Jednoroční prekluzivní lhůta v zákoně o mimosoudních rehabilitacích - rovnost v právech dle čl. 1 LZPS
2/1997 Sb.
N 133/6 SbNU 473
Jednoroční prekluzivní lhůta v zákoně o mimosoudních rehabilitacích - rovnost v právech dle čl. 1 LZPS
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 4. prosince 1996
v plénu o návrhu 1) M. M., 2) L. M., obou zastoupených JUDr. F.
S., advokátem AK, na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky,
t a k t o :
Ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se v části uvedené
za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne
účinnosti tohoto zákona", z r u š u j e dnem vyhlášení nálezu ve
Sbírce zákonů.
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelky podaly s poukazem na ustanovení § 74 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. l996, čj. 12 Co
199/96-76, také návrh na zahájení řízení podle ustanovení § 64
odst. 1 písm. d) citovaného zákona. Svůj návrh na zrušení
ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v části uvedené za
poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti
tohoto zákona", odůvodňují jeho rozporem s článkem 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícím rovnost
v právech, neboť zakládá faktickou nerovnost oprávněných osob
a připouští, aby stejné nároky oprávněných osob byly uspokojovány
odlišně. Podle názoru navrhovatelek zákon má nyní podobu,
odnímající mu logický smysl. Staví totiž formálně všechny
oprávněné osoby na stejnou úroveň a obsahuje i konkrétní
ustanovení o právu těch oprávněných osob, které uplatnily své
nároky později, domáhat se vydání části věci proti těm, kterým
v mezidobí byly již vydány. V případě osob oprávněných vzhledem
k ústavnímu nálezu, publikovanému pod č. 164/1994 Sb., však nelze
tohoto ustanovení úspěšně použít, neboť v jejich případě zákonem
poskytnutá lhůta skončila dříve, než jim vůbec začala běžet.
Dosavadní text zákona zpochybňuje i samotný smysl zákona
o mimosoudních rehabilitacích, protože vede ke zdvojnásobení
nápravy křivd. Jednou v podobě vydání nemovitosti "in natura",
podruhé pak v náhradách poskytnutých státem těm oprávněným osobám,
kterým nemovitosti již fakticky nelze vydat. Tento postup by byl
na újmu státu i občanů, jako daňových poplatníků.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve vyjádření
ze dne 22. 10. 1996, podepsaném jejím předsedou, uvedla, že soulad
zákonného řešení s ústavní garancí základních práv a svobod je
nutno posoudit zejména s ohledem na dobu, ve které byl zákon
přijat. Zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byl přijat v souladu
s Ústavou a naším právním řádem a je na Ústavním soudu, aby
posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Z obsahu spisu Pl. ÚS 3/94 Ústavního soudu ČR Ústavní soud
zjistil, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění
dne 21. 3. 1991, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl
řádně vyhlášen. Citovaný zákon, jehož napadené ustanovení § 5
odst. 5 nebylo novelizováno, byl tedy přijat a vydán v mezích
Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Z nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994, sp. zn.
Pl. ÚS 3/94, Ústavní soud zjistil, že jím dnem 1. 11. 1994 byly
zrušeny 1) v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících
a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má
trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož
zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před
účinností zákona č. 116/1994 Sb., označeném jako odst. 2), část
věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území", 2)
v ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících
a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona". Citovaný
nález Ústavního soudu se tedy nedotýká ustanovení § 5 odst. 5
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů, podle něhož, byla-li věc vydána, mohou osoby,
jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odst. 2 nebyly
uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla
věc vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Takto
vznikla situace, že osoby, kterým byl uvedeným nálezem Ústavního
soudu přiznán status oprávněných osob, nemohou již svůj nárok,
vyplývající z ustanovení § 5 odst. 5 zákona, uplatnit, ať již vůči
povinným osobám podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona, tak i u soudu
vůči osobám, kterým byla věc vydána (§ 5 odst. 5 zákona). Jinými
slovy, rozšíření okruhu osob oprávněných domáhat se vydání věci
podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nezměnilo nic na
diskriminaci těch osob, jejichž nárok již nemůže být uspokojen
vzhledem ke lhůtám uvedeným v citovaném ustanovení.
Pokud jde o otázku zrušení uvedené lhůty, o kterou
v projednávané věci jde, přidržuje se Ústavní soud argumentace
obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995,
sp. zn. Pl. ÚS 8/95
. Jak se v tomto nálezu konstatuje, "pokud je
existence práva spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že
právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit
i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění". V této
souvislosti považuje však Ústavní soud za nezbytné vypořádat se
i s otázkou tzv. nabytého práva a rovněž i s otázkou
retroaktivity. To proto, že osoby, kterým byla věc vydána, nejsou
identické s povinnými osobami podle § 4 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť
jde ve skutečnosti o oprávněné osoby, jejichž nároky již byly
uspokojeny. Samotný zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, počítal tedy
v ustanovení § 5 odst. 5 s možností kolize zájmů více oprávněných
osob, jejíž podstatou je to, že nároky pouze některých z osob,
oprávněných podle tohoto zákona, budou uspokojeny, zatímco nároky
jiných osob uspokojeny nebudou. Tuto kolizi mezi ústavně zaručenou
rovností a faktem, že věc již byla vydána některé z oprávněných
osob, řeší tento zákon výslovným zakotvením oprávnění
neuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nároky vůči
uspokojeným oprávněným osobám u soudu, a to v jednoroční
prekluzivní lhůtě. Také uspokojené oprávněné osoby ocitají se
v procesu aplikace zmíněného zákona zcela neodvratitelně v pozici
očekávání, že v případě zmíněné kolize budou vystaveny evidentnímu
riziku redukce rozsahu jejich, již uspokojeného, nároku. To, že
zákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto riziku záměrně
vystavil, je podle názoru Ústavního soudu zcela na místě, neboť se
tak děje zcela v souladu s účelem zákona, sledujícího zmírnění
následků majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989
a tendencí dát průchod ústavnímu principu rovnosti a umožnit všem
oprávněným osobám uspokojení jejich nároků v rozsahu, jaký jim ze
zákona přísluší, a to lhostejno, že některým z nich byla již věc
vydána. Zmíněný účel a tendence zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,
představují natolik významné dominanty, že v jejich světle
dovolávání se nabytých práv či principů retroaktivity, a to také
vzhledem k již uvedeným pozicím očekávání uspokojených oprávněných
osob, vystavených zákonem, pro ně nepříznivému, riziku kolize se
zájmy neuspokojených oprávněných osob, se jeví jako nepřípadné.
Bylo-li by možno v této souvislosti vůbec uvažovat o tzv. nabytých
právech, neboť pojmově jde spíše o práva nově konstituovaná, nově
proto, že se tak děje především na základě jiných hmotně právních
předpisů, potom je zde patrně na místě argument, že již v době
jejich konstituování měla práva těchto oprávněných osob vzhledem
k možnosti zákonem předvídané kolize se zájmy dalších oprávněných
osob "rizikový" podtext, jinými slovy, tyto oprávněné osoby musely
nutně počítat s následky uvedenými v ustanovení § 5 odst. 5
zákona. Proto zde obdobně neobstojí ani námitka retroaktivity,
neboť nároky uspokojených oprávněných osob při existenci
citovaného ustanovení § 5 odst. 5 zákona byly přiznávány za
"asistence" zákonné podmínky, že rozsah uspokojení těchto nároků
bude redukován v případě jejich kolize s nároky neuspokojených
oprávněných osob.
Ústavní soud má proto za to, že návrh na zrušení § 5 odst.
5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů, za poslední větnou čárkou ve znění "do
jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona" je důvodný pro
vytýkaný rozpor s ustanovením článku 1 Listiny, zaručujícím
rovnost v právech. Podle názoru Ústavního soudu je však návrh
důvodný i pro rozpor s článkem 1 Ústavy, který prohlašuje Českou
republiky za právní stát, založený na úctě k právům a svobodám
člověka, s článkem 3 odst. 1 Listiny, zakazujícím diskriminaci
v oblasti základních práv a svobod, s článkem 4 odst. 2 Listiny,
stanovícím zásadu, že meze základních práv a svobod mohou být za
podmínek, stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, s článkem
4 odst. 3 Listiny, určujícím, že zákonná omezení základních práv
a svobod musí platit stejně pro všechny případy splňující
stanovené podmínky, jakož i z dalších důvodů konstatovaných
v nálezech pléna Ústavního soudu, sp. zn.
Pl. ÚS 3/94
a Pl. ÚS
8/95.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud podanému návrhu
vyhověl a ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,
v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho
roku ode dne účinnosti tohoto zákona", podle ustanovení § 70 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil, a to dnem
vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Zrušením již konstatované části ustanovení § 5 odst. 5 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů, se dosud neuspokojeným oprávněným osobám otevírá cesta
k uplatnění nároku, zakotveného v tomto ustanovení. Je přitom na
zákonodárci, aby uvedl právní úpravu do takového stavu, aby bylo
evidentní, že tento nárok mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to
zrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala, stanovil
novou, tímto nálezem vypuštěnou, lhůtu, a umožnil vypořádat se se
situacemi, jaké nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydání
věci do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jiné
osoby.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. prosince 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKO
JUDr. Z.K. k nálezu
Pl. ÚS 24/96
Nález podle odůvodnění má odstranit nerovnost mezi účastníky
restitučního procesu a umožnit osobám, kterým bylo nálezem
Ústavního soudu
Pl. ÚS 3/94
přiznáno (dodatečně) postavení
oprávněné osoby, uplatnit v nově založené lhůtě své nároky vůči
osobám, kterým byla věc již dříve (v období od r. l992) vydána.
Tím, že směřuje proti principu nerovnosti (diskriminace) mezi
původními a nově (dodatečně) konstituovanými oprávněnými osobami
zpochybnil nález jiné nepřehlédnutelné základní principy právního
řádu, a to jak zásadu stability, tak ochranu vlastnictví.
Zákonodárce v ust. § 5 odst. 5 zákona č. 87/l99l Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, stanovil (zřejmě z důvodů
administrativně technických) jednoroční prekluzivní lhůtu od
účinnosti zákona, v níž se mohl svého nároku domáhat u soudu ten,
jehož uplatněné nároky nebyly uspokojeny vůči tomu, jemuž byla věc
vydána.
Uplynutím této jednoroční lhůty bylo vlastnictví (obnovené
nebo nově konstituované) fixováno a vlastník byl oprávněn ke všem
dispozicím s vlastnickým právem spojeným (převod, přestavba,
demolice, zástava apod.). Nelze se ztotožnit s odůvodněním nálezu,
že ustanovení § 5 odst. 5 zák. č. 87/l99l Sb. má "rizikový"
podtext a že je tedy možno do vlastnických práv toho, komu byla
věc vydána, kdykoli zpětně nebo i v budoucnu zasáhnout proto, aby
byla odstraněna nerovnost účastníků.
Restituční zákony, včetně zákona č. 87/l99l Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, se snaží o zmírnění následků
některých křivd (l odst. l zák. č. 87/l99l Sb.). V případech, kdy
není možná naturální restituce, upravují zákony náhradu vyplacením
finančního odškodnění státem. Tento postup však nález odmítá
s poukazem na to, že by byl "na újmu státu i občanů jako daňových
poplatníků a vedl by ke zdvojnásobení nápravy křivd".
Tento názor je však v rozporu se závěrem odůvodnění nálezu,
v němž se požaduje po zákonodárci, aby úpravou zákona "umožnil se
vypořádat se situacemi, jaké nastanou v důsledku toho, že
v mezidobí od vydání věci do současnosti došlo již k převodu nebo
přechodu věci na jiné osoby". Takovou dodatečnou úpravu by zřejmě
vyžadovaly i případy, kdy věc zanikla (demolice, asanace) nebo
přestavbou ztratila původní charakter a vznikla věc nová.
Nález tedy - při zpochybnění zásady stability právního řádu,
ochrany vlastnických práv - přehlédnutím principů restitučních
zákonů i vůle zákonodárce umožňuje sice domáhat se formálně svých
nároků osobám splňujícím dodatečně podmínku oprávněných osob vůči
těm, jimž byla věc dříve vydána, ale do doby, než budou nově
upraveny shora zmíněné případy (převod, přechod, zánik věci
apod.), nebude možno o takovém nároku rozhodnout.
V Brně dne 19. 12. 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKO
JUDr. V.Š. ve věci Pl. ÚS 24/96
Materie, jíž se nález Ústavního soudu ČR zabývá v této věci,
je obdobná, ne-li v podstatných bodech totožná s tou, která byla
již dříve předmětem rozhodování Ústavního soudu ve věcech Pl. ÚS
3/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 1, č. 38) a
Pl. ÚS 8/95
(publ. in Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 83); protože
proti nálezům přijatým v oněch věcech vyjádřil jsem svá odlišná
stanoviska a protože ani v mezidobí nenastaly takové okolnosti,
které by mne nutily ke změně názoru, na své dřívější odůvodnění se
odvolávám a s odkazem na to, co bylo řečeno již dříve, dodávám:
Odůvodnění většinově přijatého nálezu pokouší se námitky
retroaktivity nálezem vzniknuvší, případně námitky zásahu do již
nabytých práv, překlenout výkladem, jehož těžiště spočívá
v poněkud neurčitém rozlišování práv nabytých a "práv nově
konstituovaných"; z této konstrukce pak pro "rizikový podtext"
nově nabytého práva za "asistence" zákonné redukce, plynoucí
z vydané (a oprávněnou osobou již ex lege nabyté) věci, zpětné
důsledky z nálezu plynoucí odmítá. Tato konstrukce vyvolává dojem,
jakoby důsledkem uvažovaného nálezu měl být nárok na věcné plnění,
tj. zřejmě nárok na příslušný ideální spoluvlastnický podíl
k nemovitosti stran níž - co do rozhodnutí obecného soudu - byla
podána ústavní stížnost.
Jak naznačenou konstrukci, tak i její zdůvodnění nepokládám
za ústavně souladné.
Předně - pokud jde o "práva nově konstituovaná", z nichž
nález jako ze základu vychází - nespatřuji nijaký rozumný důvod
pro podobné rozlišování, a to mimo jiné již proto, že i práva (na
základě jiných hmotně právních předpisů) "nově konstituovaná"
nelze - v daných souvislostech - chápat jinak, než jako práva (již
vskutku) nabytá, a to se všemi důsledky, které z toho plynou,
a bez ohledu na jakýkoli "rizikový podtext" či "asistenci zákonné
podmínky". Oprávněná osoba, jestliže jí v režimu zákona č.
87/1991 Sb. byla věc vydána, bez jakéhokoli omezení k vydané věci,
nabyla (ex lege) právo vlastnické, mimo jiné také proto, že jiný
(ať odkládací ať rozvazovací podmínkou omezený) způsob nabytí
vlastnického práva k vydané věci v uvažovaném režimu ani zákon ani
doktrína neznají; nelze proto - podle mého přesvědčení a v souladu
s odlišným stanoviskem JUDr. P. - nároky neuspokojených (a jinak
oprávněných) osob chápat jinak, než jako nárok na peněžité plnění,
nadto důvodně - pro nezbytný požadavek právní jistoty - omezený
krátkou prekluzivní lhůtou (nálezem nyní zrušenou), jejíž
důvodnost a okolnosti, za nichž byla přijata, jsem vyložil
v předchozích odlišných stanoviscích; jeví se mi proto odkaz
odůvodnění nálezu na ústavně zaručenou rovnost v právech jako
nepřípadný a nález sám - především pro průlom do právních vztahů
založených dnes již před delší dobou zákonem a - též i z důvodů
vyložených již dříve - jako ústavně problematický.
Nejen z důvodů vyložených v odlišném stanovisku ve věci Pl.
ÚS 8/95 pokládám také apel na zákonodárce obsažený v posledním
odstavci nálezu rovněž za problematický, v současné době též i pro
značný legislativní tlak na společensky významnější problémy; lze
se proto obávat, že nadto praxe obecných soudů bude zatížena novou
komplikovanou agendou (v případech založení nemovitostí, jejich
zcizení, přestavba apod.), s jejímiž problémy se bude moci jen
obtížně vyrovnávat.
Mám proto za to, že návrh v této věci podaný stěžovatelkami
v souvislosti s ústavní stížností proti rozhodnutí obecného soudu
měl být zamítnut.
V Brně dne 19. 12. 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKO
JUDr. V.P. ve věci Pl. ÚS 24/96
Učiněné závěry, týkající se lhůty v § 5 odst. 5 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nejsou přesvědčivé
a neumožňují současný právní stav označit za protiústavní.
Neposkytují tedy podklady k rozhodnutí o nutnosti a oprávněnosti
zrušit napadené ustanovení zákona.
Hlavní váha argumentace, odůvodňující zrušující rozhodnutí
Ústavního soudu, spočívá na čl. 1 Listiny základních práv
a svobod, který svou obecnou charakteristikou konstatuje, že lidé
jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Tohoto textu je pak
používáno takovým způsobem, jako by z nálezu mělo vyplynout, že
rovnost v právech znamená stejné postavení pro všechny, stejné
výhody všech či stejná uplatnění oprávněných osob v rámci
restitučního zákona, jako v tomto konkrétním případě. Zcela se
opomíjí skutečnost, že takovéto ústavní zásady jsou v daném
případě konkretizovány a aplikovány v jednotlivých, na Ústavu
navazujících zákonech a specifikují konkrétní práva a povinnosti
občanů. To ostatně platí obecně i pro další zásady, jichž se
odůvodnění dovolává, ať již jde o čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2
a 3 Listiny základních práv a svobod či čl. 1 Ústavy ČR.
Takovou konkretizaci představují i restituční zákony, které byly
v ČR (ČSFR) vydány a jsou v platnosti. Ony samy však zdůrazňují,
že jde jen o zmírnění škod a křivd, které byly občanům protiprávně
způsobeny v uplynulých 50 letech. Jejich cílem nebylo, podle
úmyslu zákonodárců v zákonech vyjádřených, nahradit veškerou újmu,
která vznikla, nýbrž stanovit kriteria pro provádění restitucí
v konkrétních případech za konkrétních podmínek. Dovolávat se za
těchto okolností rovnosti osob, kterým byl majetek odňat, je
nepředstavitelné. Zákonodárce měl nepochybně právo upravit otázky
restituce způsobem, jehož realizaci považoval za možnou. Stát jako
člen mezinárodního společenství měl a má možnost s přihlédnutím
k zásadním politickým a ekonomickým změnám nepřikročit vůbec
k restitucím státního majetku, jak to ostatně učinily i některé
státy, které se ocitly v obdobné situaci. Stejně tak pro něj
neplyne povinnost uhradit veškeré škody a vrátit bezpodmínečně
veškerý majetek, který jeho předchůdce v uplynulých letech
neoprávněně získal a jím disponoval.
Z toho vyplývá, že zákonodárce měl možnost stanovit kriteria
i rozsah restitucí rozdílně pro určité okruhy oprávněných osob
i rozsah povinností pro osoby povinné, což také učinil. Připouští
to i nález Ústavního soudu ČSFR (sp. zn.
Pl. ÚS 22/92
z 8.10.1992, čl. 11 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu
ČSFR), který uvádí, že pro určité obory mohou speciální normy
stanovit zvláštní kriteria rovnosti, která ze všeobecného principu
neplynou, protože aplikaci zásady rovnosti nejsou stanoveny tak
přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uvážení těch, kteří je
aplikují. Tento nález dále zdůrazňuje, že při relativní rovnosti,
jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, nemá jednotlivec
právo, aby stát odstranil všechny faktické nerovnosti, nýbrž jen,
aby v mezích svých možností odstranil neodůvodněné rozdíly.
V případě restitučních zákonů však práva jednotlivců nebyla
konstituována na principu rovnosti, právě naopak samy restituční
zákony vyzdvihují, že jsou zaměřeny jen na zmírnění následků
některých křivd, k nimž došlo v předchozí historické etapě a tím
deklarují, že osobám, které uplatní na základě těchto zákonů
určité nároky, budou takové nároky uspokojeny státem, který
převzal řízení věcí veřejných po "sametové revoluci", jen
v zákonem stanovené míře, v rozsahu možnosti státu a podle
konkrétních podmínek případu. Rovnost osob, uplatňujících nároky,
ze zákonů nevyplývá a s přihlédnutím k výše uvedeným důvodům ani
vyplývat nemohla ani nemůže, přičemž důvody rozdílů při
uspokojování nároků oprávněných osob pak naopak ze zákonů jasně
vyplývají.
Tím by bylo možno zakončit toto odlišné stanovisko, protože
není pochyby, že protiústavnost napadeného ustanovení není dána
a návrh na jeho zrušení měl být zamítnut.
Nelze však opomenout, že vypuštěním slov "do jednoho roku ode
dne účinnosti tohoto zákona" z § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
došlo k hlubokému zásahu do práv občanů. Je třeba se zmínit aspoň
o některých z nich, jež představují důvody proti zrušení zmíněného
ustanovení zákona:
1. Odůvodnění nálezu se opírá o výklad ustanovení § 5 odst.
5 zákona č. 87/1991 Sb. v jeho původním znění, které nedoznalo
změny ani v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 23.12.1995,
sp. zn.
Pl. ÚS 8/95
: "Byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž
nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odst. 2 nebyly uspokojeny,
tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým věc byla vydána,
do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.
V tomto výkladu se uznává, že v uvedeném textu je zakotveno
oprávnění neuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nároky
vůči uspokojeným oprávněným osobám u soudu, a to v jednoroční
prekluzivní lhůtě. V dalším však se dospívá k ničím nepodloženým
závěrům, že uspokojené oprávněné osoby se ocitají v procesu
aplikace zákona č. 87/1991 Sb. (tedy kdykoliv bez ohledu na
prekluzivní lhůtu) zcela neodvratitelně v pozici očekávání, že
v případě kolize mezi ústavně zaručenou rovností a faktem, že věc
byla vydána některé z oprávněných osob, budou vystaveny
evidentnímu riziku redukce rozsahu jejich již uspokojeného nároku.
Údajně zákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto riziku
vystavil záměrně, aby mohl dát průchod ústavnímu principu rovnosti
a zmírnit křivdy, které zákon blíže určuje. Je tedy vyslovena
domněnka, avšak vzhledem ke zmíněné prekluzivní lhůtě zcela
bezdůvodná, že práva uspokojených oprávněných osob měla v sobě
"rizikový podtext", t.j. tyto osoby musely nutně počítat
s následky uvedenými v ustanovení § 5 odst. 5 zákona, a popírá se
i námitka retroaktivity, neboť nároky uspokojených oprávněných
osob byly při existenci tohoto zákonného ustanovení údajně
přiznávány za "asistence" zákonné podmínky, že rozsah uspokojení
bude redukován v případě kolize s nároky neuspokojených
oprávněných osob.
Zrušení citovaného ustanovení zákona však přineslo účinky,
o nichž odůvodnění samo nepojednává. Oprávněné osoby, kterým byly
k restituci určené věci vydány od r. 1991, resp. od účinnosti
restitučních zákonů do této doby, byly postaveny do situace, kdy
jejich vlastnictví pro nedostatek právní úpravy i neúplnost
zdůvodnění je nyní zpochybněno, přestože bylo nabyto na základě
zákona a v dobré víře. Retroaktivita nálezu byla v odůvodnění
označena za nepřípadnou a tedy vzhledem k účelu a tendenci
restitučního zákona za nevýznamnou, to zcela bez ohledu na právní
jistotu občana. Zásada "účel světí prostředky" tedy ještě nevyšla
z užívání.
2. Odůvodnění se opomenulo vypořádat s právními problémy,
které výše zmíněná úprava § 5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb. sebou
přinesla.
V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že věci, v tomto
případě nemovitosti, které byly řádně vydány podle uvedeného
zákona oprávněné osobě, nabyla tato osoba do vlastnictví podle §
47 občanského zákoníku právní mocí registrace písemné smlouvy,
příp. došlo k převodu vlastnictví pravomocným rozsudkem podle §
161 o.s.ř., resp. intabulací podle pozdějších předpisů.
Tato osoba, jejíž nárok v restituci byl takto uspokojen, se
stala vlastníkem a zákon nemá jiné ustanovení, z něhož by
vyplynulo, že její postavení vlastníka může být jakýmkoliv
způsobem ohroženo, leda vyvlastněním za náhradu, ve veřejném
zájmu. Ani z § 5 odst. 5 zákona v původním znění nelze odvodit, že
osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, může požadovat u soudu
vydání věci již jednou vydané, ale hovoří jen o uplatnění nároku
vůči osobám, kterým byla věc vydána, tedy zřejmě o nároku na
vyrovnání, ale nikoliv na vydání, a toto uplatnění navíc váže na
jednoroční prekluzivní lhůtu.
V souvislosti s uvedenou prekluzivní lhůtou vznikl nepochybně
i výklad, že se zde vytváří jakési vlastnictví dočasné, podmíněné,
prozatímní nebo jakási obdoba právního institutu hereditas iacens.
I když restituční zákony jsou právem pokládány za leges speciales
a upravují pro konkrétní případy vznik nebo i zánik vlastnictví,
nelze mít za to, že mění obsah pojmu vlastnictví v rozsahu právě
uvedeného výkladu a dostávají se tak do rozporu s čl. 11 Listiny
základních práv a svobod.
Pokud tedy odůvodnění hovoří zcela obecně a nevyhraněně
o evidentním riziku redukce uspokojeného nároku, nevzalo výše
uvedený právní problém v úvahu.
3. Odůvodnění opomenulo při své konstrukci nerovnosti
oprávněných osob reagovat na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č.
182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti
z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu
zůstávají nedotčena.
Takovými právními vztahy jsou nepochybně všechny registrované
smlouvy, týkající se vydání věci nebo rozhodnutí soudů o jejich
vydání a nemohou být vedena v pochybnost pouhou domněnkou
existence rizika redukce rozsahu jednou již uspokojeného.
4. Zákonodárce i v restitučních zákonech respektoval
vlastnictví k majetku fyzických osob, které jej nabyly v dobré
víře ze státního majetku nikoliv protiprávním způsobem. Takové
osoby se nestaly povinnými osobami ve smyslu zákona a v takových
případech nebyl majetek vydán původnímu vlastníku a byla mu
poskytnuta náhrada např. podle § 13 zákona o mimosoudní
rehabilitaci.
V této souvislosti zvlášt vyniká nepřiměřenost současného
nálezu, protože zákon sám pamatuje na případy, kdy státem
neoprávněně získaný majetek nebude možno vydat, ať již byl
zastavěn, přestavěn či vydání bylo jinak znemožněno, např.
ustanovením o nevydávání pozemků pod rekreačními chatami a pod.
Je proto protismyslné vyvolávat v život právní úpravu, která
zavádí zpětnou účinnost zákona a může se projevit v praxi jako
protiústavní, když zákon sám má ustanovení pro řešení takových
případů.
5. Odůvodnění se sice odvolalo na nálezy pléna Ústavního
soudu
sp. zn. Pl. ÚS 3/94
a
Pl. ÚS 8/95
(Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR sv.l., č.38 a sv. 4, č. 83), ale nereagovalo na
skutečnost, že při rušení některých ustanovení napadeného § 5 cit.
zákona plénum ÚS nedospělo k závěru, že na jeho obsahu je třeba
cokoliv měnit. V této souvislosti se nelze odvolávat na to, jak to
činí odůvodnění, že zrušení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. nebylo
navrhováno. Podle § 78 odst. 2 v souvislosti s § 64 odst. 5 zákona
č. 182/1993 Sb. může řízení o zrušení zákona nebo jeho části
zahájit i plénum Ústavního soudu, pokud v souvislosti
s rozhodováním o ústavní stížnosti dospěje k závěru, že ustanovení
zákona nebo jeho jednotlivé části, jejichž uplatněním nastala
příslušná skutečnost, je v rozporu s ústavními zákony.
Z toho je nutno odvodit nikoliv nevnímavost nebo nepozornost
Ústavního soudu, ale skutečnost, že Ústavní soud, když podrobně
analyzoval § 5 cit. zákona pro potřebu tehdejšího rozhodnutí,
neshledal jeho rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod,
a proto ani k projednání takové otázky již tehdy nepřistoupil.
6. Závěrem je třeba konstatovat, že odůvodnění neobsahuje
přesvědčivé důvody o tom, že v předložené ústavní stížnosti šlo
o zásah do práv stěžovatelek z titulu aplikace napadeného
ustanovení zákona, a že je dán důvod, aby se plénum Ústavního
soudu návrhem na zrušení napadeného ustanovení vůbec zabývalo.
Dovolávání se podstatného přesahování významu ústavní stížnosti
nad vlastními zájmy stěžovatelek jako důvodu projednání v tomto
případě nemá oporu v zákoně. Rozhodnutí obecných soudů odpovídalo
právnímu stavu věcí a pokud by nabylo právní moci a obsahovalo
závěr, že nelze vydat, mělo své pokračování již předurčeno
v restitučním zákoně, konkrétně v § 13 zák. č. 87/1991 Sb., který
s takovými případy po celou dobu realizace restitučního zákona
počítal a ještě počítá.
V Brně dne 19. 12. 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKO
JUDr. P.V. k nálezu
Pl.ÚS 24/96
Nález, pokud jde o zrušení lhůty, se přidržuje argumentace,
obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995,
sp. zn. Pl. ÚS 8/95
. Vzhledem k tomu, že jsem již k tomuto nálezu
uplatnil odlišné stanovisko a neshledávám důvody pro jeho změnu,
nezbývá mi, nežli zopakovat jeho podstatné body.
Posláním Ústavního soudu ČR je kontrola ústavnosti, což
znamená, že Ústavní soud má pouze rušit neústavní právní předpisy,
případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky
nastalé tím, že došlo ke zrušení neústavní podmínky pro vznik
nároku. V opačném případě se Ústavní soud staví do role, která mu
nepřísluší a dosti dobře ani příslušet nemůže. Pokud preambule
Ústavy a její článek 1 deklarují Českou republiku jako
demokratický právní stát, pak tato zásada, alespoň dle mého soudu,
vyžaduje, aby Ústavní soud respektoval status moci zákonodárné.
V moderním státě lze sice připustit určité přesahování
jednotlivých složek moci, v žádném případě však nemůže dojít
k narušení rovnováhy mezi nimi. Úkolem Ústavního soudu by proto
mělo být, aby o zachování této rovnováhy co nejúzkostlivěji dbal.
Rušení lhůt zásady právního státu narušuje, a to především tím, že
významným způsobem zasahuje do právních jistot fyzických
i právnických osob.
Z výše uvedených důvodů mám proto za to, obdobně jako ve věci
Pl. ÚS 8/95, že návrh na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů, měl být zamítnut.
V Brně dne 19. 12. 1996