní úkoly též předložení návrhu novely zákoníku práce. Novela zpracovaná k zákoníku práce reaguje na zásadní změny právních vztahů v oblasti ekonomického systému České republiky a bylo proto nutné, aby existujícím trendům hospodářského vývoje nebránily současné pracovně-právní vztahy, ale aby je podpořily a usnadnily jejich realizaci.
Proto vláda navrhla zejména úpravu výkonů noční práce. Ve stávající úpravě se tak dosáhlo zrušení rozdílu mezi mužem a ženou při noční práci a odstranila se tak centralizovaná agenda povolování výjimek ze zákazu noční práce žen. Tento zákaz, ačkoliv dosud prezentovaný jako projev péče o ženy, byl v praxi pociťován jako diskriminace žen.
Rovněž čl. 10 Paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech (uveřejněný pod č. 120/1976 Sb.) stanoví pouze právo na zvláštní, zejména sociální ochranu v těhotenství a mateřství. Z Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (čl. 11, odst. 1) vyplývají obecně deklarovaná práva, jako je ochrana zdraví, předporodní a poporodní péče o ženy, které jsou ženám zaručeny jak Ústavou, tak i dalšími zákonnými a podzákonnými pracovně-právními a zdravotními předpisy. V podstatě stejnou zásadu vyslovuje i Úmluva o právech dítěte (čl. 24 odst. 2, písm. d) a čl. 41 ). Neodpovídá skutečnosti, že obecně formulovaná práva a ochrana ženy a rodiny v čl. 32 Listiny jsou provedena pouze ustanovením § 154 zákoníku práce.
V návrhu citovaná ustanovení čl. 26 až 32 Listiny základních práv a svobod se k dané problematice přímo vztahují pouze v čl. 29 odst. 1, kde se hovoří o právu žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky. Tento článek však zavazuje Českou republiku pouze ke zvýšené ochraně uvedených subjektů v pracovních podmínkách. Další ustanovení, která přímo navazují na projednávanou problematiku, je čl. 32 odst. 2 Listiny, který hovoří o zvláštní péči a ochraně v pracovních vztazích žen v těhotenství a zaručené odpovídající pracovní podmínky.
Ostatní uvedené články se k projednávané problematice nevztahují. Mezinárodně uznávaná zásada, že ratifikací mezinárodní úmluvy nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátními předpisy, obsahuje i čl. 19 odst. 8 Ústavy Mezinárodní organizace práce. Ústavní soud nesdílí názor, že ustanovení bodu 99 novely zákoníku práce je v rozporu se základními právy nabytými na základě Listiny a s lidskými právy nabytými na základě mezinárodního práva.
Pokud se týká základních zásad, vypuštěných v novelizovaném znění zákoníku práce, představovaly tyto zásady pouze obecná výkladová pravidla, která byla podpůrně používána při aplikaci konkrétních ustanovení zákoníku práce, ale neměla normativní charakter.
Zrušením čl. III až X základních zásad zákoníku práce zákonem č. 74/1994 Sb. nedochází ke zrušení příslušných právních institutů, neboť jsou nadále upraveny v souladu s čl. 41 odst. 1
Listiny těmito ustanoveními:
Čl. III. - Právo na svobodnou volbu povolání a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací jsou upraveny v zákonech o zaměstnanosti, zákaz nucené práce a zákaz zneužívání práv § 7 zákoníku práce.
Čl. IV. - Právo na mzdu nebo plat upravuje zákon č.1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon 143/1992 Sb. o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, popř. u části zaměstnanců dosud §§ 111-123 zákoníku práce.
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je upravena v § 132 a následujících zákoníku práce, odpočinek na zotavení po práci zaručují ustanovení § 100 a následující. Péče o zaměstnance, vč. otázek kvalifikace, je upraven v § 139 a násl. zákoníku práce.
Čl.V.a X.- Postavení odborových orgánů jako zástupců zaměstnanců je zakotveno v § 18 zákoníku práce, právo na kolektivní vyjednávání upravuje zákon č. 2/1991 Sb. Čl.VI. - Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců jsou stanoveny v §§ 73 až 75 zákoníku práce.
Čl. VII. - Pokud jde o pracovní podmínky žen a matek, zákoník práce obecně nerozlišuje při úpravě pracovněprávních vztahů mez mužem a ženou, přihlíží však k fyziologickým předpokladům a mateřské úloze žen, zejména úpravou mateřské dovolené, možnosti úpravy pracovní doby, ochranou před výpovědí a úpravou zákazu prací pro ženy, těhotné ženy a matky do konce devátého měsíce po porodu (§ 149 a násl.).
Čl. VIII.- Úpravu zvláštních podmínek mladistvých obsahují zejména ustanovení §§ 163 až 168 zákoníku práce.
Čl. IX. - Ochrana zdraví zaměstnanců je upravena v § 135, odpovědnost za škodu v § 170 a násl. zákoníku práce. Zabezpečení zaměstnanců při pracovní neschopnosti a ve stáří je upraveno jednak v § 146 a násl. zákoníku práce, jednak zvláštními zákony, upravujícími nemocenské a důchodové pojištění (zabezpečení). Ochrana pracovně-právních vztahů při nemoci, úrazu, v těhotenství nebo mateřství je zajištěna ochranou před výpovědí (§ 48 zákoníku práce). Problematika preventivní a léčebné péče je upravena zvláštními zákony (např. zákon č.20 /1966 Sb.) - tak např. §§ 99 a 168 zákoníku práce.
Jako nenormativní a nadbytečné byly zrušeny základní zásady i v občanském zákoníku.
Evropského společenství v Lucemburku z 25. 7. 1991, který se týká řešení problematiky rovnoprávnosti v přístupu k mužům a ženám v případě zákazu noční práce.
Ve věci C 345/89, řešil tento soudní dvůr prejudiciální otázku interpretace článku 5. Směrnice Rady z 9. 2.1976 č.76/207/ CEF, vztahující se mimo jiné k rovnoprávnosti přístupu k mužům a ženám i pokud se týká jejich pracovních podmínek. Podle čl. 5. citované Směrnice mají být mužům i ženám zajištěny stejné podmínky bez diskriminace založené na pohlaví. Za tímto účelem činí členské státy potřebná opatření k tomu, aby byla odstraněna (zrušena) ustanovení odporující této zásadě v případě, že péče o ochranu, která je inspirovala, již není odůvodněna (§ 2 odst. c) Směrnice).
Podle čl. 9, § 1 citované Směrnice se členské státy zavázaly, že přizpůsobí své právní předpisy ustanovením Směrnice ve lhůtě 30 měsíců od její úřední notifikace a pokud jde o čl. 5, § 2 odst. c) ve lhůtě 4 let. Tato lhůta vypršela 14. 2. 1980. Podle rozsudku uvedeného soudního dvora, čl. 5 Směrnice ukládá členským státům povinnost uplatnit v pracovních podmínkách mužů i žen stejné podmínky bez diskriminace z důvodů pohlaví a revidovat ty zákony a předpisy, které odporují této zásadě. Ustanovení uvedeného článku je natolik přesné a bezpodmínečné, že se na ně mohou odvolávat soukromé osoby u národních soudních dvorů.
ČR zamítlo návrh skupiny poslanců Parlamentu ČR v celém rozsahu, neboť napadená ustanovení nejsou v rozporu s mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy ČR a Listinou základních práv a svobod.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 23. 11. 1994