Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, (tzv. reforma veřejných rozpočtů)
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická rozhodl dne 15. ledna 2008 ve věci návrhu skupiny 67 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem Mgr. Michalem Haškem, na zrušení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, resp. na zrušení některých částí tohoto zákona, resp. na zrušení některých ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, resp. na zrušení některých ustanovení zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, resp. na zrušení některých ustanovení zákona České národní rady č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů, resp. na zrušení některých ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1) Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a 2) Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a za účasti A) skupiny 43 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem JUDr. Vojtěchem Filipem a B) skupiny 19 senátorů Parlamentu České republiky, zastoupené JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Mojžíšova 17, 612 00 Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Městský soud v Brně, za který jedná předseda senátu JUDr. Jiří Horák, není vedlejším účastníkem řízení v této věci.
Před Ústavním soudem je vedeno pod
sp. zn. Pl. ÚS 24/07
řízení o návrhu skupiny 67 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem Mgr. Michalem Haškem, na zrušení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, resp. částí tohoto zákona, resp. na zrušení jednotlivých ustanovení shora uvedených zákonů.
Podáním ze dne 21. 11. 2007, označeným jako „Oznámení Městského soudu v Brně o vstupu do již zahájeného řízení jako vedlejší účastník“, se Městský soud v Brně domáhal, aby s ním bylo dle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nakládáno jako s vedlejším účastníkem, neboť jeho předchozí návrh ze dne 12. 11. 2007 byl usnesením Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 27/07
ze dne 21. 11. 2007 odmítnut pro překážku litispendence.
S Městským soudem v Brně však nemůže být jako s vedlejším účastníkem jednáno, a to z následujících důvodů:
Vedlejší účastenství vzniká v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná, podal-li pozdější návrh oprávněný navrhovatel. Tímto oprávněným navrhovatelem by mohl být v obecné rovině i soud, a to na základě článku 95 odst. 2 Ústavy. Tento článek uvádí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Stěžejní otázkou v projednávaném případu je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon, „jehož má být při řešení věci použito“. Není sporu o tom, že tato podmínka je splněna vždy, jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, má tedy být takové ustanovení užito při rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost právního předpisu, je nezbytná aplikace takového předpisu v dané věci a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti (srov. usnesení Pl. ÚS 39/2000, Sb. n. u. sv. č. 20, str. 353; usnesení Pl. ÚS 20/02, Sb. n. u. sv. č. 28, str. 477).
Ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 50 C 259/2007, z níž vzešel shora uvedený požadavek na vedlejší účastenství, byla podána dne 5. 11. 2007 soudcem Městského soudu v Brně JUDr. Michaelem Vrtkem žaloba, kterou se vůči České republice – Městskému soudu v Brně domáhá zaplacení částky ve výši 2.600,- Kč, o kterou mu bude za měsíc leden 2008 zkrácen plat a paušální náhrada výdajů, na které by měl nárok, nebýt zmrazení platu provedeného ustanoveními článku XLVIII, části třicáté zákona č. 261/2007 Sb.
Dle ustálené soudní praxe i doktríny lze uplatnit své právo u soudu ve chvíli, kdy se stane nárokem, neboli actio nata. Tímto nárokem se stává poté, co měl dlužník poprvé splnit svůj závazek. V projednávaném případu však jde o nedospělou pohledávku, neboť vůbec není jisté, zda a v jaké výši bude skutečně žalobci újma způsobena. Městský soud se tedy vůbec neměl dostat k úvahám o případné protiústavnosti zákona č. 261/2007 Sb., neboť měl žalobu zamítnout jako předčasnou. Z ustanovení článku 95 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecný soud právo i povinnost předložit věc Ústavnímu soudu pouze při existenci reálného sporu a nikoliv za účelem zjištění názoru Ústavního soudu na určité právní otázky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Brně nebyl oprávněným navrhovatelem ve smyslu § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, což jeho vedlejší účastenství v nyní projednávané věci vyloučilo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2008
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k usnesení ze dne 15. 1. 2008
sp. zn. Pl.ÚS 24/07
Nemohu se ztotožnit ani s výrokem ani s odůvodněním uvedeného usnesení, a to z následujících důvodů:
V dané věci bylo původně rozhodnuto příslušným senátem Ústavního soudu usnesením ze dne 21.11.2007 sp.zn. Pl.ÚS 27/07
tak, že byl odmítnut návrh Městského soudu v Brně na zrušení ustanovení bodu 1. písm. a), b), bodu 2., článku XLVIII., o mimořádném opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců v letech 2008 až 2010, části třicáté zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, a to pokud se týká soudce okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu pro překážku litispendence jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Zastávám názor, že tímto rozhodnutím čtvrtého senátu bylo rovněž, byť nikoli výslovně (s čímž ovšem zákon ani nepočítá a počítati nemůže, viz dále), rozhodnuto i o vedlejším účastenství navrhovatele. Podle obecného ustanovení § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou vedlejšími účastníky řízení ti, o nichž to stanoví tento zákon. Z nálezu ve věci Pl. ÚS 52/03 plyne, že postavení vedlejšího účastníka nelze přiznat, neboť vzniká přímo ze zákona. Komentářová literatura (Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu – komentář, 2.vydání C.H.Beck, 2007, s. 410) k tomu dodává: „Případ, že by o něm (roz. vedlejším účastenství) bylo možno v pochybnostech rozhodnout (dle § 28 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nepřichází do úvahy, neboť toto postavení plyne jednoznačně z usnesení Ústavního soudu podle § 35 odst. 2.“ Procesní ustanovení obsažená ve zvláštní části zákona o Ústavním soudu týkající se řízení o kontrole norem speciální ustanovení o vedlejším účastenství neobsahují. Pokud tedy byl čtvrtým senátem shora zmíněný návrh odmítnut pro litispendenci, bylo tak implicitně rozhodnuto i o vedlejším účastenství, neboť před tímto rozhodnutím si musel čtvrtý senát odpovědět i na otázku, zda návrh podává oprávněný navrhovatel, neboť je zřejmé, že k posouzení návrhu z hlediska jeho projednatelnosti lze přistoupit až poté, co byla kladně zodpovězena otázka, že návrh je podáván subjektem, který disponuje oprávněním jej podat, tj. relevantně projevit vůli. Je přece zřejmé, že by postrádalo jakýkoli smysl vyzývat neoprávněný subjekt k tomu, aby odstraňoval vady návrhu. Právně irelevantní je však můj názor o tom, že navrhovatel nebyl v daném případě oprávněným navrhovatelem a jeho návrh měl být odmítnut dle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm.c) zákona o Ústavním soudu, neboť jím napadená ustanovení nebyla v době podání jeho návrhu aplikovatelná, když čl. LXXXI. b. 1 shora uvedeného zákona stanovil legisvakanci tak, že zákon (až na výjimky v něm vymezené) měl nabýt účinnosti dnem 1. ledna 2008 a soud je oprávněným navrhovatelem toliko v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst.
2 Ústavy (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Je přitom zcela zřejmé, že neúčinný zákon není způsobilý aplikace. Nelze přehlížet, že Ústavní soud již ve své judikatuře dovodil, že k oprávněnosti soudu navrhnout zrušení zákona nebo jeho části je nezbytná jeho reálná, nikoli jen hypotetická aplikace (usnesení Pl. ÚS 39/2000 nebo
Pl.ÚS 20/02
), což je závěr, který se nepochybně vztahuje i k reálné aplikaci napadeného ustanovení z hlediska času. Jinými slovy, oprávněnost soudu jako navrhovatele závisí od toho, že napadané ustanovení bude aplikovatelné v okamžiku, kdy soud činí podání k Ústavnímu soudu. Kdyby byla naopak připuštěna oprávněnost soudu v situaci jako byla tato, pak připouštíme jen jeho hypotetickou aplikovatelnost. Irelevance tohoto prezentovaného názoru ovšem vyplývá z toho, že usnesení čtvrtého senátu nabylo právní moci a stalo se závazným, byť jen pro účastníky řízení a jen v rozsahu toho, co řešilo (zde řešena otázka litispendence a z ní plynoucí vedlejší účastenství), když otázky závaznosti usnesení samozřejmě nelze vtahovat pod aplikační záběr čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. Stejně irelevantní by ovšem měl zůstat názor pléna na danou věc, které jej však projevilo v usnesení, k němuž se vymezuji. Svým postupem si totiž plénum atrahovalo kompetenci, kterou nemá, totiž přezkoumat (opravit) důvod odmítnutí podaného návrhu. Plénum totiž na rozdíl od příslušného čtvrtého senátu dospělo k závěru, který sdílím, byť s jiným odůvodněním, totiž, že Městský soud nebyl oprávněným navrhovatelem. Za nepřípadnou ale považuji úvahu pléna řešící otázku, jak měl Městský soud v Brně naložit se samotnou žalobou, neboť to v mých očích není otázka, kterou by měl Ústavní soud řešit. Problémem však zůstává nedostatek kompetence pléna k posouzení věci senátem již rozhodnuté, což mne vede k přesvědčení, že v daném případě jde o rozhodnutí přijaté ultra vires se všemi důsledky, které se k takovému postupu váží (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil, Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, Aspi, a.s., 2007, s. 52). Rozhodnutí, k němuž disentuji považuji za kolidující s principem právní jistoty a principem předvídatelnosti práva, přičemž váha těchto principů daných postupem pléna v sázku nekoresponduje s reálnou bezvýznamností tohoto usnesení, vezmeme-li v úvahu, že Městský soud v Brně může návrh opakovat. Eliška Wagnerová
se vylučují k samostatnému řízení.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel 22. října 2007 návrh skupiny 67 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem Mgr. Michalem Haškem, uvedený v návětí tohoto usnesení. Tímto návrhem se jednak navrhuje zrušení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, který novelizuje řadu dalších zákonů, a to, zjednodušeně řečeno, z důvodů nedodržení právních norem ovládajících legislativní proces, resp. návrh na zrušení jeho novelizačních částí z těchto důvodů, jednak se navrhuje zrušení ustanovení zákonů, která byla tímto zákonem novelizována, z důvodů obsahového rozporu těchto zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení s hmotným ústavním právem. Ústavnímu soudu tak byl předložen rozsáhlý a komplikovaný návrh, jehož obsahem jsou dílčí návrhy na zrušení řady ustanovení novelizujících i novelizovaných zákonů, jejichž vzájemná souvislost je dána formálně zákonem č. 261/2007 Sb., v jehož rámci byly jednotlivé zákony novelizovány. Tento návrh byl do plenárního rejstříku Ústavního soudu zapsán pod
sp. zn. Pl. ÚS 24/07
.
Vedle toho Ústavní soud obdržel 19. listopadu 2007 návrh skupiny 43 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem JUDr. Vojtěchem Filipem, na zrušení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, případně na „zrušení těch částí výše uvedeného zákona, jejichž protiústavnost bude shledána“. Tento návrh byl do plenárního rejstříku Ústavního soudu zapsán pod
sp. zn. Pl. ÚS 28/07
; Ústavní soud jej svým usnesením ze dne 23. listopadu 2007 dle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) a § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odmítl z důvodu překážky litispendence.
Konečně návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. prosince 2007, se domáhala skupina 19 senátorů Parlamentu České republiky, zastoupená JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Mojžíšova 17, 612 00 Brno, zrušení částí zákona č. 261/2007 Sb., a to části padesáté (změna zákona o účetnictví), sestávající z článků LXXVIII a LXXIX, dále bodů 1 až 9, bodů 14 až 17, bodů 24 až 30 článku LXIV a celého článku LXV části čtyřicáté (změna zákona o veřejném zdravotním pojištění) a dále části čtyřicáté osmé (změna zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), sestávající z článků LXXV a LXXVI, a dále části čtyřicáté deváté (změna zákona o cenách), sestávající z článku LXXVII. Tento návrh byl do plenárního rejstříku Ústavního soudu zapsán pod
sp. zn. Pl. ÚS 29/07
a Ústavní soud jej svým usnesením ze dne 12. prosince 2007 dle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) a § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odmítl z důvodu překážky litispendence.
II.
Podle § 112 odst. 2 občanského soudního řádu, jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení.
Ústavní soud proto podle § 112 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu vyloučil k samostatnému řízení návrhy na zrušení bodů 3 a 4 v článku XVII v části 10., částí 40. až 43., částí 48. a 49. zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, a s tím související eventuální návrhy, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení, neboť předmětem těchto návrhů je obsahově samostatná problematika financování zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění.
Ústavní soud dále ze stejných důvodů vyloučil k samostatnému řízení návrhy na zrušení částí 15. až 39. a části 44. zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení, neboť předmětem těchto návrhů je obsahově samostatná problematika sociálního zabezpečení.
Pod spisovou značkou Pl. ÚS 24/07 tak bude vedeno řízení pouze o zbývající části návrhů, tj. o návrhu na zrušení části první (změna zákona o daních z příjmů), části druhé (změna zákona o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců), části třetí (změna zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů), části čtvrté (změna zákona o dani z přidané hodnoty), části páté (změna zákona o dani z nemovitostí), části šesté (změna zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí), části sedmé (změna zákona o registračních pokladnách), části osmé (změna zákona o správě daní a poplatků), části deváté (změna zákona č. 545/2005 Sb.), bodu 1 v článku XVII části desáté (změna zákona o správních poplatcích), části jedenácté (změna zákona o spotřebních daních), části dvanácté (změna zákona o existenčním minimu), části třinácté (změna zákona o ocenění účastníků boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů), části čtrnácté (změna zákona o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů), části čtyřicáté páté (daň ze zemního plynu a některých dalších plynů), části čtyřicáté šesté (daň z pevných paliv), části čtyřicáté sedmé (daň z elektřiny), části padesáté (změna zákona o účetnictví), části padesáté první (zrušovací ustanovení), části padesáté druhé (účinnost) zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, o návrzích vedlejších účastníků řízení na zrušení v tomto odstavci uvedených částí zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, a o návrhu na zrušení ustanovení § 6 odst. 4 věta první, § 6 odst. 13 a 14, § 7 odst. 8 věta první a § 38h odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 261/2007 Sb.
Vyloučením obsahově odlišných a komplexních návrhů k samostatnému projednání vytváří Ústavní soud, v souladu s principem procesní ekonomie, prostor pro efektivnější a souběžné posouzení předložených návrhů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2008
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu
Pl. ÚS 24/07
Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka
Hlasoval jsem proti přijetí usnesení z 8. ledna 2008, a to z následujících důvodů:
Odůvodnění citovaného usnesení se dovolává aplikace ustanovení § 112 odst. 2 občanského soudního řádu, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu. Podle § 112 odst. 2 občanského soudního řádu, jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení. Odůvodnění citovaného usnesení neuvádí jediný věcný argument, proč se k sobě ke spojení nehodí ustanovení zákona, který byl ve Sbírce zákonů publikován pod jedním pořadovým číslem. Akcentována je bez opory v aplikovaném ustanovení „procesní ekonomie, prostor pro efektivnější a souběžné posouzení předložených návrhů“. Usnesení obdobné citovanému usnesení z 8. ledna 2008 jsem v judikatuře Ústavního soudu nenalezl. Otevírá se neprobádaný prostor pro nový typ „vylučovací judikatury“, který by pro futuro mohl vést až např. k rozhodnutím, že při hypotetickém návrhu na zrušení celého občanského soudního řádu se k „sobě ku spojení nehodí“ část pátá o.s.ř. ve vztahu k jeho zbytku, či třeba hlava třetí části desáté zákoníku práce ve vztahu k jeho zbytku…
x x x
Pokud je mi známa praxe a judikatura obecných soudů, dojde-li před nimi k vyloučení věci k samostatnému projednání, nemění se ve vztahu k vyloučenému samosoudce či senát, vyloučená část toliko dostane novou spisovou značku. Obrat „vyloučení“ a „vyloučená část“ v předchozí větě užívám záměrně, neboť – jak jsem se ujistil – výrok rozhodnutí obecných soudů zní nezřídka i tak, že „řízení o…..se vylučuje k samostatnému projednání“. Otázka, která se naskýtá, spočívá v tom, zda „vyloučení“ je Ústavnímu soudu nově napadlou věcí či nikoliv. Nelze přitom přehlédnout, že citované usnesení z 8. ledna 2008 neřeší otázku soudce zpravodaje po „vyloučení“ přímo. Jen logicky lze domýšlet, že bez přibrání dalších soudců zpravodajů by se stěží dosáhlo kýženého „souběžného posouzení předložených návrhů“…
x x x
Jsem si vědom toho, že ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu předpokládá toliko „přiměřené“ použití ustanovení občanského soudního řádu. Komentářová literatura přitom dovozuje, že „subsidiární aplikace občanského soudního řádu nebo i jiných procesních předpisů či soudních řádů je možná v prvé řadě tehdy, pokud daná úprava neodporuje principům a smyslu jednotlivých druhů řízení vedených před Ústavním soudem, vyplývajícím především z Ústavy samotné a z pojetí ústavního soudnictví, která náš ústavní řád garantuje“ (srv. nejnověji E. Wagnerová, M. Dostál, T. Langášek, I. Pospíšil, Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, 2007, s. 232). V naznačených souvislostech je třeba vzít v úvahu především ustanovení § 42 – § 43 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení § 42 zákona o Ústavním soudu ukládá zásadně soudci zpravodaji, nejsou-li důvody pro odmítnutí návrhu, připravit věc k projednání věci samé. Za projednání věci samé nepokládám procesní usnesení typu, který zákon o Ústavním soudu výslovně neupravuje.
x x x
Je i soudce zpravodaj zákonným soudcem? Opět nelze přehlédnou ustanovení § 42 - § 43 zákona o Ústavním soudu. Jsem přesvědčen o tom, že i v plenární věci není postavení soudce zpravodaje bezvýznamné. Za určitých zákonem daných okolností i v plenární věci může rozhodovat senát, a nejde proto jen o to – laicky řečeno – kdo přinese zpravodajskou zprávu do pléna. Chce-li si laskavý čtenář pohrát s variantami rozhodování pléna, objeví možná i situace, při nichž hraje roli to, s jakým návrhem soudce zpravodaj přichází…
x x x
V diskusi nad návrhem citovaného usnesení jsem neúspěšně navrhoval zvolení jiného procesního postupu. Nabízí se především ustanovení § 152 odst. 2 o.s.ř., ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu. Zde by byla perpetuatio soudce zpravodaje jednoznačně dána. Jsem přesvědčen o tom, že usnesení z 8. ledna 2008 je přinejmenším předčasné. Rozdělení věci nikdo z účastníků či vedlejších účastníků – ač si uvědomuji, že to není právně relevantní – nenavrhoval. Domnívám se, že pokud by k tomuto postupu Ústavní soud přistoupil, bylo by ekonomičtější a efektivnější, učinil-li by tak až po ústním jednání, shledal-li by, že v některých částech věci je možné již rozhodnout, zatímco jinde ještě nejsou pro rozhodnutí dostatečné podklady. Částečný nález by řešil rozhodnutí o dílčích částech podle mého lépe než rozdělení věci. Je zde jistota, že rozdělení věci před jejím projednáním není příliš „od stolu“? x x x
Návrh přináší všem třem novým částem společnou argumentaci, týkající se nedodržení právních norem ovládajících legislativní proces. Zde se jako první krok v případě, že by návrhu nebylo vyhověno pro tento důvod, nabízelo mezitímní rozhodnutí ve formě akademického výroku o ústavní konformitě legislativního procesu…
Řečeno zkráceně, býval bych rád spěchal pomaleji….