Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany P. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené Pavlem P. (jedná se o pseudonym), advokátem, proti usnesení vlády ze dne 30. září 2020 č. 957, o vyhlášení nouzového stavu pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky na dobu od 00:00 hodin dne 5. října 2020 na dobu 30 dnů, vyhlášenému pod č. 391/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 30. října 2020 č. 1108, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 439/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 20. listopadu 2020 č. 1195, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 471/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 10. prosince 2020 č. 1294, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 521/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1373, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 593/2020 Sb.; usnesení vlády ze dne 22. ledna 2021 č. 55, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 21/2021 Sb., usnesení vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125 o vyhlášení nouzového stavu pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS CoV-2/ na území České republiky na dobu od 00:00 hodin dne 15. února 2021 na dobu 14 dnů, vyhlášenému pod č. 59/2021 Sb., a dále proti usnesení vlády ze dne 12. října 2020 č. 1021, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 407/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 21. října 2020 č. 1079, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 425/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 26. října 2020 č. 1103 o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 432/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 30. října 2020 č. 1116, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 447/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 16. listopadu 2020 č. 1192, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 465/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 20. listopadu 2020 č. 1201, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 477/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 30. listopadu 2020 č. 1262, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 498/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 7. prosince 2020 č. 1290, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 511/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 14. prosince 2020 č. 1332, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 533/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1374, o změně krizových opatření, vyhlášenému pod č. 594/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1376, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 596/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 7. ledna 2021 č.
12, o změně krizových opatření, vyhlášenému pod č. 9/2021 Sb., usnesení vlády ze dne 28. ledna 2021 č. 78, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 31/2021 Sb., a usnesení vlády ze dne 14. února 2021 č. 126, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 60/2021 Sb., spojené s návrhem na zrušení § 5 a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti vlády jako účastnice řízení, jakož i ve věci návrhu na zrušení usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu ze dne 26. února 2021 č. 196, na zrušení usnesení vlády z téhož dne o krizových opatřeních č. 197 a č. 217 i veškerých následujících usnesení, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění
2. Stěžovatelka ve vyhlášení nouzového stavu a vydání výše uvedených krizových opatření vlády spatřuje zásah do svého práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, které je garantováno v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelce je známo rozhodnutí Ústavního soudu, v němž judikoval, že krizové opatření je jiným právním aktem. Ona sama je však přesvědčena, že krizové opatření je ve skutečnosti opatřením obecné povahy. Stěžovatelka rovněž podotýká, že předmět její ústavní stížnosti má naprosto zásadní přesah nad rámec jejích vlastních zájmů, neboť namítané zásahy do jejích práv se dotýkají všech osob na území České republiky. Stěžovatelka tak poukazuje na ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost všech napadených usnesení vlády v porušení pravidel stanovených v ústavním zákoně č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v absenci přezkumu ze strany Poslanecké sněmovny, v tom, že nebylo postupováno podle Pandemického plánu České republiky, napadená opatření nebyla založena na doporučení odborníků a odborných komisí/rad, nebyla následována doporučení mezinárodních lidskoprávních institucí, dále v nepřijetí dostatečných opatření k ochraně práv stěžovatelky a v absenci odůvodnění předmětných opatření. Stěžovatelka rovněž pochybuje o relevantnosti prováděných PCR testů, které dle jejího názoru nejsou schopny identifikovat infekčního jedince.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly splněny procesní podmínky řízení před Ústavním soudem, zda je příslušný k projednání ústavní stížnosti, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou k podání návrhu a zda se jedná o návrh přípustný. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost předpoklady k věcnému projednání nesplňuje.
sp. zn. Pl. ÚS 8/20
ze dne 22. 4. 2020, body 25 až 27; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Napadená usnesení o vyhlášení či prodloužení nouzového stavu tedy nelze s ohledem na jejich obsah považovat za rozhodnutí, která by byla svým obsahem způsobilá osobně, aktuálně a bezprostředně zasáhnout do ústavních práv stěžovatelky. Stěžovatelka proto není aktivně legitimována k podání návrhu na jejich zrušení či vyslovení jejich protiústavnosti (srov. obdobně usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 100/20
ze dne 3. 11. 2020, body 9-14; usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 99/20
ze dne 3. 11. 2020, body 9-14; usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 105/20
ze dne 24. 11. 2020, body 9-10 a další).
7. Další části napadených usnesení vlády se týkají přijetí či změny krizových opatření, jež byla podle § 8 krizového zákona vyhlášena ve Sbírce zákonů. Tato usnesení představují obecnou regulaci vztahující se na celé území České republiky a na druhově vymezený počet subjektů (adresátů), pročež jde svou povahou o právní předpisy sui generis [srov. usnesení ze dne 5. 5. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 10/20
, bod 19, ze dne 16. 6. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 20/20
, bod 13, ze dne 24. 11. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 105/20
, bod 6, ze dne 8. 12. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 102/20
, bod 10 a ze dne 15. 12. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 111/20
, bod 3]. Návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení může podat fyzická nebo právnická osoba jen za podmínek stanovených v § 74 zákona o Ústavním soudu, tj. jako akcesorický návrh podaný spolu s ústavní stížností. Současně platí, že ústavní stížnost slouží k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], který musí být "osobní, aktuální a bezprostřední" (srov. usnesení ze dne 3. 11. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 99/20
, bod 10 a ze dne 24. 11. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 105/20
, bod 8). Právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná actionem popularis [viz již usnesení ze dne 8. 12. 1994
sp. zn. II. ÚS 178/94
(U 22/2 SbNU 259)], kdy návrh na zrušení právního předpisu může podat i někdo, koho se zásah orgánu veřejné moci bezprostředně nedotýká, tj. když nedojde k bezprostřednímu porušení základních práv navrhovatele vůbec nebo pouze obecně, nekonkrétně nebo neindividualizovaně [srov. též usnesení ze dne 9. 6. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 25/20
].
8. Z uvedeného rovněž vyplývá, že mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením základních práv musí existovat jasný příčinný vztah - kauzalita. Není totiž úkolem Ústavního soudu přezkoumávat činnost či nečinnost orgánů veřejné moci v obecné rovině, natož se k ní pouze v obecné či dokonce politické rovině vyjadřovat, jak ovšem stěžovatelka s ohledem na obsah podaného návrhu ve svém důsledku požaduje. Právě zmiňovaná podmínka individuálnosti, aktuálnosti a bezprostřednosti zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky však v nyní posuzované věci splněna nebyla, i když stěžovatelka tvrdí opak. Podstata jí uplatněné argumentace je totiž v převažujícím rozsahu značně obecná, když kritizuje např. chaotičnost prováděných opatření, nedostatečnou kontrolu vlády Poslaneckou sněmovnou, relativizuje rizika nemoci COVID-19, tvrdí, že nebylo postupováno podle pandemického plánu a napadená opatření nebyla založena na doporučení odborníků, a také je porušováno její právo na návštěvu pohostinských zařízení.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž navrhovala, aby Ústavní soud rozhodl, že všichni jeho soudci jsou pro svůj vztah k věci samé, k osobě stěžovatelky a jejímu právnímu zástupci vyloučeni z rozhodování. Důvody, které ji k tomuto postupu vedou, spatřuje stěžovatelka zejména v jejich rozhodovací činnosti o jí nebo jejím právním zástupcem podaných ústavních stížnostech. Ústavní soud se již k případné podjatosti jednotlivých soudců v řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky i dalších stěžovatelů několikrát vyjádřil (viz usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 99/20
,
Pl. ÚS 100/20
,
Pl. ÚS 105/20
,
Pl. ÚS 113/20
). Je-li však podán návrh na vyloučení všech soudců pléna, pak Ústavní soud setrvává na právním názoru vysloveném v usnesení ze dne 15. 2. 2017
sp. zn. II. ÚS 3697/16
i usneseních předchozích. V takovém případě není důvodu se tímto návrhem věcně zabývat a nemusí o něm být rozhodnuto samostatným usnesením.
11. Stěžovatelka svou ústavní stížnost dále spojila s návrhem na zrušení § 5 a 6 krizového zákona. Návrhy na zrušení právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení podané dle § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností mají akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba odmítnout i návrhy s ní spojené. Z časového hlediska tu třeba též doplnit, že všechny již řečené závěry (zejména body 6-8, bod IV.) platí i pro tvrzení a petit podání stěžovatelky ze dne 27. 2. 2021 (viz závěr záhlaví), které bylo Ústavnímu soudu zasláno jako další "doplněk" ústavní stížnosti, ač jde obsahově o samostatný návrh. S tímto procesním aspektem věci se Ústavní soud též vypořádal v souběžném plenárním usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 9/21
.
12. Je zapotřebí též dodat, že návrhy na zrušení usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu ze dne 14. 2. 2021 pod č. 125 (zkráceně) a na zrušení následujícího usnesení vlády pod č. 126 byly již podány ve dnech 14. 2. 2021 a 15. 2. 2021 s tím, že prvně označený návrh (na zrušení usnesení č. 125 a 126) je veden pod
sp. zn. Pl. ÚS 9/21
a druhý označený návrh (na zrušení usnesení č. 125) je veden pod
sp. zn. Pl. ÚS 10/21
. Tvrzení stěžovatelů v obou těchto návrzích se přitom nijak věcně neodlišují od těch tvrzení, jež nyní uvádí k podpoře doplnění svého návrhu stěžovatelka. Znamená to, že věcnému projednání této části návrhu stěžovatelky brání též překážka věci zahájené (litispendence) podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud z výše vyložených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona. V důsledku toho se staly bezpředmětnými jak návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu rozhodl o naléhavosti věci, tak i otázka případného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky, která by jinak mohla mít význam pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona (shodně též usnesení ze dne 15. 12. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 111/20
či usnesení ze dne 26. 1. 2021
sp. zn. Pl. ÚS 113/20
).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu