1 Afs 236/2022- 77 - text
1 Afs 236/2022 - 80
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: obec Baška, se sídlem Baška 420, zastoupen Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, proti rozhodnutí ministryně pro místní rozvoj ze dne 30. 6. 2020, č. j. MMR 36504/2020
26, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 9 A 84/2020 115,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[1] Poskytovatel dotace opatřením ze dne 18. 3. 2020 rozhodl o nevyplacení části dotace ve výši 700 216,27 Kč poskytnuté z Integrovaného regionálního operačního programu v rámci projektu s reg. č. CZ.06. 2. 67/0.0/0.0/16_063/0003766 a názvem „Rozšíření kapacity základního vzdělávání v obci Baška“. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 6. 2020, č. j. MMR 36504/2020 26 toto opatření potvrdil a podané námitky neshledal důvodnými.
[2] Dospěl přitom k závěru, že při zadávání nadlimitní veřejné zakázky, která byla zadávaná v otevřeném řízení dle § 56 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, došlo k porušení § 46 odst. 1 a § 48 odst. 2 písm. b) tohoto zákona. Toho se žalobce dopustil tím, že nesprávně posoudil splnění podmínek účasti v zadávacím řízení dodavatele OHL ŽS, a.s., což vedlo k neoprávněnému zaslání výzvy k objasnění nabídky dle § 46 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek tomuto dodavateli; tato výzva nebyla pro zajištění řádného průběhu zadávacího řízení nezbytná. Vyloučení dodavatele OHL ŽS ze zadávacího řízení dle § 48 odst. 2. písm. b) zákona o zadávání veřejných zakázek z důvodu nedoručení objasnění nabídky tedy nebylo oprávněné, jelikož žalobce tak učinil na základě prvotního nesprávného posouzení nabídky; výzvu k objasnění nabídky žalobce nebyl oprávněn dodavateli zaslat. Tímto postupem porušil zásadu transparentnosti dle § 6 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, neboť jeho postup vykazoval znaky účelovosti a podstatně ovlivnil výběr nejvýhodnější nabídky.
[3] Tomu se žalobce bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, který ji však shora označeným rozsudkem zamítl.
[4] Soud uzavřel, že zadavatel není oprávněn sám určovat, kterého z uchazečů k doplnění vyzve a kterého nikoli. V opačném případě by totiž porušil zásadu rovného zacházení. Za dané situace měl v zásadě dvě možnosti, buď dle § 46 zákona o zadávání veřejných zakázek vyzvat oba účastníky zadávacího řízení, kteří splnění podmínek prokazovali týmž způsobem (totožným kabelem od stejného výrobce), a v případě jejich nečinnosti postupovat podle § 48 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek a vyloučit je oba. Alternativně mohl bez využití institutu výzvy podle § 46 zákona o zadávání veřejných zakázek sám vyhodnotit, zda účastníci zadávací podmínky splňují či nikoliv, přičemž v takovém případě by buď musel oba uchazeče ze zadávacího řízení vyloučit, anebo v něm naopak oba ponechat. Žalobce však zvolil třetí možnost, a to takovou, že jednomu z účastníků výzvu zaslal a pro nečinnost jej pak ze zadávacího řízení vyloučil, zatímco druhému účastníku ve srovnatelném postavení takovou výzvu nezaslal. Soud souhlasil s žalovaným, že takový postup zadavatele nelze považovat za souladný se zásadami zakotvenými v § 6 zákona o zadávání veřejných zakázek. Ustanovení § 48 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek přitom stanovuje výslovně možnost, nikoliv automaticky povinnost účastníka řízení vyloučit. Ani ostatní námitky tvrdící zásah do práva na samosprávu a další dílčí skutečnosti soud neshledal důvodnými. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Uvedený rozsudek městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností.
[6] Předně namítl, že je malou obcí a nemůže být trestán proto, že žalovaný hodnotí věc s odstupem času jinak než on během posuzování veřejné zakázky. Příjemce dotace nelze stíhat za to, co nemohl v době svého rozhodování vědět, existovalo li navíc vícero výkladů, přičemž ten aktuálně aprobovaný soudem nemohl předvídat. Zákon o zadávání veřejných zakázek nedává odpověď na všechny otázky, zejména § 6 tohoto zákona je velmi obecný a kladené požadavky dle něj přesahují rámec toho, co lze po něm spravedlivě požadovat. Rozhodnutí žalovaného považuje za nepřiměřené a neústavní, neboť nezohledňuje, že veškeré finanční prostředky byly vynaloženy na sjednaný účel. Žalovaný pak v této souvislosti ani neodůvodnil, proč žalobci postupnými rozhodnutími zadržel podstatnou část dotace.
[7] Dále uvedl, že byla zpochybněna jeho „svéprávnost“ účelovým výkladem zákona o zadávání veřejných zakázek a retroaktivním vstupováním do jeho projevu vůle. Znalci až zpětně určili, že měl postupovat jinak, přičemž se jedná o nepřípustný zásah do samosprávy. Do svobodně vytvořené vůle obce nesmí nikdo zasahovat. Ustanovení § 46 a § 48 zákona o zadávání veřejných zakázek obsahují slovo „může“, které nenařizuje povinnost, nýbrž pouze zakládá možnost, a proto je nelze porušit. Žádné zaslání výzvy není neoprávněné, protože jde o využití práva. Uchazeč si za vyloučení může sám, protože na výzvu nereagoval. Stěžovatel tvrdil, že postupoval v souladu se zásadami transparentnosti, přiměřenosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Ve věci došlo ze strany žalovaného k nepřípustnému retroaktivnímu hodnocení svobodného projevu vůle stěžovatele na základě nepřiměřených požadavků. Byl to naopak žalovaný, který nabádal žalobce k porušování zákona o zadávání veřejných zakázek, k přehlížení nečinnosti uchazeče a chyb v jeho nabídce.
[8] Závěrem namítl, že jediným orgánem, který je oprávněn činit závěry ve vztahu k zákonu o zadávání veřejných zakázek, je Úřad na ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“), nikoli žalovaný.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou, přičemž setrval na závěrech uvedených ve vyjádření k žalobě a v napadeném rozhodnutí, a které odpovídají závěrům uvedeným v napadeném rozsudku. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti. Pro úplnost dodal, že stěžovatel nijak nerozvíjí svou dřívější argumentaci. Stěžovatel ani jeho hodnotící komise nedisponovali dostatečnou odborností, a přesto se neobrátili na odborníka. Nabídka vyloučeného uchazeče splňovala zadávací podmínky bez potřeby objasnění. Zadavatel musí dodržovat zásady uvedené v § 6 zákona o zadávání veřejných zakázek, včetně zásady rovnosti. Druhý uchazeč, který veřejnou zakázku vyhrál, měl ve své nabídce stejný typ kabelu jako vyloučený uchazeč. S tím se ale stěžovatel nijak nevypořádal. Rozdíl nabídkových cen vyloučeného a vybraného uchazeče byl přibližně 19 mil. Kč a stěžovatel měl být obezřetný s ohledem na zásadu hospodárnosti. Žalovaný hodnotí veřejnou zakázku z povahy věci ex post, což však neznamená nepřípustnou retroaktivitu; postupuje tak vůči všem příjemcům a nemůže rozlišovat, zda jde o samosprávnou jednotku či nikoliv. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Soud, s ohledem na způsob, jakým je v dané věci v převážné části formulována kasační argumentace, považuje za nutné úvodem připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, což platí i v řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v § 109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s., je soud vázán důvody vymezenými v kasační stížnosti (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 54). Rozsudek krajského (městského) soudu je přezkoumáván v intencích kasačních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v § 103 odst. 1 s. ř. s.
[13] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Z toho plyne, že aby byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského (městského) soudu. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 58: „Uvedení konkrétních stížnostních námitek přitom nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“ Kasační přezkum je možný jen v rozsahu, v jakém k tomu stěžovatel svou formulací kasačních námitek vytvoří prostor. Řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem nemůže být „jakýmsi druhým pokusem ještě jednou a z pohledu stěžovatele lépe uvážit o tomtéž“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 1 Afs 44/2019 41).
[14] Stěžovatel přitom v kasační stížnosti v rozporu s výše uvedeným napadá převážně rozhodnutí žalovaného (resp. toliko „zkopíroval“ svou žalobní argumentaci), což se následně odráží ve způsobu vypořádání daných námitek kasačním soudem (k tomu viz dále). Uplatněné námitky tak v zásadě nesměřují proti nyní přezkoumávanému rozsudku, nejedná se tak o námitky ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s; taková argumentace je pak nepřípustná (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.). Soud v této souvislosti připomíná rozsudek ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016 40, v němž vyslovil, že stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech, ve kterých ji krajský (městský) soud dostatečně nevypořádal, směřuje li taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem v tomto případě nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu řízení). Nejsou li stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci (jako v nyní souzené věci, ve které stěžovatel výslovně uvádí, že se „neztotožňuje s hodnocením věci a právním závěrem MS Praha“ – viz strana 2. kasační stížnosti), musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu.
[15] Kasační soud konstatuje, že rozsudek městského soudu (a ani jemu předcházející rozhodnutí žalovaného) není nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je plně seznatelné, jaké důvody soud vedly k výroku o zamítnutí podané žaloby (přičemž všechny nosné námitky žalobce soud vypořádal, vždy alespoň implicitně – viz např. rozsudek NSS z 27. 5. 2015, čj. 6 As 152/2014 78, bod 23). Nepřezkoumatelnost nelze vnímat jako subjektivní představu o tom, jak měl krajský soud o podané žalobě rozhodnout. O nepřezkoumatelnost nejde tehdy, pokud je námitka, kterou soud hypoteticky pominul, pro posouzení věci zjevně irelevantní (viz rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2020, č. j. 1 Afs 68/2020 3). Jde o objektivní překážku, která by Nejvyššímu správnímu soudu bránila závěry krajského soudu řádně přezkoumat. Tuto překážku kasační soud neshledal.
[16] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že námitky shodně vznesené v odvolání (námitkách) a žalobě lze za určitých okolností vypořádat též souhlasným odkazem na to, jakým způsobem byly vypořádány v napadeném rozhodnutí. Shodně viz například rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 130, č. 1350/2007 Sb. NSS, kde kasační soud řešil naznačenou situaci ve vztahu k přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu; žalobní a odvolací námitky se shodovaly a soud zde odkázal na rozhodnutí žalovaného. Je li rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné a zákonné, není praktické týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si osvojit se souhlasnou poznámkou.
[17] Za jediné řádně uplatněné (přípustné) námitky tak lze v souladu se shora uvedeným považovat tvrzení, podle kterého došlo k chybnému právnímu výkladu dotčených ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek – tj. § 6, § 46 odst. 1 a § 48 odst. 2 tohoto zákona a dílčí níže uvedené a vypořádané kasační body.
[18] Kasační soud však předesílá, že stěžovateli se již v předcházejícím řízení (nejpozději pak před městským soudem) dostalo dostatečné a srozumitelné odpovědi na shora uvedenou námitku. Stěžovatel v kasační stížnosti nepřináší žádné nové relevantní argumenty, kterými by zpochybňoval vyřčené právní a skutkové závěry.
[19] Ve vztahu k samotné podstatě vznesených námitek kasační soud plně odkazuje na závěry rozsudku NSS ze dne 19. 9. 2022, č. j. 9 Afs 80/2022 46, ve kterém se soud zabýval již jednou obdobným případem mezi stejnými účastníky řízení a vyjadřoval se v základních obrysech ke shodné argumentaci stěžovatele (napadeno však bylo jiné rozhodnutí žalovaného, který však ze stejného důvodu jako v nyní řešené věci rozhodl o nevyplacení jiné části dotace). Nejvyšší správní soud v odkazované věci uzavřel (a kasační soud nevidí důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v nyní posuzované věci), že správní orgány a městský soud zákon o zadávání veřejných zakázek interpretovaly objektivně v souladu s jeho smyslem a účelem a zásadami výslovně vyjádřenými v § 6 uvedeného zákona. Rovněž nedošlo ani k neoprávněnému zásahu do samosprávy obce. Ta vystupovala v projednávané věci jako zadavatel veřejné zakázky, a byla proto povinna jej dodržovat. Nic nebrání ani tomu, aby určité jednání bylo zpětně označeno za nesprávné – což samo o sobě nijak nenabourává její „svéprávnost“. V této souvislosti je toliko podstatné, že jednání stěžovatele bylo protiprávní již v době, kdy tak činil – v tomto ohledu se proto o zakázanou retroaktivitu nejedná. Argumentace, dle které příjemce dotace nenese odpovědnost za porušení zákona, pokud má odbornou komisi, je zcela nepřípadná, a to zvlášť v případě, kdy složení komise sám určuje. Na výše uvedeném pak nemůže ničeho zvrátit ani dílčí námitky vůči hodnotící komisi, které nejsou ve vztahu k podstatě nyní řešené věci jakkoliv podstatné; její využití nelze v žádném případě hodnotit jako excesivní.
[20] NSS se neztotožňuje ani s námitkou, že § 46 odst. 1 a § 48 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek nelze porušit, protože obsahují slovo „může“. V demokratickém právním státě platí obecně zákaz libovůle a svévole (např. rozsudky NSS z 29. 5. 2013, č. j. 6 As 80/2012 49, nebo z 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007 251, č. 1383/2007 Sb. NSS). Ani případný fakultativní postup na nich tedy nemůže být založen. Nelze učinit paušální závěr, že zadavatel smí činit bez ohledu na další okolnosti cokoliv, co uzná za vhodné. Důležité je posouzení konkrétní situace a průběhu soutěže. Úkolem správních soudů je pak kontrola postupu, který má vytvářet prostor pro spravedlivé podmínky účasti uchazečů v soutěži (rozsudek NSS ze 17. 8. 2021, č. j. 7 As 199/2021 71). Vůči stejným vadám musí zadavatel postupovat stejně, což stěžovatel neučinil, protože s uchazeči ve srovnatelném postavení zacházel rozdílně. Právě tímto postupem porušil zásadu rovnosti.
[21] Pochybení stěžovatele neomlouvá ani to, že vyloučený účastník řízení na výzvu mohl reagovat. Nelze přenášet jeho odpovědnost, jakožto zadavatele, za řádné vedení zadávacího řízení při dodržení zákonných zásad na uchazeče o dotaci.
[22] Nesprávná je též úvaha, že jedině ÚOHS je oprávněn činit závěry ve vztahu k zákonu o zadávání veřejných zakázek; ten vykonává dle § 2 písm. b) zákona č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, dohled při zadávání veřejných zakázek, z čehož ale neplyne, že jde o výlučnou pravomoc k interpretaci zákona o zadávání veřejných zakázek. Výklad uvedeného zákona mohou činit i jiné státní orgány včetně soudů. Postup žalovaného je v souladu s ustálenou judikaturou. Rozšířený senát NSS již v roce 2017 dospěl k závěru, že domníval li se poskytovatel dotace, že došlo k porušení pravidel pro zadání veřejné zakázky, má pravomoc rozhodnout o nevyplacení dotace či její části (usnesení z 18. 4. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015 48, č. 3579/2017 Sb. NSS).
[23] Stěžovatel dále namítl, že korekce dotace v jeho případě je nepřiměřená, čemuž se soud dostatečně nevěnoval. Z textu žaloby však kasační soud zjistil, že tato námitka byla vznesena v souvislosti s tím, že nyní posuzované rozhodnutí žalovaného je celkově již několikáté a žalovaný tak stěžovatele zkrátil v souhrnu o bezmála 9 mil. Kč, což stěžovatel označil za „nepřiměřené“ a „vysoce ohrožující [jeho] ekonomiku“. Uvedená námitka je však en bloc irelevantní, neboť předmětem přezkumu není „celkové zkrácení“ stěžovatele, ale toliko jednotlivé rozhodnutí žalovaného – což soud v bodě 18 napadeného rozsudku zřetelně uvedl. V bodech 42 a následujících rovněž správně uvedl, že žalobce se v postavení příjemce dotace zavázal k dodržování podmínek dotace, mimo jiného též k dodržování zákona o zadávání veřejných zakázek, v případě jejich porušení je poskytoval dotace oprávněn dotaci, nebo její část nevyplatit. Tím není nijak dotčeno jeho právo na samosprávu ani ústavně garantovaná práva (viz shodně bod 43 napadeného rozsudku).
[24] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že v kasační stížnosti se opakovaně vyskytuje přesvědčení stěžovatele, že vůči „malé jednotce územní samosprávy“ by měl poskytovatel dotace postupovat mírněji, nikoliv jako vůči „profesionálnímu subjektu organizující zakázky“ a nelze po něm „požadovat vždy právně správní výklad“. Tyto teze je třeba důrazně odmítnout – jak již uvedl 9. senát v rozsudku č. j. 9 Afs 80/2022 46, takový postup by porušoval rovnost příjemců dotací před zákonem. Jak uvedl ostatně též městský soud s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2661/19: „dotace je tu dobrodiním státu, čemuž odpovídá i jeho oprávnění svázat příjemce dotace určitými, a to i přísnými podmínkami“. Bylo svobodným rozhodnutím stěžovatele o dotaci požádat a následně je jeho povinností, stejně jako jakéhokoliv jiného subjektu v jeho postavení, podmínky této dotace dodržovat. V opačném případě je poskytovatel dotace oprávněn využít svých pravomocí, které jsou však uplatňovány zcela správně bez ohledu na to, zda je žadatelem malá obec, malá společnost, jednotlivec, či „profesionální subjekt“. Stanovení konkrétní výše nevyplacené dotace přitom řádně a přezkoumatelně odůvodnil (viz například strana 3 napadeného rozhodnutí).
[25] V této souvislosti lze přiměřeně odkázat též na rozsudek NSS ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 Afs 246/2018 32, (byť se týkal primárně otázky odvodu), dle kterého „by tak měl být za stejná a stejně závažná pochybení příjemce dotace určen odvod ve stejném poměru k dotčené částce dotace u jakéhokoliv příjemce. Proto nelze zohledňovat majetkové poměry příjemce dotace. Ty jsou ve vztahu ke sledovanému cíli zcela irelevantní“. Z rozsudků Nejvyššího správního soudu 31. 3. 2015, č. j. 5 As 95/2014 46, a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/2013 36, pak rovněž vyplývá, že „odvod za porušení rozpočtové kázně není sankcí trestní povahy“, což platí rovněž pro rozhodnutí o nevyplacení části dotace, které taktéž není „trestem“, jak nesprávně naznačuje stěžovatel. Dále není ani pravdou, že by v nyní řešené věci existovalo více „rovnocenných výkladů“ dotčených ustanovení zákona o zadávání veřejných zakázek, což soud odůvodnil výše.
[26] Nelze proto ani přistoupit na naznačenou argumentaci, že by výklad zákona měl být mírnější vůči malým obcím; takový výklad by porušoval rovnost příjemců dotací před zákonem.
[27] Kasační soud proto uzavírá, že napadený rozsudek městského soudu plně obstojí ve světle shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu a v něm uvedené závěry jsou s ní zcela souladné a správné. Ostatně městský soud v něm odkázal na své závěry vyslovené v rozsudku ze dne 6. 4. 2022, č. j. 8 A 141/2019 83, který byl k obsahově shodným kasačním námitkám přezkoumán právě ve shora citovaném rozsudku č. j. 9 Afs 80/2022 46 a kasačním soudem aprobován. Vzhledem k tomu soud v nyní řešené věci odkázal na citované vypořádání těchto totožných námitek (viz výše), se kterými se ztotožnil. Argumentace stěžovatele v posuzované věci je ryze obecná, založená na jeho osobním přesvědčení, spíše než na věcné polemice s argumentací městského soudu. Provedené vypořádání tak kasační soud považuje za plně dostačující. Ve zbytku pak soud hodnotí argumentaci jako nepřípustnou, neboť se jedná toliko o „zkopírovanou žalobu“ a stěžovatel pouze „setrval na svém názoru“ – v tomto ohledu však závěry městského soudu plně obstojí. IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. března 2023
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu