Pl.ÚS-st. 53/21

K posouzení otázky včasnosti elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu

402/2021 Sb. ST 53/108 SbNU 297

K posouzení otázky včasnosti elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu Česká republika

STANOVISKO PLÉNA

Ústavního soudu

Plénum Ústavního soudu přijalo dne 7. září 2021 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 ve složení předseda soudu Pavel Rychetský, soudkyně a soudci Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Josef Fiala, Jan Filip, Jaromír Jirsa (soudce zpravodaj), Tomáš Lichovník, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek, Pavel Šámal, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček, Milada Tomková, David Uhlíř a Jiří Zemánek na návrh I. senátu Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru I. senátu pro řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 1179/20 , který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639), toto stanovisko:

26. Pro zodpovězení položených otázek (V. 4) je nutné nejprve shrnout ústavněprávní východiska týkající se základního práva na přístup k soudu a problematiky procesních lhůt jako takových (V. 1), dále předestřít relevantní zákonnou úpravu (V. 2) a vývoj judikatury Ústavního soudu týkající se otázky posouzení včasnosti podání (V. 3). V. 1 Právo na přístup k soudu a smysl procesních lhůt

27. Esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, že se může domáhat u soudu svého práva „stanoveným postupem“, přičemž „[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon“ (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Právo na přístup k soudu tedy není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, § 120; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná na https://hudoc.echr.coe.int/). Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené [bod 27 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].

28. Procesní předpisy provádějící předmětná ustanovení Listiny musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu (viz bod 27 nálezu sp. zn. IV. ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přepjatý formalismus (či „procesní cynismus“) v postupu soudů je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47273/99, § 50–51).

29. Pravidla formálních postupů a lhůty, které je třeba dodržet při podání opravného prostředku nebo žádosti o soudní přezkum, mají na druhou stranu zajistit řádný výkon spravedlnosti a naplnění zásady právní jistoty; účastníci řízení přitom mají právo očekávat, že daná pravidla budou respektována (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2002 ve věci Canete de Goni proti Španělsku, č. stížnosti 55782/00, § 36). Dodržování formalizovaných zákonných postupů je nezbytné, neboť omezuje libovůli soudu a zajišťuje rovnost zbraní účastníků řízení, efektivní rozhodnutí sporu v přiměřené lhůtě a respekt k soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 4. 2018 ve věci Zubac proti Chorvatsku, č. stížnosti 40160/12, § 96).

30. Lze uzavřít, že ze zákazu přepjatého formalismu na straně jedné a požadavku zachování právní jistoty na straně druhé vyplývá, že soudy se při uplatňování příslušných procesních pravidel musí vyvarovat jak excesivní rigidity, která by mohla ohrožovat materiální spravedlnost řízení jako celek, tak přílišné flexibility, jež by vedla k odstranění procesních požadavků stanovených zákonem a předvídatelnosti procesního postupu soudu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 1. 2017 ve věci Hasan Tunç a další proti Turecku, č. stížnosti 19074/05, § 32–33).

31. Ohledně funkce a významu procesních lhůt v právním řádu vyplývá z judikatury Ústavního soudu následující: Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (viz bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020). Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak i procesních subjektivních práv [nález sp. zn. II. ÚS 738/2000 ze dne 11. 9. 2001 (N 134/23 SbNU 273)]. Stanovené procesní lhůty vymezují časový úsek pro provedení procesního úkonu účastníkem řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 236/99 ze dne 13. 1. 2000 (N 5/17 SbNU 35)]. V. 2 Relevantní zákonná úprava

32. Podle § 37 odst. 2 soudního řádu správního lze podání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě. Bylo-li takové podání učiněno v jiné formě, musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží.

33. V projednávané věci je přímo aplikován § 40 odst. 4 soudního řádu správního, který zní: „Lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.“

34. V tomto případě sice není v souvislosti s posuzovanou věcí důvod použít podle § 64 soudního řádu správního přiměřeně ustanovení první a třetí části občanského soudního řádu, neboť soudní řád správní obsahuje samostatnou a úplnou úpravu o zachování lhůt, avšak závěry plynoucí ze stanoviska lze vztáhnout též k občanskému soudnímu řízení a k obsahově shodnému ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu, které stanoví, že: „Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.“

35. Také podle § 42 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu se písemné podání činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě nebo telefaxem. Písemné podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě je třeba nejpozději do 3 dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění; k těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Podle odstavce 3 téhož ustanovení platí, že v případě podání v elektronické podobě podepsaného způsobem, se kterým zvláštní právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu, se nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu podle odstavce 2. V. 3 Vývoj judikatury Ústavního soudu v otázce posouzení včasnosti podání soudu

36. Otázkou posouzení včasnosti podání se Ústavní soud zpočátku zabýval zejména ve vztahu k podání učiněnému telefaxem. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 460/97 ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137) posuzoval, zda Nejvyšší soud zhodnotil ústavně konformně včasnost dovolání, které podal advokát stěžovatele. V předmětném případě tehdejší první senát dospěl k závěru, že účastníkům řízení nemůže být přičítáno k tíži, že prokazatelně odeslané faxové podání nebylo nalezeno v soudní evidenci. Obdobně též nálezy sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245), sp. zn. IV. ÚS 179/06 ze dne 10. 9. 2008 (N 153/50 SbNU 355); nález sp. zn. I. ÚS 1286/10 ze dne 8. 9. 2010 (N 191/58 SbNU 695), nález sp. zn. I. ÚS 463/03 ze dne 17. 1. 2006 (N 13/40 SbNU 109) či sp. zn. I. ÚS 548/03 ze dne 30. 5. 2006 (N 107/41 SbNU 343). Citované nálezy se týkaly případů, ve kterých bylo sporné, zda podání soudu vůbec došlo, resp. případů, ve kterých podání nebylo nalezeno v soudní evidenci.

37. V usnesení sp. zn. I. ÚS 250/05 ze dne 20. 7. 2005 Ústavní soud naopak posuzoval ústavní stížnost stěžovatelky, která tvrdila, že doplnění kasační stížnosti odeslala prostřednictvím telefaxu včas poslední den lhůty, NSS však odmítl její kasační stížnost jako opožděnou s tím, že doplnění došlo až následující den (po lhůtě) v čase 00:28. Tehdejší první senát odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou a dospěl k závěru, že pro posouzení včasnosti podání prostřednictvím telefaxu je rozhodné, kdy došlo soudu, nikoliv kdy bylo odesláno. Předmětné usnesení není v rozporu s nálezovou judikaturou uvedenou v předchozím odstavci právě proto, že v této věci se podání „neztratilo“ u soudu, okamžik jeho předání soudu byl naopak postaven najisto.

38. Ve věci, v níž byl vydán nález sp. zn. I. ÚS 578/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 49/44 SbNU 629), stěžovatel tvrdil, že dovolání bylo předáno příslušnému soudu v čase 23:08 posledního dne lhůty; obecné soudy podle něj chybně dospěly k závěru, že dovolání došlo až den následující, neboť faxový přístroj nebyl řádně upraven na zimní čas. Tehdejší první senát rozhodnutí obecných soudů zrušil, protože se nezabývaly navrženými důkazy. V této souvislosti je vhodné uvést, že ani tento nález není v rozporu s předchozí judikaturou, naopak potvrzuje ratio usnesení sp. zn. I. ÚS 250/05 , tedy že rozhodným okamžikem pro posuzování telefaxového podání je okamžik předání soudu, k němuž měly obecné soudy provádět dokazování.

39. K podání učiněnému e-mailem se Ústavní soud původně vyjádřil v usnesení sp. zn. III. ÚS 2361/08 ze dne 22. 1. 2009, v němž uvedl, že žaloba stěžovatele ve formě elektronického podání (neopatřeného zaručeným elektronickým podpisem) není úkonem učiněným prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence ani předáním orgánu, který má povinnost je doručit, u něhož pro zachování lhůty postačí předání k přepravě. Závěr o včasnosti podání ve smyslu § 40 odst. 4 soudního řádu správního může být podle tehdejšího třetího senátu založen jen na zjištění, že zásilka byla nejpozději poslední den zákonné lhůty fakticky příslušnému soudu předána (došla k němu). V daném usnesení tedy tehdejší třetí senát potvrdil podstatu závěru vyjádřeného v usnesení sp. zn. I. ÚS 250/05 i vůči e-mailovému podání.

40. Závazně se přímo k okamžiku, ke kterému je třeba posuzovat včasnost podání učiněného prostřednictví telefaxu i podání učiněného prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu, vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2492/08 ze dne 14. 7. 2011 (N 132/62 SbNU 79). V daném případě obecné soudy posoudily jako opožděné odvolání, které bylo předáno soudu v poslední den lhůty (u telefaxového podání v čase 23:49–23:51), protože při posouzení otázky včasnosti vycházely až z okamžiku, ke kterému se s faxovým podáním seznámil zaměstnanec soudu a vyznačil jej na spis razítkem (čas 7:10 den po lhůtě). Tehdejší čtvrtý senát dospěl k jasnému závěru, že učiní-li účastník řízení podání telefaxem, je pro posouzení včasnosti podání rozhodné, kdy došlo soudu; vázání okamžiku faxového podání na moment, kdy se s ním pracovník soudu seznámí, případně má povinnost seznámit, by na straně účastníků řízení zakládalo stav nejistoty. Podle tehdejšího čtvrtého senátu je podání účastníka provedené prostřednictvím telefaxu soudu předáno v okamžiku, kdy dojde na zařízení soudu přijímající telefaxová podání. Ohledně podání prostřednictvím e-mailu tehdejší čtvrtý senát uvedl, že „vše, co bylo konstatováno ve vztahu k faxovému podání, platí obdobně rovněž pro podání činěná elektronickou formou“ (bod 15 předmětného nálezu).

41. Jednoznačný závěr ohledně nutnosti posuzovat včasnost podání prostřednictvím telefaxu k okamžiku předání podání soudu následně potvrdil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 2509/08 ze dne 11. 2. 2009 (N 23/52 SbNU 221). V předmětné věci stěžovatel tvrdil, že telefaxové podání bylo doručeno soudu v poslední den lhůty; NSS odmítl kasační stížnost jako opožděnou s tím, že podání sice bylo odesláno poslední den lhůty v čase 23:35, soudu však došlo až den následující v čase 00:40. Tehdejší třetí senát dospěl k jasnému závěru, že u faxových podání, na rozdíl od podání zasílaných prostřednictvím držitelů poštovní licence, popř. jiného orgánu, který má povinnost je doručit, je pro posouzení jeho včasnosti rozhodující nikoliv okamžik odesílání podání, nýbrž okamžik jeho doručení. Za stavu důkazní nouze, kdy nelze ověřit pravdivost stěžovatelova tvrzení o době zaslání faxového podání, a tento stav byl zaviněn obecnými soudy, je třeba vycházet z presumpce včasnosti doručení kasační stížnosti.

42. Z výše uvedeného přehledu vyplývá, že dosud byla judikatura týkající se samotné otázky posouzení včasnosti podání učiněného prostřednictvím telefaxu a e-mailu jednotná v tom, že za rozhodný okamžik pro posouzení včasnosti označovala okamžik předání (dojití) podání soudu. Změnu v této judikatuře nelze spatřovat ani ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1911/11 , na který odkazoval tehdejší druhý senát v rozporovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 . Nález sp. zn. II. ÚS 1911/11 se netýkal podání prostřednictvím e-mailu ani telefaxu, nýbrž podání učiněného prostřednictvím formuláře elektronické podatelny dostupného na internetových stránkách www.justice.cz. V předmětném případu nebyla sporná otázka okamžiku předání podání, nýbrž skutečnost, zda advokát stěžovatelů podal po obsahové stránce podání úplné, či zda byla neúplnost došlého podání způsobena chybou v přenosu dat prostřednictvím veřejné datové sítě. Tehdejší druhý senát dospěl k závěru, že není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř fungování elektronického systému doručování byly vyloženy k tíži účastníka. Prokáže-li podle tehdejšího druhého senátu účastník řízení věrohodně, že dokumenty tvrzeného obsahu odeslal prostřednictvím veřejné datové sítě příslušnému soudu, je v nich obsažené procesní podání projednatelné i v případě, že soudu nebylo doručeno v úplné podobě.

43. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2446/11 ze dne 14. 11. 2011 (N 194/63 SbNU 239) Ústavní soud závazný názor ohledně otázky posouzení včasnosti podání prostřednictvím e-mailu (znovu) potvrdil. V předmětné věci měla stěžovatelka odvolání e-mailem odeslat poslední den lhůty v čase 22:38; obecné soudy však její podání odmítly jako opožděné, neboť podání bylo opatřeno razítkem podatelny s vyznačením, že soudu došlo až třetí den po uplynutí zákonné lhůty. Tehdejší čtvrtý senát v odůvodnění dospěl k závěru, že včasnost podání učiněného elektronickou formou bez zaručeného elektronického podpisu je třeba posuzovat podle okamžiku, kdy elektronická zpráva došla příslušnému soudu, a není rozhodné, kdy se s ním příslušný pracovník podatelny seznámil a jaké na něm vyznačil datum doručení. Tehdejší čtvrtý senát se v dané věci dotázal správce informačního systému soudu na datum a čas doručení e-mailové zprávy; z jeho sdělení vyplynulo, že e-mailová zpráva obsahující odvolání byla soudu doručena nejpozději poslední den lhůty v čase 23:24. Existuje-li pochybnost o včasnosti podání učiněného elektronickou formou bez zaručeného elektronického podpisu a okamžik jeho dojití soudu je stěžejním pro rozhodnutí, musí soud učinit příslušné kroky směřující ke zjištění přesného okamžiku dojití podání; s údajem obsaženým na razítku, kterým označí podání podatelna soudu, se nelze bez dalšího spokojit.

44. Otázkou včasnosti se Ústavní soud dále zabýval i ve vztahu k podání učiněnému prostřednictvím datové schránky. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3518/11 ze dne 10. 1. 2012 (N 7/64 SbNU 69) dospěl k závěru, že v informačním systému datových schránek jsou obsaženy veškeré informace o datových schránkách, které jsou obecným soudům plně dostupné. Spojil-li obecný soud při hodnocení včasnosti podání odeslaného prostřednictvím datové schránky okamžik dojití datové zprávy k soudu s okamžikem, kdy se pověřený zaměstnanec do datové schránky přihlásil, a v důsledku toho vyhodnotil podání jako opožděné, porušil právo účastníka na přístup k soudu. V tomto smyslu tedy byl předmětný nález konzistentní s předchozí judikaturou týkající se podání učiněného prostřednictvím telefaxu, e-mailu a elektronické podatelny Ministerstva spravedlnosti.

45. Následně však vydal tehdejší druhý senát rozporovaný nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 , ve kterém vyslovil svůj výše popsaný názor založený na „materiálním přístupu“ posuzování včasnosti podání učiněného prostřednictvím e-mailu. Na nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 do jisté míry navázal tehdejší první senát nálezem sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014 (N 157/74 SbNU 349). V něm shledal včasným odpor proti trestnímu příkazu, který měl být odeslán e-mailem opatřeným zaručeným elektronickým podpisem poslední den lhůty v čase 19:12, avšak vlivem technické chyby na straně odesílatele (advokáta) soudu nedošel.

Následně advokát totéž podání pro jistotu přeposlal znovu (avšak po půlnoci) a odpor soudu došel v čase 00:27. Závěr nálezu je jednoznačný: Bylo-li podání odesláno po půlnoci a po půlnoci soudu také došlo (obojí po lhůtě), je třeba na toto formálně opožděné podání nahlížet jako na materiálně včasné, projevil-li odesílatel v poslední den lhůty vůli a snahu procesní úkon včas učinit, byť k tomu z důvodů na jeho straně nedošlo. Stran prokázání tvrzeného úmyslu e-mail odeslat včas tehdejší první senát uvedl, že byť si je vědom, že hlavička e-mailu není nezvratným důkazem, že původní e-mail byl skutečně odeslán; v řízení před obecným soudem původní odeslání nebylo nijak zpochybněno a soud se s touto okolností nijak nevypořádal.

Závěr tehdejšího prvního senátu v tomto smyslu „posouvá“ materiální přístup rozporovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 , neboť v této věci stěžovatel ani netvrdil, že podání e-mailem ve lhůtě doručeno bylo, naopak tvrdil pouze svoji vůli podání ve lhůtě učinit. První senát zdůraznil, že předmětnou věc posuzuje prizmatem práva na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny, což problematiku staví částečně do jiného světla. Z toho důvodu první senát nyní rozporuje zejména dřívější nález sp. zn. II.

ÚS 2560/13

.

46. Otázkou posouzení včasnosti podání soudu se následně Ústavní soud ještě několikrát zabýval v několika usneseních (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 269/15 ze dne 30. 3. 2015 či usnesení sp. zn. III. ÚS 517/20 ze dne 6. 4. 2020). V usnesení sp. zn. I. ÚS 137/15 ze dne 18. 3. 2015 se tehdejší první senát podrobně zabýval ústavní stížností, v níž stěžovatelka tvrdila, že e-mailem podala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu den před koncem lhůty, nicméně správní soudy se žalobou nezabývaly, pročež stěžovatelka podala po dvou a půl letech návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který správní soudy odmítly. Tehdejší první senát v předmětném rozhodnutí upozornil, že názory vyslovené v nálezech sp. zn. II. ÚS 1911/11 , sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 892/14 „je nutno aplikovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu jakožto jistou korekci výkladu obecných soudů, podle něhož je pro posouzení včasnosti e-mailových podání rozhodující okamžik jejich dodání, nikoli okamžik, kdy byla odeslána“. Podle tehdejšího prvního senátu bylo zmeškání lhůty k podání žaloby v dané věci způsobeno nedostatečnou péčí stěžovatelky o vlastní práva; připuštění žaloby by s ohledem na prodlevu od uplynutí lhůty představovalo výrazné narušení funkce a účelu institutu lhůt. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1903/16 ze dne 21. 6. 2016 Ústavní soud posuzoval včasnost ústavní stížnosti podané prostřednictvím telefaxu v poslední den lhůty v čase 23:46 (podle záhlaví telefaxové zprávy), dodané Ústavnímu soudu následující den v čase 03:54. V předmětném rozhodnutí soudce zpravodaj podrobně popsal existující rozpor v nálezové judikatuře Ústavního soudu, nicméně dospěl k závěru, že předložení věci plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu brání skutečnost, že stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem. V. 4 Ústavně konformní posouzení včasnosti podání soudu učiněného prostřednictvím e-mailu

47. Z výše uvedeného vývoje judikatury Ústavního soudu vyplývá rozpor v otázce posouzení včasnosti podání učiněného e-mailem, a tedy i potřeba přijetí stanoviska plénem podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Plénum dospělo k závěru, že je třeba rozporovaný závěr nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 překonat a postavit ve smyslu dřívější ustálené judikatury najisto, že včasnost e-mailového podání je v souladu s ústavně konformním výkladem § 40 odst. 4 soudního řádu správního a § 57 odst. 3 občanského soudního řádu třeba posuzovat podle okamžiku předání (dojití) do dispozice soudu.

48. Materiální přístup uplatněný v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 je postaven na dvou klíčových tezích: Zaprvé je podle závěru tehdejšího druhého senátu podání soudu učiněné prostřednictvím e-mailu nutné považovat za včasné, odeslal-li podatel e-mail ve stanovené lhůtě. Zadruhé je pro posouzení včasnosti rozhodný okamžik, kdy se s podáním fakticky seznámí zaměstnanec soudu nebo soudce.

49. Podle pléna není ani jedna z uvedených premis tohoto tzv. materiálního přístupu z ústavněprávního hlediska udržitelná. Dále bude vysvětleno, proč nemůže být u elektronického podání učiněného e-mailem lhůta zachována okamžikem odeslání podání jako u jiných „privilegovaných“ způsobů podání [V. 4 a)]. Následuje odůvodnění, proč posuzování včasnosti podání s ohledem na okamžik faktického seznámení ze strany soudu není souladné se smyslem procesních lhůt [V. 4 b)]. Poslední část odůvodnění předestírá, jak je třeba postupovat v situacích, vznikne-li pochybnost o včasnosti elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu [V. 4 c)]. V. 4 a) Posouzení včasnosti e-mailového podání k okamžiku předání podání soudu

50. Rozporovaný nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 uvádí, že s ohledem na prohlubující se elektronizaci justice je třeba elektronické podání učiněné prostřednictvím e-mailu považovat za včasné, bylo-li odesláno v poslední okamžik lhůty, tj. byl-li e-mail odeslán „nejpozději ve 23:59 hod. posledního dne lhůty“ (viz body 31–32). Dále tehdejší druhý senát uvádí, že „[a]čkoliv ustanovení § 40 odst. 4 s. ř. s. skutečně spojuje zachování lhůty toliko s taxativně vymezenými způsoby podání, v nichž elektronická podání absentují, nelze jej vykládat natolik restriktivně, že by jím bylo znemožněno zachování lhůty prostřednictvím jinak kvalifikované formy podání […]“ (viz bod 34).

51. Ustanovení § 40 odst. 4 soudního řádu správního stanoví, že lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty: a) předáno soudu; b) jemu zasláno prostřednictvím držitele (zvláštní) poštovní licence; c) předáno orgánu, který má povinnost je doručit. Ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu zachování lhůty kromě okamžiku předání soudu spojuje toliko s odevzdáním orgánu, který má povinnost jej doručit. Z pohledu zachování lhůty ve smyslu citovaných ustanovení je třeba okamžik faktického předání soudu chápat jako standard, zatímco způsob předání podání orgánu, který má povinnost je doručit, představuje určitou „privilegovanou“ cestu, se kterou je spojeno beneficium zachování lhůty ještě dříve, než se podání fakticky dostane k soudu, a doba přepravy se účastníku do lhůty k učinění podání nezapočítává. Pro zodpovězení položené otázky je třeba zkoumat, zda je s ohledem na základní právo účastníka na přístup k soudu nutné chápat podání učiněné e-mailem jako standardní způsob navázaný až na okamžik předání soudu, nebo zda jde o podání prostřednictvím „orgánu, který má povinnost je doručit,“ jakožto způsob spojený s okamžikem odeslání.

52. Mezi standardní způsoby podání, které pod „privilegované“ způsoby ve smyslu výše citovaných ustanovení podřadit nelze, patří typicky osobní podání. Podatel musí při osobním podání fakticky je předat na podatelnu soudu ve stanovené lhůtě. Je běžné, že podatelna soudu je otevřená pouze ve stanovených úředních hodinách; nestihne-li podatel podání učinit poslední den lhůty ve vymezených úředních hodinách, osobně již podání učinit nemůže, byť mu do konce formální lhůty (stanovené dny či měsíci) zbývá zpravidla několik hodin. Podatel může i pověřit třetí osobu, aby jeho podání osobně předala soudu za něj. Byť pověřená osoba může mít smluvní povinnost předat podání soudu a byť může být za jeho případné nepředání odpovědná vůči podateli, není lhůta podatele zachována, není-li podání soudu ve stanovené lhůtě fakticky předáno.

53. Za standardní způsob podání, s nímž není spojeno beneficium zachování lhůty, je třeba obdobně považovat podání učiněné telefaxem (v praxi již téměř nevyužívané), které vyvolává časové účinky až k okamžiku, kdy je dodáno do zařízení provozovaného soudem. Stejně jako u předání podání prostřednictvím třetí osoby odesílatel u telefaxového podání využívá služeb třetích osob – telefonních společností. Jde tedy o soukromoprávní ujednání způsobu podání, za které stát nenese odpovědnost.

54. Orgánem, který má povinnost podání doručit, je v první řadě držitel poštovní licence. Byť § 40 odst. 4 soudního řádu správního vysloveně zmiňuje držitele poštovní licence vedle samostatného pojmu orgánu, který má povinnost podání doručit, lze s ohledem na znění § 57 odst. 3 občanského soudního řádu, který držitele poštovní licence samostatně neuvádí, dospět k závěru, že držitel poštovní licence pod tento obecný pojem spadá (obdobně viz HROMADA, M. In: SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, § 57).

55. Zákonné beneficium zachování lhůty u využití služeb držitele poštovní licence má své opodstatnění. V případě podání prostřednictvím držitele poštovní licence, stejně jako u podání prostřednictvím soukromé třetí osoby, předává podatel zásilku třetímu subjektu (přepravci), aby ji na základě smlouvy uzavřené mezi odesílatelem a přepravcem dodal soudu. Na rozdíl od standardního podání prostřednictvím třetí osoby se pravidla pro podání prostřednictvím držitele poštovní licence řídí zákonem, který podrobně upravuje podmínky pro podnikání v oblasti poštovních služeb, poskytování a provozování poštovních služeb a práva a povinnosti, které při tom vznikají [viz zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů]. Skutečnost, že jde o povinnost dodání podání upravenou zákonem, je pro zachování lhůty zásadní. Využije-li podatel služeb třetí osoby, která fakticky poskytuje poštovní služby, byť není držitelem (zvláštní) poštovní licence podle zákona o poštovních službách, lhůta není zachována, není-li podání předáno soudu v poslední den stanovené lhůty. Jinak řečeno, takovou třetí osobu nelze považovat za orgán, který má povinnost podání doručit ve smyslu § 40 odst. 4 soudního řádu správního. Zachování lhůty předáním držiteli poštovní licence je založeno na zákonné garanci, že se poskytování poštovních služeb bude řídit speciálním režimem v odpovídající kvalitě [viz např. speciální úpravu pro uzavření poštovní smlouvy (§ 5 zákona o poštovních službách) či speciální úpravu odpovědnosti za škodu vzniklou při poskytování poštovních služeb (§ 12 a násl. téhož zákona)].

56. Stejná logika se uplatní i v případě dalších orgánů, které mají zákonnou povinnost podání doručit. Ve vztahu k osobám, jejichž svoboda je omezena, je těmito orgány třeba rozumět např. Vězeňskou službu (srov. § 17 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a § 13 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů) či ústav pro výkon zabezpečovací detence (srov. § 8 zákona č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů).

57. Diametrálně odlišná situace nicméně nastává u elektronického podání učiněného e-mailem, které se od podání učiněného prostřednictvím držitele poštovní licence odlišuje právě absencí zákonné garance způsobu doručení. Zasílá-li odesílatel podání prostřednictvím e-mailu, předává datovou zprávu provozovateli jeho e-mailového serveru, aby ji na základě příslušných smluvních podmínek doručil soudu do jeho e-mailové schránky. Povinnost doručení na straně provozovatele e-mailového serveru je založena výlučně na základě soukromoprávního ujednání, jehož kvalita není zákonem specificky upravena; stát za fungování soukromých provozovatelů e-mailových serverů nenese odpovědnost. V tomto smyslu lze e-mailové podání připodobnit k podání prostřednictvím telefaxu a prostřednictvím třetí osoby, která není držitelem poštovní licence ani jiným orgánem, který má povinnost podání doručit. E-mailové podání učiněné v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě je spíše jen dalším technickým prostředkem, jehož využitím dochází k přenosu datové zprávy od odesílatele k příjemci (adresátovi).

58. Důležitá je skutečnost, že cesta e-mailového podání nemusí být přímočará (tj. z e-mailového serveru odesílatele na e-mailový server soudu/státu); e-mail může putovat přes několik jiných e-mailových serverů provozovaných dalšími soukromými třetími osobami. Státu lze přitom z pohledu včasnosti podání připisovat odpovědnost pouze za fungování e-mailových serverů, které provozují e-mailové schránky soudů; technické problémy na straně podatele či provozovatelů e-mailových serverů soud (stát) ovlivnit nemůže.

59. Neexistence příslušné zákonné úpravy (která existuje u „privilegovaných“ způsobů podání) způsobuje, že není zaručena odpovídající kvalita podání prostřednictvím e-mailu. Ze strany soukromých provozovatelů nemusí existovat povinnost podání doručit, natož je doručit v předvídatelné době. S absencí zákonné garance je dále spojen problém s případným prokazováním přesného okamžiku odeslání e-mailové zprávy. Jelikož stát za činnost provozovatelů e-mailových serverů, po kterých e-mailová zpráva putovala, neodpovídá, nemá ani přímý přístup k prokazatelnému údaji o okamžiku odeslání (jako tomu je u podání prostřednictvím držitele poštovní licence). Naopak, v záznamu o ověření elektronického podání došlého na elektronickou podatelnu, který má soud v soudním spise k dispozici, se přesný okamžik odeslání neuvádí, právě proto, že údaj bez dalšího dokazování získat nelze (viz dále).

60. Z výše uvedeného vyplývá, že elektronické podání učiněné prostřednictvím e-mailu se od „privilegovaného“ způsobu podání prostřednictvím držitele poštovní licence výrazně odlišuje v tom, že kvalita doručování prostřednictvím e-mailu není garantována zákonem. Z tohoto důvodu nelze podání prostřednictvím e-mailu považovat za jeden z „privilegovaných“ způsobů, se kterými je spojeno zachování lhůty k okamžiku odeslání podání.

61. Posuzování včasnosti e-mailového podání jakožto standardního způsobu podání k okamžiku předání e-mailového podání soudu není excesivní procesní podmínkou, která by nepřiměřeně zasahovala do práva účastníků na efektivní a faktický přístup k soudu. Navázání zachování lhůty na okamžik dojití podání sleduje legitimní cíl zajištění řádného výkonu spravedlnosti. Jak je výše vysvětleno, není údaj o okamžiku odeslání e-mailového podání soudu přímo přístupný, a jeho zjištění by si tudíž vyžádalo za každé situace provedení podrobného dokazování jen k zachování procesní lhůty, což by vedlo k snížení efektivnosti soudního řízení jako celku.

62. Požadavek posuzování včasnosti e-mailového podání k okamžiku jeho předání soudu je přiměřený proto, že účastníci řízení mají k dispozici více způsobů podání, jakými mohou své podání soudu zaslat. Každý ze zákonem předvídaných způsobů podání má přitom své přednosti i nevýhody z hlediska rychlosti, dostupnosti či spolehlivosti. Zvolí-li účastníci řízení, či dokonce jejich profesionální zástupci – advokáti, kteří mohou pohodlně využít dobře fungující systém datových schránek, k podání služby provozovatelů e-mailových serverů, jejichž kvalita není zákonem garantována, je přiměřené, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt nesli následky případných technických problémů těchto provozovatelů. Prohlubující se elektronizace justice nemůže vést k absolutizaci práva na přístup k soudu bez ohledu na podstatné rozdíly odlišných způsobů podání. Nezaručuje-li zákonná úprava odpovídající kvalitu podání prostřednictvím e-mailu, zachování lhůty spojené pouze s okamžikem odeslání e-mailu by vedlo k ohrožení řádného výkonu spravedlnosti.

63. Plénum Ústavního soudu tedy uzavírá, že nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 je nutné překonat v tom smyslu, že v souladu s ústavně konformním výkladem § 40 odst. 4 soudního řádu správního a § 57 odst. 3 občanského soudního řádu je třeba včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu posuzovat podle okamžiku, kdy dojde soudu, nikoliv k okamžiku jeho odeslání. V. 4 b) Posuzování okamžiku předání e-mailového podání

64. Dospělo-li plénum k závěru, že včasnost e-mailových podání se má posuzovat k okamžiku jejich dojití soudu, je dále třeba s ohledem na rozporovaný nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 postavit najisto, co lze pod takovým okamžikem rozumět. Podle druhé podmínky „materiálního“ přístupu tehdejšího druhého senátu totiž e-mailové podání musí být předáno soudu před tím, než se zaměstnanec soudu či soudce s podáním fakticky seznámí. Podle pléna však posuzovat včasnost podání s ohledem na okamžik, k jakému se s ním zaměstnanec soudu fakticky seznámí, nelze, neboť takový přístup by vedl k výrazné nejistotě podatelů i ostatních účastníků řízení. K faktickému seznámení s podáním nemusí nutně dojít vždy na počátku pracovní doby zaměstnanců soudu, což vede k neurčitosti, jaká časová prodleva (řády minut, hodin nebo dnů) mezi odesláním a doručením po uplynutí lhůty je ještě materiálně přípustná.

65. Problematičnost představy, že soud se běžně fakticky seznamuje s podáním učiněným e-mailem až na počátku pracovní doby, odhaluje výstižně usnesení sp. zn. I. ÚS 1903/16 , ve kterém se uvádí, že „vyžaduje-li to řádný výkon soudnictví, má soudce provádět potřebné úkony a jinou činnost nad stanovenou pracovní dobu, a to i v noci nebo ve dnech pracovního klidu, popřípadě v rámci nařízené pracovní pohotovosti. Soudce musí být připraven vykonat při výkonu soudnictví určitou činnost (provést potřebný úkon) kdykoliv (v kteroukoliv dobu, v níž musí být podle zákona provedena), neboť soudce je soudcem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a může být kdykoliv povolán k výkonu svého zaměstnání“ (viz bod 11 předmětného usnesení). Zároveň si však lze představit i druhý extrém, kdy by soud postupoval liknavě a s podáním by se příliš dlouhou dobu (ba dokonce vůbec) neseznámil. Argumentem ad absurdum by bylo možné tvrdit, že dává-li podle materiálního přístupu smysl, aby soud věcně posoudil opožděné podání, které mu bylo předáno několik hodin před tím, než se s ním zaměstnanec soudu či soudce seznámí na začátku své „pracovní doby“, mělo by rovněž dávat smysl, aby soud věcně posoudil podání učiněné opožděně v řádu několika dnů v případě, že by zaměstnanec soudu či soudce v předmětné věci žádné kroky neučinil kupříkladu týden.

66. Z právě uvedeného vyplývá, že nelze obecně určit přesný okamžik, kdy se soudce (asistent či zaměstnanec soudu) s konkrétním podáním materiálně seznámí; už vůbec tento okamžik nemohou předvídat účastníci řízení. Právě taková neurčitost hranice, kdy je ještě nutné považovat podání učiněné formálně opožděně za materiálně včasné, vytváří nepřípustný prostor pro svévolné posuzování běhu lhůt ze strany soudu.

67. Uplynutí procesní lhůty (jakožto časově vymezeného úseku pro provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení) je pouze důsledkem plynutí času. Je-li něco jasné a předvídatelné, tak právě to, že čas plyne určitým známým způsobem. Spojení posouzení zachování lhůty s neurčitým okamžikem (faktickým seznámením se s podáním) jasné vymezení časového úseku popírá, a tak popírá i samotný smysl procesních lhůt. Důraz na striktní posuzování včasnosti podání k formálně danému konci lhůty vymezenému přesným časovým okamžikem přitom neznamená, že by Ústavní soud upřednostňoval formalistické „vyřizovačství“ před meritorním řešením věci; znamená pouze zachování charakteru procesní lhůty jako takové.

68. Není-li pro uplynutí procesní lhůty rozhodná následná aktivita soudu, není ani pro posouzení včasnosti podání relevantní, zda a kdy se bude soud podáním fakticky zabývat. Za okamžik dojití podání soudu je nutné považovat moment, kdy se podání dostane do dispozice soudu, což je v případě e-mailového podání okamžik, kdy je e-mailová zpráva dodána do e-mailové schránky soudu, resp. kdy bylo podání detekováno na prvním e-mailovém serveru, za který nese odpovědnost stát. Od tohoto okamžiku účastník řízení nemůže ovlivnit další osud svého podání. Prvním e-mailovým serverem typicky bude příslušný e-mailový server Ministerstva spravedlnosti. V. 4 c) Postup soudu v případě pochybnosti o včasnosti e-mailového podání

69. Z pohledu požadavků základního práva účastníků na přístup k soudu je dále nutné uvést, jak mají soudy postupovat v hraničních případech, ve kterých existuje pochybnost o přesném okamžiku dodání e-mailového podání. Je-li okamžik dojití e-mailového podání do elektronické podatelny stěžejní pro rozhodnutí v projednávané věci, musí soud v souladu s právem účastníka na přístup k soudu učinit příslušné kroky směřující k zjištění přesného okamžiku předání. Vede-li totiž odmítnutí podání pro opožděnost k faktickému zamezení přístupu účastníka k soudu, nemůže tak soud učinit bez řádného prokázání tohoto přesného okamžiku. S prohlubující se elektronizací justice umožňující podání prostřednictvím e-mailu je spojena i povinnost soudu prokazovat přesný okamžik dojití i v případech e-mailových podání, jako je tomu např. u osobních podání či podání učiněných prostřednictvím telefaxu.

70. Ve většině případů nebudou vznikat obtíže, protože v záznamu o ověření elektronického podání došlého na elektronickou podatelnu, který má soud v soudním spisu k dispozici, je (na sekundu) přesný okamžik dodání e-mailu uvedený. Lze si nicméně představit hraniční situace, kdy při posouzení včasnosti podání budou hrát roli jednotlivé sekundy; v takovém případě soud nemůže postupovat mechanicky a musí ve spolupráci s příslušným provozovatelem e-mailového serveru soudu zjistit, kdy došlo k detekci podání na prvním e-mailovém serveru, za který nese odpovědnost stát.

71. Jak ukazuje praxe, zjištění přesného okamžiku dodání podání na první e-mailový server, za který nese stát odpovědnost, může být zásadní v případech technických problémů na e-mailových serverech Ministerstva spravedlnosti či příslušného soudu. Kupříkladu ve výše citovaném případě rozsudku NSS č. j. 10 Ads 90/2019-31 advokát stěžovatele odeslal e-mailové podání poslední den lhůty v čase v 15:40:04, na e-mailové servery Ministerstva spravedlnosti se však e-mail z důvodu technického výpadku nedařilo dodat a podání došlo pouze na záložní server ve stejný den v čase 15:41:14; do podatelny soudu bylo nicméně podání dodáno až den následující v čase 15:59:18. Celková doba doručení e-mailu tak trvala více než jeden den. Obdobně si lze představit případy, kdy dojde k neobvykle dlouhé prodlevě mezi časem odeslání e-mailu a časem dodání v případě přeplnění e-mailové schránky soudu či jiných technických závad.

72. V případech technických poruch na straně provozovatelů e-mailových serverů, za které odpovídá stát, nelze aplikovat výše stanovené pravidlo posuzování včasnosti e-mailového podání k okamžiku předání podání automaticky bez dalšího. Stejně jako u ostatních „neprivilegovaných“ způsobů podání je nutné uplatnit pravidlo, že v souladu se základním právem účastníka řízení na přístup k soudu nelze případné nepředvídatelné technické poruchy uvnitř fungování systému podání na straně státu vyložit k tíži podatele a jeho podání odmítnout jako opožděné.

73. Soud technické problémy na straně státu při doručování e-mailu často nemusí zjistit bez dalšího sám, neboť v souladu s výše vysvětleným ústavně konformním postupem posuzuje pouze údaj o okamžiku dojití podání, který se na první pohled ani nemusí jevit hraničně. Byť lze očekávat, že se nepředvídatelné dlouhodobé technické problémy serverů provozovaných státem nebudou objevovat často, nelze na druhou stranu vyloučit, že soud se v době rozhodování o včasnosti e-mailového podání o konkrétním výpadku (technické závadě) včas nedozví. V takových případech pak účastník řízení musí postupovat v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a tvrdit v přiměřené době a věrohodným způsobem, že podání prostřednictvím e-mailu učinil včas ve stanovené lhůtě a zároveň že podání nedošlo z důvodu technických problémů vzniklých na straně státu. Technické problémy na straně státu může podatel odtušit v krátké době po odeslání e-mailu, neboť o přijetí podání zaslaného soudu e-mailem je podatel v souladu s § 4 odst. 8 vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, ve znění pozdějších předpisů, informován potvrzující e-mailovou zprávou, která rovněž obsahuje datum a čas doručení dokumentu s uvedením hodiny a minuty, popřípadě sekundy. Bude-li tedy prodleva mezi okamžikem odeslání a okamžikem dodání nepředvídatelně dlouhá, podatel to má možnost obratem zjistit a následně tvrdit. Povinností soudu je pak učinit příslušné kroky k bezpečnému zjištění okolností dojití podání.

74. Dále platí, že technické problémy vzniklé na straně provozovatelů e-mailových serverů, za které nese stát odpovědnost, nelze prokazovat „pouhou“ kopií hlavičky e-mailu, jak to bylo učiněno např. v rozporovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 . Je totiž obecně známou skutečností, že čas odeslání uvedený v jednoduché hlavičce e-mailu se řídí podle nastaveného času počítače uživatele; v tomto ohledu tedy nemá potřebnou výpovědní hodnotu. Přesně popsanou „cestu“ podání z jednoho e-mailového serveru na server další je možné prokázat originálním záhlavím e-mailových zpráv, které obsahuje seznam technických podrobností o zprávě s přesnými časy, ke kterým byla zpráva dodána na příslušný server a které se zároveň neřídí podle nastavení počítače odesílatele, nýbrž podle času jednotlivých serverů. Výpovědní hodnota takových informací je tedy bezpochyby vyšší. Tvrdí-li účastník, že e-mailové podání bylo předáno soudu opožděně z důvodu technických problémů na e-mailových serverech, za které odpovídá stát, je nutné, aby toto tvrzení bylo věrohodně prokázáno např. originálním záhlavím e-mailové zprávy či sdělením provozovatele/správce e-mailového serveru odesílatele či provozovatele/správce e-mailového serveru soudu; s kopií/print-screenem odeslaného e-mailu se spokojit nelze.

75. Konečně je s ohledem na rozporované závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 (i nálezu sp. zn. I. ÚS 892/14 ) nutné dodat, že prokazování technických problémů na straně státu se zásadně liší od prokazování pouhého okamžiku odeslání e-mailového podání. Je-li pro posouzení včasnosti podání prostřednictvím e-mailu rozhodující okamžik dojití podání soudu, okolnosti odeslání podání existující na straně účastníka řízení nemohou mít vliv na posouzení otázky včasnosti. Uplynutí lhůty nezávisí na úmyslu a jednání odesílatele ani na technických problémech provozovatele e-mailového serveru, za který stát neodpovídá. Pro posouzení včasnosti podání e-mailem není relevantní ani skutečnost, zda e-mailové podání obsahuje či neobsahuje zaručený elektronický podpis, neboť připojení uznávaného elektronického podpisu či podpisu opatřeného časovým razítkem k e-mailu má vliv toliko na autentizaci (ověření identifikace) podatele, neosvědčuje však bez dalšího čas, kdy bylo podání učiněno. Jinými slovy, odesílatel může elektronicky podepsat podání v určitý čas, fakticky však může podání odeslat v čase jiném. Opatří-li tedy podatel e-mailové podání zaručeným elektronickým podpisem, nebude muset ve smyslu § 42 odst. 3 občanského soudního řádu doplnit originál podání do tří dnů, pro posouzení včasnosti podání nicméně taková skutečnost rozhodná nebude.

76. Plénum Ústavního soudu tedy uzavírá, že je-li okamžik dojití e-mailového podání soudu stěžejní pro rozhodnutí v projednávané věci, musí soud v souladu s právem účastníka na přístup k soudu učinit příslušné kroky směřující ke zjištění tohoto okamžiku. Tvrdí-li účastník, že e-mailové podání bylo dodáno opožděně z důvodu technických problémů na e-mailových serverech, za které odpovídá stát, je nutné, aby toto tvrzení bylo věrohodně prokázáno; s pouhou kopií odeslaného e-mailu se spokojit nelze.

Prokáže-li se v dostatečné míře, že e-mailové podání nebylo předáno soudu včas z důvodů technických závad způsobených na straně provozovatele e-mailového serveru Ministerstva spravedlnosti (či soudu), které účastník řízení zároveň nemohl předvídat, nelze takovou skutečnost přičítat k tíži účastníka řízení a příslušné podání nelze odmítnout jako opožděné. Je-li pro posouzení včasnosti podání prostřednictvím e-mailu rozhodující okamžik dojití podání soudu, okolnosti odeslání takového podání existující na straně účastníka řízení nemohou mít vliv na posouzení otázky včasnosti.

Uplynutí lhůty nezávisí na úmyslu a jednání odesílatele ani na technických problémech provozovatele e-mailového serveru, za který stát neodpovídá. Pro posouzení včasnosti podání e-mailem není relevantní ani skutečnost, zda e-mailové podání obsahuje zaručený elektronický podpis. Předseda Ústavního soudu:

JUDr. Rychetský v. r. Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Josef Fiala, Radovan Suchánek a Pavel Šámal a k jeho odůvodnění Jaromír Jirsa.

1. Odlišné stanovisko soudce Jaromíra Jirsy k odůvodnění stanoviska pléna Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám toto odlišné stanovisko k odůvodnění přijatého stanoviska pléna. Vedou mě k tomu následující důvody:

1. Souhlasím se závěry stanoviska pléna ohledně překonání nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639) v tom, že včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posuzovat podle okamžiku, kdy podání dojde soudu, nikoliv podle okamžiku, kdy je podatelem odesláno. Nesouhlasím nicméně s tím, že se plénum při řešení vznesené otázky v odůvodnění stanoviska nezabývalo srovnáním s dalším a nejvíce relevantním způsobem podání – podáním prostřednictvím informačního systému datových schránek (dále též „ISDS“).

2. Nosný závěr stanoviska pléna je nutné spatřovat v tom, že elektronické podání učiněné prostřednictvím e-mailu se od „privilegovaného“ způsobu podání (prostřednictvím držitele poštovní licence) výrazně odlišuje, neboť kvalita doručování prostřednictvím e-mailu není garantována zákonem; z tohoto důvodu nelze podání prostřednictvím e-mailu považovat za jeden z „privilegovaných“ způsobů, se kterými je spojeno zachování lhůty k okamžiku odeslání podání. Na rozdíl od většiny jsem přesvědčen, že logika zákonem zaručené kvality podání se uplatní nejen u podání prostřednictvím držitele poštovní licence, ale i u podání prostřednictvím datové schránky.

3. Jsem si vědom toho ve stanovisku shrnutého nálezu sp. zn. II. ÚS 3518/11 ze dne 10. 1.

2012 (N 7/64 SbNU 69), ze kterého vyplývá, že lhůta je zachována, bylo-li podání nejpozději poslední den lhůty dodáno do datové schránky soudu (viz též např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 28/2010-79 ze dne 15. 7. 2010, č. 2131/2010 Sb. NSS, ve kterém NSS dospěl k závěru, že lhůta je zachována, bylo-li podání učiněné vůči soudu prostřednictvím datové schránky nejpozději poslední den lhůty dodáno ve formě datové zprávy do datové schránky soudu). S ohledem na ústavní požadavek plynoucí z práva na přístup k soudu je však třeba přijmout pro podatele vstřícnější výklad, existuje-li také u podání prostřednictvím systému datových schránek zákonná garance doručování.

4. V případě podání odeslaných prostřednictvím informačního systému datových schránek je rozhodné, že jde o informační systém veřejné správy [§ 2 písm. b) zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], který byl zřízen zákonem [zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“)]. Správcem ISDS, který služby informačního systému veřejné správy poskytuje a za informační systém veřejné správy odpovídá, je Ministerstvo vnitra [§ 2 písm. c) zákona č. 365/2000 Sb. ve spojení s § 14 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb.].

Provozovatelem systému, jenž zajišťuje funkčnost technických a programových prostředků tvořících informační systém veřejné správy, je držitel poštovní licence [§ 2 písm. d) zákona č. 365/2000 Sb. ve spojení s § 14 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb.]. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb. může fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha úkonu, prostřednictvím datové schránky. Zároveň tentýž zákon v § 14 odst. 3 písm. d) zaručuje, že v ISDS se vedou přesné informace o datu odeslání dokumentu nebo provedení úkonu z datové schránky s uvedením hodiny, minuty a sekundy.

5. Z právě uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že obdobně jako je tomu u držitele poštovní licence, zaručuje zákonná úprava systému datových schránek určitý speciální režim způsobu podání v „privilegované“ kvalitě. Systém datových schránek je zřízen zákonem a spravován státem, zároveň zákonná úprava ukládá provozovateli povinnost monitorovat přesný okamžik odeslání datové zprávy. Přesný okamžik odeslání se běžně uvádí v záznamu o ověření elektronického podání došlého na elektronickou podatelnu, jejž má soud k dispozici v soudním spise. Jde tedy o údaj, který je soudu bez problémů přístupný a který není třeba zvlášť dokazovat (srov. § 121 občanského soudního řádu).

6. Na rozdíl od podání učiněného prostřednictvím e-mailu by nezahrnutí podání prostřednictvím ISDS pod „privilegované“ způsoby, se kterými je spojeno beneficium zachování lhůty, představovalo nelegitimní a nepřiměřené omezení přístupu k soudu.

Takový rigidní a restriktivní výklad by po podatelích vyžadoval, aby nesli odpovědnost za případnou nepředvídatelnou prodlevu při přenosu datové zprávy v systému, který je zřízen zákonem a za který odpovídá stát. Naopak posuzování včasnosti podání prostřednictvím datové schránky nemůže vést k větší libovůli soudu, nerovnosti účastníků řízení nebo ke snížení efektivního výkonu spravedlnosti, neboť údaj o přesném okamžiku odeslání má soud bez dalšího k dispozici.

7. Jsem tedy přesvědčen, že plénum v odůvodnění stanoviska mělo pod obecný pojem předání orgánu, který má povinnost podání doručit, podřadit i elektronická podání učiněná prostřednictvím veřejné datové sítě datovou schránkou. Bohužel, plénum se srovnání e-mailových podání a podání prostřednictvím ISDS vyhnulo, a nevyužilo tak plně sjednocovací potenciál předmětného stanoviska.

8. Zahrnutí datových schránek pod „privilegované“ způsoby by přitom zvýšilo argumentační sílu přijatého stanoviska, neboť by nešlo namítat jeho nepřiměřenost z důvodu, že „privilegovaný“ způsob podání prostřednictvím pošty neposkytuje účastníkům komfort spojený s elektronizací justice (jako je tomu u e-mailového podání). Právě při posuzování přiměřenosti zákonného „omezení“ přístupu k soudu spojeného s e-mailovým podáním je totiž významné, že systém datových schránek je zcela přístupný, neboť datovou schránku fyzické osoby zřídí stát bezplatně na žádost svéprávné fyzické osobě do tří pracovních dnů.

Stát navíc určitým subjektům aktivoval datové schránky ze zákona – bez vázanosti na jejich souhlas – právě proto, aby mohly bezpečně a ověřitelným způsobem komunikovat se soudy. Jelikož se soudy nejčastěji komunikují advokáti, aktivoval stát „povinně“ datovou schránku i jim, kromě jiného (a právě proto), aby se v praxi zamezilo pochybnostem souvisejícím s určením přesného okamžiku odeslání e-mailového podání. Proces elektronizace justice přitom významné rozdíly mezi podáním prostřednictvím systému datových schránek a prostřednictvím e-mailu výrazně eliminoval.

Stran rychlosti a dostupnosti je systém datových schránek srovnatelný se systémy provozovatelů e-mailových serverů – rozdíl však zůstává v zákonem zaručené spolehlivosti.

9. Dospělo-li by plénum v odůvodnění k jasnému závěru, že včasnost elektronického podání soudu učiněného prostřednictvím datové schránky je (na rozdíl od e-mailového podání) třeba posuzovat podle okamžiku odeslání datové zprávy soudu, přijaté „restriktivní“ stanovisko týkající se e-mailového podání by bylo komplexnější a jevilo by se přiměřeněji. Jelikož tak většina pléna neučinila, bude dále na obecných soudech, aby se s ústavně konformním posouzením otázky včasnosti podání učiněného prostřednictvím systému datových schránek v budoucích případech vyrovnaly samy.

2. Odlišné stanovisko soudců Pavla Šámala, Radovana Suchánka a Josefa Fialy

1. Nesouhlasíme s většinou pléna, která přijala stanovisko k včasnosti elektronického podání e-mailem, a to zejména pro rozpor výroků I a II s jeho odůvodněním. Proto uplatňujeme podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko. 2.

Stanovisko vychází z teze (bod 21), že „po skutkové stránce jsou věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 1179/20 téměř totožné“ a že toliko „nepodstatný rozdíl ve srovnávaných případech“ spočívá v tom, kde byl připojen zaručený elektronický podpis. Rozdílů oproti věci sp. zn. II. ÚS 2560/13

[nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639)] je však více, jak si byl vědom i Nejvyšší správní soud, když si povšiml a ve svém vyjádření uvedl, „že se nyní posuzovaný případ v podstatných okolnostech odlišuje od situace posuzované v uvedeném nálezu“, takže jeho závěry na nynější věc nelze vztáhnout (viz též první větu bodu 11 stanoviska). Zaprvé není v nynější věci podpis opatřen tzv. časovým razítkem a je odvozen od času a data, na něž byl nastaven počítač podatele, a zadruhé nelze podle záznamu o ověření elektronického podání elektronické podatelny Nejvyššího správního soudu zjistit datum a čas odeslání podání (body 9 a 10).

Naproti tomu ve věci sp. zn. II. ÚS 2560/13 byly pochybnosti o okamžiku odeslání podání rozptýleny na základě obsahu soudního spisu s tím, že podání bylo odesláno před půlnocí. Jak oproti tomu vyplývá ze stanoviska (bod 9), ve věci sp. zn. I. ÚS 1179/20 datum na kopii e-mailu přiložené k ústavní stížnosti nevypovídá o skutečném času odeslání e-mailové zprávy a svědčí jen o datu nastaveném v počítači podatele, přičemž podle Nejvyššího správního soudu „rozdílnost časových údajů o podpisu přílohy, resp. odeslání zprávy, které jsou přitom všechny odvozovány z nastavení odesílatelova zařízení, znemožňuje hodnocení stěžovatelových tvrzení jako dostatečně věrohodných“ (bod 11).

To představuje podstatné skutkové odlišnosti od překonávaného nálezu, jež však většina pléna při svém rozhodování vůbec nevzala na zřetel.

3. Názor většiny vyjádřený ve výroku stanoviska váže včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu na okamžik, kdy podání dojde soudu a kdy je též řádně učiněno, a nikoli na okamžik, kdy je podatelem odesláno. Pro posouzení včasnosti podání není ani relevantní, kdy se s ním soud fakticky seznámil. Ač s těmito právními větami souhlasíme, nemohli jsme pro stanovisko hlasovat, neboť většina schválila i tu část odůvodnění [část V. 4 c), bod 69 a násl.], která zejména výrok I zpochybňuje, a to přesto, že původně navrhované výroky III a IV neschválila. Pro úplnost uvádíme znění těchto výroků:

„III. Soud je povinen v souladu s právem účastníka na přístup k soudu učinit v případě potřeby příslušné kroky směřující ke zjištění přesného okamžiku učinění podání.

IV. Tvrdí-li podatel, že e-mailové podání bylo učiněno opožděně z důvodu technických problémů na e-mailových serverech, za které odpovídá stát, je nutné, aby jeho tvrzení bylo věrohodně prokázáno; s pouhou kopií e-mailu se spokojit nelze. Je-li prokázáno, že e-mailové podání nebylo učiněno včas z důvodu technických závad způsobených na straně provozovatele e-mailového serveru Ministerstva spravedlnosti či soudu, které podatel nemohl předvídat, nelze takovou skutečnost přičítat k tíži podatele a příslušné podání nelze odmítnout jako opožděné.

Je-li pro posouzení včasnosti e-mailového podání rozhodující okamžik, kdy dojde soudu, nemají okolnosti jeho odeslání existující na straně podatele vliv na posouzení této otázky.“

4. V části V. 4 c) řeší stanovisko „z pohledu požadavků základního práva účastníků na přístup k soudu“, jak mají soudy postupovat v hraničních případech, ve kterých existuje pochybnost o přesném okamžiku dodání e-mailového podání. V této části stanovisko v bodu 72 uvádí, že „v případech technických poruch na straně provozovatelů e-mailových serverů, za které odpovídá stát, nelze aplikovat výše stanovené pravidlo posuzování včasnosti e-mailového podání k okamžiku předání podání automaticky bez dalšího.

Stejně jako u ostatních ,neprivilegovaných‘ způsobů podání je nutné uplatnit pravidlo, že v souladu se základním právem účastníka řízení na přístup k soudu nelze případné nepředvídatelné technické poruchy uvnitř fungování systému podání na straně státu vyložit k tíži podatele a jeho podání odmítnout jako opožděné“. Připouští se tak možnost, že účastník odešle elektronické podání včas, avšak vzniknou „technické problémy na straně státu při doručování e-mailu“ (viz body 73 a 74). Jakkoli i zde trvá stanovisko na tom, že soud „posuzuje pouze údaj o okamžiku dojití podání“, přesto současně dovozuje, že pro soud je relevantní, zda účastník řízení „podání prostřednictvím e-mailu učinil včas“, pro což má být rozhodná skutečnost, zda je „prodleva mezi okamžikem odeslání a okamžikem dodání nepředvídatelně dlouhá“, přičemž účastník „to má možnost obratem zjistit“ a následně „v přiměřené době a věrohodným způsobem“ včasnost podání tvrdit.

Přestože tak výroky stanoviska stojí na závěru, že okamžik odeslání e-mailového podání význam nemá a rozhodující je pouze okamžik dojití podání soudu, najednou je určující okamžik jeho odeslání. Připouští se tedy, že má význam přihlížet nejen k okamžiku doručení e-mailového podání, ale i k okamžiku jeho odeslání (resp. době mezi nimi), a účastník se v případě prodlevy nabádá k obraně. Názory uplatněné v této části jsou tak logicky svým významem protisměrné výrokům stanoviska, pakliže se ve zde pojednávaných případech doručení podání soudu identifikuje již s jeho odesláním.

5. Řešila-li již většina v odůvodnění stanoviska, jak by měly postupovat obecné soudy v hraničních případech, ve kterých existuje pochybnost o přesném okamžiku dodání e-mailového podání, což je podle našeho názoru doménou judikatury obecných soudů, především Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, měly být podle našeho názoru vyřešeny i všechny související otázky, zejména jak bude dále postupovat obecný soud, a to podle všech procesních předpisů (tedy i podle trestního řádu), jestliže zjistí, že došlo k takové technické poruše e-mailového serveru, za který odpovídá stát, a v důsledku níž bylo podání dodáno příslušnému soudu s větším časovým odstupem, např. až po uplynutí příslušné lhůty k podání opravného prostředku, který takové podání obsahovalo, a obecný soud v mezidobí učinil odmítavé nebo zamítavé rozhodnutí o takovém opravném prostředku.

Nepochybně je třeba takové rozhodnutí v dalším řízení „odstranit“, neboť není možné, aby o podaném opravném prostředku existovala protichůdná rozhodnutí (např. odmítavé či zamítavé a současně vyhovující rozhodnutí). Stanovisko neobsahuje žádné řešení tohoto problému a ponechává je na obecných soudech, a to přesto, že jinak jejich postupy v části V. 4 c) – podle našeho názoru v rozporu s § 23 zákona o Ústavním soudu – řeší. Přitom v tomto směru existují v konkrétních procesních předpisech různé možnosti, např. podle občanského soudního řádu (dále též jen „o.

s. ř.“) žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4, zatímco podle trestního řádu by zřejmě přicházelo v úvahu jen analogické použití jeho § 61 o navrácení lhůty (analogie v trestním právu procesním je zásadně zpravidla přípustná; srov. Šámal, P. Trestní řád. I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 11), neboť trestní řád žalobu pro zmatečnost nezná. Při důsledném uplatnění konstrukce, že podání je učiněno až jeho dojitím k soudu, k němuž však došlo až po uplynutí lhůty (jde tedy o opožděné podání), avšak ještě nebylo vydáno příslušné rozhodnutí, přichází v úvahu aplikace institutu prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o.

s. ř. Je totiž nepochybné, že ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, který má v tomto případě objektivní povahu.

6. Navíc většina vypustila z výroku I původního návrhu stanoviska i odkaz na § 40 odst. 4 soudního řádu správního a § 57 odst. 3 o. s. ř., čímž se stanovisko ve výrocích „tváří“ obecně, ač v odůvodnění zůstala argumentace týkající se pouze soudního řádu správního a občanského soudního řádu. Zcela tedy chybí odůvodnění ve vztahu k trestnímu řádu, pro nějž by právní názor uvedený v obou výrocích měl zřejmě vzhledem k uvedenému zobecnění také platit. Tímto postupem byl ovšem podle našeho názoru opět přestoupen dosah § 23 zákona o Ústavním soudu, neboť stanoviskem je možno řešit jen právní názor odchylný od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, konkrétně sp. zn. II.

ÚS 2560/13 , který se týkal pouze výkladu soudního řádu správního, což vyplývá z bodu 34 odůvodnění uvedeného nálezu, ve kterém se uvádí: „Ustanovení § 37 odst. 2 s. ř. s. umožňuje účastníkům a osobám zúčastněným na řízení činit podání v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona [tj. dle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů], přičemž podání v této formě ani nevyžaduje potvrzení písemným podáním shodného obsahu či předložení originálu.

Ačkoliv ustanovení § 40 odst. 4 s. ř. s. skutečně spojuje zachování lhůty toliko s taxativně vymezenými způsoby podání, v nichž elektronická podání absentují, nelze jej vykládat natolik restriktivně, že by jím bylo znemožněno zachování lhůty prostřednictvím jinak kvalifikované formy podání, a to již i pro subsidiární použití ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu ve správním soudnictví (§ 64 s. ř. s.).

Dává-li tudíž soudní řád správní účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona, pak není s ohledem na výše vyložené závěry materiálně myslitelné, aby systémové procesy zpracování takového datového přenosu v rámci tohoto doručovacího mechanismu šly na jeho vrub. Účastník řízení je v každém případě povinen soudu údaj o odeslání takové e-mailové zprávy věrohodným způsobem prokázat, nevyplývá-li již ze samotné přijaté zprávy datum a čas jejího odeslání …“ Navíc podle obecně zastávaného výkladu § 23 zákona o Ústavním soudu lze předložit senátem plénu pouze otázku ústavněprávní, která je bezprostředně relevantní pro posouzení věci samé, a nikoli procesní otázky související s výkladem běžných zákonů, což má význam i z hlediska odůvodnění stanoviska právě v části V. 4 c) vyjadřující se – již dle svého názvu – k postupu (obecného) soudu v případě pochybnosti o včasnosti e-mailového podání.