Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně, Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka (soudce zpravodaj), Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Mgr. Pavly Krejčí, advokátky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 28/2025-36 ze dne 31. října 2025, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "podnikatelské" a části ustanovení § 8a odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, a to ve slovech "podnikající", za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Státní volební komise, 2) Ing. Mgr. Tomáše Doležala, 3) Ing. Mgr. Jana Hrnčíře, MBA, LL.M., 4) Radka Kotena, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Navrhovatelka podala k Ústavnímu soudu návrh formulovaný jako "opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance Ing. Mgr. Tomáše Doležala, Ing. Mgr. Jana Hrnčíře, MBA, LL.M. a Radka Kotena, alternativně ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 28/2025-36 ze dne 31.10. 2025". Se svým návrhem spojila návrhy na zrušení části ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "zákon o regulaci reklamy"), ve slovech "podnikatelské" a částí ustanovení § 8a odst. 1, 2, 3 a 4 zákona o regulaci reklamy, a to vždy ve slovech "podnikající".
2. Navrhovatelka ve svém podání rekapituluje, že se obrátila na Nejvyšší správní soud s návrhem na neplatnost volby tří kandidátů kandidujících na kandidátních listinách politické strany Svoboda a přímá demokracie (dále jen "SPD"), a to Tomáše Doležala, Jana Hrnčíře a Radka Kotena. Tento svůj návrh odůvodnila - stručně řečeno - tím, že se podle jejího názoru v kampani SPD objevovaly prvky, které jsou v demokratickém právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana nepřijatelné. Navrhovatelka poukazovala zejména na to, že v kampani SPD byla nepokrytě využívána zobrazení zbraní (nožů), část obyvatel byla nazývána parazity, na něž měla SPD působit jako repelent, a rovněž byla používána agresivní vyobrazení osob.
3. Navrhovatelka ve svém návrhu k Nejvyššímu správnímu soudu tvrdila, že tato nezákonná kampaň též ovlivnila výsledek voleb. K počtu osob, jež měly být tvrzeně nezákonnou kampaní ovlivněny, dospěla navrhovatelka tak, že počítala interakce s příspěvky SPD na sociálních sítích. Voliči podle ní vyjádřili svou vůli volit SPD na základě nezákonné kampaně tím, že k jednotlivým problematickým příspěvkům na sociálních sítích připojili "lajk" nebo souhlasný komentář.
4. Nejvyšší správní soud volební stížnost navrhovatelky zčásti odmítl (pokud šlo o volbu Jana Hrnčíře a Radka Kotena) a ve zbylé části zamítl (pokud šlo o volbu Tomáše Doležala). Odmítnutí návrhu ve vztahu k prvním dvěma kandidátům odůvodnil Nejvyšší správní soud tím, že navrhovatelce chyběla k podání návrhu aktivní legitimace. Volič totiž podle zákonné úpravy může napadnout toliko volbu těch kandidátů, kteří byli zvoleni v jeho vlastním volebním kraji. Jelikož byla navrhovatelka zapsána v seznamu voličů ve Středočeském kraji, nemohla dle Nejvyššího správního soudu úspěšně napadnout zvolení kandidátů za Kraj Vysočina, resp. za Pardubický kraj.
5. V rozsahu, v němž aktivně legitimována byla (tj. ve vztahu ke kandidátovi zvolenému za Středočeský kraj Tomáši Doležalovi), považoval Nejvyšší správní soud návrh za nedůvodný. Nejvyšší správní soud v tomto kontextu zrekapituloval právní úpravu a svou dřívější judikaturu. Z nich plyne, že volební stížnost může být úspěšná, je-li prokázáno porušení zákona, které hrubě ovlivnilo výsledek volby kandidáta (§ 87 odst. 5 zákona o volbách do Parlamentu). Nejvyšší správní soud v minulosti rozdělil podmínky přezkumu do tří kroků. Soud tak zkoumá, zda je dána: 1) nezákonnost, tj. porušení některých ustanovení zákona upravujícího volební proces; 2) vztah mezi touto nezákonností a výsledkem volby; 3) zásadní intenzita této nezákonnosti, která hrubě ovlivnila výsledek volby.
6. Nejvyšší správní soud sice kampaň SPD označil za "nevkusnou", "nebezpečnou" či za "faul", měl však za to, že nebyla prokázána zásadní intenzita této nezákonnosti, která hrubě ovlivnila výsledek volby. Zdůraznil, že voliči přitom měli před parlamentními volbami zachovánu možnost přístupu k různým informacím a názorům, mezi nimiž si mohli svobodně vybrat. Pokud šlo o navrhovatelčin výpočet množství ovlivněných voličů, konstatoval Nejvyšší správní soud, že není pro volební soud možné odhadnout, kolik z lidí, kteří dali jí uváděným příspěvkům "lajk" či k nim připsalo souhlasný komentář, nakonec volilo SPD, kolik by tento subjekt volilo i bez ohledu na uvedené příspěvky, a kolik jiných potenciálních voličů mohlo být touto nenávistnou kampaní naopak zhnuseno a odrazeno od volby SPD.
7. Kromě toho Nejvyšší správní soud uvedl, že navrhovatelčina volební stížnost nemohla být úspěšná ještě z jiného důvodu. Ten souvisí se skutečností, že volič může podat návrh jen ve vztahu ke kandidátům zvoleným v tom volebním kraji, kde mohl vykonat svoje aktivní volební právo. Nezákonnost kampaně SPD, na kterou navrhovatelka poukazovala, se ale nedotýká pouze volebního kraje, ve kterém volila, nýbrž voleb v celostátním měřítku. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu přitom zdůrazňuje, že pokud se podstata tvrzených důvodů neplatnosti volby kandidátů dotýká voleb na celostátní úrovni, vzniká tu nepoměr mezi procesním prostředkem daným občanovi a mezi limity pro rozhodování soudu. Jestliže občan požaduje rozhodnout o neplatnosti volby konkrétních kandidátů z důvodů týkajících se voleb jako celku (např. nekorektní vedení volební kampaně na celostátní úrovni), pak by při vyhovění návrhu nebyla uspokojivým řešením výměna těchto kandidátů za osoby jiné, kandidující za stejnou politickou stranu nebo hnutí, neboť důvod neplatnosti jejich volby by se vztahoval i na tyto náhradníky.
8. Navrhovatelka se v prvé řadě věnuje otázce, zda má být její návrh považován za opravný prostředek podle § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu či za ústavní stížnost. Má za to, že její návrh by měl být posouzen právě jako opravný prostředek, přičemž se opírá o usnesení Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 41/21
ze dne 25. 1. 2022 a
sp. zn. Pl. ÚS 3/22
ze dne 15. 11. 2022. Podle nich přezkum voleb do Parlamentu České republiky probíhá v rámci speciálního řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora. Tento opravný prostředek mohou podle citované judikatury využít i osoby, které nejsou výslovně uvedeny v § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Zároveň však navrhovatelka uznává, že tato judikatura není ještě zcela ustálena, a proto alternativně navrhuje, aby Ústavní soud k jejímu návrhu přistupoval jako k ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
9. Ve věci samé pak navrhovatelka uplatňuje několik argumentů. Ztotožňuje se sice s názorem Nejvyššího správního soudu stran hodnocení kampaně SPD, nesouhlasí však s tím, jak se vypořádal s otázkou příčinné souvislosti mezi vedením kampaně a výsledkem voleb. Navrhovatelka uvádí, že možnosti přímého prokázání vlivu kampaně na volební výsledek jsou z podstaty věci omezené, neboť tajnost hlasování znemožňuje zjistit, jak konkrétní voliči hlasovali. Je proto nezbytné vycházet z důkazů nepřímých, tedy z dostupných údajů o šíření a dopadu kampaně na sociálních sítích. Má za to, že při hodnocení vlivu příspěvků na sociálních sítích a při jeho kvantifikaci postupovala zdrženlivě a uvážlivě, přičemž víc v podstatě nemohla učinit. Právní názor Nejvyššího správního soudu podle navrhovatelky vede k tomu, že není v silách voliče prokázat, jak přesně mohou být výsledky voleb nezákonným vedením kampaně ovlivněny. Přijetí takového závěru by však ve svém důsledku znamenalo, že značná část ústavně zaručených práv zůstává v rámci volební kampaně bez soudní ochrany, což je v přímém rozporu s čl. 4 Ústavy. Navrhovatelka v tomto kontextu namítá, že nezákonnou kampaní, potažmo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla porušena celá řada základních práv a ústavních principů, konkrétně pak čl. 1 odst. 1 Ústavy (právo na život v demokratickém právním státě), čl. 5 Ústavy (právo na to, aby se soutěž politických stran konala za podmínek respektujících demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů), čl. 3 odst. 1 Listiny (zákaz diskriminace) a čl. 10 odst. 1 Listiny (lidská důstojnost).
10. Navrhovatelka nesouhlasí ani s tím, jak Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení její aktivní legitimace k návrhu na vyslovení neplatnosti volby kandidátů Radka Kotena a Jana Hrnčíře. Přístup Nejvyššího správního soudu podle ní zakládá nerovnost mezi voliči a je i v rozporu se zákonem. Podle § 87 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu se může neplatnosti volby kandidáta domáhat každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen. Vzhledem k tomu, že ve druhém skrutiniu se o přidělení mandátů rozhoduje na základě hlasů všech voličů z celé republiky, lze dle navrhovatelky dovodit, že každý kandidát v tomto skrutiniu fakticky kandiduje ve všech volebních okrscích.
11. Nakonec navrhovatelka odůvodňuje svůj návrh na zrušení částí některých (shora specifikovaných) ustanovení zákona o regulaci reklamy. Připomíná, že navzdory apelu obsaženému v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 73/04
ze dne 26. 1. 2005 zákonodárce ani po dvaceti letech nepřijal žádnou právní úpravu, která by zavedla účinnou předvolební ochranu proti nezákonně vedené politické, resp. volební kampani. Uvedenou nečinnost zákonodárce navrhuje provizorně vyřešit tím, že Ústavní soud zruší části ustanovení zákona o regulaci reklamy, které omezují jeho působnost toliko na reklamu podnikatelských subjektů. Tento zákon by pak reguloval i reklamu politickou včetně volební kampaně a naplnil by tak apel Ústavního soudu.
12. Ústavní soud se předně musel zabývat otázkou, kterou nastolila sama navrhovatelka, a to, zda je její návrhy třeba považovat za obecnou ústavní stížnost podle § 72 zákona o Ústavním soudu či za návrh na zahájení řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance ve smyslu § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu.
13. Podle ustanovení § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy (dále jen "opravný prostředek") oprávněn podat buď poslanec, senátor, případně volební strana, za niž poslanec nebo senátor kandidoval (proti rozhodnutí, že nebyl platně zvolen) nebo ten, jehož volební stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno (proti rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora).
14. Navrhovatelka ovšem do žádné z těchto zákonem vymezených kategorií nespadá, neboť její volební stížnosti vyhověno nebylo.
15. Ústavní soud si je vědom, že se - jak ostatně upozorňuje i navrhovatelka - v judikatuře Ústavního soudu objevil názor, podle kterého platí při přezkumu rozhodnutí ve věci řádně dosaženého složení komor Parlamentu tzv. zásada exkluzivity (usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 41/21
). Podle ní je opravný prostředek výlučným způsobem, jak se u Ústavního soudu domáhat takového přezkumu. Tento odklon od dřívější judikatury (usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 26/14
ze dne 19. 1. 2016) odůvodnil Ústavní soud v citovaném usnesení tím, že řízení o ústavní stížnosti z řady důvodů nemůže splnit to, co se očekává od řízení ve věcech volebního soudnictví.
16. V navazujícím usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 3/22
(v němž Ústavní soud poprvé od usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 41/21
rozhodoval o návrhu voliče) pak Ústavní soud uvedl, že by v souladu se zásadou exkluzivity musel při splnění dalších procesních podmínek projednat návrh na zahájení řízení o opravném prostředku i v případě, kdy by navrhovatel, který je aktivně legitimován k podání návrhu podle § 90 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nebyl formálně právně aktivně legitimován k podání návrhu podle § 85 zákona o Ústavním soudu. Jinými slovy, Ústavní soud zde indikoval, že by aktivní legitimaci přiznal i subjektu, který není zahrnut ve výčtu v § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
17. Dosud však Ústavní soud v řízení o opravném prostředku na návrh subjektu nezmíněného v § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nikdy meritorně či kvazimeritorně nerozhodl.
18. Ústavní soud se v nyní projednávané věci rozhodl v této judikaturní linii nepokračovat a naopak navázat na linii završenou usnesením
sp. zn. Pl. ÚS 26/14
(vzhledem ke skutečnosti, že se nejedná o nálezy, není dotčenými usneseními Ústavní soud vázán ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy a není tak potřeba se zabývat otázkou pravé změny judikatury, srov. Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace, 3. vyd., Praha Auditorium: 2024, s. 451 a násl.). Ústavní soud si je vědom problémů a limitů, na něž naráží při přezkumu rozhodnutí volebních soudů v řízení o ústavní stížnosti (srov. Filip, J. In: Filip, J., Holländer P., Šimíček V. Zákon o Ústavním soudu: komentář. 2. vydání, C. H. Beck, 2007, s. 672-673.) Má však za to, že není jeho rolí suplovat zákonodárce v situaci, kdy je v § 85 zákona o Ústavním soudu jasně vymezeno, kdo a za jakých podmínek je oprávněn návrh na zahájení řízení o opravném prostředku podat; přitom podle čl. 88 odst. 2 Ústavy jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním zákonem a zákonem podle odstavce 1, tedy zákonem, který stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Ostatně i řízení o opravném prostředku naráží na určité limity, které v některých případech brání tomu, aby byla navrhovateli poskytnuta efektivní ochrana (srov. usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 26/14
, bod 19).
19. Pokud tak brojí proti rozhodnutí volebního soudu v rámci přezkumu voleb do Parlamentu osoba, která není aktivně legitimována podle § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, může být její návrh při splnění dalších podmínek projednán jako ústavní stížnost podle § 72 zákona o Ústavním soudu. Tak tomu ostatně bezpochyby je i v případě dalších typů voleb konaných v České republice, ve vztahu k nimž žádné speciální přezkumné řízení před Ústavním soudem neexistuje.
20. Ústavní soud v návaznosti na to konstatuje, že návrh na zahájení nynějšího řízení považuje za ústavní stížnost. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž mělo dojít k zásahu do jejích základních práv. Stěžovatelka jako advokátka nemusí být v řízení před Ústavním soudem právně zastoupena ve smyslu § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015, ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
21. O návrhu bylo rozhodnuto podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. g) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025 č. Org. 39/25, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 339/2025 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím správního soudu ve věci samé o neplatnosti voleb do Parlamentu, Evropského parlamentu nebo volby prezidenta republiky nebo neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta v těchto volbách (§ 90 soudního řádu správního).
22. S ohledem na výše uvedené závěry o povaze návrhu na zahájení řízení přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení základních práv a svobod stěžovatelky; nepostupoval tedy jako volební soud sui generis, který by prováděl plný přezkum volebního procesu včetně jeho zákonnosti, jako by tomu bylo v řízení o opravném prostředku podle § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu. Po provedení přezkumu v tomto rozsahu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
a) K otázce, zda je stěžovatelka nositelkou namítaných základních práv
23. Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na otázku, jaká základní práva stěžovatelky vůbec mohla být napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu porušena. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím byly porušeny čl. 1 odst. 1 Ústavy (právo na život v demokratickém právním státě), čl. 5 Ústavy (právo na to, aby se soutěž politických stran konala za podmínek respektujících demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů), čl. 3 odst. 1 Listiny (zákaz diskriminace) a čl. 10 odst. 1 Listiny (lidská důstojnost).
24. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavně zaručených základních práv. Musí se přitom jednat o základní právo, jež příslušný subjekt musí "mít a disponovat s ním" (srov. FILIP, J. In: FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář, s. 500, marg. 21). V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje dvě hlediska. V prvé řadě ústavní stížnost slouží k ochraně ústavně zaručených základních práv jako veřejných subjektivních práv - nikoliv k ochraně objektivních ústavních principů. Podstatné je i to, že ústavní stížnost je prostředkem individuální právní ochrany. Navrhovatel proto musí být napadeným zásahem orgánu veřejné moci sám (osobně, aktuálně a bezprostředně) postižen, tj. nemůže podat ústavní stížnost za někoho jiného (actio popularis).
25. Stěžovatelkou namítaná základní práva, resp. ústavní principy lze z tohoto hlediska rozdělit do dvou skupin. Do skupiny první patří čl. 1 odst. 1 a čl. 5 Ústavy, jež přímo žádná základní práva jednotlivcům nezaručují. Do skupiny druhé pak spadají práva zaručená čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 10 odst. 1 Listiny. V jejich případě se sice nepochybně o veřejná subjektivní práva, resp. ústavně zaručená základní práva jedná, avšak v kontextu stěžovatelčiny argumentace je zřejmé, že se jich stěžovatelka dovolává za jiné, tj. podává v tomto rozsahu v podstatě actio popularis.
26. Povahou čl. 5 Ústavy se Ústavní soud zabýval mj. v usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 36/25
ze dne 24. 9. 2025. Zde uvedl, že čl. 5 Ústavy jednotlivcům nezakládá žádné subjektivní základní právo. Jde o objektivní princip, k němuž Ústavní soud musí i v řízení o ústavní stížnosti přihlížet. Přihlížet k němu může ovšem až tehdy, svědčí-li stěžovateli určité ústavně zaručené základní právo, jehož porušení Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zkoumá. V řízení o ústavní stížnosti se lze tedy domáhat pouze konstatování porušení základního práva ve spojení s čl. 5 Ústavy, nikoliv ochrany čl. 5 Ústavy samostatně.
27. Obdobné závěry lze pak učinit i ve vztahu k čl. 1 odst. 1 Ústavy, podle něhož je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Toto ustanovení v nejobecnější rovině definuje povahu státu a je esencí ústavnosti České republiky, avšak nezakotvuje a nezaručuje jednotlivcům samo o sobě žádné základní právo.
28. Tvrdí-li stěžovatelka, že napadeným rozhodnutím (resp. tím, že toto rozhodnutí jí neposkytlo ochranu proti nezákonně vedené kampani) byla porušena ustanovení čl. 3 odst. 1 a 10 odst. 1 Listiny, činí tak zřetelně nikoli ve vztahu k sobě, nýbrž ve vztahu ke skupinám osob, na něž kampaň SPD útočila. Stěžovatelka tudíž netvrdí, že diskriminována byla ona a že bylo zasaženo do její lidské důstojnosti. Ústavní soud nerozporuje, že volební kampaň či obecněji politická komunikace útočící na určité jednotlivce či skupiny obyvatel může zasáhnout do jejich základních práv (v rámci jejich nepřímého horizontálního působení) a lidské důstojnosti. Jejich ochrany se však nemůže cestou ústavní stížnosti domáhat třetí osoba, která nebyla "cílem" oné kampaně, nýbrž jen považuje takový způsob vedení kampaně za protiprávní.
29. To ovšem neznamená, že verbální, vizuální a jiné útoky na určité skupiny osob ve volební kampani nejsou právem regulovány a že se oběti protiprávně vedené volební kampaně (či obecněji protiprávně vedené politické komunikace) nemohou domoci ochrany proti nim. K tomu však slouží primárně prostředky trestního či občanského práva. Jen v omezené míře k tomu může sloužit povolební ochrana poskytovaná volebním soudy v řízení o neplatnosti voleb, volby kandidáta či hlasování.
30. Z uvedeného plyne, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti netvrdila porušení žádného ústavně zaručeného základního práva, jemuž by v tomto řízení mohla být poskytnuta ochrana. Ústavní soud je však v duchu své judikatury vázán pouze petitem podaného návrhu a není omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace, takže jí může vyhovět i z jiných důvodů (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 232/96
ze dne 19. 12. 1996 či nález
sp. zn. III. ÚS 356/22
ze dne 7. 6. 2022).
31. Stěžovatelce a osobám ve srovnatelném postavení může v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí volebního soudu o volební stížnosti svědčit právo zaručené čl. 21 odst. 1 Listiny, podle něhož mají občané právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.
32. Toto právo se přitom nevyčerpává pouhým uplatněním práva volit ve smyslu vhození (popř. započtení) hlasovacího lístku, nýbrž zahrnuje i právo na to, aby volební proces respektoval určité základní objektivní principy volebního práva. Jinými slovy, stát má v této oblasti určité pozitivní závazky, jež spočívají primárně ve vytvoření institucionálních záruk pro realizaci zastupitelské demokracie, tedy přijetí příslušné právní úpravy, zajištění uplatnění všech principů volebního práva, tedy svobodných, všeobecných a přímých voleb, rovného volebního práva a tajného hlasování či zajištění s tím související efektivní soudní kontroly voleb (srov. BARTOŇ, M. Komentář k čl. 21. In: HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M., Listina základních práv a svobod, C. H. Beck, 2021, marg. 45.). Ústavní záruka svobodných voleb v podobě objektivního práva se pak může promítat do požadavků na právní úpravu volebních kampaní.
33. Ústavní soud však v tomto kontextu zdůrazňuje, že porušením práva voliče ve smyslu čl. 21 odst. 1 Listiny není samo o sobě to, že volební kampaň byla vedena nevkusným, agresivním, ba ani protiprávním způsobem - a že stát prostřednictvím svých orgánů proti tomu nezasáhl. Obsahem tohoto práva není ani to, aby se ostatní voliči rozhodovali na základě korektních, pravdivých či vyvážených informací. Stát má sice pozitivní povinnost oblast volebních kampaní regulovat, tomu však neodpovídá veřejné subjektivní právo voliče, aby na každé porušení pravidel volební kampaně reagoval zásahem do výsledku voleb (např. vyslovením neplatnosti hlasování, volby kandidáta či dokonce voleb). Porušením veřejného subjektivního práva voliče podle čl. 21 odst. 1 by v kontextu nastoleném stěžovatelkou bylo teprve takové selhání státu při regulaci volební kampaně (resp. při vymáhání této regulace), v jehož důsledku by již volby nebyly svobodné.
b) K tvrzenému porušení základních práv částečným zamítnutím volební stížnosti
34. Těmto východiskům odpovídá i právní úprava volebního soudnictví. Podle § 87 odst. 5 zákona o volbách do Parlamentu může návrh na neplatnost volby kandidáta podat navrhovatel, má-li zato, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby tohoto kandidáta. Na základě této úpravy pak Nejvyšší správní soud konstruoval - jak je zmíněno již v bodu 5 - algoritmus přezkumu, v jehož rámci již ustáleně zkoumá, zda je dána: 1) nezákonnost, tj. porušení některých ustanovení zákona upravujícího volební proces; 2) vztah mezi touto nezákonností a výsledkem volby; 3) zásadní intenzita této nezákonnosti, která hrubě ovlivnila výsledek volby.
35. Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti způsobu, jakým Nejvyšší správní soud posoudil naplnění jednotlivých kroků tohoto algoritmu ve vztahu k volbě kandidáta Tomáše Doležala ve Středočeském kraji.
36. Nejvyšší správní soud odůvodnil zamítnutí stěžovatelčina návrhu zejména tím, že není prakticky možné předložit důkazy, které by prokazovaly míru efektu příspěvků na sociálních sítích na rozhodování voličů, a tedy by odůvodnily vyslovení neplatnosti volby kandidátů označených návrhem. Ústavní soud se pak zcela ztotožňuje s hodnocením, že v dotčené věci nebylo možné odhadnout, kolik z osob, které daly jí uváděným příspěvkům "lajk" či k nim připsalo souhlasný komentář, volilo SPD či kolik by ji bylo volilo i bez ovlivnění dotčenými příspěvky na sociálních sítích.
37. Ústavní soud proto sice souhlasí se stěžovatelkou, že v obdobných situacích (jako je ta v nyní projednávané věci) je poměrně složité prokázat, jak přesně mohou být výsledky voleb nezákonným vedením kampaně ovlivněny. To však neznamená, jak tvrdí stěžovatelka, že značná část ústavně zaručených práv zůstává v rámci volební kampaně bez (soudní) ochrany. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje i na argumenty použité výše. Chování politických subjektů v rámci volební kampaně totiž není regulováno jen prostředky volebního práva, nýbrž i prostředky správního, občanského, mediálního či dokonce trestního práva. Jejich prostřednictvím se lze ochrany dotčených základních práv domáhat. Ochrana v rámci volebního soudnictví - se všemi svými parametry a omezeními - je tak pouze jedním z mnoha prvků ochrany základních práv proti projevům učiněným v rámci volební kampaně.
38. Přehlédnout nelze ani to, že volební kampaň konkrétního politického subjektu nelze vnímat izolovaně jako jednosměrnou komunikaci. Ostatní kandidující subjekty, voliči či obecně občanská společnost měli možnost k ní zaujmout ve veřejné diskusi postoj. Ústavní soud proto zcela souhlasí s argumentem Nejvyššího správního soudu, že je primárně úkolem zbylých kandidujících subjektů, aby se v rámci politického boje proti takové volební kampani vymezily a pokusily se ji v mezích své čestné a poctivé volební kampaně využít ve svůj prospěch.
39. Co se týká argumentu Nejvyššího správního soudu, podle něhož se v případě voleb do Poslanecké sněmovny nemůže volič domáhat neplatnosti volby konkrétních kandidátů z důvodů týkajících se voleb jako celku, nemá na posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí žádný vliv a Ústavní soud se jím proto blíže v této věci nezabýval.
c) K tvrzenému porušení základních práv částečným odmítnutím volební stížnosti
40. Za ústavně konformní považuje Ústavní soud i způsob, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s aktivní legitimací stěžovatelky k podání návrhu na neplatnost volby kandidátů Jana Hrnčíře a Radka Kotena.
41. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v tomto rozsahu nutným důsledkem formulace § 87 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu. Toto ustanovení přitom Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Stěžovatelka na základě tohoto ustanovení mohla napadat pouze volbu těch kandidátů, kteří byli zvoleni v "jejím" volebním kraji (tj. kromě volby Tomáše Doležala i volbu Tomia Okamury, což však neučinila). Skutečnost, že zbylí dva rozporovaní kandidáti získali svůj mandát ve druhém skrutiniu, ovšem neznamená, že by byli jakýmisi "celostátními kandidáty", jejichž volbu by mohl napadat jakýkoliv volič bez ohledu na to, v rámci kterého volebního obvodu byl do seznamu voličů zapsán. Pojem a smysl skrutinií je totiž odlišný od pojmu a smyslu volebních obvodů. Druhé skrutinium je tak sice relevantní z hlediska volební matematiky (jde o fázi rozdělování mandátů), avšak nemá vliv na to, v jakém volebním obvodu kandidáti kandidovali, potažmo za jaký obvod byli zvoleni.
42. Ústavní soud proto považuje za ústavně konformní právní názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož byla stěžovatelčina volební stížnost věcně projednatelná jen ve vztahu k volbě Tomáše Doležala.
d) K návrhu na zrušení částí ustanovení zákona o regulaci reklamy
43. Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení části ustanovení § 1 odst. 2 a části ustanovení § 8a odst. 1, 2, 3 a 4 zákona o regulaci reklamy, konstatuje Ústavní soud, že se jedná o návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem. V tomto ohledu platí obdobně, co Ústavní soud dovodil v souvislosti s návrhem soudu na zrušení právní normy, tedy že soud není oprávněný domáhat se takové derogace, která by z ustanovení, které použito být nemá, teprve zrušením jeho části vytvořila ustanovení, které by mohl použít (usnesení Pl. ÚS 22/25 ze dne 9. 7. 2025).
44. Stěžovatelkou napadená ustanovení zákona o regulaci řízení ovšem nebyla v řízení vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšším správním soudem "uplatněna", resp. aplikována, jak vyžaduje citované ustanovení zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka se v podstatě pokouší iniciovat řízení o abstraktním přezkumu ustanovení, která s její věcí souvisejí jen nepřímo. To ostatně dokládá i skutečnost, že se prostřednictvím svého návrhu snaží zajistit (byť provizorně) "předvolební" ochranu proti nezákonně vedené volební kampani, ale činí tak spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí, jímž jí měla být poskytnuta ochrana povolební.
45. Ústavní soud proto stručně rekapituluje, že návrh stěžovatelky považoval za ústavní stížnost, a proto a v odpovídajícím rozsahu přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. To považuje jako celek za ústavně konformní. Toto rozhodnutí je opřeno o srozumitelné a přesvědčivé argumenty, které jsou založeny na racionální interpretaci zákonné úpravy. Návrhem napadené části ustanovení zákona pak nebyly v rámci řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí vůbec uplatněny, a proto nemohl být jejich soulad s ústavním pořádkem meritorně zkoumán.
46. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení částí ustanovení zákona o regulaci reklamy pak odmítl jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu