Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského, soudkyně a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o podání označeném jako ústavní stížnost JUDr. Norberta Naxery, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2021 č. j. Vol 105/2021-17, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
1. Navrhovatel, povoláním advokát, se v řízení před Nejvyšším správním soudem domáhal toho, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o neplatnosti voleb kandidátů Mgr. Martina Baxy, Mgr. Rudolfa Salvetra, PhDr. Marka Ženíška, Ph.D., Ing. et Ing. Miloše Nového, Ing. Michaely Opltové, Ing. Josefa Bernarda, Ing. Marie Pošarové, PhDr. Ivany Mádlové, Ph.D., MBA, Ing. Jana Volného, MUDr. Kamala Farhana a Mgr. Bc. Huberta Langa, zvolených v Plzeňském kraji ve volbách do Poslanecké sněmovny konaných ve dnech 8. a 9. 10. 2021.
2. Nejvyšší správní soud jeho návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že se stěžovatel domáhá přezkumu volebního procesu jako celku, aniž by vůbec specifikoval, jak tvrzené nedostatky konkrétně ovlivnily zvolení uvedených kandidátů. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovy námitky mířily na neplatnost celých voleb a v případě důvodnosti by nemohlo dojít k nápravě výrokem soudu o neplatnosti volby konkrétních kandidátů, tedy nemohly být tyto námitky vzhledem k vymezení soudního přezkumu voleb v § 87 odst. 2 zákona č. 247/19995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů (dále jen "volební zákon"), důvodem pro vyslovení neplatnosti volby těchto kandidátů. Nejvyšší správní soud konstatoval, že nemá prostor pro vyhovění návrhu, neboť nedisponuje procesním nástrojem pro řešení namítané situace.
3. V záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu napadl navrhovatel podáním, které označil jako ústavní stížnost. V něm uvedl, že Nejvyšší správní soud věc nesprávně právně posoudil, rozhodoval příliš formalisticky a odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vede podle jeho názoru k nedůvodnému omezení žalobní legitimace občanů. Uvedl, že nepočítá-li volební zákon s opakováním celých voleb, neznamená to, že by tato mezera nemohla být překlenuta de lege ferenda soudním rozhodnutím.
4. Nejvyšší správní soud k výzvě Ústavního soudu uvedl, že vyšel při rozhodování ze své ustálené judikatury a ze skutečnosti, že volební zákon rozlišuje dva okruhy navrhovatelů, jejichž aktivní legitimace se liší. Zatímco občan může podat návrh na neplatnost volby kandidáta jen ve vztahu ke kandidátům zvoleným ve volebním kraji, kde je zapsán do stálého seznamu voličů nebo kde své volební právo uplatnil, politická strana může takový návrh podat ve vztahu ke všem kandidátům zvoleným v krajích, kde kandidovala. V doplnění vyjádření pak odkázal na plenární usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2022
sp. zn. Pl. ÚS 41/21
.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že podání navrhovatele, označené jako ústavní stížnost, všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nesplňuje.
6. Procesní předpoklady řízení jsou určeny předmětem řízení a pravidly, která jsou pro takové řízení stanovena zákonem o Ústavním soudu jednak obecně, jednak podle zvláštností jednotlivých typů řízení před Ústavním soudem v hlavě druhé části druhé zákona o Ústavním soudu (§ 64 až 125f). Tato pravidla respektují povahu jednotlivých předmětů řízení spadajících do kognice Ústavního soudu a s nimi spojených referenčních hledisek a procesních podmínek řízení. Návrh však tato pravidla nerespektuje.
Posouzení návrhu podle jeho obsahu
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že na projednávanou věc plně dopadají závěry vyslovené v plenárním usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2022
sp. zn. Pl. ÚS 41/21
.
8. Předně je nutno konstatovat, že navrhovatel označil své podání jako ústavní stížnost. V citovaném plenárním usnesení Ústavní soud nicméně uvedl, že tento typ podání není účinným prostředkem k právní ochraně řádného složení komor zákonodárného sboru a současně nemůže být v dané věci ani účinným prostředkem ochrany subjektivního veřejného práva. Institut ústavní stížnosti nemůže splnit to, co se očekává od řízení ve věcech volebního soudnictví. Je tomu tak proto, že ve volbách, na rozdíl od obecného soudnictví, se nerozhoduje o subjektivních ústavně zaručených právech a svobodách, ale o legitimování zákonodárného sboru jako výrazu sebeorganizace nositele moci ve formě ustanovování reprezentace lidu (čl. 2 odst. 1 Ústavy).
9. Ústavněprávní přezkum voleb však není vyloučen. Ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy České republiky nesvěřuje Ústavnímu soudu kompetenci rozhodovat pouze "o ověření volby poslance nebo senátora", nýbrž o opravném prostředku "ve věci" ověření této volby, tzn. o celém volebním procesu upraveném objektivním volebním právem. Ústavní soud by se tedy musel návrhem na přezkum voleb zabývat i v případě, kdy by navrhovatel, který je aktivně legitimován k podání návrhu podle § 90 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nebyl formálně právně aktivně legitimován k podání návrhu podle § 85 zákona o Ústavním soudu. To celé však za předpokladu, že by došlo k zachování lhůty k podání takového návrhu podle § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud posoudil podle § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, podání navrhovatele podle jeho obsahu. Dospěl k závěru, že jde o opravný prostředek ve smyslu § 85 zákona o Ústavním soudu. Jde o opravný prostředek jako speciální nástroj ochrany proti porušení volebního práva (zákonodárství) v objektivním smyslu (tedy nejen ústavně zaručeného práva), do kterého by bylo přímo, bezprostředně a aktuálně zasaženo orgánem veřejné moci, jak je to vyžadováno u ústavní stížnosti.
IV. b)
Posouzení včasnosti návrhu
11. Podle § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze uvedený opravný prostředek podat v desetidenní lhůtě, která se v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu počítá až ode dne přijetí usnesení Poslanecké sněmovny o ověření voleb [srov. čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy]. V relaci k volbám do Poslanecké sněmovny konaným ve dnech 8. a 9. 10. 2021 bylo příslušné usnesení Poslanecké sněmovny přijato dne 10. 11. 2021 (hlasování dostupné na https://www.psp.cz/eknih/2021ps/ stenprot/001schuz/s001009.htm#h5). To znamená, že lhůta k podání opravného prostředku počala běžet dne 11. 11. 2021 a skončila nejbližším pracovním dnem po uplynutí desátého dne, tj. v pondělí dne 22. 11. 2021. Návrh navrhovatele v posuzované projednávané věci byl datován dne 10. 1. 2022 a doručen do datové schránky Ústavního soudu téhož dne. Jde tedy o návrh podaný po uplynutí zákonné desetidenní lhůty.
12. Na základě shora uvedených důvodů proto Ústavní soud podání navrhovatele označené jako ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
13. O návrhu bylo rozhodnuto podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. d) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o opravném prostředku ve věci ověření volby poslance nebo senátora podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k odůvodnění usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 3/22
Ačkoli souhlasím s výrokem usnesení, pro nějž jsem hlasoval, vymezuji se k jeho odůvodnění:
1. Odmítnutí návrhu je založeno výlučně na jeho opožděnosti, neboť nebyl podán v desetidenní lhůtě pro podání opravného prostředku ve věci ověření volby poslance nebo senátora, stanovené v § 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Na podaný návrh plenární většina totiž bez dalšího nahlíží "podle jeho obsahu" (bod 10) nikoli jako na ústavní stížnost, ale jako na onen opravný prostředek. To je ale velmi sporný závěr, když je návrh na zahájení řízení nejen označen jako ústavní stížnost, ale současně i z jeho obsahu je patrné, že jím navrhovatel jednak navrhuje zrušit usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením o porušení svého práva na soudní ochranu (bod 3 dnešního usnesení), jednak požaduje (aniž by jeho volební stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno), aby Ústavní soud rozhodl, že volba všech kandidátů zvolených v Plzeňském kraji v posledních volbách do Poslanecké sněmovny je neplatná.
2. Důsledek této "transformace" ústavní stížnosti na opravný prostředek je ovšem nasnadě: zatímco ústavní stížnost může podat každá osoba tvrdící, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, k podání opravného prostředku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy jsou oprávněny jen osoby uvedené v § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, mezi něž však navrhovatel nepatří. Není totiž (ani) tím, "jehož volební stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno", když jeho volební stížnost byla napadeným rozhodnutím naopak zamítnuta, přičemž rozhodnutí, které napadá, není "rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora" (viz § 85 odst. 1 písm. b)], ale rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Problém s nedostatkem oprávnění navrhovatele k podání opravného prostředku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy ČR je pak vyřešen tak, že "Ústavní soud by se tedy musel návrhem na přezkum voleb zabývat i v případě, kdy by navrhovatel, který je aktivně legitimován k podání návrhu podle § 90 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nebyl formálně právně aktivně legitimován k podání návrhu podle § 85 zákona o Ústavním soudu." (bod 9). Tvůrčí výklad § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přiznávající oprávnění podat tento opravný prostředek i někomu, kdo dle znění zákona o Ústavním soudu je evidentně nemá, však neobstojí ve světle čl. 88 odst. 1 Ústavy, dle něhož "zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení ... před Ústavním soudem". Tímto zákonem soudní řád správní není.
3. Dnešní rozhodnutí tak navazuje na plenární usnesení ze dne 25. 1. 2022
sp. zn. Pl. ÚS 41/21
a ze dne 15. 2. 2022
sp. zn. Pl. ÚS 42/22
, jež jsou založena na východisku, že cokoli, co protestuje proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o volební stížnosti (§ 87 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů a § 90 soudního řádu správního), je třeba vnímat jako návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy ČR a § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu, bez ohledu na to, jak je takový návrh označen, na to, že obsahem jde o standardní ústavní stížnost, i bez ohledu na to, kdo takový návrh podává. Prosím, je to cesta, avšak plná výkladového násilí.
4. Není proto od věci připomenout platnou i minulou právní úpravu a její souvislosti. Klíčový institut přezkumu volebního výsledku Ústavním soudem se zjevuje v čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy, dle kterého "Ústavní soud rozhoduje ... o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora". Tomu pak odpovídá úprava "opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora" zakotvená v § 85 zákona o Ústavním soudu, jenž stanoví v odst. 1 kdo je oprávněn jej podat (z toho z hlediska se liší opravné prostředky na dva - viz § 91 odst. 2 téhož zákona), a v odst. 2, že jej lze podat do deseti dnů ode dne, kdy bylo osobě oprávněné podat opravný prostředek oznámeno rozhodnutí podle odst. 1. Podle § 86 o opravném prostředku podle § 85 koná Ústavní soud vždy ústní jednání.
5. Ústavní pojem "rozhodnutí o ověření volby poslance" zjevně - v době tvorby Ústavy ČR i zákona o Ústavním soudu - vycházel z dřívější právní úpravy. Kupř. Ústava ČSSR z r. 1960 v čl. 55 stanovila, že "Platnost volby poslanců ověřuje Národní shromáždění. Činí tak k návrhu mandátového výboru, který si zvolí."; obdobně ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, v § 113 odst. 2 stanovil, že "Platnost volby poslanců ověřuje národní rada. Činí tak na návrh svého mandátového a imunitního výboru." Ale už zákon ČNR č. 54/1990 Sb., o volbách do České národní rady, zrušený zákonem č. 247/1995 Sb., zakotvil nový orgán - Českou volební komisi, a tuto komisi pověřil vyhotovením zápisu o výsledku voleb (§ 45 odst. 1), v němž musela komise uvést (mimo jiné) "jména kandidátů, kteří byli z jednotlivých kandidátních listin zvoleni v prvním skrutiniu spolu s údaji o výsledcích přednostního hlasování, a kandidátů zvolených ve druhém skrutiniu, jakož i kandidátů, kteří se stali náhradníky" (§ 45 odst. 2 písm. d/). Tato komise pak vydávala kandidátům zvoleným za poslance osvědčení o zvolení [§ 46, § 14 odst. 3 písm. e)]. Opravným prostředkem proti tomuto osvědčení byla "volební stížnost", upravená v § 47, vymezujícím oprávněné subjekty s tím, že "se předkládá písemně do 10 dnů po uveřejnění volebního výsledku Nejvyššímu soudu České republiky" (odst. 1), který ji rovněž ve lhůtě 10 dnů projedná (odst. 2) a "stanovisko obsažené v usnesení zašle Nejvyšší soud České republiky České národní radě" (odst. 4). Zákon stanovil, že "proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky o stížnosti se nelze odvolat" (odst. 3). Naznačuje se tedy, že jak Ústava ČR, tak zákon o Ústavním soudu se nechaly sice inspirovat předchozí terminologií ("ověření platnosti volby") na straně jedné, leč rozhodly se pominout "standardní" soudní přezkum volebního výsledku, když jej svěřily přímo Ústavnímu soudu.
6. Platný volební zákon č. 247/1995 Sb. se vrací k režimu blízkému zákonu č. 54/1990 Sb. Zřizuje Ústřední volební komisi (§ 7), později Státní volební komisi (§ 8) s obdobnými pravomocemi, jako měla Česká volební komise; i ona vyhlašuje a uveřejňuje celkové výsledky voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu sdělením ve Sbírce zákonů [§ 8 odst. 2 písm. e), § 52 odst. 3] a předává osvědčení o zvolení členem Parlamentu České republiky zvoleným kandidátům [§ 8 odst. 2 písm. f), § 53 odst. 1]. Soudní přezkum je započat podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta podle zvláštního právního předpisu, který je třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí (§ 87 odst. 1), a může jej podat navrhovatel, má-li zato, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby tohoto kandidáta (§ 87 odst. 5); o tomto návrhu rozhoduje Nejvyšší správní soud (do 31. 12. 2022 to byl Nejvyšší soud - § 88 odst. 2). Této úpravě odpovídá § 90 s. ř. s., podle kterého se tam uvedené subjekty mohou návrhem domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti volby kandidáta (odst. 1) [u voleb do Senátu i neplatnosti hlasování nebo neplatnosti voleb]. Soud rozhodne usnesením, a to do dvaceti dnů poté, kdy návrh došel soudu, přičemž jednání není třeba nařizovat (odst. 3). Platí dále, že "pokud soud rozhodne o neplatnosti volby kandidáta, může současně vyhlásit za zvoleného toho, kdo byl řádně zvolen" (odst. 4).
7. Jednací řády parlamentních komor "vracejí do hry" mandátové a imunitní výbory, coby orgány určené (opět) k "ověření" výsledků voleb, a které se takového úkolu v praxi také ujímají. Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny uvádí, že mandátový a imunitní výbor "zkoumá, zda jednotliví poslanci a náhradníci za poslance byli platně zvoleni", a svá zjištění předkládá podle povahy věci sněmovně nebo jejímu předsedovi [§ 45 odst. 1 písm. a)]. Je to tedy orgán parlamentní komory, resp. komora sama, kdo je povolán ke konečnému "ověření". Jinou úlohu, nikoli "ověřovací", plní Státní volební komise, k níž volební zákon váže - subjektově i lhůtou - soudní přezkum (viz jeho § 87 odst. 1). A zde vyvstává problém: jak vedle sebe obstojí ústavní režim opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora před Ústavním soudem na straně jedné, a režim správně soudního přezkumu před Nejvyšším správním soudem na straně druhé, resp. zda a jaké jsou jejich průniky a návaznosti.
8. Lze vyjít ze samozřejmého konstatování, že ústavní zmocnění pro Ústavní soud (č. 87 odst. 1 Ústavy) nemůže být běžným zákonem (byť volebním) dotčeno. Na druhé straně je tu tento "obyčejný" zákon s volebním přezkumem, jemuž - posuzován sám o sobě - nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a postupu podle něj není důvod jakkoliv překážet. Jelikož jedno ani druhé nelze potlačit (výkladově, resp. aplikačně), nezbývá, než hledat a nalézt "smíření" (shodu) obou, a to prvotně (a logicky) vyznačením jejich vzájemných odlišností.
9. Návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy, resp. § 85 zákona o Ústavním soudu se coby opravný prostředek, váže k rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, zatímco návrh podle volebního zákona na vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí (§ 87 odst. 1 volebního zákona) s petitorním určením neplatnosti volby. Další odlišnost představuje vymezení subjektů, legitimovaných k příslušnému podání: ústavního přezkumu se mohou dovolat především ti (plus jejich volební strana), o nichž bylo (v rámci ověření výsledků voleb) rozhodnuto, že nebyli platně zvoleni [§ 85 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zatímco okruh aktivně legitimovaných subjektů k podání volební stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu takto omezen není (viz "každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen", "každá politická strana, politické hnutí nebo koalice, jejíž kandidátní listina ve volebním kraji byla pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována," apod.). Speciální odlišnost - a tím však i institucionální vzájemnost - dokládá § 85 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, pakliže stanoví, že oprávněným k podání opravného prostředku k Ústavnímu soudu je i "ten, jehož volební stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno, proti rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora". Již odtud lze - kromě obvyklého konstatování, že ústavněprávní přezkum v obecné rovině přichází "až naposled" - zaznamenat, že tak je to vyjádřeno i zde: úspěšný navrhovatel soudního přezkumu neuspěl při parlamentním rozhodování o ověření platnosti volby.
10. Tomu odpovídá i povinné pořadí přezkumu: nejprve - obligatorně (jak odpovídá standardním podmínkám ústavněprávního přezkumu) - přezkum soudní (před Nejvyšším správním soudem), a teprve pak přezkum ústavní. To však neznamená, jak vyplývá rovněž z předchozího, že by ústavněprávní přezkum podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy a § 85 zákona o Ústavním soudu musel či dokonce mohl věcně a procesně navazovat na řízení o soudním přezkumu voleb podle volebního zákona. Tomu logicky překáží vše, co bylo výše uvedeno na téma odlišností obou opravných institutů, zejména odlišnosti předmětové: jedním se napadá rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora (jak bylo výše dovozeno, rozhodnutí parlamentního orgánu či komory), druhým pak vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí.
11. Zůstává k zodpovězení otázka, zda a co může uvedené ve vztahu ke kognici Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy znamenat jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tj. i případná pravomoc rozhodovat o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v řízení o soudním přezkumu voleb. Ve shodě s dnešním usnesením mám za to, že neznamená ničeho, jelikož čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR se zde neuplatní: Za prvé, čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy ČR je očividně zvláštním ustanovením k jejímu čl. 87 odst. 1 písm. d). Za druhé, pro rozhodování Ústavního soudu je principiálně rozhodné pouze rozhodnutí parlamentní komory o ověření volby svých členů (s předpokladem její reflexe rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve správním soudnictví). Za třetí, připustit ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu by znamenalo likvidaci krátkých lhůt stanovených jak pro správní, tak pro ústavní řízení, a to ve zřetelném střetu s potřebnou včas ustavit z voleb vzešlý zákonodárný sbor. Za čtvrté, předmět ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sleduje-li ochranu objektivního volebního práva, nemůže být - pojmově - než jiný oproti vlastnímu předmětu ústavní stížnosti, jež je založena naopak na ochraně základního práva subjektivního (individuálního), byť v některých případech může dojít k překrývání. A za páté, ochrana objektivního volebního práva (nikoli tedy jen základních práv a svobod), poskytovaná Nejvyšším správním soudem, je dostatečná a z ústavněprávního hlediska další přezkumnou instanci (ani v podobě ústavní stížnosti) nevyžaduje; a tam, kde by dostatečná nebyla, teprve nastupuje speciální ústavněprávní ochrana cestou čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy ČR a § 85 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
12. Z uvedeného tak ovšem vyplývá - pro předmětnou věc klíčový - závěr, že ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci soudního přezkumu parlamentních voleb není Ústavním soudem projednatelná, resp. že k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný, a musí být - již proto - odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
13. Není tudíž namístě dovozovat jen z užití slov "ve věci" dalekosáhlé závěry obsažené v bodě 9 dnešního usnesení. Proč by nemohlo řízení v dané věci definitivně skončit usnesením Nejvyššího správního soudu, a proč by takový výklad byl neústavní, jestliže by soudní přezkum dodržení pravidel objektivního volebního práva byl svěřen jen Nejvyššímu správnímu soudu, byť jako instanci jediné, ale na druhé straně instanci nejvyšší? Proč neplatí, že ústavní pořádek svěřuje Ústavnímu soudu toliko kompetenci rozhodovat "o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora", a nikoli "o celém volebním procesu upraveném objektivním volebním právem"? Ústavní soud je tu přece k ochraně ústavnosti (zde individuální), nikoli k ochraně obecného pořádku, nastoleného objektivním volebním právem.
14. Nemyslím si, že větším násilím by bylo na základě výkladu, podle něhož ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci volební stížnosti není k dispozici, odůvodnit její odmítnutí logicky konzistentně tím, že Ústavní soud k jejímu projednání není příslušný a kontrolu dodržení pravidel objektivního volebního práva ponechat na Nejvyšším správním soudu. Ústavní soud by pak řešil to, co vskutku podle Ústavy ČR má, totiž porušení práva subjektivního (zde volebního), tj. práva individuálního, konkrétního poslance či senátora, způsobené rozhodnutím o jeho nezvolení, resp. porušení práva úspěšného volebního stěžovatele rozhodnutím komory Parlamentu (jejího orgánu) o ověření platnosti volby poslance či senátora.
15. Dnešní usnesení naopak ustaluje právní názor založený usneseními
sp. zn. Pl. ÚS 41/21
a
Pl. ÚS 42/21
, že každý návrh, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o volební stížnosti, jakkoli označený (včetně označeného jako ústavní stížnost) a jakéhokoli obsahu, je nutno považovat za "opravný prostředek jako speciální nástroj ochrany proti porušení volebního práva (zákonodárství) v objektivním smyslu (tedy nejen ústavně zaručeného práva), do kterého bylo přímo, bezprostředně a aktuálně zasaženo orgánem veřejné moci, jak je to vyžadováno u ústavní stížnosti" (bod 10). Jinak řečeno, cokoli bude namítáno proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je třeba podřadit pod návrh směřující proti ověření volby poslance či senátora podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy, a netřeba se starat o obsahový či jiný výklad takového návrhu. Nahlíží-li takto Ústavní soudy nyní na všechny návrhy týkající se parlamentních voleb a priori jako na opravný prostředek podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy ČR, alespoň by neměl rezignovat na adekvátní ústavní posouzení, zda je navrhovatel k jeho podání vůbec oprávněn, a teprve poté řešit jeho včasnost. Ani to se opět, ke škodě věci, nestalo.
V Brně dne 15. listopadu 2022
Radovan Suchánek