Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci návrhu navrhovatelů - skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupených Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, na zrušení vyhlášky č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003, a o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupených JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Mojžíšova 17, na zrušení některých ustanovení vyhlášky č. 532/2002 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Dne 29. 5. 2003 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 2 odst. 7 písm. e), § 3 odst. 3, odst. 4, § 4 odst. 3, odst. 4, § 5 odst. 3, odst. 4 a § 8 vyhlášky č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003 (dále též jen "vyhláška"), a bodů 6.1., 6.6. a 6.7. části A) Přílohy č. 1 a celé Přílohy č. 21 k vyhlášce, pro rozpor těchto ustanovení se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, dále pro rozpor těchto ustanovení s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, 3, a čl. 4 v návaznosti na čl. 26 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ustanovení § 8 odst. 5 vyhlášky je podle navrhovatelů v rozporu s čl. 7 odst. 1 věty druhé Listiny. Tento návrh dostal
sp. zn. Pl. ÚS 14/03
.
Dne 22. 12. 2003 došel Ústavnímu soudu návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení celé vyhlášky, pro její rozpor s ustanoveními § 17 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 7, 11 a 12 zákona č. 48/1997 Sb. a s čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 79 odst. 1 a 3 Ústavy ČR, a pokud jde o zdravotnická zařízení zřízená samosprávnými celky, i s čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR, a dále s čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Tento návrh se u Ústavního soudu vede pod
sp. zn. Pl. ÚS 53/03
.
Oba navrhovatelé konstatují, že Ministerstvo zdravotnictví České republiky (dále jen "Ministerstvo") vydalo s účinností od 1. ledna 2003 vyhlášku, při jejímž přijetí nepostupovalo v souladu s procedurou předepsanou příslušným zákonem, a tím i Ústavou ČR. Samotné uvozovací ustanovení vyhlášky, tj. že je vydávána na základě ustanovení § 17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., ve znění zákona č. 459/2000 Sb., je podle skupiny senátorů zavádějící, neboť zákonné zmocnění je, vedle označeného ustanovení, obsaženo i v ustanovení § 17 odst. 7 písm. b) zmíněného zákona. Obdobně v úvodním ustanovení vyhláška sice správně uvozuje případ, kdy výsledkem dohodovacího řízení není dohoda, ovšem chybně pro tento případ uvádí § 17 odst. 8 namísto § 17 odst. 7 zákona č. 48/1997 Sb. Obdobně, podle skupiny poslanců, nebyly při vydání vyhlášky dány zákonné podmínky podle § 17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb.
Vzhledem ke skutečnosti, že jak návrh vedený pod
sp. zn. Pl. ÚS 14/03
, tak návrh vedený pod sp. zn. Pl. 53/03, se týkají vyhlášky č. 532/2002 Sb., spojil Ústavní soud usnesením ze dne 24. 8. 2004 obě věci ke společnému řízení a rozhodnutí podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pod
sp. zn. Pl. ÚS 53/03
.
Návrh
sp. zn. Pl. ÚS 14/03
byl podán skupinou deseti senátorů Senátu Parlamentu České republiky, tedy v souladu s podmínkami obsaženými v ustanovení § 64 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh
sp. zn. Pl. ÚS 53/03
byl podán skupinou padesáti poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, rovněž v souladu s podmínkami obsaženými v ustanovení § 64 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. V předmětné věci lze tedy na straně navrhovatelů konstatovat naplnění podmínek aktivní legitimace.
Zákonem č. 117/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti veřejného zdravotního pojištění, bylo s účinností od 1. dubna 2006 novelizováno ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. S účinností od uvedeného data byla zrušena též zmocňovací ustanovení, která byla podle Ministerstva použita při vydání napadené vyhlášky a nahrazena zmocňovacími ustanoveními novými, která jsou ve srovnání se starou úpravou formulována odlišně.
Podle judikatury Ústavního soudu "vypuštěním zmocňujícího zákonného ustanovení nemůže dojít k automatickému zrušení vyhlášky, vydané na základě tohoto zmocnění, není-li tak v zákoně výslovně uvedeno, takže napadená vyhláška zůstává platnou součástí českého právního řádu ..." (
sp. zn. Pl. ÚS 3/2000
, publ. pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení Ústavního soudu č. 130/2001, o zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu). V této souvislosti lze poukázat také na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který navázal na citovaný nález Ústavního soudu s tím, že není možno dospět k věcně podloženému přesvědčení o neplatnosti předpisu toliko z důvodů legislativně-technických, tedy jen proto, že původní zákonné zmocnění bylo derogováno a "přesunuto" do zákona jiného. Základním materiálním imperativem proto vždy musí být zcela konkrétní a zřetelně vyjádřený projev vůle zákonodárce. Pro právní účinky právního předpisu je proto rozhodující jeho zmíněný materiální vztah k projevené vůli zákonodárce (srov. rozsudek NSS sp. zn. 5 A 75/2002).
Vzhledem k absenci materiálních podmínek dalšího normativního působení, dané absencí zákonného zmocnění (protože nové zákonné zmocnění, provedené zákonem č. 117/2006 Sb., se nemůže retroaktivně vztahovat též na napadenou vyhlášku), je sice tato vyhláška i nadále platným právním předpisem, ale stala se předpisem, který není ani účinným ani aplikovatelným, tedy takovým, který by byl způsobilý vyvolávat v realitě právní účinky pro futuro (srov. obdobně nález
sp. zn. Pl. ÚS 52/03
, vyhlášený pod č. 568/2004 Sb.). Na rozdíl od věci
sp. zn. Pl. ÚS 3/2000
, v přezkoumávaném případě neexistovalo žádné jiné zákonné zmocnění Ministerstva. Naopak, právě takové jiné a souběžně působící zákonné zmocnění oprávnilo, ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 3/2000
, Ústavní soud rozhodnout meritorně.
Důvody pro zastavení řízení podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejsou tedy dány, neboť napadený právní předpis nepozbyl platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Přesto Ústavní soud nemohl pominout, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti pozbývá další řízení v této věci jakéhokoliv významu. Právní vztahy vznikající z napadené vyhlášky byly bezesporu z velké části již realizovány. Ve smyslu shora podaných argumentů není již tato vyhláška způsobilá vyvolávat nadále právní účinky. Navíc je nutno vzít v úvahu ustanovení § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Konečně není ani důvod pro rozhodnutí, jehož hlavním smyslem by byla obecná a závazná specifikace rozsahu zmocnění pro Ministerstvo v situacích obdobných napadené vyhlášce. S ohledem na zrušení zmocňovacích ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. by totiž takové rozhodnutí nemělo žádný rozumný smysl.
Po zrušení zmocňovacích ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. zákonem č. 117/2006 Sb. se spojené návrhy v této věci staly zjevně neopodstatněnými. Proto první senát Ústavního soudu, jehož členem je soudce zpravodaj, kterému rozvrhem práce oba návrhy jejich spojením připadly, oba návrhy odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu