Ustanovení § 25 odst. 6 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, je
třeba vykládat tak, že procentuální pochybení zjištěné v obou vzorcích podpisů je
nutno zprůměrovat, a teprve tento průměr promítnout do zbytku podpisů, jejichž
správnost přezkoumávána nebyla. Smysl zjištění průměrné chyby totiž spočívá
v pravděpodobnostním odhadu chybovosti zbytku souboru, u něhož správnost
předkládaných údajů již není samostatně zkoumána.
Ustanovení § 25 odst. 6 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, je
třeba vykládat tak, že procentuální pochybení zjištěné v obou vzorcích podpisů je
nutno zprůměrovat, a teprve tento průměr promítnout do zbytku podpisů, jejichž
správnost přezkoumávána nebyla. Smysl zjištění průměrné chyby totiž spočívá
v pravděpodobnostním odhadu chybovosti zbytku souboru, u něhož správnost
předkládaných údajů již není samostatně zkoumána.
[24] Jednoduše řečeno, zatímco Ministerstvo vnitra aplikovalo vzorec, dle něhož se
zjištěné výsledky relativní chybovosti obou
kontrolních vzorků sečetly (7,659 % + 11,494 %),
takže se od celkového počtu podepsaných
občanů odečetl počet podpisů odpovídající
součtu relativní chybovosti obou kontrolních
vzorků (19,153 %), tedy celkem 10 762,262
občanů, a výsledný počet podpisů občanů,
u nichž se neuplatnila presumpce chybovosti, tak činil 45 428,77 (po zaokrouhlení na celá čísla 45 429) podpisů občanů. Tento počet
nedosahuje ústavně a zákonem stanovené
podmínky nejméně 50 000 podpisů, a kandidátka Ing. Bobošíková proto nemohla být ministerstvem zaregistrována.
[25] Oproti tomu navrhovatelky mají za
to, že znění i smyslu § 25 odst. 6 věty poslední zákona o volbě prezidenta republiky odpovídá zprůměrování procentuální chybovosti
zjištěné v obou kontrolních vzorcích. To v daném případě znamená, že z celkového počtu
hlasů 56 191 je možno odečíst pouze 5 381,1311
podpisů (9,5765 %). Výsledný počet podpisů,
u nichž platí domněnka o jejich správnosti,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
tak činí 50 809,869, tzn. po zaokrouhlení
50 810. Tento počet podpisů pro registraci
kandidátky na funkci prezidenta republiky
Ing. Bobošíkové postačuje.
[26] Ke srovnání obou shora popsaných
výkladů a použití § 25 odst. 6 citovaného zákona soud uvádí, že z jeho výlučně gramatického znění lze dovodit obě výkladové možnosti. Pokud totiž tato norma stanoví, že se
„odečte od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích“, lze si jistě představit výklad
tendující k součtu i ke zprůměrování procentuální chybovosti obou vzorků.
[27] Jak nicméně plyne z právní teorie
i z rozhodovací činnosti Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.),
gramatické znění právní normy slouží toliko
k prvotnímu přiblížení se k jeho obsahu. Pro
správný a funkční výklad právní normy (jejíž
formulace není zcela jednoznačná, a nevylučuje tedy výklady alternativní) proto zpravidla nepostačuje toliko znalost jejího přesného
znění, nýbrž je zapotřebí toto znění vykládat
v souladu s účelem dané normy, s jejím systematickým začleněním, je nutno hledat její logické opodstatnění, vazbu na normy jiné
a pominout nelze ani výklad pomocí tzv. historického zákonodárce. Zejména pak je třeba
zdůraznit, že každé zákonné ustanovení je
nutno vykládat ústavně konformně, tedy způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ústavní úpravy. Pokud tedy nejednoznačné znění
zákonného ustanovení nabízí vícero možných výkladů, nicméně některé z nich se jeví
být protiústavními, je nutno je vykládat tím
způsobem, který protiústavní není.
[27] Jak nicméně plyne z právní teorie
i z rozhodovací činnosti Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.),
gramatické znění právní normy slouží toliko
k prvotnímu přiblížení se k jeho obsahu. Pro
správný a funkční výklad právní normy (jejíž
formulace není zcela jednoznačná, a nevylučuje tedy výklady alternativní) proto zpravidla nepostačuje toliko znalost jejího přesného
znění, nýbrž je zapotřebí toto znění vykládat
v souladu s účelem dané normy, s jejím systematickým začleněním, je nutno hledat její logické opodstatnění, vazbu na normy jiné
a pominout nelze ani výklad pomocí tzv. historického zákonodárce. Zejména pak je třeba
zdůraznit, že každé zákonné ustanovení je
nutno vykládat ústavně konformně, tedy způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ústavní úpravy. Pokud tedy nejednoznačné znění
zákonného ustanovení nabízí vícero možných výkladů, nicméně některé z nich se jeví
být protiústavními, je nutno je vykládat tím
způsobem, který protiústavní není.
[28] Z důvodové zprávy k předmětnému
zákonnému ustanovení (poznámka soudu:
v návrhu zákona se jednalo o § 23 odst. 6,
nicméně stejného znění) plyne, že „vzhledem ke krátkosti času není možné zkontrolovat všechny údaje na petici. Zjistí-li Ministerstvo vnitra nesprávné údaje u více než
3 % podepsaných občanů, provede kontrolu
u dalšího vzorku stejného rozsahu. Zjistí-li
Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 %
občanů podepsaných na petici, nezapočítá
Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici. Zjistí-li Ministerstvo
vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje
chybovost u více než 3 % občanů podepsaných na petici, odečte od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů,
který procentuálně odpovídá chybovosti
v obou kontrolních vzorcích (například bude-li chybovost v obou kontrolních vzorcích
takto zjištěná celkem 10 %, odečítá se 10 %
občanů podepsaných na petici)“ (viz tisk
č. 613, Poslanecká sněmovna, 2012, VI. volební období in: http://www.psp.cz/sqw/text/
tiskt.sqw?O=6&CT=613&CT1=0). Je tak zřejmé, že ani z důvodové zprávy nelze bez jakýchkoliv rozumných pochybností dovozovat,
že postup ministerstva v nyní projednávaném případě odpovídal úmyslu navrhovatele
zákona. Zvolenou dikci, podle níž „bude-li
chybovost v obou kontrolních vzorcích takto
zjištěná celkem 10 %, odečítá se 10 % občanů
podepsaných na petici“, totiž lze vykládat tak,
že součet chybovosti v obou zkoumaných
vzorcích činí 10 %, a proto se od celé množiny podpisů odečte právě 10 %; stejně však
i tak, že je tato chybovost v každém z kontrolních vzorků právě 10 %, a proto od celého
souboru je nutno odečíst 10 % podpisů. I pokud by nicméně soud přijal výklad, že obsah
důvodové zprávy svědčí spíše pro výklad zvolený ministerstvem, je třeba připomenout tezi G. Radbrucha, přijímanou Ústavním soudem, podle níž „vůle zákonodárce není
metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově nerozporného výkladu
celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy
jako vědomá vůle autora zákona nebylo
přítomno. Interpret může rozumět zákonu
lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon musí být moudřejší než jeho autor – on právě
musí být moudřejší než jeho autor“ (citováno podle nálezu Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 14/02, č. 207/2003 Sb.).
[28] Z důvodové zprávy k předmětnému
zákonnému ustanovení (poznámka soudu:
v návrhu zákona se jednalo o § 23 odst. 6,
nicméně stejného znění) plyne, že „vzhledem ke krátkosti času není možné zkontrolovat všechny údaje na petici. Zjistí-li Ministerstvo vnitra nesprávné údaje u více než
3 % podepsaných občanů, provede kontrolu
u dalšího vzorku stejného rozsahu. Zjistí-li
Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 %
občanů podepsaných na petici, nezapočítá
Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici. Zjistí-li Ministerstvo
vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje
chybovost u více než 3 % občanů podepsaných na petici, odečte od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů,
který procentuálně odpovídá chybovosti
v obou kontrolních vzorcích (například bude-li chybovost v obou kontrolních vzorcích
takto zjištěná celkem 10 %, odečítá se 10 %
občanů podepsaných na petici)“ (viz tisk
č. 613, Poslanecká sněmovna, 2012, VI. volební období in: http://www.psp.cz/sqw/text/
tiskt.sqw?O=6&CT=613&CT1=0). Je tak zřejmé, že ani z důvodové zprávy nelze bez jakýchkoliv rozumných pochybností dovozovat,
že postup ministerstva v nyní projednávaném případě odpovídal úmyslu navrhovatele
zákona. Zvolenou dikci, podle níž „bude-li
chybovost v obou kontrolních vzorcích takto
zjištěná celkem 10 %, odečítá se 10 % občanů
podepsaných na petici“, totiž lze vykládat tak,
že součet chybovosti v obou zkoumaných
vzorcích činí 10 %, a proto se od celé množiny podpisů odečte právě 10 %; stejně však
i tak, že je tato chybovost v každém z kontrolních vzorků právě 10 %, a proto od celého
souboru je nutno odečíst 10 % podpisů. I pokud by nicméně soud přijal výklad, že obsah
důvodové zprávy svědčí spíše pro výklad zvolený ministerstvem, je třeba připomenout tezi G. Radbrucha, přijímanou Ústavním soudem, podle níž „vůle zákonodárce není
metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově nerozporného výkladu
celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy
jako vědomá vůle autora zákona nebylo
přítomno. Interpret může rozumět zákonu
lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon musí být moudřejší než jeho autor – on právě
musí být moudřejší než jeho autor“ (citováno podle nálezu Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 14/02, č. 207/2003 Sb.).
[29] V daném případě nicméně považuje
Nejvyšší správní soud za klíčová ústavní vý-
chodiska zakotvená především v čl. 4 Ústavy
a v čl. 21 odst. 4 a čl. 22 Listiny. Významná je
zejména zásada, podle níž výklad a používání
zákonné úpravy všech politických práv a svobod musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické
společnosti. Základním úkolem soudů je pak
ochrana ústavně zaručených základních práv
a svobod.
[29] V daném případě nicméně považuje
Nejvyšší správní soud za klíčová ústavní vý-
chodiska zakotvená především v čl. 4 Ústavy
a v čl. 21 odst. 4 a čl. 22 Listiny. Významná je
zejména zásada, podle níž výklad a používání
zákonné úpravy všech politických práv a svobod musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické
společnosti. Základním úkolem soudů je pak
ochrana ústavně zaručených základních práv
a svobod.
[30] V případě navrhování kandidátů na
funkci prezidenta republiky Ústava v čl. 56
odst. 5 stanoví, že je k tomu oprávněn každý
státní občan, dosáhl-li věku 18 let, podpoří-li
jeho návrh petice podepsaná nejméně
50 000 občany oprávněnými volit prezidenta
republiky. Navrhovat kandidáta je oprávněno
rovněž nejméně 20 poslanců nebo nejméně
10 senátorů.
[31] Ústavní úprava tedy umožňuje dva
typy navrhovatelů, které lze s určitou mírou
nadsázky označit za privilegované (poslanci
a senátoři) a neprivilegované (petice nejméně 50 000 občanů). Nejvyšší správní soud tuto ústavní úpravu plně respektuje a samotnou
existenci privilegovaných a neprivilegovaných navrhovatelů nepovažuje za a priori
chybnou či diskriminační (ohledně bližší argumentace k této otázce lze odkázat na usnesení sp. zn. Vol 6/2012). Současně je však třeba říci, že výklad zákona musí být takový, aby
těmto „neprivilegovaným“ navrhovatelům
nevytvářel překážky pro vstup do politické
soutěže nad rámec citovaného požadavku
zmíněného přímo Ústavou.
[31] Ústavní úprava tedy umožňuje dva
typy navrhovatelů, které lze s určitou mírou
nadsázky označit za privilegované (poslanci
a senátoři) a neprivilegované (petice nejméně 50 000 občanů). Nejvyšší správní soud tuto ústavní úpravu plně respektuje a samotnou
existenci privilegovaných a neprivilegovaných navrhovatelů nepovažuje za a priori
chybnou či diskriminační (ohledně bližší argumentace k této otázce lze odkázat na usnesení sp. zn. Vol 6/2012). Současně je však třeba říci, že výklad zákona musí být takový, aby
těmto „neprivilegovaným“ navrhovatelům
nevytvářel překážky pro vstup do politické
soutěže nad rámec citovaného požadavku
zmíněného přímo Ústavou.
[32] V tomto směru je vhodné odkázat
rovněž na konstantní judikaturu Ústavního
soudu, z níž plyne, že čl. 22 Listiny „je závaznou směrnicí nejen pro moc zákonodárnou
při vytváření zákonů, ale i pro moc výkonnou a soudní při používání a výkladu zákonů. Svobodná soutěž politických sil nacházeje
jící svůj výraz především ve volbách,
základním předpokladem fungování demokratického státu a společnosti, a to je důvodem, aby interpretační pravidlo obsažené
v článku 22 Listiny nacházelo uplatnění obzvláště u volebních zákonů“ (viz např. nález
sp. zn. II. ÚS 275/96, č. 103/1996 Sb.). V jiném
nálezu Ústavní soud akcentoval, že článek 22
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
Listiny „vyžaduje, aby případná sporná
ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR, ale i zákonů souvisejících, byla vykládána a používána ve prospěch účelu a smyslu těchto zákonů. Přitom účel a smysl
zákona nelze hledat jen ve slovech a větách
předpisu. V právním předpisu jsou a musí
vždy být obsaženy i principy uznávané demokratickými právními státy. Za takový
stát se Česká republika také prohlašuje
v čl. 1 své Ústavy. Jestliže tedy účelem zákona o volbách do Parlamentu ČR je realizovat
a blíže upravit základní politické právo volit
a být volen, pak sporná ustanovení musí
vždy být vykládána k tomuto právu vstřícně
– tedy tak, aby pokud možno bylo umožněno volit či být volen a ne naopak. Kromě tohoto speciálního interpretačního pravidla
pro práva politická opírá Ústavní soud svůj
názor i o ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, které stanoví, že při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být
šetřeno jejich podstaty a smyslu“ (sp. zn.
IV. ÚS 275/96, č. 104/1996 Sb.).
[32] V tomto směru je vhodné odkázat
rovněž na konstantní judikaturu Ústavního
soudu, z níž plyne, že čl. 22 Listiny „je závaznou směrnicí nejen pro moc zákonodárnou
při vytváření zákonů, ale i pro moc výkonnou a soudní při používání a výkladu zákonů. Svobodná soutěž politických sil nacházeje
jící svůj výraz především ve volbách,
základním předpokladem fungování demokratického státu a společnosti, a to je důvodem, aby interpretační pravidlo obsažené
v článku 22 Listiny nacházelo uplatnění obzvláště u volebních zákonů“ (viz např. nález
sp. zn. II. ÚS 275/96, č. 103/1996 Sb.). V jiném
nálezu Ústavní soud akcentoval, že článek 22
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
Listiny „vyžaduje, aby případná sporná
ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR, ale i zákonů souvisejících, byla vykládána a používána ve prospěch účelu a smyslu těchto zákonů. Přitom účel a smysl
zákona nelze hledat jen ve slovech a větách
předpisu. V právním předpisu jsou a musí
vždy být obsaženy i principy uznávané demokratickými právními státy. Za takový
stát se Česká republika také prohlašuje
v čl. 1 své Ústavy. Jestliže tedy účelem zákona o volbách do Parlamentu ČR je realizovat
a blíže upravit základní politické právo volit
a být volen, pak sporná ustanovení musí
vždy být vykládána k tomuto právu vstřícně
– tedy tak, aby pokud možno bylo umožněno volit či být volen a ne naopak. Kromě tohoto speciálního interpretačního pravidla
pro práva politická opírá Ústavní soud svůj
názor i o ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, které stanoví, že při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být
šetřeno jejich podstaty a smyslu“ (sp. zn.
IV. ÚS 275/96, č. 104/1996 Sb.).
[33] Je zřejmé, že zmíněný požadavek petice představuje apriorní omezení pro navrhování kandidátů na funkci prezidenta republiky. Smysl tohoto omezení spočívá ve
dvou směrech: 1) jedná se o projev vážnosti
úmyslu kandidovat, kdy získání potřebného
počtu podpisů vyžaduje značné úsilí (a také
nesporně též finanční náklady), a 2) tento počet podpisů prokazuje alespoň minimální
apriorní politickou podporu. Souběh těchto
důvodů by měl snížit riziko podávání kandidátních listin takových kandidátů, kteří svoji
kandidaturu považují např. spíše za recesi,
resp. jedná se o návrhy zcela zjevně bezúspěšné. Jak plyne z důvodové zprávy k vládnímu
návrhu ústavního zákona, kterým byla přímá
volba prezidenta zavedena, počet podpisů na
petici je stanoven tak, aby deklaroval „dostatečně silnou podporu kandidáta a zamezil
nadměrnému užívání tohoto práva“ (viz
tisk č. 415, Poslanecká sněmovna, 2011,
VI. volební období, in: http://www.psp.cz/sqw/
text/tiskt.sqw?O=6&CT=415&CT1=0).
[33] Je zřejmé, že zmíněný požadavek petice představuje apriorní omezení pro navrhování kandidátů na funkci prezidenta republiky. Smysl tohoto omezení spočívá ve
dvou směrech: 1) jedná se o projev vážnosti
úmyslu kandidovat, kdy získání potřebného
počtu podpisů vyžaduje značné úsilí (a také
nesporně též finanční náklady), a 2) tento počet podpisů prokazuje alespoň minimální
apriorní politickou podporu. Souběh těchto
důvodů by měl snížit riziko podávání kandidátních listin takových kandidátů, kteří svoji
kandidaturu považují např. spíše za recesi,
resp. jedná se o návrhy zcela zjevně bezúspěšné. Jak plyne z důvodové zprávy k vládnímu
návrhu ústavního zákona, kterým byla přímá
volba prezidenta zavedena, počet podpisů na
petici je stanoven tak, aby deklaroval „dostatečně silnou podporu kandidáta a zamezil
nadměrnému užívání tohoto práva“ (viz
tisk č. 415, Poslanecká sněmovna, 2011,
VI. volební období, in: http://www.psp.cz/sqw/
text/tiskt.sqw?O=6&CT=415&CT1=0).
[34] Současně však platí, že u údajů obsažených na těchto peticích je třeba vycházet
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
z presumpce jejich správnosti. To znamená,
že každý navrhovatel, který předloží nejméně
50 000 podpisů na těchto peticích, je předkládá s tím, že je přesvědčen o jejich správnosti, a splnil tak své „břemeno tvrzení“ a je
věcí ministerstva, aby do celkového počtu nezapočetlo takové údaje, které jsou neúplné či
nesprávné. Důkazní břemeno v tomto směru
spočívá samozřejmě na ministerstvu.
[35] Ze zákona o volbě prezidenta republiky plyne, že ministerstvo nejprve prověřuje
úplnost předložených údajů (§ 25 odst. 4),
když do celkového počtu občanů nezapočte
takové, u nichž chybí některý z požadovaných údajů anebo je tento údaj uveden neúplně. Teprve poté ministerstvo ověřuje
správnost údajů na peticích, a to nejprve na
náhodně vybraném vzorku 8 500 občanů;
zjistí-li ministerstvo nesprávné údaje u 3 %
nebo více podepsaných občanů, provede
kontrolu u dalšího vzorku stejného rozsahu
a nezapočítává tyto občany, u nichž byly zjištěny nesprávné údaje, do celkového počtu
občanů podepsaných na petici. Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost alespoň u 3 % občanů podepsaných na petici, odečte od celkového
počtu občanů podepsaných na petici počet
občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích (odst. 6 citovaného ustanovení).
[36] Jakkoliv Nejvyšší správní soud uznává, že výklad provedený v projednávaném
případě Ministerstvem vnitra je z čistě jazykového hlediska možný, nemůže obstát při
použití ostatních výkladových metod.
[36] Jakkoliv Nejvyšší správní soud uznává, že výklad provedený v projednávaném
případě Ministerstvem vnitra je z čistě jazykového hlediska možný, nemůže obstát při
použití ostatních výkladových metod.
[37] Základním problémem tohoto zvoleného způsobu výkladu je to, že presumuje nesprávnost předkládaných údajů dokonce nad
rámec exaktních zjištění plynoucích z obou
prověřovaných vzorků. Jestliže totiž smysl namátkového ověřování správnosti údajů na peticích spočívá v tom, aby kandidáti tuto zákonnou podmínku dodržovali
aby
předložením petic se stanoveným počtem
podpisů doložili výše zmíněnou vážnost vůle
kandidovat i apriorní politickou podporu, je
namístě, aby ministerstvo při této kontrole
odečetlo jen ty údaje, které se mu podaří zá-
sadním způsobem zpochybnit, a aby toto zjištění promítlo do zbývajícího počtu údajů.
Jinak řečeno, přístup ministerstva musí být
založen na presumpci správnosti předkládaných údajů; nikoliv na myšlence, že mají být
kandidáti nějakým způsobem sankcionováni
za to, že některé údaje se ukážou být neúplnými či nesprávnými. V tomto směru je ostatně třeba plně přisvědčit navrhovatelkám, pokud argumentují velmi malými možnostmi
prověřovat správnost údajů, které občané zapisují do petičních archů, a také velmi krátkou dobou, kterou mohli neprivilegovaní
kandidáti s ohledem na nabytí účinnosti zákona o volbě prezidenta republiky pro sběr
podpisů využít.
[38] Zákonný mechanismus plynoucí
z § 25 odst. 5 a 6 zákona o volbě prezidenta
republiky vychází z toho, že ministerstvo neprověřuje úplně všechny předložené údaje,
nýbrž vybere si nejprve jeden vzorek podpisů o velikosti 8 500, a pokud v něm zjistí chybovost nejméně 3 %, přistoupí k prověření
dalšího stejně velkého vzorku. Pokud i v tomto případě dosahuje chybovost nejméně 3 %,
další zjišťování ministerstvo neprovádí a zákon mu umožňuje presumovat obdobnou
chybovost i ve zbývající části odevzdaných
podpisů.
[39] Samotnou možnost presumpce nesprávnosti předložených údajů na peticích
považuje soud za ústavněprávně přípustnou.
Při její aplikaci je však namístě maximální míra restriktivnosti. Jinak řečeno, pokud by ministerstvo vykládalo tuto zákonnou úpravu
v neprospěch kandidátů a dovozovalo by neúplnost či nesprávnost uváděných údajů na
peticích bez výslovné zákonné opory, případně svým postupem by porušovalo zásadu proporcionality, dopouštělo by se pochybení dosahující protiústavní intenzity.
[40] Právě proto považuje soud způsob
výkladu a aplikace citovaného § 25 odst. 6 zákona o volbách prezidenta republiky provedený v nyní projednávaném případě odpůrcem
za jednoznačně protiústavní a také nelogický.
Pokud totiž ministerstvo provedlo namátkové prověřování obou vzorků podpisů za účelem zjištění statistické míry chyb, nedává žád-
ný smysl, aby byla zjištěná procentuální pochybení z obou vzorků mechanicky sečtena
a poté promítnuta do celého souboru odevzdaných podpisů.
[40] Právě proto považuje soud způsob
výkladu a aplikace citovaného § 25 odst. 6 zákona o volbách prezidenta republiky provedený v nyní projednávaném případě odpůrcem
za jednoznačně protiústavní a také nelogický.
Pokud totiž ministerstvo provedlo namátkové prověřování obou vzorků podpisů za účelem zjištění statistické míry chyb, nedává žád-
ný smysl, aby byla zjištěná procentuální pochybení z obou vzorků mechanicky sečtena
a poté promítnuta do celého souboru odevzdaných podpisů.
[41] Smysl zjištění průměrné chyby totiž
nespočívá v ničem jiném, než v nastavení
pravděpodobnostního odhadu chybovosti
zbytku souboru, u něhož správnost předkládaných údajů již není samostatně zkoumána.
Úvaha, podle níž se do zbytku této množiny
nepromítá průměrná hodnota chybovosti získaná z obou zkoumaných vzorků, však v tomto kontextu viděno popírá smysl předchozího zjišťování statistických chyb. Pokud by
totiž měl být postup ministerstva principiálně správný či alespoň obhajitelný, pak by to
např. znamenalo, že k oběma zjištěným sečteným procentuálním výsledkům chyb by se
musely logicky přičítat procentuální výsledky další, pakliže by ministerstvo pokračovalo
v přezkoumávání dalších vzorků. Tento postup však zcela popírá smysl a význam zjištěných procentuálních chyb u náhodně prověřovaných vzorků: ten totiž spočívá pouze
a jedině v tom, že s velkou mírou pravděpodobnosti lze očekávat, že stejná či alespoň
podobná procentuální chybovost existuje též
u zbývajících údajů, které již samostatně prověřovány nejsou.
[42] Navrhovatelky správně poukázaly na
další absurdní výsledek, který by mohl nastat
tím, že by součet procentuální chybovosti
u obou zkoumaných vzorků přesáhl 100 %.
Například za situace, kdy by kandidát na
funkci prezidenta republiky předložil petice
s celkovým počtem 150 000 podpisů, nicméně u prvního kontrolního vzorku by byla zjištěna chybovost 48 % a u druhého 53 %, znamenalo by to při součtu obou údajů nutně, že
mu nemůže být uznán jediný podpis na petici, ačkoliv se lze důvodně domnívat, že se počet správných a úplných podpisů pohybuje
kolem 75 000. Tento modelový příklad názorně ukazuje nesmyslnost postupu Ministerstva vnitra.
[43] Závadnost postupu ministerstva lze
vyložit rovněž na tom, že v důsledku použitého vzorce dochází k navýšení počtu chybných údajů i u toho prověřeného kontrolního
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
vzorku, kde byla tato chybovost prokazatelně
nižší. Konkrétně to v nyní projednávaném
případě znamená, že byla-li zjištěna chybovost prvního kontrolního vzorku 7,659 %
(chyby byly zjištěny u celkem 651 občanů)
a druhého vzorku 11,494 % (977 občanů),
představuje součet obou chybovostí 19,153 %.
Takto zjištěná procentuální chybovost však
v nyní řešeném případě nebyla promítnuta
jen do té části údajů, které ministerstvo vůbec neprověřovalo (a kde se proto měla dovodit určitá domnělá míra nesprávnosti),
nýbrž také do údajů obsažených v obou již
prověřovaných vzorcích v celkovém počtu
17 000.
[43] Závadnost postupu ministerstva lze
vyložit rovněž na tom, že v důsledku použitého vzorce dochází k navýšení počtu chybných údajů i u toho prověřeného kontrolního
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
vzorku, kde byla tato chybovost prokazatelně
nižší. Konkrétně to v nyní projednávaném
případě znamená, že byla-li zjištěna chybovost prvního kontrolního vzorku 7,659 %
(chyby byly zjištěny u celkem 651 občanů)
a druhého vzorku 11,494 % (977 občanů),
představuje součet obou chybovostí 19,153 %.
Takto zjištěná procentuální chybovost však
v nyní řešeném případě nebyla promítnuta
jen do té části údajů, které ministerstvo vůbec neprověřovalo (a kde se proto měla dovodit určitá domnělá míra nesprávnosti),
nýbrž také do údajů obsažených v obou již
prověřovaných vzorcích v celkovém počtu
17 000.
[44] Jinak řečeno, jestliže v daném případě ministerstvo zjistilo, že v obou vzorcích
bylo obsaženo celkem 1 628 chybných údajů
(a stejný počet občanů tedy měl být správně
odečten od součtu občanů z obou kontrolních vzorků – tedy od 17 000), vedl postup
ministerstva k absurdnímu závěru, že z těchto obou kontrolních vzorků bylo odečteno
celkem 3 256 občanů, což odpovídá součtu
obou zjištěných průměrů chybovosti. Z rozdílu obou čísel tak plyne závěr, že 1 628 občanů bylo odečteno, ačkoliv u nich předtím ministerstvo nezjistilo žádnou chybu. K odpočtu
proto došlo ve zcela evidentním a vědomém
rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
[45] Na závadnosti postupu ministerstva
nemůže nic změnit ani jeho argumentace obsažená ve vyjádření k návrhu, v níž poukazuje
na problém tzv. duplicit podpisů. Jestliže totiž provádí „alternativní kalkulaci“ a nabízí
tak úplně jinou metodiku výpočtu, založenou
na oddělení tzv. závislých a nezávislých chyb
a jejich oddělené promítnutí do celého souboru obdržených údajů, je třeba konstatovat,
že se tato dodatečně uplatněná argumentace
jeví soudu jako značně účelová a nemůže mít
v tomto řízení žádnou relevanci. Úkolem soudu je totiž přezkoumat napadené rozhodnutí
Ministerstva vnitra, kterým byla odmítnuta
kandidátní listina Ing. Jany Bobošíkové na
funkci prezidenta republiky, a to z hlediska
jím zvoleného postupu v této konkrétní věci,
a nikoliv domýšlet možné alternativní způsoby řešení. Zvolená metodika měla být ostatně
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
nastavena předem tak, aby odpovídala požadavkům transparentnosti a předvídatelnosti,
a nelze ji dodatečně měnit v závislosti na tom,
jaké výsledky jsou dosahovány.
[45] Na závadnosti postupu ministerstva
nemůže nic změnit ani jeho argumentace obsažená ve vyjádření k návrhu, v níž poukazuje
na problém tzv. duplicit podpisů. Jestliže totiž provádí „alternativní kalkulaci“ a nabízí
tak úplně jinou metodiku výpočtu, založenou
na oddělení tzv. závislých a nezávislých chyb
a jejich oddělené promítnutí do celého souboru obdržených údajů, je třeba konstatovat,
že se tato dodatečně uplatněná argumentace
jeví soudu jako značně účelová a nemůže mít
v tomto řízení žádnou relevanci. Úkolem soudu je totiž přezkoumat napadené rozhodnutí
Ministerstva vnitra, kterým byla odmítnuta
kandidátní listina Ing. Jany Bobošíkové na
funkci prezidenta republiky, a to z hlediska
jím zvoleného postupu v této konkrétní věci,
a nikoliv domýšlet možné alternativní způsoby řešení. Zvolená metodika měla být ostatně
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
nastavena předem tak, aby odpovídala požadavkům transparentnosti a předvídatelnosti,
a nelze ji dodatečně měnit v závislosti na tom,
jaké výsledky jsou dosahovány.
[46] Soud proto uzavírá, že na základě
ústavně konformního výkladu a použití § 25
odst. 6 zákona o volbě prezidenta, kdy je namísto chybného součtu průměrné chybovosti z obou kontrolních vzorků správně použit
jejich průměr, dosahuje výsledný počet podpisů na petičních listinách kandidátky na
funkci prezidenta republiky Ing. Jany Bobošíkové celkem 50 810 podpisů, což překračuje
minimální požadovaný počet podpisů, a kandidátka proto měla být zaregistrována. Za této situace a s ohledem na uplatněné námitky
soud v plném rozsahu vyhověl podanému návrhu a nemusel se již zabývat dalšími okolnostmi postupu ministerstva při registraci
kandidátních listin, neboť by to bylo v tomto
projednávaném případě nadbytečné a nemohlo by to žádným způsobem ovlivnit výsledek tohoto řízení.
IV.
Závěr
[47] Ze všech výše uvedených důvodů
soud dospěl k závěru, že postup zvolený ministerstvem v projednávané věci byl protiústavní a odporující rovněž smyslu a účelu
aplikovaného § 25 odst. 5 a 6 zákona o volbách prezidenta republiky. Proto soud v souladu s § 65 odst. 1 zákona o volbě prezidenta
republiky ve spojení s § 89 odst. 2 s. ř. s. rozhodl o povinnosti ministerstva kandidátní listinu kandidátky na funkci prezidenta republiky Ing. Jany Bobošíkové registrovat.
[48] Současně soud zrušil napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra tak, jak navrhovatelka požadovala. Jakkoliv totiž sice zákonná
úprava pravomoc soudu takové rozhodnutí
zrušit výslovně nestanoví, vycházel soud
z dříve vysloveného právního názoru Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne
25. 11. 2009, čj. 7 Afs 111/2009-64, č. 2017/2010
Sb. NSS), podle něhož „při vymezení pravomocí správních orgánů je nutno striktně trvat na ústavním požadavku, aby byly dostatečně určitě a jasně stanoveny zákonem
A) Ing. Jana Bobošíková a b) Eva Morávková proti Ministerstvu vnitra o návrh na vydání rozhodnutí o povinnosti registrovat kandidátní listinu. nů (zákon o volbě prezidenta republiky) č. 30/1998 Sb. a č. 207/2003 Sb.