1 Ads 229/2021- 29 - text
1 Ads 229/2021 - 32
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: J. K., zastoupen JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 10. 2019, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2021, č. j. 4 Ad 31/2019 37,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2021, č. j. 4 Ad 31/2019 37, se zrušuje.
II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 10. 2019, č. j. X, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalovaná je povinna uhradit žalobci k rukám jeho zástupkyně JUDr. Marie Cilínkové, advokátky se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 6.292 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[1] Předmětem sporu je posouzení otázky, zda lze ve smyslu § 85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, prokázat dobu pojištění čestnými prohlášeními dvou svědků, kteří nebyli v rozhodné době spolupracovníky žadatele.
[2] Žalovaná přiznala žalobci ode dne 9. 10. 1991 plný invalidní důchod (v roce 2010 došlo k jeho přeměně na důchod starobní). Dne 14. 12. 2018 požádal žalobce o zvýšení starobního důchodu z důvodu zápočtu doby pojištění za období od 20. 11. 1968 do 14. 12. 1969, kdy dle svého tvrzení pracoval u Oblastní správy tělovýchovných zařízení České organizace Československého svazu tělesné výchovy a sportu v Praze Ostrov Štvanice (dále jen „Oblastní správa ČSTV“), jako strojník na plaveckém stadionu Praha 4 – Podolí. Tuto skutečnost dokládal čestnými prohlášeními dvou osob.
[3] Žalovaná uvedenou žádost rozhodnutím ze dne 4. 2. 2019, č. j. X, zamítla, neboť osoby podávající čestná prohlášení nebyly v dokládaném období spolupracovníky žalobce, a proto nemohly hodnověrně potvrdit chybějící dobu zaměstnání.
[4] K námitkám proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce doložil čestná prohlášení dalších dvou svědků, ani u nich však neměla žalovaná za prokázané, že byli přímými spolupracovníky žalobce. Žalovaná ve věci provedla vlastí šetření, avšak nepodařilo se jí spornou dobu pojištění ověřit. Proto námitky rozhodnutím ze dne 7. 10. 2019, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítla. II. Rozsudek městského soudu
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[6] Dospěl k závěru, že žalovaná vyhodnotila zjištěné skutečnosti správně, neboť se nepodařilo prokázat spornou dobu pojištění. Lze předpokládat, že žalobce pracoval u Oblastní správy ČSTV, která mu potvrdila zaměstnání v době od 15. 12. 1969 do 07. 07. 1983. Doba předcházející tomuto datu však žalobci potvrzena nebyla. Žalobcem navrhované důkazy nemohla žalovaná akceptovat, neboť nedokládaly, že v danou dobu pracoval u uvedeného zaměstnavatele.
[7] Soud nepovažoval za potřebné provádět ani důkazy navrhované v řízení o žalobě. Žalovaná se věcí zabývala důkladně, avšak nepodařilo se jí dohledat žádnou osobu, která by s žalobcem v rozhodném období pracovala. Soud přitom souhlasil s žalovanou, že nelze vycházet z výpovědí osob, které žalobce sice osobně znaly, ale samy nemají sporné období u dotčeného zaměstnavatele potvrzené. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že v dokládaném období došlo ke změně správce tělovýchovného zařízení Plaveckého stadionu Podolí, nelze tedy vyloučit ani ukončení pracovního poměru žalobce. Na to však neexistuje žádný doklad. S jistotou lze tvrdit pouze tolik, že období od 19. 11. 1968 do 14. 12. 1969 nemá žalobce potvrzeno. Sám žalobce uváděl, že toho času pracoval v Německu, německý zaměstnavatel nicméně zanikl a dobu zaměstnání mu nepotvrdil. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalobce na práci v Německu vyslal český zaměstnavatel. III. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti rozsudku městského soudu podává žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Soud se nesprávně vypořádal s otázkou, zda se žalovaná nedopustila nepřípustného právního formalismu, nevzala li v potaz všechny relevantní skutečnosti (dobu, která od rozhodného období uběhla, zánik zaměstnavatelů, neexistující informace v archivech). Soud svůj náhled na tuto otázku nikterak neosvětlil a bez dalšího označil námitku za nedůvodnou. Proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[10] Stěžovatel trvá na tom, že žalovaná měla provést jím navrhované důkazy a teprve následně je hodnotit. Tyto důkazy neprovedl ani městský soud, který je označil za nadbytečné a vycházel pouze z dávkového spisu. Tím zasáhl do jeho práva na přezkum rozhodnutí veřejné správy a postupoval v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[11] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek městského soudu, tak jemu předcházející rozhodnutí žalované. IV. Vyjádření žalované
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v napadeném rozhodnutí podrobně popsala, jaké kroky a rozsáhlá šetření učinila za účelem zjištění sporné doby pojištění. Stěžovatel chybějící doby pojištění nezpochybňoval v době přiznání invalidního důchodu (rok 1992), kdy by bylo podstatně snazší listinné doklady vyhledat, či si je vyžádat. V nynější věci sice doložil čestná prohlášení svědkyň, nejednalo se však o jeho spolupracovnice. Pokud se jedná o další dvě čestná prohlášení, která byla připojená k námitkám proti prvostupňovému rozhodnutí, jedna z dotčených osob v rozhodném období ještě studovala, u druhé nebylo možné pravdivost jejích tvrzení ověřit.
[13] Podle § 38 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení představuje primární důkaz k osvědčení doby pojištění evidenční list důchodového pojištění. Použití nejméně dvou čestných prohlášení za účelem prokázání doby pojištění (§ 85 odst. 5 téhož zákona) je třeba považovat za výjimečný postup. Musí se přitom jednat o svědka, který byl v rozhodné době zaměstnaný u téhož zaměstnavatele. Žalovaná zdůrazňuje, že k čestnému prohlášení je třeba přistupovat jako ke každému jinému důkazu a zkoumat jej jak samostatně, tak v kontextu jiných zjištění. Pravdivost údajů uvedených v čestném prohlášení se přitom porovnává s údaji v evidenčním materiálu uloženém u žalované, popř. s dalšími listinami. Pouze přímý spolupracovník, který má sporné období doloženo a započteno pro účely důchodového pojištění, může s odstupem času dosvědčit, že se jednalo o řádný pracovní poměr. Svědek je schopen vypovědět, že docházel s žadatelem do zaměstnání, ne však již to, jakých příjmů žadatel dosahoval a zda mu vznikla účast na důchodovém pojištění. Čestná prohlášení předložená v posuzované věci neměla náležitou důkazní váhu a nebyla způsobilá osvědčit sporné skutečnosti. Z tohoto důvodu žalovaná neprovedla ani výslech svědků. V tomto postupu nelze spatřovat přílišný formalismus či libovůli.
[14] Žalovaná dále připomíná, že nedisponuje žádným dokladem potvrzujícím zaměstnání stěžovatele v rozhodném období. Uvádí, že zaměstnavatel stěžovatele vystavil evidenční listy pro období od 15. 12. 1969 do 7. 7. 1983. Pokud by u něj stěžovatel pracoval i dříve, jistě by vystavil evidenční listy i pro předchozí rok. V rozhodném období tedy mohl stěžovatel pracovat u jiného zaměstnavatele, který evidenční list nevystavil, nebo se kupříkladu mohlo jednat o pracovní poměr, který nezakládá účast na důchodovém pojištění. Žalovaná zdůrazňuje, že jedině zaměstnanecká organizace vede mzdové náklady a dle nich vystavuje evidenční listy.
[15] Soud, podobně jako žalovaná, poukázal na rozporná tvrzení stěžovatele o jeho zaměstnání a vyslání na stáž do Německa. Pokud byl stěžovatel v rozhodném období zaměstnán v Německu, nemohli by jím navržení svědkové věrohodně potvrdit výkon zaměstnání.
[16] Žalovaná má za to, že soud přesvědčivě zdůvodnil, proč nelze stěžovateli požadovanou dobu pojištění započíst a proč sám nepřistoupil k provedení navržených důkazů. Kasační stížnost tedy považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Vzhledem k tomu, že ve věci rozhodoval specializovaný samosoudce (viz § 31 odst. 2 s. ř. s.), zabýval se soud dále tím, zda se jedná o kasační stížnost přijatelnou ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Výkladem kritérií přijatelnosti se již tento soud v minulosti podrobně zaobíral v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělil. Jak ovšem vyplývá i ze shora citovaného usnesení, je sice v zájmu stěžovatele, aby uvedl, v čem spatřuje přesah svých zájmů, pokud tak ovšem neučiní, neznamená to, že by Nejvyšší správní soud bez dalšího přikročil k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
[19] V nynější věci postupoval městský soud v rozporu s ustálenou judikaturou, přičemž uvedené pochybení mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost je tedy přijatelná a je rovněž důvodná.
[20] Nejvyšší správní soud je z povahy věci povinen vypořádat nejprve tvrzení stěžovatele stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu. Již v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 44, č. 689/2005 Sb., tento soud akcentoval, že „[n]ení li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“ V obdobném duchu se nese i navazující judikatura, která zásadně pohlíží na nevypořádání žalobních námitek jako na důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu (srov. kupříkladu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 78, či ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 Afs 113/2009 69, č. 2065/2010 Sb.).
[21] V nyní posuzované věci nicméně Nejvyšší správní soud žádnou takovou vadu napadeného rozsudku neshledal. Městský soud vypořádal všechny žalobní námitky stěžovatele, přičemž z odůvodnění rozsudku je seznatelné, jakými úvahami byl při rozhodování věci veden a proč považoval žalobní tvrzení za nedůvodná. Odůvodnění rozsudku je vnitřně konzistentní a netrpí ani žádnými jinými nedostatky, pro něž by bylo nesrozumitelné. Nepřezkoumatelnost rozsudku přitom nelze spatřovat v tom, že soud neodpověděl na každý dílčí argument stěžovatele. Z ustálené judikatury se totiž podává, že není povinností soudů formulovat podrobnou oponenturu ve vztahu ke každému jednotlivému tvrzení žalobce. Své povinnosti náležitého odůvodnění soud dostojí, předloží li ucelený argumentační systém, v konkurenci s nímž nemohou žalobní námitky obstát (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, či ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
[22] Nejvyšší správní soud proto nepovažuje úvahy městského soudu za nepřezkoumatelné, neshledává je však správnými, neboť jsou rozporné s relevantní právní úpravou a dosavadní rozhodovací praxí.
[23] Podle § 85 odst. 5 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení platí, že „[k] prokázání doby pojištění lze použít čestného prohlášení nejméně 2 svědků a žadatele o důchod nebo o úpravu důchodu, nelze li tuto dobu prokázat jinak.“
[24] Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval již v několika svých rozhodnutích, přičemž zdůraznil, že jeho účel „spočívá v možnosti pojištěnce doložit po dosažení důchodového věku účast na důchodovém pojištění získanou v minulosti, a to často s odstupem řady desítek let, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že po tak dlouhé době je často nanejvýš problematické předložit příslušné evidenční listy“ (rozsudky ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013 22, či ze dne 2. 10. 2019, č. j. 10 Ads 137/2019 43). V posledně citovaném rozsudku přitom označil kasační soud praxi žalované, která vyžaduje, aby se jednalo o čestné prohlášení spolupracovníka u téhož zaměstnavatele, za nepřiměřeně restriktivní a nemající oporu v textu ani smyslu zákona (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Ads 175/2015 47, či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2013, č. j. 78 Ad 15/2013 41).
[25] V nyní posuzované věci předložil stěžovatel v průběhu správního řízení za účelem prokázání sporné doby pojištění (od 20. 11. 1968 do 14. 12. 1969) čestná prohlášení celkem čtyř osob. Přitom uvedl, že se jedná mimo jiné o manželku ředitele jeho tehdejšího zaměstnavatele a o bývalé spolupracovníky. Žalovaná však bez dalšího všechna čestná prohlášení odmítla jako nevěrohodná, neboť někteří ze svědků prokazatelně nebyli v rozhodném období spolupracovníky stěžovatele, jiní neměli dokládané období (stejně jako stěžovatel) potvrzeno. Městský soud se s názorem žalované, že čestná prohlášení uvedených osob nemohou sloužit jako podklad k prokázání doby pojištění, ztotožnil. Takový postup je však v rozporu se shora citovanou judikaturou.
[26] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že žalovaná vyvinula nemalé úsilí za účelem ověření sporné doby pojištění. Snaha o získání archivních materiálů však byla bezúspěšná, a ačkoliv žalovaná prošla seznam zaměstnanců Oblastní správy ČSTV, nepodařilo se jí dohledat žádnou žijící osobu, která by v rozhodném období u uvedeného zaměstnavatele pracovala, resp. která by měla sporné období potvrzené. Je tedy zjevné, že neexistují žádné písemné doklady týkající se doby pojištění, o jejíž započítání stěžovatel požádal, či minimálně se takové podklady nepodařilo dohledat. Současně již není možné zajistit svědectví osob, které by splňovaly požadavky žalované, tj. svědectví spolupracovníků stěžovatele s potvrzenou dobou pojištění. Tyto skutečnosti však nevedou k závěru, jak se mylně domnívá žalovaná i městský soud, že započtení sporné doby pojištění je zcela vyloučené. Již ze shora citované judikatury totiž jednoznačně vyplývá, že výklad § 85 odst. 5 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení zastávaný žalovanou nenachází oporu v zákoně a sporné doby pojištění lze prokázat i na základě čestných prohlášení jiných osob, než pouze přímých spolupracovníků stěžovatele. Čestná prohlášení takových osob stěžovatel v průběhu správního řízení předkládal, pročež bylo povinností žalované se těmito důkazy zabývat. V případě pochybností o věrohodnosti čestných prohlášení bylo potom na místě dotčené osoby předvolat jako svědky a vyslechnout je (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2019, č. j. 10 Ads 137/2019 43, či kupříkladu rozsudek ze dne 18. 1. 2018, č. j. 1 Ads 346/2017 34). Právě provedení svědeckého výslechu představuje cestu, jak ověřit, nakolik lze předloženému čestnému prohlášení důvěřovat, a zda jsou dotčené osobě známy informace, které mohou dopomoci rekonstruovat skutečný stav věcí, či nikoliv.
[27] Pakliže žalovaná (obdobně jako v řízení o žalobě městský soud) na bližší zkoumání věrohodnosti čestných prohlášení rezignovala a bez dalšího se jimi odmítla zabývat, zatížila svůj postup vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z toho důvodu bylo povinností městského soudu rozhodnutí žalované zrušit, a pokud tak neučinil, trpí rovněž jeho postup obdobnou nezákonností [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[28] Nejvyšší správní soud se dále neztotožňuje ani s tvrzením žalované a městského soudu ohledně rozpornosti jednotlivých tvrzení stěžovatele. Je pravdou, že stěžovatel v původní žádosti o invalidní důchod označil za zaměstnavatele pro období let 1965 – 1983 Ústřední tělovýchovné zařízení ČSTV Praha 7 – Štvanice, následně pak v žádosti o započtení sporného období uváděl, že jej zaměstnávala Oblastní správa ČSTV. Jindy pak žalované sdělil, že toho času pracoval v Německu. Tato tvrzení stěžovatele však nezbytně nejsou vzájemně neslučitelná, potažmo jsou ospravedlnitelná na základě objektivních okolností.
Jak připustila i žalovaná, v rozhodném období pravděpodobně došlo ke změně správce tělovýchovného zařízení Plaveckého stadionu Podolí, a tedy i ke změně zaměstnavatele. Z tohoto hlediska si lze jednoduše představit, že stěžovatel si již není (i s ohledem na značnou časovou prodlevu) jistý tím, která z uvedených organizačních složek byla ve sporném období jeho oficiálním zaměstnavatelem. Obdobně, pokud se jedná o tvrzení stran práce v Německu, stěžovatel v průběhu řízení upřesnil, že se jednalo pouze o stáž, na kterou jej měl vyslat český zaměstnavatel.
Ani v tomto ohledu tedy nejsou jeho tvrzení nutně rozporná. Stěžovatel uváděl, že se pokoušel zajistit si potřebné doklady i v Německu, avšak bez úspěchu, jelikož subjekt, u něhož pracoval, zanikl bez právního nástupce. V této souvislosti předkládal německy psaný dopis, jímž se však žalovaná nikterak blíže nezabývala a není ani zřejmé, co je jeho obsahem.
[29] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že žalovaná postupovala v rozporu se zákonem a ustálenou soudní judikaturou, pokud se a priori odmítla zabývat čestnými prohlášeními předkládanými stěžovatelem a neprovedla za účelem ověření jejich věrohodnosti výslechy označených svědků. Kasační soud nikterak nepředjímá obsah těchto svědeckých výpovědí, přičemž nemůže vyloučit ani variantu, že na jejich základě nebude možné dokládanou dobu pojištění ověřit. Nelze však přijmout výklad zastávaný žalovanou (a městským soudem), že čestná prohlášení nemohou být způsobilá sporné skutečnosti prokázat, a proto je provádění dalších důkazů nadbytečné.
Pro úplnost kasační soud dodává, že stěžovatel před nyní dokládaným obdobím nesporně pracoval u Ústředního tělovýchovného zařízení ČSTV, od 15. 12. 1969 má pak potvrzeno zaměstnání u Oblastní správy ČSTV. Je pravděpodobné, že práci vykonával na témže pracovišti, přičemž došlo pouze ke změně správce zařízení, jak již bylo uvedeno výše. Za těchto okolností tedy nelze považovat za nepravděpodobné tvrzení stěžovatele, že i v dokládaném období, k němuž se nepodařilo dohledat žádnou dokumentaci, pracoval pro jednoho ze dvou uvedených zaměstnavatelů.
I z tohoto důvodu se jeví jako absurdní, odepřela li žalovaná stěžovateli možnost prokázat pravdivost svých tvrzení svědeckými výpověďmi.
VI. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek městského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Protože již v řízení před městským soudem existovaly důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí žalované pro jeho nezákonnost, rozhodl kasační soud tak, že za použití § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i toto ve výroku označené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Žalovaná je při opětovném posouzení věci vázána právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku (§ 110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s.).
[31] Nejvyšší správní soud je soudem, který o věci rozhodl jako poslední, proto musí určit náhradu nákladů soudního řízení. Ve vztahu k výsledku celého soudního řízení je pak nutno posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníku řízení, který úspěch ve věci neměl. Ve věci měl úspěch stěžovatel, pročež mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
[32] Vzhledem k tomu, že řízení ve věcech důchodového pojištění jsou podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozena od poplatkové povinnosti, náhrada nákladů řízení spočívají toliko v náhradě nákladů za právní zastoupení. Stěžovatel byl jak v řízení o žalobě, tak v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou JUDr. Marií Cilínkovou, která v řízení učinila čtyři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, účast na ústním jednání a sepis kasační stížnosti, za něž náleží odměna ve výši 4 x 1.000 [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) ve spojení s § 7 bodem 3 a § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif)] a dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 4 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).
Dohromady se tedy jedná o částku ve výši 5.200 Kč. Vzhledem k tomu, že uvedená advokátka je plátkyní DPH, zvýšil soud částku odměny o tuto daň. Celkově je žalovaná povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6.292 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. října 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu